Epitaf pro tři ženy

KATEŘINA Z VALOIS

Waleský panoš

Zprávu o králově smrti přinesl Kateřině její švagr.

Nemohla tomu uvěřit. Jindřich, mocný dobyvatel,

milenec, manžel a otec jejího dítěte!

Pochybovačně na něj hleděla a vrtěla hlavou. „Ne,“

vykřikla. „To není pravda!“

Jan, vévoda z Bedfordu, který bratra Jindřicha miloval,

odjakživa tvrdil, že si mu přeje sloužit tělem i duší,

a také to svými skutky dokázal, ji smutně pozoroval.

„V poslední chvíli na vás myslel,“ sdělil jí. „Chtěl,

abych vás utěšil. Věděl, jak vás ta zpráva zasáhne.“

Dál na něj upírala nevěřícné oči.

„Byl trochu nemocný,“ zašeptala, „ale smrt? Ach

ne… to ne.“

„Měl odpočívat. Přesto trval na tom, že pojede na

pomoc burgundskému vévodovi.“

Oči jí potemněly vztekem, který krátce převážil nad

zármutkem. Celý její život byl zastíněn sporem mezi

Burgundskem a Orléansem. A teď bylo opět na vině

Burgundsko.

„Oba jsme ho dobře znali,“ pokračoval vévoda. „Jakmile

se vedla nějaká bitva, nedokázal si odpočinout.“

„Anglie… Francie…,“ zašeptala. „Můj syn… Co

teď budeme dělat?“

Vévoda jí položil ruce na ramena, přitáhl ji k sobě

a zlehka ji políbil na čelo.

„To musí rozhodnout Bůh,“ pravil.

Protože věděl, že jinak už ji utěšit nemůže, zavolal

si k sobě jednu její dvorní dámu.

„Nechte ji truchlit,“ vyzval ji, „ale buďte připravené.

Bude hrozné, až si uvědomí, v jaké je situaci.“

* * *

Zdánlivě neporazitelný Jindřich, jehož pouhé jméno

přemohlo Francouze hrůzou, byl tedy mrtvý. Jakmile

nastoupil na trůn, skončil se zhýralým životem a věnoval

se boji za francouzskou korunu. Byl vysoký, hezký,

energický, a přesto něžný. Když ho však zachvátil

vztek, lidé ho přirovnávali ke lvovi. Odmítal si připustit

porážku, a když na něj vojáci vzpomínali, vždy

mysleli na slavnou bitvu u Azincourtu. Vedl do ní své

vojáky se zápalem a sebedůvěrou dobyvatele, takže se

jeho malá armáda oslabená nemocí postavila francouzskému

vojsku a jednoznačně vyhrála. Byla to víc

než vítězná bitva, protože mohla znamenat konec války,

která se vlekla od doby, kdy Eduard III. usoudil, že

má nárok na francouzský trůn.

A právě když se slavný válečník Jindřich chystal

převzít plody svého úsilí, ulehl na lůžko a zemřel.

Kateřina se musela ptát: Co teď?

Bylo jí jednadvacet. Byla poměrně mladá, ale nešťastné

dětství ji do jisté míry připravilo na další pohromy.

Devítiměsíční chlapec byl na anglickém hradě Windsor

v péči chův a pod dohledem Jindřichova bratra

Humphreyho, vévody z Gloucesteru. Hošík – po otci

Jindřich – byl nejdůležitějším dítětem v Anglii, protože

se po náhlé otcově smrti stal anglickým králem.

Nyní, když si Kateřina zvykla na to, že Jindřich

zemřel, trochu se uklidnila. Švagr Jan jí už poradí, co

má dělat, a ona mu bude věřit jako Jindřichovi.

Odjela na hrad Vincennes. Jakmile spatřila mrtvé

manželovo tělo, rozvaha ji opustila a poprvé od chvíle,

kdy se tu zprávu dozvěděla, se rozplakala. Jako by si

konečně uvědomila, co Jindřichova smrt znamená.

Byla zdrcená a bála se budoucnosti.

Mnozí si s ní přáli mluvit. Tvrdili, že se musí jeho

tělo co nejdřív převézt do Anglie a nemělo by se s tím

otálet.

Vévoda z Bedfordu však přikázal, aby v každém

směru ctili její přání, a Kateřina chtěla zůstat nějakou

dobu sama, aby mohla přemýšlet. Nechala si osedlat

koně – a vyhledala samotu, kterou jí nabízely okolní

lesy.

Zamířila do Bois de Vincennes a družina ji ve zdvořilé

vzdálenosti doprovázela. Když sesedla, přispěchal

k ní panoš, aby jí podržel koně. Pohlédla na něj. Byl

mladý, zhruba v jejím věku, vysoký a tmavovlasý. Měl

zajímavý obličej.

„Chvíli se tu zdržím,“ poznamenala. „V tuto roční

dobu je les nádherný, nemyslíte?“

„Ano, paní,“ přisvědčil. Nepoznávala jeho přízvuk,

ale na druhou stranu nebyla v angličtině tak zběhlá,

jak by si přála. Znovu si připomněla, jak se Jindřich

občas smál její výslovnosti. „Musím se zdokonalit,“

říkala mu ostýchavě. „Ne,“ namítal. „Líbí se mi to,

Kate. Nechci, aby ses měnila. Zůstaň mou francouzskou

Kate.“

Napadlo ji, jestli na něj bude vzpomínat celý život.

„Začíná se hlásit podzim,“ dodala.

„Máte pravdu, paní,“ souhlasil panoš.

„Je smutné, když léto končí. Listí už mění barvu.

Brzy zůstanou větve holé.“

Zachvátil ji smutek. Stejně jako můj život, pomyslela

si. Je pryč. Léto skončilo, přichází zima. Potom

se zadívala na panoše. Byl velice mladý – v rozpuku mládí.

„Kolik vám je?“ zeptala se bez rozmyslu.

Vypadal překvapeně, jako by přemýšlel, proč královnu

zajímá jeho věk.

Pohotově však odpověděl: „Bude mi jednadvacet.“

Usmála se. Ještě před chvílí přemýšlela o tom, že

je mladý a má život před sebou, a to mu bylo stejně

jako jí.

Připadalo jí to jako zjevení. Jindřich zemřel, ale ona

žije a je mladá. Je krásná, sice vdova po Jindřichu Dobyvateli,

ale také matka anglického Jindřicha VI. Hodně

jí toho zbylo. Musí se starat o dítě. Leží před ní celý

život. V minulosti přežila obrovská nebezpečí, takže

to v případě nutnosti udělá znovu.

Na chvíli přestala být smutná a zářivě se na mladíka

usmála.

„Vrátím se na hrad,“ pravila. „Čeká mě spousta

práce.“

Poslušně jí pomohl nasednout zpátky na koně.

„Děkuji vám,“ řekla a upřeně se na něj zadívala.

„Máte nezvyklou výslovnost,“ pokračovala kostrbatou

angličtinou. „Asi byste mohl říct totéž o mně.“

Nevěděl, co na to má odpovědět, a Kateřina se znovu

usmála.

„Odkud jste?“ zeptala se. „Z jaké země pocházíte?“

„ZWalesu, paní,“ odvětil.

„Wales. Ach ano, slyšela jsem krále mluvit o Walesu.

Jak se jmenujete?“

„Owen Tudor, paní.“

„Owen Tudor,“ opakovala. „Děkuji vám, Owene

Tudore. Vedete si dobře.“

Zamyšleně odjela zpátky na hrad. Vrátila se jí naděje.

Připadalo jí podivné, že se tak stalo během krátkého

rozhovoru s waleským panošem.