Autoři

Série

Tušení hříchu

od
Essex, Elizabeth
  • Rupert Delaforte, vikomt Darling, věří, že krásná Celia Burkeová hraje zásadní roli ve smrti jeho milované sestry. Přísahá, že se jí pomstí tím, že ji svede a zničí jí pověst – aniž by se jí dotkl. Aby však získal její důvěru, musí otevřít své ztvrdlé srdce a riskovat, že se zamiluje do ženy, kterou hodlá zničit. Celia zatím ze všech sil chrání svou křehkou pozici ve společnosti, ale podaří se jí uchránit před láskou, kterou začíná pociťovat ke svůdnému vikomtovi?

     

  • 1. KAPITOLA

     

    Dartmouth, Anglie

    1794

     

    Delacorte! Vypadáš zatraceně krvežíznivě na to, že

    jdeš na ples. Máš v plánu tancovat s každou, na

    niž ti padne zrak, nebo jim chceš spíš natlouct?“

    Rupert Delacorte, vikomt Darling, ignoroval vtipnou

    poznámku přítele Hugha McAldena a soustředil

    se jako dravec na svou kořist. Někomu se mohlo zdát

    obtížné nenávidět ženu, kterou nikdy neviděl, ale Del

    hleděl přes dlouhý taneční sál na krásnou dívku sestupující

    po schodech a říkal si, že jemu to docela jde.

    Protože ji opravdu nenáviděl. Chladnou, nesmiřitelnou

    zuřivostí, jež mu prosákla hluboko do nitra a po

    celý dlouhý rok smutku v něm žhnula nezmenšenou

    silou jako tekutá láva skrytá pod zasněženým vrcholkem

    sopky. Konečně po dlouhé době nastal čas pro

    spravedlnost.

    Bez ohledu na cokoli, na jakékoli následky či společenské

    znemožnění, ji přiměje, aby zaplatila za své

    přečiny. Žádal si to jeho hluboce zakořeněný smysl

    pro spravedlnost. Zničí její elegantní, bezstarostný

    život, stejně jako to ona nemilosrdně učinila s Emily.

    „Ještě jsem se nerozhodl,“ prohlásil Del a hodil do

    sebe lok brandy, aby spláchl svíravý pocit trpkosti při

    myšlence na zbožňovanou mladší sestru Emily.

    Bývala jeho kotvou, jeho kompasem. Bez ní byl nezakořeněný,

    vytržený ze života a neviděl v něm žádný

    smysl. Po celý rok se drsně a pošetile snažil potlačit

    bolest z Emilyiny ztráty pomocí alkoholu, ženských

    a lehkomyslností, jež by mohly slabšího muže přivést

    do hrobu. Ale nic z toho nepomáhalo.

    Emily byla mrtvá. A to kvůli ženě, jež se nyní nacházela

    na druhé straně plesového sálu. Kvůli Celii

    Burkeové.

    Stačilo, když si vzpomněl na její zradu, a málem

    vyl zuřivostí. Nikdo se nemohl divit, že vypadá krvelačně.

    Cítil, že by mohl vraždit. Ten lehkomyslně načmáraný

    požadavek peněz výměnou za mlčení převrátil

    všechnu jeho víru, všechnu lásku i všechny naděje.

    Tento jediný dopis vymazal z jeho mysli všechny předcházející

    a převrátil vzhůru nohama jeho minulost i budoucnost.

    Když na ní Del poprvé spočinul zrakem, netušil,

    kdo je, ale instinktivně se mu nelíbila. Nevěřil její kráse.

    Neboť krása chodívá ruku v ruce s privilegii – s nezaslouženými

    privilegii. A ona byla samozřejmě krásná.

    Vysoká a elegantní, s porcelánově bledou pletí,

    načechranými modročernými vlasy a hlubokýma tmavýma

    očima – symfonie černé a bílé. Vešla do plesového

    sálu jako královna: vznešená, přísná, odtažitá a výjimečně

    krásná. Krása byla způsobem, jak odvrátit

    nepříjemnosti a zamaskovat strašlivá selhání charakteru.

    Nedalo se jí věřit.

    Nechal si potvrdit její totožnost od několika lidí,

    kteří byli hosty na vybraném plese markýze a markýzy

    z Widcombe. Doneslo se to k němu v šepotu vyprovokovaném

    v té horké, přeplněné místnosti šampaň-

    ským: „Drahá Celia“ a „naše slečna Burkeová“. Zdálo

    se, že ostatní ji normálně nazývají „úchvatná slečna

    Burkeová“, jako by to byl její titul a jako by byla jediná,

    jež se jím smí pyšnit.

    Úchvatná slečna Celia Burkeová. Dobře známá

    a velice oblíbená místní kráska. Sešla nevzrušeně,

    ale elegantně po krátkém schodišti do sálu tak lehce

    jako proud čisté vody stékající přes kameny ze svahu

    dolů. Zdravila pokývnutím a vlídným, avšak nezaujatým

    úsměvem všechny, kdo se k ní přiblížili,

    ale s nikým se nezastavila ani na pár slov. Kráčela za

    matkou rozděleným mořem obyčejných smrtelníků –

    nižších tvorů, kteří pro ni nebyli ničím jiným než

    hračkou.

    Blazeovaná, dokonalá Celia Burkeová. K čertu

    s ní…

    U všech ďáblů, už by si měl konečně užít svou pomstu

    a Emily by se mělo dostat spravedlnosti. Pak by

    snad mohl v noci spát.

    On se však nechystal k tomu konkrétnímu druhu

    msty, který používá muž vůči muži – k pomstě přímé,

    násilné a krvavé. Nemohl odvolat slečnu Burkeovou

    z tanečního parketu a střelit ji za úsvitu mezi oči nebo

    jí zabodnout šavli do hrudi.

    Musel svou spravedlnost prosadit jemnějším způsobem,

    přesto však stejně ničivě. A nemilosrdně.

    „To ty jsi přece trval na tom, abychom šli na tenhle

    ples společenské smetánky. Tak co to bude, Delacorte?“

    ozval se znovu fregatní kapitán Hugh McAlden,

    jeho přítel, námořní důstojník a přesvědčený cynik.

    McAlden byl jedním z mála lidí, kteří nikdy nenazývali

    Dela jeho čestným titulem vikomt Darling, protože

    se znali dávno předtím, než se k tomu zatracenému

    titulu dostal, a také dost dávno předtím, než aby se

    Del před starým přítelem naparoval. S takovým přátel-

    stvím kráčí ruku v ruce i neformálnost. U McAldena si

    nemohl Del dovolit luxus být odmítavý.

    „Tanec, nebo nářez? Nejspíš to druhé.“

    McAldenova ústa, obvykle cynicky stažená, se roztáhla

    strohým úsměvem.

    „Chceš jim dát nářez přímo tady v markýzově plesovém

    sále? Za to bych si rád připlatil.“

    „Opravdu? Tak co takhle tajná sázka?“

    „Dele, vždycky se mi moc líbí, když máš v očích

    podobný pohled. Nic mi neudělá větší radost než dobrá

    sázka.“

    „Sázka, plukovníku Delacorte? O co se sázíte? Díky

    vám dvěma mám teď právě trochu peněz na útratu,“

    vtrhl do jejich rozhovoru další námořní důstojník, poručík

    Ian James, jehož znali z doby, kdy všichni sloužili

    jako důstojníci na fregatě Jeho Veličenstva Resolute.

    „To je soukromá sázka, Jamesi.“ Del by měl být

    obezřelejší. James byl ještě trochu nezralý hoch, šťastný

    a dychtivý, ale nezkušený v intrikách vyšší společnosti.

    Nedalo se říct, co by kde mohl vyslepičit. Del

    neměl v úmyslu nechat se chytit do sítě, kterou se chystal

    sám nastražit. „Ušetři si peníze na jindy.“

    „Takže je to sázka mezi gentlemany, plukovníku?“

    Sázka mezi gentlemany! Del cítil, jak se mu zvedají

    koutky úst v pohrdavém úsměvu. To, co se chystal

    udělat, prudce odporovalo veškerým pravidlům gentlemanského

    chování. „Ne, spíš je to něco jako výzva.“

    „Del je teď vikomt Darling, pane Jamesi,“ ušklíbl se

    na Dela McAlden. „Musíme se na něj obracet celým

    titulem, jak si to zaslouží.“

    Tvář mladého muže ozářil uštěpačný úšklebek: „To

    jsem netušil. Gratuluji, plukovníku. To je ale zatraceně

    příhodné jméno. Už slyším, jak dámy říkají: ‚můj nejdražší

    miláčku Darlingu‘. Jak by vám mohla některá

    z nich odolat?“

    Del se pouze usmál a znovu se napil. James měl

    pravdu. Neodolala mu žádná: dámy z vyšších kruhů,

    prosté ženy z lidu, bardámy, dívky z ostrovů ani různé

    seňority. Nikdy mu neodolaly. Budiž požehnána jejich

    neřestná srdce.

    A neodolá mu ani ona, navzdory svému odtažitému

    chování. Celia Burkeová není nic jiného než skleníková

    květinka, která jen čeká na utržení.

    „Tak povídej. Co je to za výzvu?“ V McAldenově

    tváři se usadil pochybovačný úšklebek, když se k nim

    připojili další dva námořní důstojníci, poručíci Thomas

    Gardener a Robert Scott.

    „Navrhuji, že se budu otevřeně dvořit nezkušené,

    počestné ženě, že ji svedu a zničím…“ Del se na okamžik

    odmlčel, aby dokázal vyjádřit to, co zamýšlí,

    „…aniž bych se jí dotkl.“

    McAlden vybuchl v cynický smích a prohlásil nezaujatě:

    „Z jedné strany příliš snadné, z druhé příliš

    obtížné.“

    „Jak můžeš někoho zničit, aniž by ses ho dotkl?“

    protestoval Ian James.

    Delovi se opět zkřivila ústa v úsměšku. Už zapomněl,

    jaké to je, být takhle mladý. Přestože mu bylo

    teprve šestadvacet, od Emilyiny smrti cítil, jak zestárl.

    Se srdcem plným zášti se stárne rychleji.

    „Pojďte si najít něco k pití, pánové. Něco pořádného.

    Ne tyhle vlažné vodičky, které tu servírují na tácech.“

    Del odstrčil důstojníky, kteří mu stáli v cestě

    k lokajovi.

    „Pověst můžeš velice snadno zničit třeba drby,“ opakoval

    McAlden neuspěchaně, avšak rozhodně. „Budeš

    to muset vymyslet lépe.“

    Člověk mohl McAldenovi věřit, že půjde přímo

    k jádru věci. Stejně jako Del nebyl ani McAlden nikdy

    opravdu mladý, a kromě toho byl starší i věkem.

    „S tvou pověstí, která je opravdu zasloužená, mohu

    dodat, že ctnostnou ženu obvykle neuvidíš blíž než

    míli od sebe,“ pokračoval McAlden, když se vydali za

    ostatními.

    „To, starý brachu, ukazuje, jak málo takové ženy

    znáš.“

    „To, můj drahý Darlingu, ukazuje, jak málo znáš jejich

    matinky.“

    „Právě že na ně pamatuju. Proto ten zákaz dotýkání.

    Mám v plánu držet se v bezpečné vzdálenosti.“ Přestože

    se chtěl Celii Burkeové pomstít, musel dbát na

    vlastní bezpečnost, aby ho nemohli donutit udělat tu

    jedinou správnou věc, kdyby byl jeho bezbožný plán

    odhalen nebo kdyby se něco pokazilo. A on se jí ani

    nechtěl dotýkat. Nechtěl se jí znečistit ani obvyklým

    podáním ruky.

    „Nemůžeš svádět, tedy opravdu svádět, z dálky. To

    nedokážeš ani ty. Dám dvacet guinejí na to, že to nejde

    provést.“

    „Dvacet? To je skutečně výjimečná sázka na takového

    kovaného Skota, jako jsi ty, co má hluboko do kapsy.

    Ujednáno.“ Del přijal výzvu s pevným potřesením

    rukou. Trochu mu to celou záležitost osladilo, aby tak

    řekl.

    McAlden si prohlížel shromážděné lidi. „Vybereme

    někoho hned teď? Varuju tě, Dele, tohle není Londýn.

    Tady v Dartmouthu najdeš spoustu počestnosti.“

    „Proč ne?“ Del se líně pousmál. Toto město může být

    plné počestnosti, ale on je plný zlých úmyslů. A jednalo

    se tu o čest pouze jediné ženy.

    „Budeš muset být opatrný. Což je při jednání se ženami

    složité,“ poznamenal filozoficky McAlden. „Může

    to muže úplně změnit. Jen se podívej na Marlowa.“

    Del pokrčil rameny: „Kapitán Marlowe se oženil. Já

    nemám v úmyslu nic, co by se podobalo manželství.“

    „Takže ty se chystáš svést a zničit nevinnou dívku,

    aniž by s ní bylo tvoje jméno jakkoli spojováno či aniž

    by tě chytili? Tak to je skutečně krvežíznivé.“

    „Já jsem neřekl nevinnou, ale nezkušenou. V tomto

    případě je to značný rozdíl,“ pohlédl znovu přes místnost

    na Celii Burkeovou. Na tu počestnou, nevinnou

    tvářičku, kterou nastavovala světu. On by chtěl onu

    masku strhnout, aby všichni poznali za nedotčeným

    společenským nátěrem holou pravdu.

    McAlden sledoval, kam se dívá. „Nemůžeš přece

    myslet… To je Celia Burkeová!“ Z McAldenova hlasu

    zmizel jakýkoli náznak pobavení: „Proboha, Dele, ty

    jsi úplně ztratil rozum? A všechny zábrany?“

    „Nejsi náhodou moc choulostivý?“ Del do sebe hodil

    zbytek pití. „To se ti nepodobá.“

    „Já ji znám. Všichni v Dartmouthu ji znají. A je to

    nejlepší kamarádka Marlowovy manželky. Nemůžeš

    se přece snažit zničit – proboha zničit – nevinnou mladou

    ženu, jako je Celia. To vím dokonce i já.“

    „Řekl jsem, že není nevinná.“

    „Potom ji musíš soudit nespravedlivě. To není správné,

    Dele. Vezmi si na mušku někoho jiného. Někoho,

    koho já neznám,“ zesiloval hlas McAlden.

    „Ne.“ Darlingův hlas zůstal v nezaujaté rovině.

    McAldenův udivený pohled se vrátil ke slečně Burkeové,

    která stála na druhé straně sálu a sladce se při

    hovoru usmívala na další mladou dámu. Barvitě polohlasem

    zaklel. „To není jen krvežíznivé, to je přímo sebevražedné.

    Ona má rodiče, Dele. Milující rodiče. Podívej

    se pořádně na její matku, lady Caroline Burkeovou.

    Není nikým menším než dcerou vévody a je to v každém

    případě opravdová dračice ve všem, co se týká jejích

    vlastních zájmů. Říká se, že si dává lovce věna

    k snídani, nemluvě už o zhýralcích, jako jsi ty. A kromě

    toho je slečna Burkeová příbuznou markýze zWidcom-

    be, v jehož plesovém sále právě netančíš. Tohle není

    Londýn. A ty jsi tady host. Můj host a tím pádem i Marlowův.

    Stačí jeden chybný krok a budou chtít tvou hlavu.

    Nebo ještě něco horšího. A právem. Vyber si pro

    svou sázku někoho jiného.“

    „Ne.“

    „Delacorte.“

    „Trhni si nohou, Hughu.“

    McAlden znal Dela dost na to, aby slyšel v jeho tónu

    nesmiřitelné rozhodnutí. Pomalu zavrtěl hlavou.

    „U všech čertů, Dele, nemyslel jsem si, že budu tak

    rychle litovat, že jsem tě tu zdržel,“ přejel si rukou po

    krátkých, zastřižených vlasech a zadíval se na Dela se

    zábleskem pochopení. „Zatraceně. Ty ses k tomu rozhodl,

    ještě než jsi sem přišel, co? Ty po ní jdeš celou

    tu dobu.“

    Pod Hughovým zkoumavým pohledem mohl Del

    pouze přiznat barvu: „Ano.“

    „U všech ďasů, Delacorte. To nemůže skončit jinak

    než špatně.“

    Del pokrčil v naprostém nezájmu rameny: „To se mi

    jen hodí.“

  • Autor: Essex, Elizabeth
    Překladatel: Šimonová, Dana
    Název: Tušení hříchu
    Původní název: A Sense of Sin
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-562-9
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 352
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 5.9.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.