Let sokola

Kapitola 1

Přijížděli jsme přesně na čas. Cestovní kancelář

Sunshine Tours informovala cestující v tištěném

průvodci, že jejich autokar má dorazit do hotelu

Splendido v Římě přibližně v 18 hodin. Pohledem na

hodinky jsem si ověřil, že do stanovené doby zbývají

tři minuty.

„Mám u tebe pět set lir,“ hlásil jsem Beppovi.

Řidič se zakřenil. „To si povíme v Neapoli,“ řekl.

„V Neapoli ti šoupnu účet na dobrejch dva tisíce lir.“

V sázkách jsme pokračovali po celou cestu. Oba

jsme si vedli účty, kontrolovali jsme kilometry a čas

a pak jsme se vzájemně vyrovnávali, kdykoli se někomu

z nás chtělo platit. To poslední se většinou týkalo

mě, bez ohledu na to, kdo měl při sázení navrch. Jako

průvodce jsem dostával větší spropitné.

S úsměvem jsem se otočil k přepravovanému zboží.

„Buďte vítáni v Římě, dámy a pánové,“ začal jsem

řečnit, „ve městě papežů, císařů a křesťanů předhazovaných

lvům, o filmových herečkách nemluvě.“

Odpovědí mi byla vlna smíchu. Na zadním sedadle

kdosi zajásal. Tohle mají rádi. Sebenejapnější průvodcův

vtípek pomáhá vytvořit vztah mezi ním a cestujícími.

Beppo, jako řidič, je sice odpovědný za jejich

bezpečnost na silnici, ale já, jako průvodce, manažer,

prostředník a duchovní pastýř, mám v rukou jejich životy.

Průvodce může zájezd zhodnotit či zničit. Podobně

jako sbormistr musí silou své osobnosti přimět celý

tým k harmonickému zpěvu; zkrotit divoké, povzbudit

nesmělé, kout pikle s mladými, zalichotit starým.

Slezl jsem ze sedadla a otevřel dveře dokořán; a už

jsem viděl, jak nám od lítacích dveří hotelu spěchají

vstříc nosiči zavazadel. Pozoroval jsem, jak mé stádečko

vystupuje jako na běžícím pásu, padesát kusů –

není třeba je počítat, neboť mezi Assisi a Římem jsme

nezastavovali. Pak jsem je odvedl do recepce.

„Sunshine Tours, Anglo-americká liga přátelství,“

ohlásil jsem.

Potřásl jsem si rukou s recepčním. Byli jsme staří

známí. Tuhle trasu jsem jezdil už druhým rokem.

„Cesta byla dobrá?“ zeptal se.

„Docela to ušlo,“ odpověděl jsem, „až na počasí. Ve

Florencii včera sněžilo.“

„Je teprve březen,“ připomněl mi. „Co jsi čekal?

Začínáte sezonu moc brzo.“

„To řekni šéfům v Janově,“ odpověděl jsem.

Všechno bylo v pořádku. Měli jsme samozřejmě

skupinovou rezervaci, a protože sezona teprve začínala,

hotelové vedení ubytovalo celou mou skupinu

v prvním patře. To se jim bude líbit. V pozdějším termínu

budeme rádi, když dostaneme čtvrté patro a navíc

ještě s okny někam do dvora.

Recepční sledoval pohledem skupinu vstupující do

haly. „Co vás k nám přivádí?“ zeptal se. „Svatá aliance?“

„Mě se neptej,“ pokrčil jsem rameny. „Převzali

jsme je v úterý v Janově. Je to nějaký klub. Bifteci

a barbaři. Večeře je jako obyčejně v půl osmé?“

„V restauraci je všechno připravené,“ ujistil mě,

„a autobus na objížďku je objednaný na devátou.“

V cestovním ruchu používáme pro své klienty určitá

kódová označení. Angličani jsou pro nás bifteci

a Američani jsou barbaři. Asi to není lichotivé, ale sedí

to. Tihle lidé běhali jako divoši po pastvinách a pré-

riích, zatímco my jsme z Říma vládli světu. Nikoho se

nechci dotknout.

Obrátil jsem se, abych se rozloučil s vedoucími

obou skupin. „Všechno je v pořádku,“ ubezpečil jsem

je. „Všichni jsme ubytovaní v prvním patře. Telefon je

na každém pokoji. Když budou nějaké dotazy, stačí

zavolat do recepce a oni vás hned přepojí ke mně. Večeře

v půl osmé. Tam se uvidíme. Recepční vám teď

ukáže vaše pokoje. Nějaký problém?“

Tohle byla teoreticky doba, kdy jsem mohl na hodinu

a dvacet minut vysadit, zalézt do svého pelechu,

vysprchovat se a padnout, ale takhle to nevyšlo skoro

nikdy. Ani dneska ne. Telefon zazvonil, jen jsem si odložil

sako.

„Pan Fabbio?“

„U telefonu.“

„Tady je Taylorová. Úplná katastrofa! Všechno, co

jsem nakoupila ve Florencii, všechno do posledního

balíčku jsem zapomněla v tom hotelu v Perugii.“

To mi mohlo být jasné. V Janově nechala kabát

a v Sieně galoše. Trvala na tom, že se to musí obtelefonovat,

aby jí ty věci – na jih od Říma téměř určitě

zbytečné – poslali do Neapole.

„To je mi moc líto, paní Taylorová. Co jste měla

v těch balíčkách?“

„Většinou samé křehké věci. Byly tam dva obrazy…

soška podle Michelangelova Davida… pár krabiček

cigaret…“

„Nedělejte si starosti, zařídím to. Hned teď zavolám

do Perugie a požádám je, aby vaše balíčky dopravili

do naší janovské kanceláře, kde si je při návratu vyzvednete.“

Když člověk uvažuje o tom, zda má v recepci požádat

o spojení hovoru nebo zda se o to má pokusit sám,

vždycky záleží na tom, kolik tam mají zrovna práce.

Raději to udělám sám. Nejspíš to bude rychlejší. Bylo

mi hned od začátku jasné, že ta Taylorka bude v jednom

kuse něco zapomínat. Všude za ní něco zůstávalo.

Z její obrovské kabely neustále vypadávaly brýle,

šátky a pohlednice. Tohle je anglická slabost, jejich

národní nemoc. Jinak s bifteky skoro žádné problémy

nebývají, i když ve své touze po slunci se spálí daleko

rychleji než kterákoli jiná národnost. Hned první den

si oblíknou šortky a lehké bavlněné šaty a jejich holé

ruce a nohy jsou už večer červené jak raci. Pak je musím

odvést do nejbližší lékárny pro různé hojivé masti

a vodičky.

Telefon znovu zazvonil. Nebyl to můj hovor s Perugií,

ale jeden z barbarů. Přirozeně, zase ženská. Manželé

mě nikdy neobtěžují.

„Pan Fabbio?“

„U telefonu.“

„Hádejte, co to je. Kluk!“

Rychle jsem zapřemýšlel. Barbaři člověku hned

první večer v Janově vyklopí celou svou životní historii.

Který z nich to jenom čekal doma v Denveru v Coloradu

první vnouče? Paní Hiram Bloomová!

„Gratuluju, paní Bloomová. To by chtělo oslavit.“

„Já vím. Jsem tak nadšená, že nevím, co dělám.“

Radostný výkřik mi málem protrhl ušní bubínek.

„Chtěla bych vás pozvat, a ještě pár ostatních, abyste

si s mým manželem a se mnou připili před večeří

v baru na zdraví našeho chlapečka. Dejme tomu ve

čtvrt na osm?“

Tím by se mé volno zkrátilo na půl hodiny a navíc

ten hovor s Perugií mi pořád ještě nespojili. Nedá se

nic dělat. Zdvořilost především.

„To je od vás moc laskavé, paní Bloomová. Budu

tam. Vaše snacha je v pořádku?“

„Ta je v pořádku. Naprosto.“

Zavěsil jsem, dřív než mi stačila přečíst telegram.

Stejně se aspoň stihnu oholit a při troše štěstí i osprchnout.

Když přijímáte pozvání od klientů, musíte být opatrní.

Narozeniny nebo výročí svatby lze uznat, zrovna

tak jako narození vnoučete. Jinak už raději nic,

protože to může způsobit zlou krev a člověk je na

nejlepší cestě, jak pokazit zájezd. Kromě toho, pokud

jde o alkohol, průvodce musí dávat pozor na množství.

Jeho společnost může dělat cokoli, on však musí

zůstat střízlivý. Stejně tak řidič. Není to vždycky

snadné.

Hovor s Perugií jsem vyřídil, když ze mě ještě kapala

voda ze sprchy. Pak jsem se nasoukal do čisté košile

a šel jsem dolů zkontrolovat, jak nám připravili sezení

v restauraci. Uprostřed místnosti stály dva dlouhé stoly,

každý pro pětadvacet lidí, a na každém z nich květiny,

přikrčené pod státními vlaječkami obou národů.

To vždycky potěší – klienti cítí, že to udává tón způsobu

chování.

Prohodil jsem pár slov s vrchním číšníkem a slíbil,

že má skupina bude u stolu přesně v devatenáct třicet.

Byli rádi, když jsme skončili s hlavním jídlem a oni

nám mohli naservírovat dezert dřív, než se ostatní

hosté začali trousit ke stolům. Pro nás to bylo také důležité.

Řídili jsme se pevně stanoveným programem

a v devět večer jsme museli vystartovat na okružní cestu

nočním Římem.

Poslední kontrola časů a pak krátká oslava v baru.

Byla tam jen hrstka lidí, kteří se shromáždili, aby připili

malému Bloomovi; ale slyšet je bylo už v hale,

kde z oslavy vyloučení bifteci postávali ve skupinkách

po dvou, po třech, rezervovaní, přezíraví, s nosy zabořenými

do anglických novin. Anglosasové z řevu extrovertních

barbarů oněměli…………………………….