Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Druzi ve smrti

od
Hassel, Sven
  • Portův příběh pokračuje. Hrdina má větší štěstí než mnoho jeho spolubojovníků: vrací se z východní fronty, byť lazaretním vlakem s omrzlinami druhého stupně. Cestu do Krakova, již absolvuje společně s Drobečkem, přežije jenom třetina zraněných. Poté se oba přátelé léčí v hamburské nemocnici, vymetají bordely a putyky. Odmítají režim, který je nutí bojovat bez ohledu na lidské životy, což vede k řadě střetů s vojenskou policií. Jednou z bestií v lidské podobě je obrovitý rotný Braun, jehož nakonec Drobeček zaškrtí kusem ocelového drátu. Příjemný život však nemůže trvat věčně a oba přátele se opět ocitají na východní frontě a zase jim jde o život - německou armádu decimují ruské tankové a letecké útoky. Krutá a nesmyslná válka stále trvá.

  • KAPITOLA 1

    Vlak 877, Východ,

    Pomocná polní nemocnice

    MRÁZ vrážel doruda rozžhavená ostří do všeho živého

    i mrtvého a přejížděl lesy praskající metlou.

    Lokomotiva v čele nekonečného vlaku Červeného

    kříže dlouze a tklivě zahvízdala. Bílý obláček páry vypadal

    na pozadí ruské zimy nezvykle chladně. Strojníci

    měli na hlavách beranice a na sobě vaťáky.

    Uvnitř dlouhého řetězu nákladních vozů s označením

    Červeného kříže na bocích a na střechách ležely

    stovky posekaných vojáků. Promrzlými stěnami pronikal

    dovnitř sníh stržený z náspu do víru kolem uhánějícího

    vlaku.

    Ležel jsem ve vagónu číslo 48, spolu s Drobečkem

    a Legionářem. Drobeček ležel na břiše. Dostal střepinu

    do zad a půlku zadku mu utrhla střela z minometu. Malý

    Legionář musel nad ním několikrát podržet zrcátko, aby

    mohl Drobeček posoudit rozsah válečných škod.

    „Myslíš, že bych za ten flák masa, co ze mě Ivan vyříz,

    moh fásnout GVH*?“

    Legionář se zasmál: „Jak seš velkej, tak seš blbej. Tomu

    fakt věříš? Non, mon cher – kdo jednou patří k bataillon

    disciplinaire, ten dostane GVH leda až mu někdo

    ustřelí palici. Na tvým služebním záznamu přibude jedno

    úhledné KV** a potom tě fofrem odlifrujou hezky

    zpátky na frontu, aby ti tam ufikli druhou půlku.“

    „Chceš do zubů, parchante jeden?“ zavřeštěl Drobeček.

    Pokusil se postavit, ale vzápětí se s peprnou nadávkou

    skácel se zpátky do slámy.

    Legionář se rozesmál a smířlivě plácl Drobečka po

    rameni.

    „Klid, prasáku, nebo na příští vykládce vystoupíš

    s mrtvými hrdiny i ty.“

    O kus dál podél stěny přestal skučet Huber.

    „Zhebnul,“ odtušil Drobeček.

    „Jo, a nebude poslední,“ zafuněl Legionář a utřel si

    z čela pot. Měl vysokou horečku a týden starým obvazem

    na rameni a krku prosakoval krvavý hnis.

    Bylo to Legionářovo šestnácté zranění. Prvních čtrnáct

    padlo na vrub cizinecké legie, kde si odkroutil celých

    dvanáct let. Považoval se spíš za Francouze než za

    Němce. Dokonce jako Francouz vypadal: metr šedesát,

    drobná postava, snědá, opálená pokožka. Z koutku úst

    mu volně visela neodmyslitelná cigareta.

    „Vodu, svině,“ zařval poddůstojník s velkou, otevřenou

    ranou v břiše. Vyhrožoval, nadával, prosil. Nakonec

    se rozbrečel.

    Na opačném konci vagonu se někdo chraplavě zachechtal.

    „Jestli máš žízeň, olizuj led ze zdí. Jako my všichni.“

    Četař vedle mě, potlačuje bolesti břicha, z něhož

    mu dávka ze samopalu udělala řešeto, se pokusil postavit.

    „Kamarádi, Führer se o nás postará!“ Zdvihl ruku

    v toporném nacistickém pozdravu jako nějaký bažant

    a začal halekat: „‚Jen prapor výš a řady semknuté. SA

    pochoduje…‘“ vypustil kus textu, jako kdyby se nemohl

    dočkat své oblíbené pasáže:

    „‚Židovská krev se rozteče. Před námi šiky socialistů,

    hanba naší země.‘“ Načež se vyčerpaný svalil zpátky do

    slámy.

    Od ojíněného stropu se odrazil posměšný smích.

    „Hrdina se nám unavil,“ zavrčel něčí hlas. „Adolf na

    nás sere. V tuhle chvíli se láduje jetelíčkem a slintá nad

    tím svým podvraťákem.“

    „Za tohle vás poženu před tribunál!“ zavřeštěl hystericky

    četař.

    „Radši si dej bacha, ať ti nevyrvem jazyk,“ zasyčel

    Drobeček a hodil do četařovy popelavé tváře ešus se zelím,

    ze kterého se už každému zvedal žaludek.

    Vztekem a bolestí hekající Hitlerův fanoušek od dělostřelců

    zařval: „Já ti ukážu, ty rypáku! Smradlavej

    skunku!“

    „Už jsem si strachy nadělal do gatí,“ ušklíbl se Drobeček

    a zašermoval širokým vojenským nožem, který

    nosil v botě. „Vyříznu ti ten tvůj přiblblej mozek z lebky

    a pošlu ho tý nacistický krávě, co tě vyblajzla z prdele.

    Kdybych mohl vstát, už bys to měl za sebou.“

    Vlak prudce zastavil. Tak prudce, že jsme jeden vedle

    druhého začali ještě hlasitěji hekat bolestí.

    Zima zalézala stále dál a dál do vagonu a znecitlivovala

    nám prsty na nohou i na rukou. Jinovatka nám strouhala

    do tváří lhostejný výraz.

    Jeden z raněných se bavil tím, že si do jíní maloval

    bajonetem hezká malá zvířátka. Myšku, veverku, taky

    štěně, kterému jsme dali jméno Oskar. Všechna ostatní

    zvířátka mráz vygumoval, ale Oskara tenhle svobodník

    kreslil znovu a znovu. Umělec-ženista prohlašoval, že

    Oskar je zbarven dohněda a na hlavě má tři bílé skvrny.

    Bylo to moc hezké štěně. Když jsme olizovali stěny, naší

    jedinou starostí bylo nedotknout se Oskara. A když

    jsme usoudili, že je Oskarovi dlouhá chvíle, ženista přikreslil

    kočku, aby ji mohl prohánět.

    „Kam vlastně jedeme?“ zeptal se malý sedmnáctiletý

    pěšák s rozdrcenýma nohama.

    „Domů, chlapče,“ zašeptal jeho kámoš, poddůstojník

    se zraněním na hlavě.

    „Slyšel’s to?“ zakvokal námořník z Černého moře,

    chlapík s roztříštěnou kyčelní kostí. „Prej jedeme

    domů! Jak jsi na to přišel, ty vypatlanče? Spíš do pek-

    la. Nebo snad do nebe? Do zelenýho rajskýho údolí,

    kde andělíčci s hákovejma křížema na čele vyhrávaj

    na zlatý harfičky ‚Horsta Wessela‘?“ Zařehtal se

    a ušklíbl se na tisíce ledových krystalků na stropě. Nevšímaly

    si ho.

    Vlak se dal znovu do pohybu. Mimořádná souprava

    pomocné polní nemocnice sestávající z osmdesáti šesti

    ledových, zasviněných dobytčáků napěchovaných

    hromadami lidského utrpení jménem vojáci – hrdinů

    raněných za vlast! Jakých hrdinů! Stovky kašlajících,

    slintajících, nadávajících, plačících, na smrt vyděšených

    ubožáků, svíjejících se v bolestech a sténajících

    při každém škubnutí vagónu. Trosky, o kterých se hrdinská

    líčení bojů na odvodových vývěskách nikdy

    nezmiňovala.

    „Víš co, Pískošlape,“ zachrčel Drobeček směrem k Legionáři,

    „až dorazíme do toho smradlavýho špitálu, první,

    co udělám, je, že se jaksepatří zhulákám. Jo. Nejdřív

    se pořádně ožeru a potom obstarám tři malé fenolové

    čičinky, všecky naráz.“ Zasněně zdvihl hlavu ke stropu,

    blaženě zafrkal a olízl si omrzlé rty. „A že jim to nandám.“

    Oči mu zaníceně zářily. Ještě nikdy nebyl v nemocnici

    a zřejmě si ji představoval jako bordel s pestrou

    nabídkou služeb pro zákazníky.

    Legionář se rozesmál. „Jen se těš, hochu. Nejdřív tě

    rozkrájí tak, že prvních pár týdnů budeš mít co dělat

    sám se sebou. Budeš potit střepiny. Napíchaj do tebe

    kýble injekcí, abys jim nezhebnul, protože jako kanónenfutr

    budeš stále dost dobrej.“

    „Zavři zobák! Tyhle kecy nepotřebuju poslouchat!“

    zaječel Drobeček, bílý jako křída.

    Po několika minutách mlčení se opatrně zeptal:

    „A bolí to moc, když do tebe tihle felčaři strkají kudly?“

    Legionář pomalu otočil hlavu a spočinul na neurvalém

    kolohnátovi upřeným pohledem. Z každičkého rysu

    Drobečkova neforemného obličeje čišel strach z neznáma,

    které ho očekávalo.

    Bon, Drobečku, bolí, bolí jak čert. Krájej ti maso na

    cáry a tobě nezbývá než lapat po dechu a chroptět. Ale

    buď klidnej, bolí to tak strašlivě, že ani necekneš. Tak

    to je.“ Legionář pokýval hlavou.

    „Ježišmarjá,“ zasténal Drobeček. „Svatá Matko boží!“

    „Až mě ve špitálu daj do kupy,“ uvažoval jsem nahlas,

    „chtěl bych si najít metresu, drahou, krásnou metresu

    v dlouhým norkovým kožichu – opravdickej kus

    s velkou praxí.“

    Legionář přikývl.

    „Vím, co myslíš. Něco jako poklad.“ Zamlaskal.

    „Co je to metresa?“ přerušil debatu Drobeček.

    Pečlivě jsme mu vysvětlili, co to znamená. Obličej se

    mu rozsvítil.

    „Aha, děvka, co je doma. Taková ta na volný noze.

    Ježíšikriste, jednu takovou dostat!“ Zavřel oči, před

    sebou celý batalion koček. Viděl je, jak jdou v řadě za

    sebou dlouhou ulicí a kroutí svými pěkně formovanými

    zadečky.

    „Na kolik jedna taková vyjde?“ Aniž „spustil oči“ ze

    své smyslné fata morgany, uvolil se otevřít jedno oko.

    „Na celoroční plat,“ zašeptal jsem, zapomínaje při představě

    metresy v norkovém kožichu na bolest v zádech.

    „V Casablance jsem jednu takovou měl,“ pravil zadumaně

    malý Legionář. „Krátce potom, co ze mě udělali

    seržanta třetí roty druhýho pluku. Slušná rota, fajn

    starej, žádnej zasranej kretén.“

    „K čertu s tvým starým. Chceme slyšet o tý couře,

    ne o tvých zasraných šéfech.“

    Legionář se zasmál.

    „Byla to žena jednoho zhýralýho rejdaře, starýho

    kozla, to jo. Táhla to s ním jenom kvůli prachům. Jeho

    majetek čítal pěknou řádku nul. Nejraději se bavila

    balením chlapů. A když se jich nabažila, poslala je

    k vodě.“

    „Tebe taky?“ zeptal se Drobeček, který najednou

    zpozorněl.

  • Autor: Hassel, Sven
    Překladatel: Lackovič, Vladimír
    Název: Druzi ve smrti
    Původní název: Comrades of War
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-507-0
    Vazba: brožovaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 368
    Vydání: 3.
    Datum vydání: 6.6.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.