Autoři

Série

Do pekla na rychlém koni

od
Gardner, Mark Lee
  • Billy the Kid a Pat Garett jsou pravděpodobně největšími legendami Divokého západu. Jen Billyho příběh byl od roku 1930 inspirací pro téměř šedesát celovečerních filmů a mnoha literárních děl. Nyní se českým čtenářům poprvé dostává do rukou rekonstrukce jejich životů a konfliktu postavená na pečlivě sesbíraných faktech a napsaná stejně napínavě, jak dramatická byla skutečnost. Billy the Kid byl zlodějem koní a dobytka, charismatickým desperádem a chladnokrevným vrahem. A obdivuhodným střelcem, sám zastřelil čtyři muže a dalších pět spolu se svými kumpány. Dvě z jeho obětí byli zástupci šerifa, kteří zemřeli při jeho útěku z věznice provedeném za bílého dne, 28. dubna 1881 v Novém Mexiku. Když se zbavil jak svých strážců tak želez svírajících mu nohy, zatančil na verandě věznice vítězný tanec a před zraky ustrašených obyvatel odjel na ukradeném koni. A Billyho známý, nyní však nový šerif, Pat Garett, započal svůj slavný hon, který skončil Billyho smrtí.

  • Obsah

    Příběhy duchů 13

    1 Tváří v tvář spravedlnosti 15

    2 Stezky na Západ 37

    3 Válka v okrese Lincoln 61

    4 Nový šerif 91

    5 Muži mimo zákon a muži zákona 111

    6 Kid uštván 127

    7 Hrdě vstříc smrti 145

    8 Ztemnělý pokoj 157

    9 Padouch i hrdina 181

    10 Znovu lovcem lidí 199

    11Nežádoucí hvězda 217

    Epilog 249

     

    Příběhy duchů

    Ujíždíte-li po dlouhých a osamělých cestách východního

    Nového Mexika, cítíte duchy mrtvých. Krajina

    se změnila jen málo, až na nekonečné drátěné ploty

    a občasnou dopravní značku. Tam někde v dálce, tam

    čekají: Billy Kid a Regulátoři, Charlie Bowdre, Tom

    Folliard a Pat Garrett. Dny, kdy kolem řek Pecos a Rio

    Bonito tekla krev, sice dávno odplynuly, ale tóny španělského

    fandanga, Billyho tanec a milostné polibky

    – všechno to nepostižitelné kouzlo – tam pořád jsou.

    Vznáší se to ve větru, v měsíčním světle, v kakofonii

    štěkání kojotů i v tichu předtím, než se přes obzor přelijí

    první sluneční paprsky.

    Zbyly i historky, protože Nové Mexiko je historek

    plné. A jejich prostřednictvím se k nám duchové vracejí.

    Připadá nám, že je vidíme, chápeme je, dokonce je jaksi

    známe. Ale pořád jsou to jen duchové a umějí skrývat

    pravdu, stejně jako pirát skrývá ukořistěný poklad.

    Billy Kid a Pat Garrett jsou snad největší z legend

    starého Západu. Díky výzkumům předchozích badatelů

    a rozsáhlému vlastnímu pátrání v archivních a sou-

    kromých sbírkách od Texasu po Arizonu, Utah a Colorado

    jsem ty duchy připravil o některá jejich tajemství.

    Všechny dialogy citované na následujících stranách

    pocházejí z přímých zdrojů: ze soudobých novin, dopisů,

    ústního vyprávění, životopisů a podobně. Vymyšleno

    nebylo nic. Jistě, některé vzpomínky byly sepsány

    nebo nadiktovány až po celých desetiletích – dá se

    oprávněně pochybovat o tom, jak přesně si člověk pamatuje,

    co někdo jiný řekl před čtyřiceti lety –, ale i tak

    jsou to vzpomínky očitých svědků. A v některých případech

    představují jediné, co máme.

    Osobně jsem prozkoumal většinu míst, která v příběhu

    figurují: Las Vegas, Anton Chico, Fort Sumner,

    Puerto de Luna, Roswell, Lincoln, White Sands, White

    Oaks, Alameda Arroyo, Mesillu, Silver City a mnoho

    dalších. Na některých místech, například v přelidněném

    Santa Fé, vyhladil duchy asfalt, hluk a falešné fasády

    z vepřovic. Jinde, třeba na schodišti správní budovy starého

    Lincolnu, se zdá, jako by Billy, Pat, Bob Olinger

    a James Bell stále bok po boku stoupali po skřípajících

    dřevěných stupních.

    Mnoho lidí spojených s tímto příběhem si svůj osud

    nezasloužilo, především Billy a Garrett. „Byli jako milenci,

    jistým způsobem zatracení,“ prohlásil Rudolph

    Wurlitzer, scénárista klasického westernu Sama Peckinpaha

    Pat Garrett a Billy Kid. Žili v drsné zemi a době,

    v časech, které procházely nesmírnými změnami,

    ale v některých případech si uchovaly zabijácké způsoby

    nedávné minulosti. Nakonec nešlo ani tak o boj

    dobra proti zlu, o muže zákona versus banditu, šlo spíš

    o přežití. Aby přežili ostatní, nemohl přežít Billy. A nemohl

    přežít Garrett.

    Ti dva muži zemřeli už dávno, taková je holá historická

    pravda, ale jejich duchové tu jsou pořád. Billy na

    nás neustále volá z temnot minulosti: żQuien es?“

    Kdo je to? A stejně jako sedící a čekající Garrett ani

    my nemůžeme odpovědět, nemůžeme zabránit tomu,

    co se stane pak.

    _ 1 _

    Tváří v tvář spravedlnosti

    Pojďte si pro něj!

    PAT F. GARRETT

    Stalo se to den po vánocích roku 1880 přibližně ve

    čtyři hodiny odpoledne. K předměstí Las Vegas

    v teritoriu Nové Mexiko se ve spěchu blížil vůz, tažený

    mulou a doprovázený čtyřmi ozbrojenými jezdci. Jejich

    vůdce jel nahrbený, jak se u sto devadesát centimetrů

    vysokého člověka dalo čekat. Byl tenký jako

    lunt, a i sehnutý v sedle byl samá ruka, samá noha. Měl

    tmavý knír, světle šedé oči a snědou tvář, která prozrazovala

    roky strávené pod širým nebem v Texasu a Novém

    Mexiku.

    Na voze seděli čtyři špinaví uondaní muži se spoutanýma

    rukama a nohama. Byli to vězni toho vyčouhlého

    velitele a jeden z nich sotva překročil dvacítku. Jak se

    vůz kodrcal kupředu, těkal mladý zločinec modrýma

    očima kolem sebe. Občas se uculil nebo se dal do srdečného

    smíchu a odhalil předkus, který mu kupodivu

    přidával na půvabu. Ten klukovský vězeň a vysoký

    Kid a Pat Garrett to nemohli tušit, ale osud jim určil

    spojení v životě i ve smrti až navěky.

    Las Vegas, které se před nimi rozprostíralo, bylo ve

    skutečnosti dvě města, staré a nové. To staré vzniklo roku

    1835 na obchodní stezce ze Santa Fé podél řeky Gallinas

    (kterou by na východě označili za pouhý potok).

    Osada byla pojmenována podle rozlehlého travnatého

    údolí řeky: las vegas – „louky“. Nové město vzniklo

    o čtyřiačtyřicet let později s vybudováním železnice

    Atchison, Topeka & Santa Fe o míli dál na východním

    břehu Gallinasu. V roce 1880 čítalo Las Vegas, sídlo

    okresu San Miguel, šest tisíc lidí, většinou Hispánců.

    Početní městští výtržníci, hlavně bílí Američané, takzvaní

    Anglos, našli útočiště v novém městě se saloony,

    tančírnami a hernami, otevřenými dnem i nocí.

    List Las Vegas Daily Optic hlásil: „Včera odpoledne

    zavládlo ve městě pozdvižení po zprávě, že byl chycen

    ‚Kid‘ a další členové jeho gangu a že se blíží do města.“

    Skupina šerifa Garretta přijížděla po staré stezce ze

    Santa Fé. Cesta do kamenného vězení na Valencia

    Street je vedla přes roh náměstí ve starém městě a právě

    tam většina lidí poprvé zahlédla vězně.

    Billy se zářivě usmál na dav, v němž zahlédl doktora

    Johna H. Sutfina, majitele hotelu Grand View. „Nazdar,

    doktore!“ zavolal. „Tak sem si řek, že se zaskočím

    mrknout, co tu vy hoši v Las Vegas vyvádíte.“

    Rozrůstající se dav čumilů doprovodil vůz po bahnité

    ulici až k žaláři a vězni se strážci rychle zmizeli

    uvnitř. Reportérovi Las Vegas Gazette se podařilo odchytit

    třicetiletého Garretta s nadějí, že z něj vymámí

    napínavou historku o zatčení gangu. Garrett dychtivého

    žurnalistu rychle předal do rukou člena oddílu jménem

    Manuel Brazil se slovy, že Brazil „zná všechny

    podrobnosti“.

    Ani mrazivý vzduch pondělního rána nezabránil zvědavým

    lidem z města v obléhání vězení. Doufali, že zahlédnou

    desperáty: Billyho Kida, Billyho Wilsona, Da-

    vea Rudabaugha a Toma Picketta, bývalého muže zákona

    z Las Vegas. O Billym věděl skoro každý – byť jen

    to, že ten jednadvacetiletý mladíček už stačil poslat do

    hrobu pěknou řádku mužů. Jeho nejpověstnějším zločinem

    bylo zabití šerifa Williama Bradyho a jeho zástupce

    Georgea Hindmana ze zálohy během války v okrese

    Lincoln. Kid nebyl jediný, kdo toho dne na šerifa a jeho

    zástupce střílel, ale zločin byl připsán jemu. A právě

    obvinění z této vraždy se bál nejvíc. Na jaře roku 1879

    se Billy sešel s guvernérem Lewem Wallacem, který od

    něj chtěl získat očité svědectví v dalším důležitém případu

    vraždy v okrese Lincoln. Výměnou za svědectví

    nabídl Billymu milost. Kid svou část dohody splnil, ale

    odměna se nedostavila. A Billy tušil, že je jen otázkou

    času, kdy se dostane katovi do oprátky.

    Davem se protlačil Michael Cosgrove, lasvegaský

    poštovní kurýr, se čtyřmi balíky pod paží. Obsahovaly

    nové oblečení pro vězně a Cosgrove, původem Ir, k tomu

    poznamenal, že chce „vidět ty chlapce odcházet

    stylově“.

    Dvěma konkurenčním městským listům, Gazette

    a Optic, se to dopoledne povedlo dostat do vězení šerifa

    Desideria Romera své reportéry, ale ten z Gazette

    získal lepší historku. Stal se svědkem toho, jak se kovář

    chopil kladiva a sekáče a začal opatrně strhávat nýty

    pout Kidovi a Billymu Wilsonovi, kteří byli spojeni

    dohromady. Železa musela dolů, aby se vězňové mohli

    převléknout. Wilson působil zasmušile a zamlkle, ale

    Kid se choval „vesele a čile… byl tuze řečný, smál se,

    vtipkoval a klábosil s přihlížejícími“.

    „Zdá se, že to berete klidně,“ oslovil reportér Gazette

    Kida.

    „Ano! Nemá cenu hledět na všechno ze smutné

    stránky,“ odpověděl Billy. „Tentokrát se tomu směju.“

    Kid se rozhlédl a začal poklepávat špičkami bot na

    kamennou podlahu, aby si zahřál nohy. „Je to vězení

    v Santa Fé lepší než tady?“ zajímal se. „Tohle je teda

    hrozné místo.“

    Ptal se na to každého, kdo se k němu přiblížil,

    a všichni tvrdili, že žalář v Santa Fé není o nic lepší.

    Billy nakonec pokrčil rameny a mínil, že se s tím bude

    muset smířit. Možná se mu nezamlouvalo, co se s ním

    dělo, ale vzrušovala ho pozornost, které se mu dostávalo.

    Role hvězdy mu vyhovovala.

    „Zírala na mě spousta lidí, co?“ vzpomínal Billy na

    chvíli, kdy se dveře vězení otevřely, aby mohl vejít

    poštovní kurýr. „No,“ a Kid se znovu rozzářil, „možná

    mě teď někteří budou považovat z půlky za člověka;

    všichni si mysleli, že jsem jenom zvíře.“

    Jak se dalo čekat, reportérovi Gazette se mladý zločinec

    zalíbil, a stvořil nejlepší (a nejcitovanější) popis

    Billyho:

    Vážně vypadá jako člověk, ale moc mužného v něm na

    pohled není, vypadá a chová se jako pouhý chlapec. Má

    asi tak sto sedmdesát čísel nebo o kousek víc, drobnou

    pružnou postavu, váží zhruba sedmdesát kilo. S tím

    upřímným výrazem vypadá jako školák s prvním chmýřím

    na horním rtu. Má jasně modré oči a v nich cosi rošťáckého,

    světlé vlasy i pleť. Suma sumárum je to docela

    pohledný chlapík s jediným kazem, výraznými veverčími

    předními zuby. Působí příjemně a sympaticky.

    Když kovář strhl poslední nýt a Kidova pouta spadla na

    zem, Billy se protáhl a promnul si bolavá zápěstí. „Asi

    tomu, pánové, neuvěříte, ale je to poprvé, co jsem měl

    náramky,“ prohlásil. „Ale ty už nosila hromada lepších

    chlápků.“ Pak, když Billa a Wilsona hnali zpátky do

    cel, poznamenal Kid pár slov na adresu muže, který je

    vystopoval a nasadil jim želízka. „Říká se, že blázen

    mívá štěstí a chuďas kupu dětí – na Garretta to platí

    obojí.“…………………………………………………….

  • Autor: Gardner, Mark Lee
    Překladatel: Chodilová, Dana
    Název: Do pekla na rychlém koni
    Původní název: To Hell on a Fast Horse
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-468-4
    Vazba: brožovaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 264
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 26.10.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.