Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Hospoda Jamajka

od
Du Maurier, Daphne
  • Nejromantičtější a nejpopulárnější autorčin román, který zlákal i Alfreda Hitchcocka k filmové verzi, již v úvodní scéně v plné šíři ukazuje její vypravěčské mistrovství. Mladá Mary přijíždí v bouři dostavníkem k opuštěnému hostinci svého strýce na zastrčeném pobřeží Cornwallu, kde by měla strávit následující léta. Netuší, že její strýc je vůdcem bandy otrlých a krutých námořních lupičů, kteří mají v hostinci hlavní štáb. Jakmile to však odvážná dívka zjistí, pustí se s nimi do dramatického i když nerovného boje.

  • Kapitola 1

    Byl chladný šedivý den na sklonku listopadu. Počasí

    se změnilo, když se vítr obrátil a přinesl s sebou

    žulová oblaka a jemný déšť, a ačkoli bylo teprve krátce

    po druhé hodině odpoledne, zdálo se, jako by se na

    kopce snášela vlhkost zimního večera a balila je do mlhy.

    Bylo jisté, že ve čtyři už bude tma. Vzduch byl lezavě

    studený a pronikal do kočáru, přestože všechna okna

    byla těsně zavřená. Kožená sedadla působila na dotyk

    vlhce a ve stropě byla asi malá trhlina, protože sem

    opět a opět padaly malé kapky deště a zanechávaly na

    kůži tmavomodré skvrnky jako inkoustové kaňky. Vítr

    přicházel v prudkých závanech, někdy zatřásl kočárem,

    jak vyjel ze záhybu cesty, a na otevřených místech na

    planinách dul s takovou silou, že se celý kočár třásl

    a houpal, kolébaje se na vysokých kolech jako opilec.

    Vozka, zabalený v plášti až k uším, seděl na kozlíku

    úplně skrčený v marné snaze ochránit se aspoň vlastními

    rameny. Vyčerpaní koně klopýtali, poslouchajíce

    rozkazů jen se vzdorem, příliš zkrušeni vichrem a deštěm,

    aby cítili bič, který jim stále práskal nad hlavami,

    ač jej vozka sotva držel ve zkřehlých prstech.

    Kola kočáru vrzala a sténala, jak se prodírala vyjetými

    kolejemi, a někdy vyhodila stříkající bláto na okna,

    kde se smísilo s dopadajícím deštěm, takže výhled na

    okolní krajinu byl beznadějně zakrytý.

    Několik cestujících se tlačilo k sobě, aby jim bylo

    tepleji, a vždy sborem vykřikli, kdykoli kolo kočáru

    spadlo do zvlášť hlubokého výmolu; jeden starý muž,

    který si neustále stěžoval už od chvíle, kdy v Truro nastoupil

    do kočáru, náhle vstal pln zuřivosti. Chvíli

    hmatal po okně a s třeskotem je stáhl dolů, přičemž

    sprška lijáku zmáčela jeho i ostatní. Vystrčil hlavu ven

    a křičel nahoru na vozku, nadávaje mu vysokým protivným

    hlasem darebáků a vrahů; že budou všichni

    mrtvi, než dojedou do Bodminu, požene-li koně stále

    touto krkolomnou rychlostí; že z nich vyrazil všechen

    dech, pokud v nich ještě byl, a on že už nikdy nebude

    cestovat dostavníkem.

    Nebylo jisté, zda ho vozka slyší či nikoli. Spíše se

    zdálo, že vítr odnesl tento proud výčitek s sebou, protože

    starý muž po chvilce čekání opět zavřel okno,

    když už v kočáře bylo úplně zima, sedl si zas do svého

    rohu, zabalil si nohy do pokrývky a bručel si do vousů.

    Veselá červenolící žena v modrém plášti sedící vedle

    něj na souhlas těžce vzdychla, mrkla na ostatní a pohybem

    hlavy ukázala na staříka, a už asi podvacáté

    poznamenala, že dnes je nejhorší noc, jakou pamatuje,

    a poznala toho hodně; ale jinak že to je docela přiměřené

    počasí, jež se ovšem nedá srovnávat s létem; pak

    zalovila v hlubinách velkého koše, vyndala pořádný

    kus koláče a zakousla se do něho silnými bílými zuby.

    Mary Yellanová seděla v protějším rohu, kde právě

    dešťová voda kapala dovnitř dírou ve stropě. Občas jí

    dopadla na rameno studená kapka, kterou setřela netrpělivými

    prsty.

    Seděla s bradou v dlaních, oči upřené na okno postříkané

    deštěm a blátem, čekajíc s jakousi zoufalou nadějí,

    že přece těžkou clonou mraků pronikne paprsek světla

    a aspoň na okamžik jako předzvěst štěstí zazáří záblesk

    modré oblohy, jež se včera prostírala nad Helfordem.

    Ačkoliv byla sotva čtyřicet mil od místa, jež jí bylo

    třiadvacet let domovem, naděje v jejím srdci již uhasla

    a dřívější usměvavá odvaha, která jí nikdy nechyběla

    a jež jí pomáhala přemáhat doby úzkosti za matčiny

    nemoci a po její smrti, zmizela teď s prvním nárazem

    deště a nemilosrdného větru.

    Krajina jí byla cizí, což její beznaděj ještě zvětšilo.

    Když se podívala zamženým oknem kočáru, viděla

    venku docela jiný svět, než jaký znala až do včerejšího

    dne. Jak daleko a snad navždy skryty jí zůstanou zářivé

    vody Helfordu, zelené kopce, půvabná údolí a bílé chomáče

    domků na březích řeky. V Helfordu byl i déšť milý,

    šuměl v korunách stromů a mizel v bujné trávě,

    tvořil potoky a říčky, které napájely širokou řeku, a vpíjel

    se do úrodné prsti, jež se za to skvěla kvítím.

    Toto však byl nelítostný déšť, který bubnoval do oken

    kočáru a vsakoval se do drsné, neplodné půdy. Nebyly tu

    stromy, kromě jednoho či dvou, jež rozpínaly holé větve,

    skloněné a zkroucené stálými bouřemi a tak zčernalé časem

    a nepohodou, že i kdyby na tuto zemi dýchlo jaro,

    ani pupen by se neodvážil vyrůst ze strachu, že ho pozdní

    mráz zabije. Byl to sešlý kraj, bez živých plotů, bez

    luk; kraj kamení, černého vřesu a zakrnělé kručinky.

    Tady jistě není mírné počasí, myslela si Mary; buď

    je drsná zima jako dnes, nebo uprostřed léta spalující

    horko, nikde údolí, jež by poskytlo přívětivý stín, jen

    tráva, jež zežloutla a zhnědla, než minul květen. Kraj

    šedl s počasím. I lidé, bydlící u silnice a ve vesnicích,

    měnili se v souzvuku s půdou, na níž žili. V Helstonu,

    kde nastoupila do prvního dostavníku, kráčela ještě po

    domácí půdě. Kolik vzpomínek z dětství se vázalo

    k Helstonu! Kdysi tam vždy jednou za týden jezdila

    s otcem na trh. Když zemřel, její matka statečně zaujala

    jeho místo, jezdila tam a zpět v létě v zimě, jak to

    dělal on, se slepicemi, vajíčky a máslem vzadu na voze.

    Mary sedávala vedle ní, držíc se košíku tak velikého,

    jako byla sama, malou bradu opírajíc o držadlo.

    Lidé v Helstonu byli hodní; jméno Yellan bylo ve městě

    známé a každý si ho vážil, protože vdova musela po

    manželově smrti tvrdě bojovat se životem a málokterá

    žena by žila sama jako ona s dítětem a celým hospodářstvím,

    aniž by ji napadlo se znovu vdát. Zámožný

    sedlák v Manaccanu by se byl rád o ni ucházel a ještě

    jeden z Gweeku nahoře na řece, ale už z očí jí vyčetli,

    že nechce nikoho z nich, že tělem i duší stále náleží

    manželovi, jehož ztratila. Těžká práce v hospodářství

    ji nakonec přemohla, protože se nikdy nešetřila. Celých

    sedmnáct let, co byla vdovou, dokázala stupňovat

    a vybičovávat svou energii, ale napětí poslední zkoušky

    nevydržela a srdce jí vypovědělo službu.

    Její majetek se ponenáhlu zmenšoval, a když přišly

    zlé doby – tak se o tom mluvilo v Helstonu – a ceny

    hluboko klesly, nebylo nikde peněz. Nahoře proti

    proudu to bylo stejné. Tam už byla dlouho na farmách

    bída. Pak přišel nějaký mor a zabíjel všechno živé ve

    vesnicích kolem Helfordu. Nikdo neznal jeho jméno,

    ani se nenalezl proti němu lék. Tato nemoc přicházela

    – nic proti ní nepomáhalo – a ničila vše, jak to na jaře

    dovede pozdní mráz, který udeří s novým měsícem

    a pak mizí beze stopy, zanechávaje po sobě jen pás

    mrtvých rostlin všude, kudy šel. Byl to smutný, vyčerpávající

    čas pro Mary Yellanovou a její matku. Dívaly

    se na kuřata a kachňata, jež vypiplaly, jak jedno za

    druhým je zachvacováno nemocí a hyne, i mladé telátko

    padlo mrtvé do trávy, v níž se ještě před chvílí páslo.

    Nejdojemnější byla stará klisna, která sloužila

    dvacet let a na jejíž široký a pevný hřbet se Mary kdysi

    poprvé po jezdecku posadila. Zašla ve stáji jednoho rána,

    věrnou hlavu v Maryině klíně. Když pro ni vykopaly

    jámu v sadě pod jabloní a pohřbily ji – už je nikdy

    nepoveze do Helstonu na trh – matka se otočila k Mary

    a řekla: „S ubohou Nell odešlo do hrobu také něco ze

    mne, Mary. Nevím, jestli je to moje víra nebo co to je,

    ale cítím v srdci únavu, a už nemohu dál.“

    Vešla do domu a posadila se v kuchyni, bledá jako

    stěna, zestárlá o deset let. Bez zájmu pokrčila rameny,

    když Mary řekla, že zavolá lékaře. „Příliš pozdě, dítě,“

    odpověděla, „o celých sedmnáct let.“ A začala tiše plakat,

    ona, která nikdy předtím nezaplakala.

    Mary došla ke starému lékaři, který žil v Mawganu

    a jenž ji přivedl na svět. Když ji na své bryčce vezl

    zpět, naklonil se k ní a pravil: „Řeknu vám, co to je,

    Mary. Od té doby, kdy váš otec zemřel, vaše matka se

    nešetřila ani tělesně, ani duševně a nyní se zhroutila.

    Nelíbí se mi to. Bojím se, že to dopadne špatně.“

    Jeli klikatou uličkou k selskému stavení na kraji

    vesnice. U vrat je zastavila sousedka s výrazem, který

    prozrazoval špatné zprávy. „Vaší matce je hůře,“ volala.

    „Právě před chvílí vyšla ze dveří; vypadala jako

    duch, třásla se na celém těle a najednou na cestě padla.

    Paní Hoblynová aWill Searle k ní přiběhli a odnesli ji,

    chudáčka, dovnitř. Říkají, že má teď oči zavřené.“

    Doktor rozvážně odstrčil zevlující hlouček ode dveří.

    Pak společně se Searlem zdvihli nehybnou postavu

    a donesli ji nahoru do ložnice.

    „Je to záchvat mrtvice,“ řekl lékař, „ale dosud dýchá;

    tep má pravidelný. To je to, čeho jsem se obával –

    že ji to přepadne náhle. Proč se to stalo právě teď, po

    tolika letech, ví jen Bůh a ona sama. Teď se musíte,

    Mary, osvědčit jako dítě svých rodičů, a starat se

    o matku. Jen vy jediná jí můžete pomoci!“

    Přes šest dlouhých měsíců ošetřovala Mary matku

    v její první a poslední nemoci, ale všechna její a lékařova

    péče byla marná, protože vdova neměla vůli se

    uzdravit. Nechtěla bojovat o svůj život.

    Zdálo se, jako by toužila po vysvobození a jako by se

    modlila, aby to přišlo rychle. Jednou řekla dceři: „Ne-

    chci, aby ses namáhala tak, jako jsem to dělala já. To ničí

    tělo i ducha. Nesmíš zůstat v Helfordu, až zemřu. Nejlépe

    uděláš, půjdeš-li k tetě Patience nahoru do Bodminu.“

    Mary cítila, že nemá smysl říkat matce, že nezemře.

    Toto přesvědčení tkvělo pevně v matčině mysli a nebylo

    možné s ním zápasit. ……………………………………….

  • Autor: Du Maurier, Daphne
    Překladatel: Bezpalec, Ladislav
    Název: Hospoda Jamajka
    Původní název: Jamaica Inn
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-348-9
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 304
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 13.10.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.