Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Šepoty ze záhrobí
(Série - Harper Connelly Mysteries - 1)

od
Harris, Charlaine
  • Harper Connellyová bývala docela obyčejná dívka. V patnácti letech však po náhlém zásahu bleskem během bouřky získala nevšední schopnost – dokáže objevovat mrtvé a určovat, jak vypadaly poslední chvíle jejich života. Její nečekaně nabytý „dar“ ji zavede do malého  městečka v Arkansasu, kde se v doprovodu nevlastního bratra Tollivera snaží odhalit okolnosti úmrtí jednoho místního děvčete. Přímo na místě Harper dochází k poznání, že dívčinu smrt obestírá tajemství, které se kdosi snaží uchránit za každou cenu – třeba i za cenu vraždy. Harper se ale nevzdává a je odhodlaná odpor a strach místních lidí zlomit.

  • První část z cyklu

    HARPER CONNELLY MYSTERIES

     

     

    VŠUDE kolem nás leží mlčenliví svědkové. Jejich tělesné

    schránky zvolna mění svou hmotnou formu

    a postupně nabývají takové podoby, že by je nepoznali

    ani jejich nejbližší a nejdražší. Jsou pohození ve

    strouhách, zavření v kufrech opuštěných aut, zalití do

    betonových kvádrů, spuštění na dno jezer. Těla, kterých

    se někdo zbavoval v hodně velkém spěchu, spočívají

    vedle dálnic – tak aby se živí kolem nich jenom

    rychle mihli a nestačili o ně ani zavadit pohledem.

    Občas si představuju, že jsem orel. Kroužím nad

    těmito ostatky a pozoruju je jako očitý svědek jejich

    likvidace. Tamhle pod stromem vidím v houští ležet

    muže, který si vyrazil na lov se svým nepřítelem.

    A na jiném místě, ve staré boudě s propadlou střechou,

    rozpoznávám kosti servírky, která obsluhovala

    skrz naskrz zkaženého hosta. Odhaluju poslední cestu

    dospívajícího mladíka, který se opil se špatnými

    kamarády a skončil v mělkém hrobě v borovém lese.

    Duše těchto obětí se často vznášejí nad jejich hmotnými

    pozůstatky. Nestávají se z nich andělé. Proč by

    se duše bytostí, které před svým odchodem ze světa

    v nic nevěřily, měly proměňovat v anděly? Dokonce

    i docela normální lidé, které byste označili za „hodné“,

    bývají hloupí, úplatní nebo závistiví.

    Někde mezi nimi spočívá i moje sestra Cameron.

    Leží v odvodňovacím kanálu nebo v základech nějaké

    stavby, možná je nacpaná v kufru odstaveného vozu

    či pohozená kdesi v lese – a rozkládá se.

    Možná se Cameronin duch vznáší nad tím, co zbylo

    ze sestřina těla, a čeká, až ho někdo objeví, aby

    mohl odvyprávět její příběh.

    Možná si právě tohle přejí všichni ti mlčenliví

    svědkové.

     

     

    JEDNA

    ŠERIF mě tam nechtěl. O to víc mě zajímalo, kdo

    stál za rozhodnutím vyhledat mě a pozvat do městečka

    Sarne. Musel to být některý z civilistů, kteří zaraženě

    stáli v jeho kanceláři – všichni dobře oblečení

    a dobře živení, očividně lidé, kteří se ve svém okolí

    těší všeobecné vážnosti. Postupně jsem je přejela pohledem.

    Šerif Harvey Branscom měl zarudlý vrásčitý

    obličej, bílý, uprostřed rozdělený knírek a nakrátko

    ostříhané bílé vlasy. Bylo mu asi pětapadesát, možná

    víc. Na sobě měl khaki uniformu a seděl na otáčecí

    židli za psacím stolem. Tvářil se znechuceně. Po

    Branscomově pravici stál muž přinejmenším o deset

    let mladší, daleko štíhlejší, s tmavšími vlasy a hladce

    vyholeným úzkým obličejem. Byl to právník a jmenoval

    se Paul Edwards.

    Právě se dohadoval se ženou, která byla o něco

    mladší než on a za svou blond kštici vděčila nějaké

    hodně drahé barvě na vlasy. Jmenovala se Sybil Teagueová,

    byla vdova a také dědička valné části městečka

    Sarne, jak zjistil můj bratr Tolliver. Vedle ní

    stál Terence Vale, muž s kulatým obličejem, řídkými

    vlasy neurčité barvy, brýlemi orámovanými drátěnými

    obroučkami a se samolepicí jmenovkou na saku.

    Do šerifovy kanceláře se dostavil přímo z úřadovny

    městské rady, jak všem oznámil hned poté, co vstoupil

    do dveří. Na jmenovce stálo: NAZDAR, jsem

    STAROSTA TERRY!

    Vzhledem k tomu, že starostu Terryho Valea i šerifa

    Harveyho Branscoma moje přítomnost očividně

    popuzovala, dospěla jsem k názoru, že to pozvání má

    na svědomí buď Paul Edwards, nebo Sybil Teagueová.

    Přeletěla jsem je pohledem. Teagueová, usoudila

    jsem. Svezla jsem se na nepohodlnou židli, přehodila

    nohu přes nohu, začala pohupovat černou koženou

    polobotkou a sledovala, jak se její špička přibližuje

    k přední stěně šerifova psacího stolu a zase se od ní

    vzdaluje. Všichni se navzájem častovali vášnivě pronášenými

    obviněními, jako kdybych pro ně byla

    vzduch. Uvažovala jsem, jestli je slyší i můj bratr Tolliver,

    který seděl v recepci.

    „Co kdybyste se na sebe vrhli až potom, co se vrátím

    do hotelu?“ zeptala jsem se, abych uťala jejich

    hádku.

    Všichni zmlkli a zadívali se na mě.

    „Mám za to, že jsme vás sem pozvali na základě

    mylnýho dojmu,“ řekl šerif Branscom. Znělo to, jako

    kdyby se snažil o zdvořilý tón, ale z výrazu jeho

    obličeje jsem poznala, že by mě nejradši poslal

    k čertu.

    „A ten mylný dojem byl…?“ Promnula jsem si

    oči. Vážila jsem sem dlouhou cestu a zmáhala mě

    únava.

    „Tady Terry nás jaksi oklamal, pokud jde o vaši

    kvalifikaci.“

    „Dobře. Tak se tedy dohodněte a já se mezitím trochu

    prospím,“ navrhla jsem, připravená vyklidit pole.

    Vstala jsem ze židle s pocitem, že jsem stará jako

    okolní hory, nebo že je mi rozhodně mnohem víc než

    čtyřiadvacet let, což je můj skutečný věk. „Čeká na

    mě ještě jedna práce v Ashdownu. Vyrazím hned ráno.

    Přinejmenším nám dlužíte výlohy za cestu. Přijeli

    jsme sem z Tulsy. Pak se zeptejte mého bratra, kolik

    to bude dělat.“

    Vyšla jsem z šerifovy kanceláře, aniž jsem počkala,

    jestli se někdo ozve, a zamířila chodbou k recepci.

    Úplně jsem ignorovala dispečerku, která seděla za

    přepážkou a vyslala ke mně zvědavý pohled. Než obrátila

    pozornost ke mně, zřejmě si stejně zaujatě prohlížela

    mého bratra Tollivera.

    Ten teď odložil starý časopis, kterým si krátil čekání,

    a zvedl se z koženkového křesílka. Bratrovi je

    sedmadvacet. Pěstuje si knír s lehce narudlým nádechem,

    ale vlasy má stejně černé jako já.

    „Připravená?“ zeptal se mě. Poznal, že jsem namíchnutá.

    Zadíval se na mě s tázavě zdviženým obočím.

    Tolliver je přinejmenším o deset centimetrů

    vyšší než já, která měřím metr sedmdesát. Jenom

    jsem zlehka zavrtěla hlavou, abych naznačila, že mu

    všechno vysvětlím později. Otevřel mi dveře a podržel

    je přede mnou. Vyšli jsme do chladného podvečera.

    Zábly mě všechny kosti. Sedadlo našeho vozu

    Chevroletu Malibu bylo posunuté dopředu, protože

    jsem naposledy řídila já, a tak jsem vklouzla za volant

    i teď.

    Policejní stanice stála na hlavním náměstí, přímo

    proti soudu. Ten sídlil ve výstavní budově s masivními

    zdmi, vybudované ve dvacátých letech minulého

    století. Tyhle stavby byly uvnitř samý mramor a měly

    vysoké místnosti se štukovými stropy, takže se prakticky

    nedaly vytápět ani větrat podle požadavků moderní

    doby, ale působily impozantně. Celé okolí staré

    budovy bylo překrásně udržované dokonce i teď, kdy

    už všechny listy postupně odumíraly. Na parkovišti

    stálo množství aut, která naznačovala, že se zdejší

    náměstí těší neutuchajícímu zájmu turistů. V téhle

    roční době sem jezdili především lidé středního věku

    a postarší návštěvníci bílé pleti, kteří měli na nohou

    boty se silnými gumovými podrážkami a na sobě

    kožené bundy, odolné vůči dešti i větru. Chodili zvolna

    a opatrně, a když vcházeli z chodníku do vozovky,

    dávali si nesmírný pozor. Stejně rozvážně si počínali

    i za volantem.

    Museli jsme dvakrát objet celé náměstí, než jsme

    našli ulici vedoucí na východ k našemu motelu. Měla

    jsem pocit, že všechny ulice v Sarne směřují na náměstí.

    Veškeré obchody po jeho obvodu i těsně za

    ním byly krásně vybavené a nazdobené, aby přiměly

    širokou veřejnost k co největším nákupům. Dokonce

    i pouliční lampy působily malebně – jejich oblé kovové

    tvary byly nalakované na zeleno a zdobily je

    lístky a nejrůznější kudrlinky. Chodníky byly rovné

    a hladké, snadno přístupné pro lidi na vozíčku a vybavené

    spoustou košů na odpadky, umně navržených

    tak, že vypadaly jako malé kouzelné domečky.

    Všechna průčelí obchodů na náměstí očividně prošla

    rekonstrukcí, protože je spojoval stejný, dokonale

    sladěný styl: všechna byla ze dřeva a zdobily je „starodávné“

    vývěsní štíty s nápisy vyvedenými stejně

    starodávným ozdobným písmem: Zmrzlinové království

    tetičky Hattie, Osvěžovna u Jeba, Banksovo smí-

    šené zboží, Cukrovinky z Ozarských hor. Před každým

    obchodem stála masivní dřevěná lavice. Skrz

    výkladní skříně jsem uvnitř viděla pár majitelů

    a všichni měli na sobě stylové oblečení navozující

    dobu z přelomu předminulého a minulého století.

    Když nám náměstí konečně zůstalo za zády, bylo

    pět hodin. Na sklonku října a při zamračeném počasí

    to znamenalo, že se už téměř setmělo.

    Jakmile jste vyjeli kolem soudní budovy z centra,

    které bylo pečlivě upravené a udržované v zájmu turistického

    ruchu, zjistili jste, že Sarne je ve skutečnosti

    nesmírně odpuzující městečko. Místo krámků

    nabízejících výrobky místních řemeslníků nebo domácí

    marmelády jste tu našli objekty uspokojující

    banálnější potřeby obyvatel jako například První národní

    banku nebo Reynoldsovy domácí potřeby. Čím

    víc jsme se vzdalovali od náměstí a nořili se do postranních

    uliček, tím častěji jsme naráželi na nijak

    neoznačené opuštěné obchody, z nichž několik mělo

    rozbité výkladní skříně. Nejezdila tu skoro žádná auta.

    Tohle byla soukromá část Sarne, vyhrazená pouze

    místním obyvatelům. Turistická sezona zakrátko

    skončí – jakmile opadá všechno listí, jak mi řekl starosta

    – a Sarne na zimu sroluje pomyslné koberce

    a uloží veškerou pohostinnost k ledu.

    Zlobilo mě, že jsme sem vážili tak dlouhou cestu

    a ztratili spoustu času, ale ještě jsem se úplně nevzdala

    naděje. A když jsem ve vzdálenosti asi pěti

    bloků od náměstí pocítila nezaměnitelnou přitažlivou

    sílu, skoro jsem se zatetelila štěstím. Přicházela z levé

    strany, ze vzdálenosti zhruba pěti až šesti metrů.

    „Něco čerstvýho?“ zeptal se mě Tolliver, který si

    všiml, že jsem zprudka pootočila hlavu………………………..

  • Autor: Harris, Charlaine
    Překladatel: Havlík, Tomáš
    Série: Harper Connelly Mysteries
    Pořadí v sérii: 1.
    Název: Šepoty ze záhrobí
    Původní název: Grave Sight
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-518-6
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 280
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 3.5.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.