Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Cestou vášně

od
Essex, Elizabeth
  • Lizzie Paxtonová má sen – stát se vdovou, protože jen tehdy by mohla žít podle svého, aniž by ji někdo hlídal a diktoval jí své představy o jejím životě.  Když se objeví kamarád z dětství, nyní námořní kapitán Jameson Marlowe a dozví se o jejím snu, nabídne jí smluvní manželství s tím, že odjíždí na dalekou cestu, z níž se nejspíš nevrátí, a že na ni dá přepsat svůj majetek, hlavně opuštěný dům na pobřeží, který nedávno koupil. Lizzie to přijímá, protože tak získá rychle a bezbolestně svou vytouženou nezávislost. Během dvou dní, které spolu stráví před jeho odjezdem, oba svůj názor na manželství radikálně změní.  Čestný kapitán Marlowe má však tajný úkol, který počítá i s tím, že bude prohlášen za mrtvého, a jemuž musí dát přednost před svou mladou ženou. V honbě za podloudníky, kteří se neštítí zrady vlastní země ani vraždy, může sice tajně využívat dům na pobřeží, ale nemůže oficiálně pomoci své ženě, ani když ta se kvůli jeho aktivitám ocitne ve vězení.

  • 1. KAPITOLA

    Dartmouth, Anglie

    Květen, 1794

    Myslím doopravdy, že se nikdy nevdám, ale

    vždycky jsem chtěla být vdovou.“

    Zvláštní, sebevědomý hlas mladé ženy se nesl po

    celé délce matně osvětleného balkonu nad společenským

    sálem, vplul do tmy a spojil se s kouřem linoucím

    se ze žhavého konce doutníku Jamesona Marlowa.

    Marlowe se zakousl do doutníku, aby se nezačal nahlas

    smát do teplé tmy. Nemusel se dívat za sloup, aby

    věděl, kdo to mluví. Strávil celé roky daleko odtud, ale

    stále to věděl. Ta osoba mu přišla na mysl tak rychle

    a nečekaně jako kulka z pistole.

    Lizzie. Nikdo jiný nedokázal být tak komicky

    okouzlující.

    „Vdovou? Ty musíš žertovat,“ prohlásila zděšeně další

    dívka, stejně mladá, ale méně světem protřelá. Její zadýchaný,

    tichý hlas stoupal výš s každým slovem.

    „Ne. Kdybych byla vdova, měla bych všechno, co

    potřebuju. Nezávislost. Společenské postavení. Finanční

    stabilitu,“ toužebně vydechla Lizzie. „To by bylo

    dokonalé. Manželský stav bez muže.“

    „To nemůžeš myslet vážně!“

    Zdálo se, že majitelka zadýchaného hlásku svou

    přítelkyni moc nezná. Lizzie to vždycky myslela vážně.

    Vždycky. Uměl si představit její drzý, vyzývavý

    pohled, když kolem sebe házela své názory jako granáty.

    Marlowe se ušklíbl, opřel se čelem o sloup a znovu

    zhluboka potáhl z doutníku. V mysli mu to vířilo jako

    v hodinovém stroji, jak rychle domýšlel vlastní plány.

    Na tento okamžik čekal hodně dlouho. Měl by ho tedy

    pořádně využít.

    Vzdorovitá Lizzie Paxtonová.

    Ano, ta by se k tomu opravdu hodila. Vlastně byla

    perfektní.

    Podpatkem zašlápl doutník a vystoupil zpoza sloupu:

    „Ona to vždycky myslí vážně, viď, Lizzie?“

    Obě mladé ženy, módně oblečené do šatů z bílého

    mušelínu, obrátily hlavu za zvukem jeho hlasu. Ale

    jen jedna z nich se usmála. A to jen nepatrně. Lizzie.

    Při pohledu na ni jím projela ostrá bolest jako zatrnutí

    dávno vyhojené rány. Navzdory létům stráveným

    daleko za mořem, navzdory faktu, že Lizzie mezitím

    dospěla, Marlowe v té krásné mladé ženě opírající se

    ležérně o zábradlí balkonu rozpoznal mladičkou dívku,

    kterou znával. Stejné rezavé vlasy. Stejná hbitá, kočičí

    pružnost. Stejný lehce nezkrotný úsměv. Úsměv, díky

    němuž se musel začít smát.

    Lizzie se pomalu napřímila. Světlé šaty, přepásané

    nazelenalým saténem, jenž jí ladil s očima, podtrhovaly

    vláčnou eleganci jejího těla. Na všech ostatních by

    vypadaly nevýrazně. Na Lizzie byly vyzývavé.

    A on tu výzvu hodlal s radostí přijmout.

    „To jsi ty, Marlowe?“ v jejím tónu se odrážela přesycená

    lhostejnost, přesto ho ten hlas zalil jako whisky,

    tak byl teplý a kousavý.

    „Jistě, Lizzie.“

    Přejela ho jiskřivýma očima: „Už ses vrátil z války?“

    „Ano,“ přisvědčil s náznakem poklony, „ze služby

    v královském námořnictvu.“

    „Ach, tak to se máš dobře,“ podotkla a odvrátila se

    od něj do tmy. On však přitom zahlédl na jejích rtech

    úsměv.

    Možná jí nebyl úplně lhostejný, jak si myslel. Lhostejný

    nebyl ani její společnici, která k ní vyslala naléhavý

    pohled. A tvrdě ji rýpla do žeber.

    „Ano, jistě. Celie, mohu ti představit pana Jamesona

    Raphaela Marlowa?“ Lizzie pokynula jemným zápěstím

    jeho směrem. „Slečna Celia Burková.“

    Kapitán Marlowe, k vašim službám, madam,“ představil

    se, sklonil se nad navoněnou ručkou slečny Burkeové

    a poctil ji políbením. Tváře slečny Burkové se

    hezky zbarvily do červena.

    „Přišel jsi okouzlovat úchvatnou Celii? Budeš si

    muset stoupnout do fronty, dokonce i v tomhle zapadákově,“

    dobírala si ho Lizzie s rozzářenýma očima,

    přestože se kousala do rtu, aby se neusmívala. Ten pohled

    si pamatoval, ale nyní, když dospěla, byl ještě

    mnohem účinnější.

    „Ne, ačkoli slečna Burková je skutečně úchvatná,“

    napřímil se a otočil se tváří ke své kamarádce z dětských

    let – jež však zároveň byla důvodem, proč jeho

    dětství skončilo. „Chtěl jsem vidět tebe, Lizzie. Mám

    pro tebe návrh.“

    Tentokrát se usmívala očima i ústy. Rozevřela přitom

    meruňkové rty, takže mohl zahlédnout bílé zoubky.

    Pamatoval si, že byly zvlášť ostré.

    Na rozdíl od ní chudinka Celia Burková zalapala po

    dechu nad jeho smělostí. Modré oči jí málem vypadly

    z důlků. Nejspíš se příliš často nesetkala s gentlemanem,

    který by zacházel s Lizzie jako on.

    „Ach, běž už, Celie,“ pobídla Lizzie svou přítelkyni

    a lehce ji postrčila ke dveřím. „S drahým starým Jamiem

    jsem bezpečná jako v bavlnce,“ prohlásila afektovaně.

    Vypadalo to, jako by byl nějaký starý senilní strýček.

    Velice rád by ji z toho omylu vyvedl.

    „Pošle sem mou matku,“ upozornila ho Lizzie, když

    slečna Burková zdráhavě odešla, poté co se široce rozevřenýma

    očima hodila po Lizzie přes rameno poslední

    pohled. „Musíme se ztratit.“

    Otočila se a bez zaváhání si to namířila dolů po úzkém,

    vrzavém schodišti pro sloužící. Bylo jaksi přirozené,

    že Lizzie znala skryté chodby a zadní místnosti

    v místním společenském sálu, stejně jako znala vlastní

    dům. Byla přesně taková, jaká bývala vždycky. Takové

    zvědavé děcko, které jednalo, jako by mělo plné právo

    a přesvědčivé důvody být tam, kde být nemělo.

    „Nemohl jsem si pomoct, vyslechl jsem si vaše povídání,“

    chtěl pomalu zavést hovor k tomuto předmětu,

    ale jeho pozornost rozptýlila její dlouhá, bílá šíje.

    Nikdy předtím si nevšiml té dlouhé linie jejího krku,

    jenž se tak bledě odrážel od ohnivé barvy jejích vlasů.

    Odjel dřív, než dospěla natolik, aby si začala vyčesávat

    vlasy nahoru. Ale dnešní móda si žádala spoustou

    volných kudrlinek splývajících na krk. Lizzie pravděpodobně

    stále pluje proti proudu.

    „Ale ano, mohls,“ její zadýchaný hlas mu vtrhl do

    myšlenek.

    „Prosím?“

    „Mohl sis pomoct. Jako každý jiný slušný gentleman.

    Ale ty ses zjevně rozhodl, že budeš poslouchat,“

    ani se nenamáhala se k němu otočit. Mluvila a přitom

    kráčela dál. On však v jejím hlase slyšel, jak si ho dobírá.

    Podivuhodně mu důvěřovala. Mohl by toho využít

    ke svému účelu. Vždycky byla pro každou legraci.

    Chytil ji za loket a nasměroval ji do jednoho nepoužívaného

    salonu. Nechala se klidně vést, aniž by odmítala

    tuto intimitu či lehký dotyk jeho ruky na měkkém,

    zranitelném místečku na vnitřní paži. Ale jakmile se

    ocitli za dveřmi, vymanila se z jeho sevření. Prázdné

    prsty ho brněly z té náhlé ztráty. Nechal ji, aby ještě

    kus poodešla, a zavřel dveře.

    Místnost neosvětlovala žádná svíce ani lampa, pouze

    měsíční svit. Lizzie v něm vyhlížela jako bledý

    duch bez těla vznášející se v podivném světle. Přistoupil

    o krok blíž. Potřeboval, aby byla skutečná, nikoli

    pouhá iluze. Během let se stala vzdáleným, avšak přetrvávajícím

    snem – kombinací vzpomínek a mladické

    touhy – který ho strašil ve spánku.

    Myslel na ni, nebo alespoň na její představu po

    všechny ty roky téměř neustále. Vždycky byla s ním –

    v jeho mysli. Skrývala se hned pod povrchem. Také

    dnes večer sem přišel, aby se po ní poohlédl. Aby mu

    pomohla zahnat jeho můry.

    Ustoupila opatrně ještě o krok a nonšalantně se

    opřela o křeslo v pozici vyjadřující znechucenou, unuděnou

    lhostejnost.

    „Tak co děláš v Dartmouthu? Nemáš se někde motat

    na těch svých člunech?“

    „Lodích,“ opravil ji automaticky, ale potom se

    usmál vlastní hlouposti, že se to snaží Lizzie vysvětlit.

    „Ty velké jsou lodě.“

    „A oni tě nechají velet na jedné z těch velkých? Nejsi

    na to trochu moc mladý?“ sklonila bradu, aby potlačila

    úsměv, a pohlédla na něj zpod rusých řas. Velice

    úsměvné. Vypadalo to, že s ním koketuje.

    Pokud se chtěla chovat světácky, mohl se podle toho

    rychle zařídit. Odpověděl jí rovněž úsměvem.

    „Je těžké si to představit, že, Lizzie?“ široce rozevřel

    paže, aby si ho mohla dobře prohlédnout.

    Ale ona toho nevyužila. Místo toho sklouzla očima

    na pár kusů nábytku v temné místnosti. „Teď už mi tak

    nikdo neříká.“

    „Lizzie? No, ale já ano. Nedovedu si představit, že

    bych ti říkal jinak. Líbí se mi to. Rád ti říkám Lizzie,“

    to jméno znělo v jeho ústech jako bzučení včely radující

    se z nektaru. Jako polibek. Přistoupil k ní blíž, aby

    mohl vidět smaragdovou barvu jejích očí, v pološeru

    zastíněných, ale stále zářivých v kontrastu s její bílou

    pletí. Naklonil se trochu moc blízko a zašeptal: „Lizzie.

    To vždycky znělo jaksi… rošťácky.“

    Prudce se otočila. Přes vnímavý obličej jí přelétla

    starostlivost, jako by si najednou nebyla jistá sebou

    ani jím, ačkoli to velice rychle zamaskovala.

    Přesto ho nepřestala kradmo pozorovat, takže se

    zklidnil, aby ho mohla podrobit prohlídce. Aby viděl,

    jestli ho konečně začíná vnímat jako dospělého muže.

    Setkal se s jejíma očima a cítil, jako by dostal kdesi

    v nitru kopanec. V tom okamžiku přestaly být všechny

    plány a strategie důležité. Zásadní bylo jedině to, aby

    si ho Lizzie pořádně všimla.

    Ona však udržela tvář bez jakéhokoli výrazu. S údivem

    si uvědomil, že Lizzie nechce, aby si přečetl její

    myšlenky či poznal její náladu. Ze všech sil se snažila

    zabránit mu v tom, aby do ní viděl.

    To byla nečekaná změna. Lizzie, kterou znal jako

    dítě, si tak vášnivě žádala ze života co nejvíc, že tělem

    i duší prožívala každý okamžik, každou činnost i dobrodružství.

    Nezakrýval ji vnější nátěr uměle pěstované

    nonšalance.

    Ale to bylo pouze pozlátko. Tím si byl jistý. A stejně

    jistý si byl i tím, že by se přes něj dokázal dostat.

    S rozmyslem se nadechl a vyslal k ní pomalý, vroucí

    úsměv, aby jí ukázal, že během několika posledních

    minut v ní zcela určitě spatřil ženu……………………………….

  • Autor: Essex, Elizabeth
    Překladatel: Šimonová, Dana
    Název: Cestou vášně
    Původní název: The Pursuit of Pleasure
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 352
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 4.4.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.