Tušení hříchu

1. KAPITOLA

Dartmouth, Anglie

1794

Delacorte! Vypadáš zatraceně krvežíznivě na to, že

jdeš na ples. Máš v plánu tancovat s každou, na

niž ti padne zrak, nebo jim chceš spíš natlouct?“

Rupert Delacorte, vikomt Darling, ignoroval vtipnou

poznámku přítele Hugha McAldena a soustředil

se jako dravec na svou kořist. Někomu se mohlo zdát

obtížné nenávidět ženu, kterou nikdy neviděl, ale Del

hleděl přes dlouhý taneční sál na krásnou dívku sestupující

po schodech a říkal si, že jemu to docela jde.

Protože ji opravdu nenáviděl. Chladnou, nesmiřitelnou

zuřivostí, jež mu prosákla hluboko do nitra a po

celý dlouhý rok smutku v něm žhnula nezmenšenou

silou jako tekutá láva skrytá pod zasněženým vrcholkem

sopky. Konečně po dlouhé době nastal čas pro

spravedlnost.

Bez ohledu na cokoli, na jakékoli následky či společenské

znemožnění, ji přiměje, aby zaplatila za své

přečiny. Žádal si to jeho hluboce zakořeněný smysl

pro spravedlnost. Zničí její elegantní, bezstarostný

život, stejně jako to ona nemilosrdně učinila s Emily.

„Ještě jsem se nerozhodl,“ prohlásil Del a hodil do

sebe lok brandy, aby spláchl svíravý pocit trpkosti při

myšlence na zbožňovanou mladší sestru Emily.

Bývala jeho kotvou, jeho kompasem. Bez ní byl nezakořeněný,

vytržený ze života a neviděl v něm žádný

smysl. Po celý rok se drsně a pošetile snažil potlačit

bolest z Emilyiny ztráty pomocí alkoholu, ženských

a lehkomyslností, jež by mohly slabšího muže přivést

do hrobu. Ale nic z toho nepomáhalo.

Emily byla mrtvá. A to kvůli ženě, jež se nyní nacházela

na druhé straně plesového sálu. Kvůli Celii

Burkeové.

Stačilo, když si vzpomněl na její zradu, a málem

vyl zuřivostí. Nikdo se nemohl divit, že vypadá krvelačně.

Cítil, že by mohl vraždit. Ten lehkomyslně načmáraný

požadavek peněz výměnou za mlčení převrátil

všechnu jeho víru, všechnu lásku i všechny naděje.

Tento jediný dopis vymazal z jeho mysli všechny předcházející

a převrátil vzhůru nohama jeho minulost i budoucnost.

Když na ní Del poprvé spočinul zrakem, netušil,

kdo je, ale instinktivně se mu nelíbila. Nevěřil její kráse.

Neboť krása chodívá ruku v ruce s privilegii – s nezaslouženými

privilegii. A ona byla samozřejmě krásná.

Vysoká a elegantní, s porcelánově bledou pletí,

načechranými modročernými vlasy a hlubokýma tmavýma

očima – symfonie černé a bílé. Vešla do plesového

sálu jako královna: vznešená, přísná, odtažitá a výjimečně

krásná. Krása byla způsobem, jak odvrátit

nepříjemnosti a zamaskovat strašlivá selhání charakteru.

Nedalo se jí věřit.

Nechal si potvrdit její totožnost od několika lidí,

kteří byli hosty na vybraném plese markýze a markýzy

z Widcombe. Doneslo se to k němu v šepotu vyprovokovaném

v té horké, přeplněné místnosti šampaň-

ským: „Drahá Celia“ a „naše slečna Burkeová“. Zdálo

se, že ostatní ji normálně nazývají „úchvatná slečna

Burkeová“, jako by to byl její titul a jako by byla jediná,

jež se jím smí pyšnit.

Úchvatná slečna Celia Burkeová. Dobře známá

a velice oblíbená místní kráska. Sešla nevzrušeně,

ale elegantně po krátkém schodišti do sálu tak lehce

jako proud čisté vody stékající přes kameny ze svahu

dolů. Zdravila pokývnutím a vlídným, avšak nezaujatým

úsměvem všechny, kdo se k ní přiblížili,

ale s nikým se nezastavila ani na pár slov. Kráčela za

matkou rozděleným mořem obyčejných smrtelníků –

nižších tvorů, kteří pro ni nebyli ničím jiným než

hračkou.

Blazeovaná, dokonalá Celia Burkeová. K čertu

s ní…

U všech ďáblů, už by si měl konečně užít svou pomstu

a Emily by se mělo dostat spravedlnosti. Pak by

snad mohl v noci spát.

On se však nechystal k tomu konkrétnímu druhu

msty, který používá muž vůči muži – k pomstě přímé,

násilné a krvavé. Nemohl odvolat slečnu Burkeovou

z tanečního parketu a střelit ji za úsvitu mezi oči nebo

jí zabodnout šavli do hrudi.

Musel svou spravedlnost prosadit jemnějším způsobem,

přesto však stejně ničivě. A nemilosrdně.

„To ty jsi přece trval na tom, abychom šli na tenhle

ples společenské smetánky. Tak co to bude, Delacorte?“

ozval se znovu fregatní kapitán Hugh McAlden,

jeho přítel, námořní důstojník a přesvědčený cynik.

McAlden byl jedním z mála lidí, kteří nikdy nenazývali

Dela jeho čestným titulem vikomt Darling, protože

se znali dávno předtím, než se k tomu zatracenému

titulu dostal, a také dost dávno předtím, než aby se

Del před starým přítelem naparoval. S takovým přátel-

stvím kráčí ruku v ruce i neformálnost. U McAldena si

nemohl Del dovolit luxus být odmítavý.

„Tanec, nebo nářez? Nejspíš to druhé.“

McAldenova ústa, obvykle cynicky stažená, se roztáhla

strohým úsměvem.

„Chceš jim dát nářez přímo tady v markýzově plesovém

sále? Za to bych si rád připlatil.“

„Opravdu? Tak co takhle tajná sázka?“

„Dele, vždycky se mi moc líbí, když máš v očích

podobný pohled. Nic mi neudělá větší radost než dobrá

sázka.“

„Sázka, plukovníku Delacorte? O co se sázíte? Díky

vám dvěma mám teď právě trochu peněz na útratu,“

vtrhl do jejich rozhovoru další námořní důstojník, poručík

Ian James, jehož znali z doby, kdy všichni sloužili

jako důstojníci na fregatě Jeho Veličenstva Resolute.

„To je soukromá sázka, Jamesi.“ Del by měl být

obezřelejší. James byl ještě trochu nezralý hoch, šťastný

a dychtivý, ale nezkušený v intrikách vyšší společnosti.

Nedalo se říct, co by kde mohl vyslepičit. Del

neměl v úmyslu nechat se chytit do sítě, kterou se chystal

sám nastražit. „Ušetři si peníze na jindy.“

„Takže je to sázka mezi gentlemany, plukovníku?“

Sázka mezi gentlemany! Del cítil, jak se mu zvedají

koutky úst v pohrdavém úsměvu. To, co se chystal

udělat, prudce odporovalo veškerým pravidlům gentlemanského

chování. „Ne, spíš je to něco jako výzva.“

„Del je teď vikomt Darling, pane Jamesi,“ ušklíbl se

na Dela McAlden. „Musíme se na něj obracet celým

titulem, jak si to zaslouží.“

Tvář mladého muže ozářil uštěpačný úšklebek: „To

jsem netušil. Gratuluji, plukovníku. To je ale zatraceně

příhodné jméno. Už slyším, jak dámy říkají: ‚můj nejdražší

miláčku Darlingu‘. Jak by vám mohla některá

z nich odolat?“

Del se pouze usmál a znovu se napil. James měl

pravdu. Neodolala mu žádná: dámy z vyšších kruhů,

prosté ženy z lidu, bardámy, dívky z ostrovů ani různé

seňority. Nikdy mu neodolaly. Budiž požehnána jejich

neřestná srdce.

A neodolá mu ani ona, navzdory svému odtažitému

chování. Celia Burkeová není nic jiného než skleníková

květinka, která jen čeká na utržení.

„Tak povídej. Co je to za výzvu?“ V McAldenově

tváři se usadil pochybovačný úšklebek, když se k nim

připojili další dva námořní důstojníci, poručíci Thomas

Gardener a Robert Scott.

„Navrhuji, že se budu otevřeně dvořit nezkušené,

počestné ženě, že ji svedu a zničím…“ Del se na okamžik

odmlčel, aby dokázal vyjádřit to, co zamýšlí,

„…aniž bych se jí dotkl.“

McAlden vybuchl v cynický smích a prohlásil nezaujatě:

„Z jedné strany příliš snadné, z druhé příliš

obtížné.“

„Jak můžeš někoho zničit, aniž by ses ho dotkl?“

protestoval Ian James.

Delovi se opět zkřivila ústa v úsměšku. Už zapomněl,

jaké to je, být takhle mladý. Přestože mu bylo

teprve šestadvacet, od Emilyiny smrti cítil, jak zestárl.

Se srdcem plným zášti se stárne rychleji.

„Pojďte si najít něco k pití, pánové. Něco pořádného.

Ne tyhle vlažné vodičky, které tu servírují na tácech.“

Del odstrčil důstojníky, kteří mu stáli v cestě

k lokajovi.

„Pověst můžeš velice snadno zničit třeba drby,“ opakoval

McAlden neuspěchaně, avšak rozhodně. „Budeš

to muset vymyslet lépe.“

Člověk mohl McAldenovi věřit, že půjde přímo

k jádru věci. Stejně jako Del nebyl ani McAlden nikdy

opravdu mladý, a kromě toho byl starší i věkem.

„S tvou pověstí, která je opravdu zasloužená, mohu

dodat, že ctnostnou ženu obvykle neuvidíš blíž než

míli od sebe,“ pokračoval McAlden, když se vydali za

ostatními.

„To, starý brachu, ukazuje, jak málo takové ženy

znáš.“

„To, můj drahý Darlingu, ukazuje, jak málo znáš jejich

matinky.“

„Právě že na ně pamatuju. Proto ten zákaz dotýkání.

Mám v plánu držet se v bezpečné vzdálenosti.“ Přestože

se chtěl Celii Burkeové pomstít, musel dbát na

vlastní bezpečnost, aby ho nemohli donutit udělat tu

jedinou správnou věc, kdyby byl jeho bezbožný plán

odhalen nebo kdyby se něco pokazilo. A on se jí ani

nechtěl dotýkat. Nechtěl se jí znečistit ani obvyklým

podáním ruky.

„Nemůžeš svádět, tedy opravdu svádět, z dálky. To

nedokážeš ani ty. Dám dvacet guinejí na to, že to nejde

provést.“

„Dvacet? To je skutečně výjimečná sázka na takového

kovaného Skota, jako jsi ty, co má hluboko do kapsy.

Ujednáno.“ Del přijal výzvu s pevným potřesením

rukou. Trochu mu to celou záležitost osladilo, aby tak

řekl.

McAlden si prohlížel shromážděné lidi. „Vybereme

někoho hned teď? Varuju tě, Dele, tohle není Londýn.

Tady v Dartmouthu najdeš spoustu počestnosti.“

„Proč ne?“ Del se líně pousmál. Toto město může být

plné počestnosti, ale on je plný zlých úmyslů. A jednalo

se tu o čest pouze jediné ženy.

„Budeš muset být opatrný. Což je při jednání se ženami

složité,“ poznamenal filozoficky McAlden. „Může

to muže úplně změnit. Jen se podívej na Marlowa.“

Del pokrčil rameny: „Kapitán Marlowe se oženil. Já

nemám v úmyslu nic, co by se podobalo manželství.“

„Takže ty se chystáš svést a zničit nevinnou dívku,

aniž by s ní bylo tvoje jméno jakkoli spojováno či aniž

by tě chytili? Tak to je skutečně krvežíznivé.“

„Já jsem neřekl nevinnou, ale nezkušenou. V tomto

případě je to značný rozdíl,“ pohlédl znovu přes místnost

na Celii Burkeovou. Na tu počestnou, nevinnou

tvářičku, kterou nastavovala světu. On by chtěl onu

masku strhnout, aby všichni poznali za nedotčeným

společenským nátěrem holou pravdu.

McAlden sledoval, kam se dívá. „Nemůžeš přece

myslet… To je Celia Burkeová!“ Z McAldenova hlasu

zmizel jakýkoli náznak pobavení: „Proboha, Dele, ty

jsi úplně ztratil rozum? A všechny zábrany?“

„Nejsi náhodou moc choulostivý?“ Del do sebe hodil

zbytek pití. „To se ti nepodobá.“

„Já ji znám. Všichni v Dartmouthu ji znají. A je to

nejlepší kamarádka Marlowovy manželky. Nemůžeš

se přece snažit zničit – proboha zničit – nevinnou mladou

ženu, jako je Celia. To vím dokonce i já.“

„Řekl jsem, že není nevinná.“

„Potom ji musíš soudit nespravedlivě. To není správné,

Dele. Vezmi si na mušku někoho jiného. Někoho,

koho já neznám,“ zesiloval hlas McAlden.

„Ne.“ Darlingův hlas zůstal v nezaujaté rovině.

McAldenův udivený pohled se vrátil ke slečně Burkeové,

která stála na druhé straně sálu a sladce se při

hovoru usmívala na další mladou dámu. Barvitě polohlasem

zaklel. „To není jen krvežíznivé, to je přímo sebevražedné.

Ona má rodiče, Dele. Milující rodiče. Podívej

se pořádně na její matku, lady Caroline Burkeovou.

Není nikým menším než dcerou vévody a je to v každém

případě opravdová dračice ve všem, co se týká jejích

vlastních zájmů. Říká se, že si dává lovce věna

k snídani, nemluvě už o zhýralcích, jako jsi ty. A kromě

toho je slečna Burkeová příbuznou markýze zWidcom-

be, v jehož plesovém sále právě netančíš. Tohle není

Londýn. A ty jsi tady host. Můj host a tím pádem i Marlowův.

Stačí jeden chybný krok a budou chtít tvou hlavu.

Nebo ještě něco horšího. A právem. Vyber si pro

svou sázku někoho jiného.“

„Ne.“

„Delacorte.“

„Trhni si nohou, Hughu.“

McAlden znal Dela dost na to, aby slyšel v jeho tónu

nesmiřitelné rozhodnutí. Pomalu zavrtěl hlavou.

„U všech čertů, Dele, nemyslel jsem si, že budu tak

rychle litovat, že jsem tě tu zdržel,“ přejel si rukou po

krátkých, zastřižených vlasech a zadíval se na Dela se

zábleskem pochopení. „Zatraceně. Ty ses k tomu rozhodl,

ještě než jsi sem přišel, co? Ty po ní jdeš celou

tu dobu.“

Pod Hughovým zkoumavým pohledem mohl Del

pouze přiznat barvu: „Ano.“

„U všech ďasů, Delacorte. To nemůže skončit jinak

než špatně.“

Del pokrčil v naprostém nezájmu rameny: „To se mi

jen hodí.“