Žánry
Autoři
Série
Let sokola
od Napínavý román překypuje tísnivou atmosférou blížícího se neurčitého nebezpečí a neodvratné katastrofy v autorčině mistrovském podání, jak ji čtenáři znají i z dalších jejích prací. Armino Fabio je vytržen ze svého poklidného života smrtí staré venkovanky. Postupně se dovídá, že stařenka pocházející z městečka Ruffano sloužila kdysi v jeho rodině. A současně odhaluje další, pět set let starý příběh o hraběti Claudiovi, přezdívaném Sokol, který brutálně terorizoval obyvatele Ruffana. Jak však může tato zapomenutá historie mít ještě nějaký význam? Avšak oba příběhy se neúprosně začínají spojovat v jeden.
Kapitola 1
Přijížděli jsme přesně na čas. Cestovní kancelář
Sunshine Tours informovala cestující v tištěném
průvodci, že jejich autokar má dorazit do hotelu
Splendido v Římě přibližně v 18 hodin. Pohledem na
hodinky jsem si ověřil, že do stanovené doby zbývají
tři minuty.
„Mám u tebe pět set lir,“ hlásil jsem Beppovi.
Řidič se zakřenil. „To si povíme v Neapoli,“ řekl.
„V Neapoli ti šoupnu účet na dobrejch dva tisíce lir.“
V sázkách jsme pokračovali po celou cestu. Oba
jsme si vedli účty, kontrolovali jsme kilometry a čas
a pak jsme se vzájemně vyrovnávali, kdykoli se někomu
z nás chtělo platit. To poslední se většinou týkalo
mě, bez ohledu na to, kdo měl při sázení navrch. Jako
průvodce jsem dostával větší spropitné.
S úsměvem jsem se otočil k přepravovanému zboží.
„Buďte vítáni v Římě, dámy a pánové,“ začal jsem
řečnit, „ve městě papežů, císařů a křesťanů předhazovaných
lvům, o filmových herečkách nemluvě.“
Odpovědí mi byla vlna smíchu. Na zadním sedadle
kdosi zajásal. Tohle mají rádi. Sebenejapnější průvodcův
vtípek pomáhá vytvořit vztah mezi ním a cestujícími.
Beppo, jako řidič, je sice odpovědný za jejich
bezpečnost na silnici, ale já, jako průvodce, manažer,
prostředník a duchovní pastýř, mám v rukou jejich životy.
Průvodce může zájezd zhodnotit či zničit. Podobně
jako sbormistr musí silou své osobnosti přimět celý
tým k harmonickému zpěvu; zkrotit divoké, povzbudit
nesmělé, kout pikle s mladými, zalichotit starým.
Slezl jsem ze sedadla a otevřel dveře dokořán; a už
jsem viděl, jak nám od lítacích dveří hotelu spěchají
vstříc nosiči zavazadel. Pozoroval jsem, jak mé stádečko
vystupuje jako na běžícím pásu, padesát kusů –
není třeba je počítat, neboť mezi Assisi a Římem jsme
nezastavovali. Pak jsem je odvedl do recepce.
„Sunshine Tours, Anglo-americká liga přátelství,“
ohlásil jsem.
Potřásl jsem si rukou s recepčním. Byli jsme staří
známí. Tuhle trasu jsem jezdil už druhým rokem.
„Cesta byla dobrá?“ zeptal se.
„Docela to ušlo,“ odpověděl jsem, „až na počasí. Ve
Florencii včera sněžilo.“
„Je teprve březen,“ připomněl mi. „Co jsi čekal?
Začínáte sezonu moc brzo.“
„To řekni šéfům v Janově,“ odpověděl jsem.
Všechno bylo v pořádku. Měli jsme samozřejmě
skupinovou rezervaci, a protože sezona teprve začínala,
hotelové vedení ubytovalo celou mou skupinu
v prvním patře. To se jim bude líbit. V pozdějším termínu
budeme rádi, když dostaneme čtvrté patro a navíc
ještě s okny někam do dvora.
Recepční sledoval pohledem skupinu vstupující do
haly. „Co vás k nám přivádí?“ zeptal se. „Svatá aliance?“
„Mě se neptej,“ pokrčil jsem rameny. „Převzali
jsme je v úterý v Janově. Je to nějaký klub. Bifteci
a barbaři. Večeře je jako obyčejně v půl osmé?“
„V restauraci je všechno připravené,“ ujistil mě,
„a autobus na objížďku je objednaný na devátou.“
V cestovním ruchu používáme pro své klienty určitá
kódová označení. Angličani jsou pro nás bifteci
a Američani jsou barbaři. Asi to není lichotivé, ale sedí
to. Tihle lidé běhali jako divoši po pastvinách a pré-
riích, zatímco my jsme z Říma vládli světu. Nikoho se
nechci dotknout.
Obrátil jsem se, abych se rozloučil s vedoucími
obou skupin. „Všechno je v pořádku,“ ubezpečil jsem
je. „Všichni jsme ubytovaní v prvním patře. Telefon je
na každém pokoji. Když budou nějaké dotazy, stačí
zavolat do recepce a oni vás hned přepojí ke mně. Večeře
v půl osmé. Tam se uvidíme. Recepční vám teď
ukáže vaše pokoje. Nějaký problém?“
Tohle byla teoreticky doba, kdy jsem mohl na hodinu
a dvacet minut vysadit, zalézt do svého pelechu,
vysprchovat se a padnout, ale takhle to nevyšlo skoro
nikdy. Ani dneska ne. Telefon zazvonil, jen jsem si odložil
sako.
„Pan Fabbio?“
„U telefonu.“
„Tady je Taylorová. Úplná katastrofa! Všechno, co
jsem nakoupila ve Florencii, všechno do posledního
balíčku jsem zapomněla v tom hotelu v Perugii.“
To mi mohlo být jasné. V Janově nechala kabát
a v Sieně galoše. Trvala na tom, že se to musí obtelefonovat,
aby jí ty věci – na jih od Říma téměř určitě
zbytečné – poslali do Neapole.
„To je mi moc líto, paní Taylorová. Co jste měla
v těch balíčkách?“
„Většinou samé křehké věci. Byly tam dva obrazy…
soška podle Michelangelova Davida… pár krabiček
cigaret…“
„Nedělejte si starosti, zařídím to. Hned teď zavolám
do Perugie a požádám je, aby vaše balíčky dopravili
do naší janovské kanceláře, kde si je při návratu vyzvednete.“
Když člověk uvažuje o tom, zda má v recepci požádat
o spojení hovoru nebo zda se o to má pokusit sám,
vždycky záleží na tom, kolik tam mají zrovna práce.
Raději to udělám sám. Nejspíš to bude rychlejší. Bylo
mi hned od začátku jasné, že ta Taylorka bude v jednom
kuse něco zapomínat. Všude za ní něco zůstávalo.
Z její obrovské kabely neustále vypadávaly brýle,
šátky a pohlednice. Tohle je anglická slabost, jejich
národní nemoc. Jinak s bifteky skoro žádné problémy
nebývají, i když ve své touze po slunci se spálí daleko
rychleji než kterákoli jiná národnost. Hned první den
si oblíknou šortky a lehké bavlněné šaty a jejich holé
ruce a nohy jsou už večer červené jak raci. Pak je musím
odvést do nejbližší lékárny pro různé hojivé masti
a vodičky.
Telefon znovu zazvonil. Nebyl to můj hovor s Perugií,
ale jeden z barbarů. Přirozeně, zase ženská. Manželé
mě nikdy neobtěžují.
„Pan Fabbio?“
„U telefonu.“
„Hádejte, co to je. Kluk!“
Rychle jsem zapřemýšlel. Barbaři člověku hned
první večer v Janově vyklopí celou svou životní historii.
Který z nich to jenom čekal doma v Denveru v Coloradu
první vnouče? Paní Hiram Bloomová!
„Gratuluju, paní Bloomová. To by chtělo oslavit.“
„Já vím. Jsem tak nadšená, že nevím, co dělám.“
Radostný výkřik mi málem protrhl ušní bubínek.
„Chtěla bych vás pozvat, a ještě pár ostatních, abyste
si s mým manželem a se mnou připili před večeří
v baru na zdraví našeho chlapečka. Dejme tomu ve
čtvrt na osm?“
Tím by se mé volno zkrátilo na půl hodiny a navíc
ten hovor s Perugií mi pořád ještě nespojili. Nedá se
nic dělat. Zdvořilost především.
„To je od vás moc laskavé, paní Bloomová. Budu
tam. Vaše snacha je v pořádku?“
„Ta je v pořádku. Naprosto.“
Zavěsil jsem, dřív než mi stačila přečíst telegram.
Stejně se aspoň stihnu oholit a při troše štěstí i osprchnout.
Když přijímáte pozvání od klientů, musíte být opatrní.
Narozeniny nebo výročí svatby lze uznat, zrovna
tak jako narození vnoučete. Jinak už raději nic,
protože to může způsobit zlou krev a člověk je na
nejlepší cestě, jak pokazit zájezd. Kromě toho, pokud
jde o alkohol, průvodce musí dávat pozor na množství.
Jeho společnost může dělat cokoli, on však musí
zůstat střízlivý. Stejně tak řidič. Není to vždycky
snadné.
Hovor s Perugií jsem vyřídil, když ze mě ještě kapala
voda ze sprchy. Pak jsem se nasoukal do čisté košile
a šel jsem dolů zkontrolovat, jak nám připravili sezení
v restauraci. Uprostřed místnosti stály dva dlouhé stoly,
každý pro pětadvacet lidí, a na každém z nich květiny,
přikrčené pod státními vlaječkami obou národů.
To vždycky potěší – klienti cítí, že to udává tón způsobu
chování.
Prohodil jsem pár slov s vrchním číšníkem a slíbil,
že má skupina bude u stolu přesně v devatenáct třicet.
Byli rádi, když jsme skončili s hlavním jídlem a oni
nám mohli naservírovat dezert dřív, než se ostatní
hosté začali trousit ke stolům. Pro nás to bylo také důležité.
Řídili jsme se pevně stanoveným programem
a v devět večer jsme museli vystartovat na okružní cestu
nočním Římem.
Poslední kontrola časů a pak krátká oslava v baru.
Byla tam jen hrstka lidí, kteří se shromáždili, aby připili
malému Bloomovi; ale slyšet je bylo už v hale,
kde z oslavy vyloučení bifteci postávali ve skupinkách
po dvou, po třech, rezervovaní, přezíraví, s nosy zabořenými
do anglických novin. Anglosasové z řevu extrovertních
barbarů oněměli…………………………….
Autor: | Du Maurier, Daphne |
Překladatel: | Trávníčková, Libuše |
Název: | Let sokola |
Původní název: | The Flight of the Falcon |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-320-5 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 352 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 18.8.2010 |