Žánry
Autoři
Série
Tušení hříchu
od Rupert Delaforte, vikomt Darling, věří, že krásná Celia Burkeová hraje zásadní roli ve smrti jeho milované sestry. Přísahá, že se jí pomstí tím, že ji svede a zničí jí pověst – aniž by se jí dotkl. Aby však získal její důvěru, musí otevřít své ztvrdlé srdce a riskovat, že se zamiluje do ženy, kterou hodlá zničit. Celia zatím ze všech sil chrání svou křehkou pozici ve společnosti, ale podaří se jí uchránit před láskou, kterou začíná pociťovat ke svůdnému vikomtovi?
1. KAPITOLA
Dartmouth, Anglie
1794
Delacorte! Vypadáš zatraceně krvežíznivě na to, že
jdeš na ples. Máš v plánu tancovat s každou, na
niž ti padne zrak, nebo jim chceš spíš natlouct?“
Rupert Delacorte, vikomt Darling, ignoroval vtipnou
poznámku přítele Hugha McAldena a soustředil
se jako dravec na svou kořist. Někomu se mohlo zdát
obtížné nenávidět ženu, kterou nikdy neviděl, ale Del
hleděl přes dlouhý taneční sál na krásnou dívku sestupující
po schodech a říkal si, že jemu to docela jde.
Protože ji opravdu nenáviděl. Chladnou, nesmiřitelnou
zuřivostí, jež mu prosákla hluboko do nitra a po
celý dlouhý rok smutku v něm žhnula nezmenšenou
silou jako tekutá láva skrytá pod zasněženým vrcholkem
sopky. Konečně po dlouhé době nastal čas pro
spravedlnost.
Bez ohledu na cokoli, na jakékoli následky či společenské
znemožnění, ji přiměje, aby zaplatila za své
přečiny. Žádal si to jeho hluboce zakořeněný smysl
pro spravedlnost. Zničí její elegantní, bezstarostný
život, stejně jako to ona nemilosrdně učinila s Emily.
„Ještě jsem se nerozhodl,“ prohlásil Del a hodil do
sebe lok brandy, aby spláchl svíravý pocit trpkosti při
myšlence na zbožňovanou mladší sestru Emily.
Bývala jeho kotvou, jeho kompasem. Bez ní byl nezakořeněný,
vytržený ze života a neviděl v něm žádný
smysl. Po celý rok se drsně a pošetile snažil potlačit
bolest z Emilyiny ztráty pomocí alkoholu, ženských
a lehkomyslností, jež by mohly slabšího muže přivést
do hrobu. Ale nic z toho nepomáhalo.
Emily byla mrtvá. A to kvůli ženě, jež se nyní nacházela
na druhé straně plesového sálu. Kvůli Celii
Burkeové.
Stačilo, když si vzpomněl na její zradu, a málem
vyl zuřivostí. Nikdo se nemohl divit, že vypadá krvelačně.
Cítil, že by mohl vraždit. Ten lehkomyslně načmáraný
požadavek peněz výměnou za mlčení převrátil
všechnu jeho víru, všechnu lásku i všechny naděje.
Tento jediný dopis vymazal z jeho mysli všechny předcházející
a převrátil vzhůru nohama jeho minulost i budoucnost.
Když na ní Del poprvé spočinul zrakem, netušil,
kdo je, ale instinktivně se mu nelíbila. Nevěřil její kráse.
Neboť krása chodívá ruku v ruce s privilegii – s nezaslouženými
privilegii. A ona byla samozřejmě krásná.
Vysoká a elegantní, s porcelánově bledou pletí,
načechranými modročernými vlasy a hlubokýma tmavýma
očima – symfonie černé a bílé. Vešla do plesového
sálu jako královna: vznešená, přísná, odtažitá a výjimečně
krásná. Krása byla způsobem, jak odvrátit
nepříjemnosti a zamaskovat strašlivá selhání charakteru.
Nedalo se jí věřit.
Nechal si potvrdit její totožnost od několika lidí,
kteří byli hosty na vybraném plese markýze a markýzy
z Widcombe. Doneslo se to k němu v šepotu vyprovokovaném
v té horké, přeplněné místnosti šampaň-
ským: „Drahá Celia“ a „naše slečna Burkeová“. Zdálo
se, že ostatní ji normálně nazývají „úchvatná slečna
Burkeová“, jako by to byl její titul a jako by byla jediná,
jež se jím smí pyšnit.
Úchvatná slečna Celia Burkeová. Dobře známá
a velice oblíbená místní kráska. Sešla nevzrušeně,
ale elegantně po krátkém schodišti do sálu tak lehce
jako proud čisté vody stékající přes kameny ze svahu
dolů. Zdravila pokývnutím a vlídným, avšak nezaujatým
úsměvem všechny, kdo se k ní přiblížili,
ale s nikým se nezastavila ani na pár slov. Kráčela za
matkou rozděleným mořem obyčejných smrtelníků –
nižších tvorů, kteří pro ni nebyli ničím jiným než
hračkou.
Blazeovaná, dokonalá Celia Burkeová. K čertu
s ní…
U všech ďáblů, už by si měl konečně užít svou pomstu
a Emily by se mělo dostat spravedlnosti. Pak by
snad mohl v noci spát.
On se však nechystal k tomu konkrétnímu druhu
msty, který používá muž vůči muži – k pomstě přímé,
násilné a krvavé. Nemohl odvolat slečnu Burkeovou
z tanečního parketu a střelit ji za úsvitu mezi oči nebo
jí zabodnout šavli do hrudi.
Musel svou spravedlnost prosadit jemnějším způsobem,
přesto však stejně ničivě. A nemilosrdně.
„To ty jsi přece trval na tom, abychom šli na tenhle
ples společenské smetánky. Tak co to bude, Delacorte?“
ozval se znovu fregatní kapitán Hugh McAlden,
jeho přítel, námořní důstojník a přesvědčený cynik.
McAlden byl jedním z mála lidí, kteří nikdy nenazývali
Dela jeho čestným titulem vikomt Darling, protože
se znali dávno předtím, než se k tomu zatracenému
titulu dostal, a také dost dávno předtím, než aby se
Del před starým přítelem naparoval. S takovým přátel-
stvím kráčí ruku v ruce i neformálnost. U McAldena si
nemohl Del dovolit luxus být odmítavý.
„Tanec, nebo nářez? Nejspíš to druhé.“
McAldenova ústa, obvykle cynicky stažená, se roztáhla
strohým úsměvem.
„Chceš jim dát nářez přímo tady v markýzově plesovém
sále? Za to bych si rád připlatil.“
„Opravdu? Tak co takhle tajná sázka?“
„Dele, vždycky se mi moc líbí, když máš v očích
podobný pohled. Nic mi neudělá větší radost než dobrá
sázka.“
„Sázka, plukovníku Delacorte? O co se sázíte? Díky
vám dvěma mám teď právě trochu peněz na útratu,“
vtrhl do jejich rozhovoru další námořní důstojník, poručík
Ian James, jehož znali z doby, kdy všichni sloužili
jako důstojníci na fregatě Jeho Veličenstva Resolute.
„To je soukromá sázka, Jamesi.“ Del by měl být
obezřelejší. James byl ještě trochu nezralý hoch, šťastný
a dychtivý, ale nezkušený v intrikách vyšší společnosti.
Nedalo se říct, co by kde mohl vyslepičit. Del
neměl v úmyslu nechat se chytit do sítě, kterou se chystal
sám nastražit. „Ušetři si peníze na jindy.“
„Takže je to sázka mezi gentlemany, plukovníku?“
Sázka mezi gentlemany! Del cítil, jak se mu zvedají
koutky úst v pohrdavém úsměvu. To, co se chystal
udělat, prudce odporovalo veškerým pravidlům gentlemanského
chování. „Ne, spíš je to něco jako výzva.“
„Del je teď vikomt Darling, pane Jamesi,“ ušklíbl se
na Dela McAlden. „Musíme se na něj obracet celým
titulem, jak si to zaslouží.“
Tvář mladého muže ozářil uštěpačný úšklebek: „To
jsem netušil. Gratuluji, plukovníku. To je ale zatraceně
příhodné jméno. Už slyším, jak dámy říkají: ‚můj nejdražší
miláčku Darlingu‘. Jak by vám mohla některá
z nich odolat?“
Del se pouze usmál a znovu se napil. James měl
pravdu. Neodolala mu žádná: dámy z vyšších kruhů,
prosté ženy z lidu, bardámy, dívky z ostrovů ani různé
seňority. Nikdy mu neodolaly. Budiž požehnána jejich
neřestná srdce.
A neodolá mu ani ona, navzdory svému odtažitému
chování. Celia Burkeová není nic jiného než skleníková
květinka, která jen čeká na utržení.
„Tak povídej. Co je to za výzvu?“ V McAldenově
tváři se usadil pochybovačný úšklebek, když se k nim
připojili další dva námořní důstojníci, poručíci Thomas
Gardener a Robert Scott.
„Navrhuji, že se budu otevřeně dvořit nezkušené,
počestné ženě, že ji svedu a zničím…“ Del se na okamžik
odmlčel, aby dokázal vyjádřit to, co zamýšlí,
„…aniž bych se jí dotkl.“
McAlden vybuchl v cynický smích a prohlásil nezaujatě:
„Z jedné strany příliš snadné, z druhé příliš
obtížné.“
„Jak můžeš někoho zničit, aniž by ses ho dotkl?“
protestoval Ian James.
Delovi se opět zkřivila ústa v úsměšku. Už zapomněl,
jaké to je, být takhle mladý. Přestože mu bylo
teprve šestadvacet, od Emilyiny smrti cítil, jak zestárl.
Se srdcem plným zášti se stárne rychleji.
„Pojďte si najít něco k pití, pánové. Něco pořádného.
Ne tyhle vlažné vodičky, které tu servírují na tácech.“
Del odstrčil důstojníky, kteří mu stáli v cestě
k lokajovi.
„Pověst můžeš velice snadno zničit třeba drby,“ opakoval
McAlden neuspěchaně, avšak rozhodně. „Budeš
to muset vymyslet lépe.“
Člověk mohl McAldenovi věřit, že půjde přímo
k jádru věci. Stejně jako Del nebyl ani McAlden nikdy
opravdu mladý, a kromě toho byl starší i věkem.
„S tvou pověstí, která je opravdu zasloužená, mohu
dodat, že ctnostnou ženu obvykle neuvidíš blíž než
míli od sebe,“ pokračoval McAlden, když se vydali za
ostatními.
„To, starý brachu, ukazuje, jak málo takové ženy
znáš.“
„To, můj drahý Darlingu, ukazuje, jak málo znáš jejich
matinky.“
„Právě že na ně pamatuju. Proto ten zákaz dotýkání.
Mám v plánu držet se v bezpečné vzdálenosti.“ Přestože
se chtěl Celii Burkeové pomstít, musel dbát na
vlastní bezpečnost, aby ho nemohli donutit udělat tu
jedinou správnou věc, kdyby byl jeho bezbožný plán
odhalen nebo kdyby se něco pokazilo. A on se jí ani
nechtěl dotýkat. Nechtěl se jí znečistit ani obvyklým
podáním ruky.
„Nemůžeš svádět, tedy opravdu svádět, z dálky. To
nedokážeš ani ty. Dám dvacet guinejí na to, že to nejde
provést.“
„Dvacet? To je skutečně výjimečná sázka na takového
kovaného Skota, jako jsi ty, co má hluboko do kapsy.
Ujednáno.“ Del přijal výzvu s pevným potřesením
rukou. Trochu mu to celou záležitost osladilo, aby tak
řekl.
McAlden si prohlížel shromážděné lidi. „Vybereme
někoho hned teď? Varuju tě, Dele, tohle není Londýn.
Tady v Dartmouthu najdeš spoustu počestnosti.“
„Proč ne?“ Del se líně pousmál. Toto město může být
plné počestnosti, ale on je plný zlých úmyslů. A jednalo
se tu o čest pouze jediné ženy.
„Budeš muset být opatrný. Což je při jednání se ženami
složité,“ poznamenal filozoficky McAlden. „Může
to muže úplně změnit. Jen se podívej na Marlowa.“
Del pokrčil rameny: „Kapitán Marlowe se oženil. Já
nemám v úmyslu nic, co by se podobalo manželství.“
„Takže ty se chystáš svést a zničit nevinnou dívku,
aniž by s ní bylo tvoje jméno jakkoli spojováno či aniž
by tě chytili? Tak to je skutečně krvežíznivé.“
„Já jsem neřekl nevinnou, ale nezkušenou. V tomto
případě je to značný rozdíl,“ pohlédl znovu přes místnost
na Celii Burkeovou. Na tu počestnou, nevinnou
tvářičku, kterou nastavovala světu. On by chtěl onu
masku strhnout, aby všichni poznali za nedotčeným
společenským nátěrem holou pravdu.
McAlden sledoval, kam se dívá. „Nemůžeš přece
myslet… To je Celia Burkeová!“ Z McAldenova hlasu
zmizel jakýkoli náznak pobavení: „Proboha, Dele, ty
jsi úplně ztratil rozum? A všechny zábrany?“
„Nejsi náhodou moc choulostivý?“ Del do sebe hodil
zbytek pití. „To se ti nepodobá.“
„Já ji znám. Všichni v Dartmouthu ji znají. A je to
nejlepší kamarádka Marlowovy manželky. Nemůžeš
se přece snažit zničit – proboha zničit – nevinnou mladou
ženu, jako je Celia. To vím dokonce i já.“
„Řekl jsem, že není nevinná.“
„Potom ji musíš soudit nespravedlivě. To není správné,
Dele. Vezmi si na mušku někoho jiného. Někoho,
koho já neznám,“ zesiloval hlas McAlden.
„Ne.“ Darlingův hlas zůstal v nezaujaté rovině.
McAldenův udivený pohled se vrátil ke slečně Burkeové,
která stála na druhé straně sálu a sladce se při
hovoru usmívala na další mladou dámu. Barvitě polohlasem
zaklel. „To není jen krvežíznivé, to je přímo sebevražedné.
Ona má rodiče, Dele. Milující rodiče. Podívej
se pořádně na její matku, lady Caroline Burkeovou.
Není nikým menším než dcerou vévody a je to v každém
případě opravdová dračice ve všem, co se týká jejích
vlastních zájmů. Říká se, že si dává lovce věna
k snídani, nemluvě už o zhýralcích, jako jsi ty. A kromě
toho je slečna Burkeová příbuznou markýze zWidcom-
be, v jehož plesovém sále právě netančíš. Tohle není
Londýn. A ty jsi tady host. Můj host a tím pádem i Marlowův.
Stačí jeden chybný krok a budou chtít tvou hlavu.
Nebo ještě něco horšího. A právem. Vyber si pro
svou sázku někoho jiného.“
„Ne.“
„Delacorte.“
„Trhni si nohou, Hughu.“
McAlden znal Dela dost na to, aby slyšel v jeho tónu
nesmiřitelné rozhodnutí. Pomalu zavrtěl hlavou.
„U všech čertů, Dele, nemyslel jsem si, že budu tak
rychle litovat, že jsem tě tu zdržel,“ přejel si rukou po
krátkých, zastřižených vlasech a zadíval se na Dela se
zábleskem pochopení. „Zatraceně. Ty ses k tomu rozhodl,
ještě než jsi sem přišel, co? Ty po ní jdeš celou
tu dobu.“
Pod Hughovým zkoumavým pohledem mohl Del
pouze přiznat barvu: „Ano.“
„U všech ďasů, Delacorte. To nemůže skončit jinak
než špatně.“
Del pokrčil v naprostém nezájmu rameny: „To se mi
jen hodí.“
Autor: | Essex, Elizabeth |
Překladatel: | Šimonová, Dana |
Název: | Tušení hříchu |
Původní název: | A Sense of Sin |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-562-9 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 352 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 5.9.2012 |