Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Pasti ze záhrobí
(Série - Harper Connelly Mysteries - 2)

od
Harris, Charlaine
  • Harper Connellyová je dívka nadaná zvláštní schopností odhalovat místa, kde spočívají těla mrtvých osob, a určovat, jakým způsobem zemřely. Neumí však určit, kdo zavinil jejich smrt. Na starém hřbitově v Memphisu vycítí tělo, které leží v nesprávném hrobě. Postupně vyjde najevo, že jde o ostatky oběti únosu – dvanáctileté pohřešované dívky Tabithy Orgensternové, kterou se Harper neúspěšně snažila najít už o dva roky dříve v Nashvillu. Policie usoudí, že Harper a její nevlastní bratr bratr Tolliver, který je sestřiným spolupracovníkem a zároveň osobním strážcem, jsou do zločinu nějak zapleteni. Ve snaze očistit své jméno se oba mladí lidé pouštějí do pátrání po skutečném vrahovi na vlastní pěst.

  • Druhá část z cyklu

    HARPER CONNELLY MYSTERIES

     

    DOKTOR Clyde Nunley se mi nelíbil, už když jsme

    se poprvé osobně setkali na starém hřbitově. Ne že by

    na jeho zevnějšku bylo něco odpudivého – vzhledem

    k mírné zimě na jihu Tennessee a především k úkolu,

    který nás čekal, se rozhodl pro úplně normální oblečení.

    Modré džínsy, pohorky, neforemný klobouk, flanelová

    košile a prošívaná vesta bez rukávů se pro danou

    příležitost dokonale hodily. Ale slizký domýšlivý

    výraz v jeho tváři mi dával jasně na srozuměnou, že

    mě sem pozval, aby se mi mohl vysmát, protože mě

    považuje za obyčejnou podvodnici.

    Postavil se přímo proti mně, stiskl mi pravici

    a změřil si poťouchlým pohledem mě i Tollivera, který

    čekal stejně jako já na další pokyny. Bylo zřejmé,

    že si tuhle chvíli jaksepatří užívá.

    Katedra antropologie Binghamovy univerzity totiž

    doktoru Nunleymu nabídla, aby pod jejími křídly vedl

    kurz nazvaný „Otevřená mysl: Nekonvenční zkušenosti.“

    „Poslední týden jsme u nás měli médium,“ poznamenal.

    „K obědu?“ zeptala jsem se. Doktor Nunley mě

    odměnil zakaboněným výrazem.

    Pokradmu jsem zaletěla pohledem k Tolliverovi.

    Bratr zlehka přimhouřil oči, čímž mi dal na srozuměnou,

    že jsem ho sice pobavila, ale že bych toho debilního

    profesůrka neměla zbytečně provokovat.

    Nebýt Nunleyho, hořela bych nedočkavostí. S hlubokým

    nádechem jsem se zadívala za něj na zvětralé,

    větrem ošlehané náhrobní kameny. Připadala jsem si

    ve svém živlu.

    Na americké poměry to byl starý hřbitov. Stromy,

    které tu rostly, měly téměř dvě stě let na to, aby se

    vytáhly do výšky i do šířky. Někteří mrtví byli na

    hřbitov svaté Markéty uloženi k věčnému odpočinku

    v době, kdy se sem zdejší stromy teprve sázely. Postupem

    času kmeny nabyly na objemu a větve zmohutněly,

    takže v létě poskytovaly příjemný stín. Teď

    v prosinci však byly holé a na vybledlé trávě pod nimi

    se válelo suché listí. Ocelově šedé chladné nebe

    navozovalo pochmurnou náladu.

    Kdybych neměla eso v rukávu, stála bych na místě

    stejně zaraženě jako všichni ostatní. Pomníky i náhrobní

    kameny byly celé pokřivené a na jejich původní

    barvě zapracoval čas. Pod nimi na mě čekali mrtví.

    Nezapršelo už celý týden, možná i déle, a tak jsem

    si místo pevných kožených bot vzala tenisky. Kdybych

    si je zula, získala bych od mrtvých výraznější

    poznatky, ale studenti i jejich profesor by to považovali

    jenom za další důkaz mé potrhlosti. Kromě toho

    bylo na nějaké chození naboso příliš chladno.

    Nunleyho studenti tu měli sledovat moji „názornou

    ukázku“. Kvůli ní jsme se tady sešli. Mezi asi dvaceti

    studenty jsem zahlédla dvě výrazně starší tváře. Jed-

    na patřila ženě, které už rozhodně táhlo na padesát.

    Vsadila bych se, že sem přijela v dodávce, která

    vyčnívala z řady osobních aut stojících podél drátu

    nataženého mezi bílými sloupky oddělujícími štěrkové

    parkoviště od hřbitova. Žena mě sledovala zvídavým

    soustředěným pohledem.

    Druhý „netradiční“ účastník kurzu byl muž ve

    svetru s barevným vzorem a v manšestrových kalhotách,

    jehož věk jsem odhadla na něco málo přes třicet.

    Patřil mu naleštěný pick-up s coloradskou poznávací

    značkou. Clydovi Nunleymu určitě patřila

    zaparkovaná obstarožní toyota. Zbývající čtyři malá

    otlučená auta říkala pane normálním studentům, kteří

    tvořili většinu přihlížejícího hloučku. Hřbitov i starý

    kostel svaté Markéty se sice nacházely na pozemku

    vysokoškolského kampusu, ale krčily se až za

    jeho okraji, daleko za malým stadionem, tenisovými

    kurty a fotbalovým hřištěm. Nebylo proto divu, že

    studenti, kteří měli možnost přijet sem autem, toho

    využili, zvlášť za tak chladného počasí. Věk většiny

    z nich se vešel do typické vysokoškolské kolonky,

    která měla rozpětí osmnáct až jednadvacet let. Když

    jsem si uvědomila, že mě od nich dělí jenom pár roků,

    zalapala jsem po dechu. Na sobě měli obvyklé modré

    džínsy, sportovní boty a prošívané bundy – víceméně

    totéž co já a Tolliver.

    Jasně červenou bundu s modrou podšívkou si bratr

    koupil v obchodním řetězci Land’s End. Rudá barva

    se mu hodila k černým vlasům a teplý materiál ho

    dokázal zahřát téměř za každého počasí, které mohlo

    na jihu nastat. Já jsem si vzala bleděmodrou prošívanou

    bundu, jelikož jsem se v ní cítila jako v bavlnce,

    a také proto, že jsem ji dostala od Tollivera.

    Ve všudypřítomné šedi jsme svítili jako dvě barevné

    skvrny. Stromy, které obklopovaly starý kostel,

    přilehlou zahradu i věkovitý hřbitov, nám poskytovaly

    pocit soukromí, takže jsme měli dojem, jako by

    zadní část kampusu Binghamovy univerzity byla

    břeh ostrova, na němž nás vysadila loď.

    „Slečno Connellyová, už se nemůžeme dočkat, co

    nám ukážete,“ prohlásil doktor Nunley a rozmáchlým

    gestem ruky obsáhl celé okolní pole náhrobků.

    Prakticky se mi vysmíval do očí. Studenti se vůbec

    netvářili nedočkavě. Spíš odtažitě, znuděně nebo přinejlepším

    poněkud zvědavě. Zajímalo by mě, kdo

    byl tím médiem, o kterém mluvil jejich profesor. Jenom

    málokterý smrtelník je totiž obdařený skutečnou

    schopností komunikovat s mrtvými.

    Znovu jsem zaletěla očima k Tolliverovi. Vybodni

    se na něj, řekl mi jeho pohled a já se usmála.

    Všichni studenti drželi v rukou desky s plánkem

    starého hřbitova, na němž byly úhledně zakreslené

    jednotlivé náhrobky. Žádné další písemnosti v deskách

    neměli. Já jsem však věděla, že se dochovaly

    detailní záznamy o všech pohřbech i příčině úmrtí

    většiny lidí uložených k věčnému odpočinku na tomto

    hřbitově. Pořídil je farář od svaté Markéty, který tu

    sloužil čtyřicet let a navázal na práci svého předchůdce.

    Doktor Nunley mi ale tvrdil, že na zdejším

    hřbitově už padesát let žádného nebožtíka do země

    neuložili.

    Záznamy ze hřbitova svaté Markéty se údajně našly

    teprve před třemi měsíci, uložené v krabici a zastrčené

    v jakémsi skladu vysokoškolské knihovny.

    Neměla jsem tedy sebemenší možnost nahlédnout do

    nich, ani se s nimi blíž seznámit. Doktor Nunley, kte-

    rý přišel s nápadem vést kurz zaměřený na okultismus,

    se mezitím nějak dozvěděl o mých schopnostech.

    Nechtěl mi prozradit, jak na mé jméno narazil,

    ale neviděla jsem v tom nic mimořádného, protože

    na internetu existují stránky odkazující na jiné weby

    s podobným zaměřením a ty zase na další. A v těchto

    specializovaných internetových kruzích jsem dost

    dobře známá.

    Clyde Nunley si za mé služby zaplatil a byl přesvědčený,

    že všem frekventantům kurzu „Otevřená

    mysl“ ukáže, co jsem zač. Předpokládal, že se považuju

    za parapsycholožku, nebo možná za wiccanku.

    To byl samozřejmě nesmysl. Moje práce neměla

    s okultismem vůbec nic společného. Před kontaktem

    s mrtvými jsem se k nikomu nemodlila. Jsem sice

    křesťanka, ale své nadání nepovažuju za dar od Boha.

    Projevilo se u mě až v patnácti letech, potom co jsem

    přežila zásah bleskem. Pokud však věříte, že přírodní

    katastrofy rozpoutává Bůh, pak je to samozřejmě jeho

    práce.

    Ten blesk pronikl otevřeným oknem do našeho

    domku. V té době už byla moje matka provdaná za

    Tolliverova otce Matta Langa, se kterým měla dvě

    dcery – Mariellu a Gracii. Do téhle povedené rodinky

    jsem patřila ještě já, moje sestra Cameron, Tolliver

    a jeho o několik let starší bratr Mark. Už si ani

    nevzpomínám, jak dlouho s námi Mark bydlel, ale to

    osudné odpoledne už doma rozhodně nebyl.

    Než na místo dorazila záchranka, první pomoc mi

    poskytl právě Tolliver.

    Otčím pak dal sestře co proto, že si vůbec dovolila

    zavolat pohotovost. Bylo to totiž drahé a my jsme samozřejmě

    neměli žádné zdravotní pojištění. Své si

    pak od něj vyslechl i doktor, který mě chtěl nechat

    v nemocnici na pozorování a jehož jsem pak už nikdy

    neviděla. Vlastně vůbec žádného lékaře. Na internetu

    jsem ale našla seznam lidí, kteří přežili zásah

    bleskem, a usoudila jsem, že by mi to stejně nebylo

    k ničemu.

    Zotavila jsem se. Víceméně. Na trupu a na pravé

    noze mi zůstala zvláštní síť červených žilek. Ta noha

    mi občas vypovídá službu. Někdy se mi třese pravá

    ruka. Sužují mě bolesti hlavy. Bojím se spousty věcí.

    A umím hledat mrtvé. Pokud najdu tělo nebožtíka,

    dokážu určit i příčinu jeho smrti.

    Přesně o tohle šlo doktoru Nunleymu. Získal záznamy

    obsahující údaje o lidech uložených k věčnému

    odpočinku na zdejším hřbitově. Byly to písemnosti,

    ke kterým jsem neměla přístup. A s pomocí dnešní

    zkoušky chtěl dokázat, že jsem jen prachsprostá podvodnice.

    S rozjařeným výrazem provedl náš hlouček

    brankou v zanedbaném železném plůtku, který už celá

    desetiletí střežil místní hřbitov.

    „Kde byste si přál, abych začala?“ zeptala jsem se

    nesmírně zdvořile. Než moji rodiče propadli drogám,

    dopřávali mi dobrou výchovu a kvalitní vzdělání.

    Clyde Nunley vyslal ke studentům samolibý

    úsměv. „Tak třeba tady,“ odpověděl a ukázal mi hrob

    po své pravici, na kterém se už sto sedmdesát let nevršila

    žádná zkypřená hlína. Nápis na náhrobku byl

    nečitelný, tedy aspoň z místa, kde jsem stála. Kdybych

    se trochu přikrčila a posvítila si na něj baterkou,

    možná bych ho přečetla. Jenomže o tohle teď nešlo.

    Profesora i jeho studenty zajímalo, co jim můžu prozradit

    o příčině smrti člověka uloženého pod zemí.

    Postavila jsem se přímo nad hrob a okamžitě jsem

    ucítila, že slabé chvění a vibrace – které jsem vnímala

    od té doby, co jsem se přiblížila ke hřbitovu – zesílily

    a zrychlily se. A slabé bzučení, jež jsem zachytila

    ještě předtím, než jsme prošli nízkou brankou, nabylo

    na intenzitě a přestěhovalo se mi pod kůži. Měla

    jsem pocit, jako bych se přiblížila k včelímu úlu.

    Zavřela jsem oči, protože jsem se tak mohla mnohem

    líp soustředit. Kosti ležely přímo pode mnou

    a už na mě čekaly. Pronikla jsem svým šestým smyslem

    do půdy pod nohama a ovládl mne důvěrně známý

    pocit. Jako když se setkáte s nesmírně blízkým

    člověkem.

    „Převrátil se na něj vůz,“ řekla jsem. „Byl to muž.

    Řekla bych, že něco přes třicet. Jmenoval se Ephraim?

    Nebo nějak podobně? Ten vůz mu rozdrtil nohu

    a on upadl do šoku. Vykrvácel.“

    Nastalo dlouhé ticho. Otevřela jsem oči. Profesorův

    samolibý úsměv byl ten tam. Studenti si do desek

    horlivě zapisovali poznámky. Jedna dívka na mě civěla

    s vykulenýma očima.

    „Tak dobře,“ řekl doktor Nunley o poznání méně

    opovržlivě. „Zkusíme další.“

    A mám tě, napadlo mě.

    Další hrob patřil Ephraimově manželce. Neprozradily

    mi to však kosti. Její totožnost jsem odhadla podle

    toho, že její náhrobek stál hned vedle Ephraimova

    a podobal se mu jako vejce vejci. „Isabelle,“ prohlásila

    jsem tónem, který nepřipouštěl pochybnosti. „Isabelle.

    Ale ne, zemřela při porodu.“ Rukou jsem si přejela

    podbřišek. Ephraimova žena musela být těhotná,

    když se jejímu muži přihodilo to neštěstí. Tomu říkám

    smůla. „Počkat!“ vyhrkla jsem. Chtěla jsem najít vysvětlení

    pro další slabou ozvěnu, která ke mně dolé-

    hala zpod Isabelliných ostatků. Ať si ti studentíci

    myslí, co chtějí. Zula jsem si boty, ale vzhledem

    k chladnému počasí jsem si nechala ponožky. „To dítě

    je pohřbené s ní. Chudáček,“ dodala jsem tiše. Smrt

    dítěti naštěstí nezpůsobila žádnou bolest…

     

     

  • Autor: Harris, Charlaine
    Překladatel: Havlík, Tomáš
    Série: Harper Connelly Mysteries
    Pořadí v sérii: 2.
    Název: Pasti ze záhrobí
    Původní název: Grave Surprise
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-531-5
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 304
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 20.6.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.