Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Pravá krev 10 - Mrtví v rodině
(Série - Pravá krev - 10)

od
Harris, Charlaine
  • Sookie Stackhouseová se po válce víl, ve které utrpěla vážná zranění a ztratila své blízké přátele, cítí nešťastná a kypí v ní zlost. Jediným světlým bodem v jejím životě je láska k upírovi Ericu Northmanovi. Ten je však, právě kvůli svému vztahu se Sookie, pod přísným dohledem nového krále upírů a jeho zmocněnce Victora. Další starosti působí mladé servírce smečka vlkodlaků, kteří se teprve nedávno přiznali ke svému utajovanému dvojímu životu a jejichž komunitou zmítají vnitřní spory. Největší nebezpečí však Sookie hrozí ze světa víl. Všechny cesty do jejich říše jsou po válce uzavřeny, ale někteří její obyvatelé uvízli v lidském světě. A jeden z nich se na Sookie velice zlobí…

  • BŘEZEN

    první týden

    _

    Strašně nerada tě tady takhle nechávám,“ vzdychla

    Amelia. Oči měla oteklé a zarudlé. Takhle vypadala už

    od pohřbu Traye Dawsona.

    „Musíš udělat, co je zapotřebí,“ odpověděla jsem

    a obdařila ji zářivým úsměvem. Věděla jsem, že jí v nejzazších

    zákoutích mysli soupeří neutuchající smutek

    s výčitkami svědomí. „Už je mi mnohem líp,“ ujistila

    jsem ji už po několikáté. Slyšela jsem se, jak vytrvale

    plácám nějaké povzbudivé nesmysly a nedokážu zmlknout.

    „Chodím už docela dobře a všechny hluboké rány

    se mi zacelily. Vidíš, že je to daleko lepší?“ Stáhla jsem

    si džíny v pase a ukázala jí vykousnuté místo. Bylo ještě

    hrbolaté a pokrývala je jen tenoučká pokožka, která byla

    mnohem bledší než okolní kůže, ale stopy po zubech už

    zmizely. Kdybych se pořádně nenapila upíří krve, vypadala

    bych, jako kdyby mě pokousal žralok.

    Amelia sklopila oči k jizvě a zase je rychle odvrátila

    stranou, jako kdyby jí pohled na stopy po zuřivém útoku

    působil utrpení. „Jde o to, že Octavia mě bombarduje

    maily. Tvrdí, že se musím vrátit domů a přijmout verdikt

    čarodějnické rady, nebo aspoň toho, co z ní zbylo,“ vysvětlila

    mi chvatně. „Taky potřebuju zkontrolovat, jak

    pokračují opravy na domě. A protože do města zase přijíždějí

    turisti, vracejí se tam starousedlíci a všechno se

    rekonstruuje, otevřely se i obchůdky s magickými před-

    měty. Můžu tam pracovat na částečný úvazek. Kromě toho

    – i když tě mám strašně ráda a moc se mi tady líbí –

    od Trayovy smrti…“

    „Chápu tě, opravdu.“ Už jsme to spolu několikrát probraly.

    „Neznamená to, že bych tě z něčeho obviňovala,“ pokračovala

    Amelia a snažila se zachytit můj pohled.

    Skutečně mi nic neměla za zlé. Věděla jsem, že mluví

    pravdu, protože jsem jí viděla do hlavy.

    Dokonce ani mě samotnou kupodivu nepronásledovaly

    výčitky svědomí.

    Je pravda, že Ameliin milenec, vlkodlak Tray Dawson

    přišel o život, když plnil úlohu mého tělesného strážce.

    Je pravda, že jsem o osobní ochranu požádala nejbližší

    smečku vlkodlaků, protože mi v té chvíli hrozilo obrovské

    nebezpečí a oni mi dlužili laskavost. Ale byla jsem

    u toho, když Traye zabil meč muže z říše víl, a dobře

    jsem věděla, kdo je za to zodpovědný.

    Takže jsem si tak úplně nepřipadala jako viník. Ale při

    pomyšlení, že jsem – kromě všech ostatních hrůz, které

    se mi přihodily – ztratila také Traye, se mi srdce svíralo

    bolestí. Ve vílí válce zahynula i moje přímá příbuzná

    Claudine, která patřila k čistokrevným vílám. A protože

    byla mou vílí kmotrou, nesmírně se mi po ní stýskalo

    a v mnoha směrech mi chyběla. Navíc byla těhotná.

    Teď jsem stála nahoře v Ameliině ložnici, cítila jsem

    strašlivou lítost a trápila mě mučivá bolest – fyzická i psychická.

    Čekala jsem, až Amelia odnese do přízemí náruč

    plnou šatstva, a mezitím jsem se snažila trochu vzpamatovat.

    Nakonec jsem vypnula hruď a zvedla krabici s nejrůznějšími

    drobnostmi z koupelny. Opatrně jsem sešla po

    schodech dolů a zamířila k autu. Amelia tam právě rozprostírala

    jednotlivé kusy oblečení přes krabice uložené

    v kufru. Jakmile mě spatřila, otočila se ke mně. „Tohle bys

    tahat neměla!“ řekla mi ustaraně. „Ještě nejsi zdravá.“

    „Je mi dobře.“

    „Ani zdaleka,“ namítla Amelia. „Vždycky když někdo

    nečekaně vejde do místnosti, polekaně vyskočíš. A kro-

    mě toho tě určitě ještě bolí ta zápěstí.“ Vzala si ode mě

    krabici a uložila ji na zadní sedadlo. „Navíc pořád napadáš

    na pravou nohu a při změně počasí se ti bolesti stupňují.

    Přestože jsi vypila spoustu upíří krve.“

    „Ta nervozita mě už přechází. Postupem času se

    uklidním – až všechno nebude tak čerstvé a přestanu na

    to neustále myslet,“ ujistila jsem Amelii. (Jestliže mě

    moje telepatické schopnosti něčemu naučily, pak to bylo

    poznání, že pokud lidem dopřejete dost času a rozptýlení,

    které by jim umožnilo obrátit myšlenky jiným směrem,

    dokážou pohřbít i ty nejtrudnější a nejbolestivější

    vzpomínky.) „Ta krev nebyla jen tak ledajaká upíří krev.

    Patřila Ericovi. Je silná a účinná. Ta zápěstí už vypadají

    mnohem líp.“ Už jsem ale nedodala, že mě všechny nervy

    v zápěstích – po dlouhých hodinách, kdy jsem je měla

    pevně svázaná – pálí a svíjejí se jako hadi. Doktorka

    Ludwigová, která léčí nadpřirozené bytosti, mě ujistila,

    že se mi všechny ty nervy a s nimi i celá zápěstí zase

    vrátí do původního stavu.

    „Jo, když už mluvíme o té krvi…“ Amelia se zhluboka

    nadechla. Očividně se mi chystala říct něco, co se mi

    nebude líbit. Ale protože jsem jí to vyčetla z hlavy ještě

    předtím, než stačila otevřít pusu, mohla jsem se na její

    slova duševně připravit. „Nenapadlo tě, Sookie… Sice

    ses mě na to neptala, ale mám dojem, že bys tu Ericovu

    krev už neměla pít. Já vím, je to tvůj přítel, ale měla bys

    myslet na následky. Občas to lidi nějakou nešťastnou náhodou

    přeženou. Tady neplatí stejná pravidla jako v matematických

    rovnicích.“

    Ameliina starost o mé blaho mě sice dojímala, ale vadilo

    mi, že překročila hranici mého soukromého území.

    „Žádnou výměnu krve neprovozujeme,“ prohlásila jsem.

    Tedy ne nijak často. „Jenom malý doušek, no… ve šťastné

    chvilce.“ Poslední dobou měl Eric těch šťastných

    chvilek bohužel mnohem víc než já. A tak jsem jenom

    doufala, že se to staré kouzlo vášně ke mně do ložnice

    zase vrátí. Pokud nějaký muž dokázal léčit sexem, pak to

    byl rozhodně Eric.

    Amelia se usmála, což pro mě teď bylo nejdůležitější.

    „Aspoň…“ Otočila se ke mně a konec věty nechala viset

    ve vzduchu, ale já jsem si ho v její hlavě přečetla. Aspoň

    cítíš, že se s někým miluješ.

    Můj problém nespočíval v tom, že bych necítila, že se

    s někým miluju, ale v tom, že jsem se znovu musela učit

    užívat si to. Ale o těchhle věcech jsem se nemínila bavit.

    Během nedávného mučení jsem totiž úplně ztratila

    schopnost uvolnit se, která je klíčem ke kvalitnímu sexu.

    Připadala jsem si úplně bezmocná. Nezbývalo mi nic jiného

    než se modlit, abych se zotavila i po této stránce.

    Věděla jsem, že Eric mou neschopnost dosáhnout úplného

    vyvrcholení vycítil. Několikrát se mě zeptal, jestli mě

    vůbec láká sex. Pokaždé jsem mu odpověděla, že ano.

    Snažila jsem se řídit zásadou, která se doporučuje lidem,

    když se učí jezdit na kole. Ano, spadla jsem. Ale nepřestávám

    se snažit a znovu a znovu usedám do sedla a pokouším

    se pokračovat v jízdě.

    „Jak to vlastně mezi vámi pokračuje?“ zeptala se

    Amelia. „Myslím kromě těch šťastných chvilek.“ Amelia

    už měla úplně všechny věci uložené v autě. Teď jen oddalovala

    okamžik, kdy se posadí za volant a odjede, jako

    kdyby se ho bála.

    Nejradši bych na ni zařvala, ale zabránila mi v tom

    snaha zachovat si sebeúctu.

    „Myslím, že nám to klape moc dobře,“ ujistila jsem ji,

    ale musela jsem vyvinout obrovské úsilí, aby to znělo

    spokojeně. „Ale pořád si nejsem jistá, co k němu cítím já

    sama, a co je naopak důsledek našeho krevního pouta.“

    Vlastně mě docela potěšilo, že jsem vůbec byla schopná

    bavit se o svém nadpřirozeném vztahu k Ericovi a zároveň

    o našem běžném mileneckém poměru. Ještě před

    bitvou bytostí z říše víl jsme se s Ericem několikrát navzájem

    napili své krve, čímž mezi námi vzniklo zvláštní

    pevné pouto, kterému upíři přikládají mimořádný význam.

    Díky tomuto svazku jsem dokázala vycítit, kde se

    Eric zhruba nachází a jakou má náladu, a pro něj platilo

    totéž zase ve vztahu ke mně. A prakticky neustále jsem si

    uvědomovala jeho existenci – jako kdyby se mi v hlavě

    vytrvale otáčel větrák, nebo jako kdybyste měli v mozku

    zapnutý filtr vzduchu, jehož tichý šum vám pomáhá

    usnout. (Ještě že Eric celý den prospal, protože jsem aspoň

    v tuhle dobu mohla být sama sebou. Jestlipak totéž

    cítil i on, potom co jsem se večer uložila do postele?)

    Nemůžu říct, že bych slyšela nějaké hlasy – přinejmenším

    ne víc než obvykle –, ale když mě třeba zaplavil pocit

    štěstí, musela jsem si nejdřív ujasnit, jestli jsem šťastná

    já, anebo Eric. Podobné to bylo se zlostí. Eric se

    dokázal rozzuřit, zvláště poslední dobou, ale uměl svůj

    vztek udržet pod kontrolou a úzkostlivě ho tajil. Možná

    na něj přecházel ze mě, protože mnou v těchto dnech

    cloumala příšerná zuřivost.

    Ponořila jsem se do vlastních mučivých pocitů a na

    Amelii jsem úplně zapomněla.

    Ta mě však bryskně vrátila do přítomnosti. „To je tedy

    náramná výmluva,“ poznamenala kousavě. „No tak, Sookie,

    buď ho miluješ, nebo ho nemiluješ! Nesnaž se všechno

    svalovat na nějaké krevní pouto. Bla bla bla. Když je

    ti to pouto tolik na obtíž, proč se nesnažíš zjistit, jak se

    z něj vymanit?“ Všimla si mého výrazu a podráždění jí

    z tváře okamžitě vyprchalo. „Chceš, abych se na to zeptala

    Octavie?“ zeptala se mě mnohem mírnějším tónem.

    „Ano, ráda bych to zjistila,“ přitakala jsem po chvilce

    a zhluboka jsem se nadechla. „Asi máš pravdu. Byla jsem

    tak zničená, že jsem jakékoliv rozhodování odkládala na

    pozdější dobu, anebo jsem předstírala, že mám jasno.

    Především pokud jde o Erica. Ale připadá mi… že má nade

    mnou až příliš velkou moc.“ Eric byl silná osobnost

    a zvykl si na roli největší štiky v rybníku. Kromě toho věděl,

    že má před sebou nekonečnou budoucnost.

    Já ne.

    Ještě se o tom přede mnou nezmínil, ale dřív nebo

    později s tím určitě vyrukuje.

    „Ale přesto ho miluju,“ pokračovala jsem. Nikdy předtím

    jsem to nevyslovila nahlas. „A mám dojem, že všechno

    vězí právě v tomhle.“……………………………………….

  • Autor: Harris, Charlaine
    Překladatel: Havlík, Tomáš
    Série: Pravá krev
    Pořadí v sérii: 10.
    Název: Pravá krev 10 - Mrtví v rodině
    Původní název: Dead in the Family
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-464-6
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 320
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 12.10.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.