Divoký baron

1

Městský dům Mountvaleů, Cavendish Square,

Londýn, duben 1811

ROHAN CARRINGTON, PÁTÝ BARON Z MOUNTVALE, ŘVAL

na portrét svého bratra: „Jestli jsi to udělal, Georgei,

a kdybys už nebyl mrtvý, vymlátil bych z tebe tvůj zatracenej

život. Ty malej nevychovanče. Byl bys něčeho

takového vůbec schopen?“

Přestože řval, cítil Rohan, jako by mu v hrdle uvízl

knedlík. George už byl téměř rok mrtvý. Ne, to George nemohl

udělat. George byl snaživý student, který se nezajímal

o záležitosti těla. Rohan si vzpomněl, jak jednou, před

dávnými časy, vzal jejich otec jeho a George do nevěstince

madame Trillahové na Cliver Street. Při pohledu na velmi

smyslnou zrzku s velkolepým poprsím George zbledl

a dal se na útěk zpět do městského domu Mountvaleů.

Po této příhodě už nechal otec George na pokoji.

George se držel svých map a studia. Rohan tomu alespoň

vždy věřil.

„Ne,“ řekl Rohan tentokrát tichým a hlubokým hlasem,

s očima stále upřenýma na bratrův portrét namalovaný

v době, kdy Georgeovi bylo osmnáct. „Nevěřím

tomuhle zatracenýmu dopisu. Byl to nějaký jiný mladík,

který si přisvojil tvé jméno, že jo? Skutečně se ti podařilo

sebrat odvahu a zprznit mladou dámu? K čertu, věděl

jsi dokonce, co slovo ‚zprznit‘ znamená?

Co tenhle muž, který se nazývá jejím otcem, ode mne

chce? Pitomá otázka. Prachy, samozřejmě. Proklínám

tě, Georgei – nebo spíš proklínám toho chlapa, který to

provedl pod tvým jménem.“

George neodpověděl.

Poslední Carrington, který zkazil mladou dámu a v důsledku

toho se ocitl v manželských poutech, byl Rohanův

pradědeček, báječný Luther Morran Carrington.

Podle Rohanova dědečka Luther vrtěl hlavou a mumlal,

že jen jedinkrát vyhrnul Coře sukni a dobře ji opíchal.

Pokračoval v tom a opíchal Coru ještě čtrnáctkrát, přičemž

se osm z jeho dětí dožilo dospělosti.

Rohan zatáhl za šňůru zvonku za neposkvrněným mahagonovým

stolem. Jeho tajemník Pulver musel stát

přímo za dveřmi, s tváří opřenou o dřevěnou výplň, protože

se v knihovně objevil okamžitě, aniž by byl sebeméně

zadýchaný. Vyhlížel bledě, hubeně a ztýraně, přičemž

si to vše zasloužil, neboť, jak prohlásil jeho přítel

David Plummy, „to ti patří, když tak otročíš pro Divokého

barona. Jen se podívej, kolik nekřesťanských hodin

pracuje a v hodinách mezi tím tě nechá dřít hůř nežli

psa. A navíc, spí s více ženami, než s kolika se nám dvěma

podaří za celý život sotva promluvit, a každý ho za

to miluje, právě tak jako milují jeho matku a otce. Je to

záletník. To není fér, zatraceně! A co se tebe týče, Pul-

vere, zasloužíš si to, že vypadáš jako bys z posledních

sil stál na nohou.“

Pulver pokývá zasmušile hlavou, ale pravda je taková,

že si to náramně užívá. To, že pracuje pro barona

Mountvalea, mu dodává určitý punc. Dokonce ho přepadlo

několik dam, které se ho snažily podplatit, aby je

dostal do baronovy ložnice.

Pulver se zastavil před baronem, který vyhlížel žlučovitě

a blond vlasy mu na koncích odstávaly. Byl

zvědavý, jaké novinky dohnaly jeho pána až do krajnosti.

Nestávalo se denně, že by baron hovořil sám

k sobě.

„Pulvere, sežeňte mého právního zástupce, aby sem

přišel. Ne, počkejte.“ Baron se odmlčel a zahleděl se na

portrét své matky, který visel vedle Georgeova nad krbem.

Byl namalován, když jí bylo dvacet pět – téměř tolik,

jako je nyní jemu. Zamlada byla nádherná a byla

stále neuvěřitelně krásná i ve svých pětačtyřiceti. Za

svého mládí bývala divočejší než noční bouře a kam až

jeho nejranější vzpomínky sahaly, říkávali mu, že je

přesně jako ona, a také jako jeho pyšný otec, samozřejmě.

Říkali mu, že byl obdařen jejich divokou krví

a bouřlivou povahou.

„Ne,“ řekl a vrátil se zpět k aktuálnímu problému.

„Dohlédnu na to sám. Je to podivné a nevěřím z toho ani

slovu. A kromě toho, pokud neexistuje bastard, jak může

člověk prokázat zneuctění? A není tu ani zmínka

o nějakém bastardovi. Určitě by v tom zatraceném dopise

byla zmínka, pokud by existoval nějaký bastard, nemyslíte?

Ne, musím to udělat sám. Nechci, ale musím, sakra.

Budu pryč tři dny, ne víc.“

„Ale mylorde,“ řekl Pulver hlasem plným zoufalství,

„potřebujete mne, abych něco udělal. Jste rozrušený.

Dokonce máte pomačkaný rukáv. Vaše vázanka je pokr-

čená. Vaše vlasy potřebují kartáč. Váš komorník by

s tím nesouhlasil. Možná neuvažujete příliš jasně.“

Rohan zamával dopisem Pulverovi před obličejem.

„Uvažuju natolik jasně, abych věděl, že patrně proženu

kuli mozkem tohohle tlachala. Ten člověk je zatracený

lhář – on, anebo je to někdo jiný.“

„Ach,“ povzdechl Pulver. Nějaká žena ho dostala do

úzkých. Je to nějaká bývalá milenka, se kterou se už nechce

vídat? Požaduje peníze?

„Jsem velmi dobrý vyjednavač,“ prohlásil tajemník se

skromností, která mu nebyla vlastní, a ani se nepohnul

z místa před baronem. „Poradím si téměř s každým tlachalem

v Londýně. Dejte mi tlachala mimo Londýn a já

ho rozmáznu.“

Rohan si uvědomil, že jeho tajemník na něj tlačí.

„Vyjednavač?“ opakoval pobaveně. „Aha, musel jste

myslet Melindu Corruthersovou. Byla tvrdá jako hroší

kůže, že jo? To se vám povedlo, Pulvere. Přesvědčil jste

ji, že plave špatným směrem, protože já jsem skutečně

o ní nikdy předtím neslyšel. No, tohle není totéž. Budu

to řešit sám, dlužím to svému bratrovi. Zrušte všechny

pozvánky na příští týden.“ Odmlčel se a zamračil se na

vyzáblou tvář svého tajemníka. „Jezte něco, člověče.

Vypadáte ještě hubenější než včera. Lidi už věří, že vám

platím tak málo, že si nemůžete dopřát k večeři ani tuřín.

Dokonce i moje matka si myslí, že vás mučím.“

Pulver zůstal stát na místě a sledoval barona, jak

opouští knihovnu se zmuchlaným papírem v ruce. Mělo

to něco společného s nějakou ženou. Žena a jeho bratr?

Bylo to víc než podivné. Který bratr? Žádný z baronových

bratrů se mu ani v nejmenším nepodobal. Byl to

teprve začátek. Pulver v duchu srovnal nějaká fakta, která

už znal. Nebylo jich moc, ale byl trpělivý. Mohl si začít

představovat závistivý pohled Davida Plummyho, až

se dozví o jeho novém pozoruhodném výkonu.

Rohan vstoupil do své ložnice a přecházeje sem a tam

mumlal si něco o spolehlivém mladším bratrovi, který

musel mít zlomyslné přátele, kteří zneužili jeho jméno. Jeho

komorník Tinker, který neslyšel baronovo mumlání,

přestože se o to pokoušel, mu balil zavazadlo. Divil se,

proč jeho lordstvo není v lepší náladě. Tenhle výlet se určitě

musí týkat ženy. Téměř všechny baronovy výlety se

jich týkaly. Každý to věděl. Baron byl proslulý svými výlety

do svých skrýší. Ale tady se musí jednat o něco víc

než o chtíč a vášeň. Co by to mohlo být? Tinker byl trpělivý.

Brzy to zjistí. Přemýšlel, zda toho Pulver ví víc než on.

Rohan nemyslel na Lily, dokud nesjel na cestu k Readingu,

asi patnáct mil od Londýna. Povzdechl si. Zapomněl

jí poslat zprávu, že ji dnes večer nenavštíví. Ach,

měl toho moc na práci. No, nebude pryč víc než tři dny.

Kdo, k sakru, byl ten Joseph Hawlworth z Mulberry

House ve městě Moreton-in-Marsh, které vůbec nebylo

daleko od Oxfordu, kde George bydlel a věnoval se svému

osamělému vzdělávání?

Susanna zvedla tvář ke slunci. Cítila se nádherně. Dva

dny vytrvale pršelo, takže byl každý nedůtklivý, ale

dnes slunce svítilo, jako by je sám bůh poslal, aby zářilo

jen pro ni. Jemně pohladila bohatou černou zem kolem

růžového keře. Postoupila k záhonu štěničníku, své

chlouby, kterou jí poslala její sestřenice, jež hovořila

s jedním ze zahradníků v Chelsea Gardens a dozvěděla

se, že květina se dostala z Persie do Anglie teprve před

několika lety. Johnovi se podařilo loni na podzim jí tajně

propašovat řízek této květiny z Chelsea Gardens.

Teď, když se s láskou dotýkala špičkami prstů tmavozelených

listů až k záplavě bílých květů na vrcholu stonku,

si připomněla jeho poznámku, že její jméno „candy“ pochází

z Candie, což byl pradávný název Kréty. Přemýš-

lela o tom, zda se jí někdy podaří začlenit tuto informaci

do rozhovorů se svým otcem. Pravděpodobně ne. Přemýšlela

o tom, zda se jí vůbec někdy podaří začlenit tuto

informaci do jakéhokoliv rozhovoru s kýmkoliv v okolí.

Pravděpodobně ne.

Vytrhla zvlášť ošklivý plevel, ujistila se, že zem je

dobře odvodněná a vlhká, a pomodlila se, aby slunce

i nadále svítilo, protože štěničníku se daří na slunci.

Obrátila se na podpatku při zvuku lehké kolesky, která

zastavila před domem. Její otec byl údajně ve Skotsku,

aspoň jí to tak řekl, ale věděla, že velmi pravděpodobně

prohrává košili se svými kumpány v Blaystocku. Vzdychla

si a vstala. Obchodník? Ne, to nemůže být. Dokonale

se ujistila, že všichni obchodníci dostali zaplaceno předtím,

než dovolila otci, aby opustil Mulberry House, a on

si potichu trpce stěžoval na to, jaká se z ní stala dračice.

Kdo to mohl přijet v kolesce? Obešla bok domu a spatřila

skvělého šedáka, frkajícího a vzpínajícího se při zastavení.

Muž, jenž řídil kolesku, mluvil na mohutného

koně, který se vzpínal do výšky nejméně metr sedmdesát

a do živé konverzace zasáhl občasným zafrkáním.

Když se kůň zklidnil, muž se rozhlédl kolem, pravděpodobně

pátral po stájníkovi.

„Malý moment, dojdu pro Jamieho. Postará se o vašeho

koně,“ volala Susanna.

„Díky,“ odpověděl muž.

Když se vrátila s Jamiem, který předtím podřimoval

na kupce čerstvého sena v malé stodole za domem, muž

hladil koně po nose a stále k němu promlouval.

„Ó jé,“ zvolal Jamie a popoběhl dopředu. „Jéžiš, jen se

koukněte na toho pěknýho kluka. Dobře ho nakrmim, šéfe,

buďte bez starosti. Japa se menuje tudlencten krasavec?“

„Gulliver.“……………………………………