Žánry
Autoři
Série
Flashforward
od Svěží a nápaditý přístup ke klasickému tématu SF literatury předurčil román stát se námětem televizního seriálu. Fyzikální pokus s urychlovači částic se zvrtne a přenese lidstvo na krátkou chvíli v čase o dvacet let dopředu. V tomto okénku do svého osudu zahlédne dr Theo Procopides, že bude zavražděn. A tak následujících 20 let musí věnovat tomu, aby zastavil svého vraha.
1
Den 1: úterý 21. dubna 2009
ŘEZ ČASOPROSTOREM…
Řídicí budova Velkého hadronového urychlovače
vstřícných svazků (LHC) v CERNu byla nová: schválili
ji léta Páně 2004 a dokončili o dva roky později.
Budova obklopovala centrální nádvoří, kterému se samozřejmě
říkalo „jádro“. Každá kancelář měla okno,
které vedlo buď do jádra nebo ven, směrem do rozlehlého
areálu CERNu. Obdélníková budova kolem jádra
byla dvoupodlažní, ale hlavní výtahy měly čtyři zastávky:
dvě nadzemní podlaží; suterén, kde sídlila kotelna
a skladovací prostory; a podlaží sto metrů pod
zemí, kde se vystupovalo na nástupiště jednokolejné
dráhy, používané k cestování po sedmadvacetikilometrovém
obvodu tunelu urychlovače. Tunel sám vedl pod
polnostmi zemědělců, okrajem ženevského letiště
a úpatími jurských hor.
Jižní stěna hlavní chodby kontrolní budovy byla
rozdělená na devatenáct dlouhých úseků, z nichž každý
byl ozdobený mozaikou, zhotovenou umělcem
z jedné z členských zemí CERNu. Řecká mozaika zobrazovala
Démokrita a původ atomové teorie; němec-
ká zachycovala život Einsteina; dánská mozaika byla
věnována Nielsi Bohrovi. Fyzika však nebyla tématem
všech mozaik: na francouzské byla silueta Paříže a na
italské vinice, kde tisíce leštěných ametystů představovaly
jednotlivá zrnka hroznů.
Vlastní kontrolní místnost Velkého hadronového kolideru
byla dokonalý čtverec se širokými posuvnými
dveřmi, umístěnými přesně uprostřed dvou stran. Místnost
byla vysoká přes dvě podlaží a horní polovina
měla skleněné stěny, aby se zájezdové skupiny mohly
dívat na to, co se děje dole; CERN nabízel tříhodinové
prohlídky pro veřejnost vždy v pondělí a v sobotu,
v 9 a ve 14 hodin. Na stěnách pod okny zplihle viselo
devatenáct státních vlajek členských států, na každé
stěně pět; dvacáté místo zaujímala modrozlatá vlajka
Evropské unie.
Kontrolní místnost obsahovala desítky konzolí.
Jedna sloužila k obsluze částicových vstřikovačů; ta
ovládala začátky experimentů. Vedle ní byla další, se
šikmou plochou, do níž bylo zapuštěno deset monitorů,
na kterých bylo vidět výsledky hlášené detektory
ALICE a CMS, obrovskými podzemními systémy, jež
zaznamenávaly a pokoušely se identifikovat částice
produkované při experimentech LHC. Monitory na
třetí konzoli ukazovaly části mírně zakřiveného podzemního
tunelu kolideru, s jednokolejnou tratí zavěšenou
na nosnících od stropu.
Lloyd Simcoe, vědec kanadského původu, seděl
u konzole vstřikovače. Byl to pětačtyřicetiletý, vysoký,
hladce oholený muž. Oči měl modré a krátce ostříhané
vlasy tak tmavě hnědé, že by se klidně dalo říct i černé
– jenom na spáncích už asi polovina z nich zešedivěla.
Částicoví fyzici nebyli zrovna vyhlášení tím, že by
si potrpěli na oblečení, a Lloyd až donedávna nebyl
výjimkou. Ale před několika měsíci souhlasil s tím, že
daruje celou svou garderobu ženevské pobočce Armády
spásy a nechá si vybrat úplně nové věci od své
snoubenky. Po pravdě řečeno, nové šatstvo bylo na jeho
vkus trochu nápadné, ale musel uznat, že nikdy nevypadal
tak fešácky. Dnes měl na sobě béžovou košili,
korálově zbarvené sako, hnědé kalhoty s našitými kapsami
místo prostřižených a – z úcty k módní tradici –
černé italské kožené polobotky. Lloyd si také osvojil
pár univerzálních symbolů svého postavení, které rovněž
patřily k místnímu folkloru: plnicí pero značky
Mont Blanc, které nosil přicvaknuté ve vnitřní kapse
saka, a zlaté švýcarské analogové hodinky.
Po jeho pravici, před detektorovou konzolí, seděla
mistryně jeho předělávky osobně, jeho snoubenka, inženýrka
Michiko Komura. Pětatřicetiletá, tedy o deset
let mladší než Lloyd, Michiko měla malý pršáček
a leskle černé vlasy, které nosila zastřižené do pážecího
účesu, v současnosti tak populárního.
Za ní stál Theo Procopides, Lloydův partner ve výzkumu.
Sedmadvacetiletý Theo byl o osmnáct let
mladší než Lloyd; nejeden šprýmař už přirovnával
konzervativního Lloyda středního věku a jeho ohnivého
řeckého kolegu k slavné vědecké dvojici Crick
a Watson, objevitelům dvojité šroubovice DNA. Theo
měl kučeravé, husté tmavé vlasy, šedé oči a výraznou,
vystrčenou bradu. Skoro pořád nosil červené džínsy –
Lloydovi se nelíbily, ale nikdo mladší třiceti let už
modré džínsy nenosil – a některé z nekonečné řady triček
s kreslenými komiksovými postavičkami z celého
světa; dneska měl na sobě tričko se starodávným kanárkem
Tweetym. U zbývajících konzolí zaujal místa
další tucet vědců.
Kostkou nahoru…
Kromě tichého šumu klimatizace a jemného vrčení
větráků elektronického zařízení bylo v kontrolní míst-
nosti naprosté ticho. Všichni byli nervózní a napjatí;
měli za sebou dlouhý den příprav na tento experiment.
Lloyd se rozhlédl po místnosti, pak se zhluboka nadechl.
Puls měl zrychlený a cítil, jak se mu v břiše tetelí
motýlí křídla.
Hodiny na stěně byly analogové; ty na jeho konzoli
byly digitální. Oboje se rychle blížily k 17.00 – což
Lloyd i po dvou letech v Evropě stále ještě vnímal jako
pět odpoledne.
Lloyd byl ředitelem skupiny téměř tisícovky fyziků,
používající detektor ALICE „A Large Ion Collider Experiment“
– Velký experiment iontového kolideru. On
a Theo strávili dva roky na projektu dnešní kolize částic
– dva roky na práci, která mohla trvat dvě generace.
Pokoušeli se znovu vytvořit energetické hladiny, které
naposled existovaly nanosekundu po velkém třesku, kdy
byla teplota vesmíru 100 000 000 000 000 000 stupňů.
Doufali, že přitom najdou svatý grál vysokoenergetické
fyziky, dlouho hledaný Higgsův boson, částici, jejíž
interakce dodává jiným částicím hmotnost. Kdyby jejich
experiment vyšel, Higgsův boson – a Nobelovka,
kterou budou pravděpodobně odměněni jeho objevitelé
– bude jejich.
Celý experiment byl automatizovaný a přesně načasovaný.
Nebyla žádná sekera, která by dopadla, žádná
spoušť skrytá pod pružinovým krytem tlačítka, které
by se stisklo. Ano, Lloyd vymyslel a Theo zakódoval
do programu tohoto experimentu spouštěcí moduly,
ale všechno už bylo pod kontrolou počítače.
Když digitální hodiny dorazily k 16:59:55, začal
Lloyd odpočítávat nahlas spolu s nimi. „Pět.“
Podíval se na Michiko.
„Čtyři.“
Povzbudivě se na něj usmála. Bože, jak ji miluje…
„Tři.“
Přejel pohledem k mladému Theovi, zázračnému dítěti
– té mladičké hvězdě, kterou Lloyd kdysi sám
chtěl být, ale nikdy jí nebyl.
„Dva.“
Theo, vždycky frajer, mu ukázal zvednutý palec.
„Jedna.“
Prosím, Bože… říkal si v duchu Lloyd. Prosím.
„Nula.“
A pak…
A pak najednou bylo všecko jiné.
Došlo k okamžité změně osvětlení – šero kontrolní
místnosti vystřídalo sluneční světlo, procházející oknem.
Ale nebylo žádné přizpůsobování, nic nepříjemného
– a ani pocit, že by se Lloydovi smršťovaly zorničky.
Bylo to, jako by už byl na to jasnější světlo
zvyklý.
A přesto Lloyd nedokázal ovládat zrak. Chtěl se
rozhlédnout kolem sebe, zjistit, co se děje, ale jeho oči
se pohybovaly jakoby samovolně.
Byl v posteli – zřejmě nahý. Cítil, jak mu teď po pokožce
klouže bavlněné povlečení, když se podpíral
loktem a zvedal. Jak se mu pohnula hlava, krátce zahlédl
střešní okna, očividně vikýře v druhém patře nějakého
domu na venkově. Bylo vidět stromy a…
Ne, to není možné. Listí se zabarvilo, mělo barvu
ohně. Ale dneska je 21. dubna – jaro, ne podzim.
Lloyd dál přejížděl pohledem a znenadání – správně
se měl leknout – si uvědomil, že není v té posteli sám.
Byl tam s ním ještě někdo.
Prudce se odtáhl.
Ne – ne, to nebylo ono. Vůbec fyzicky nereagoval;
bylo to, jako by se jeho tělo rozvedlo s mozkem. Ale
měl pocit, jako by se prudce odtáhl.
Ta druhá osoba byla žena, ale… ………………………
Autor: | Sawyer, Robert |
Překladatel: | Pacnerová, Jana |
Název: | Flashforward |
Původní název: | Flashforward |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-319-9 |
Vazba: | brožovaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 344 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 30.6.2010 |