Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Děravé sítě

od
Cimický, Jan
  • Jaroslav Mahulena je internista a typický „single“. Nedávno opustil funkci primáře oddělení a zůstal zde pracovat jako řadový sekundář. O víkendu na chalupě zabloudí venku, zvrtne si nohu a zdá se, že zmrzne. Naštěstí ho zachrání soused. Vrátí se do Prahy a každodenní stereotyp naruší předvolání zpět do Jizerských hor, chalupa byla totiž nejspíš vykradena. Když se chce na místě přesvědčit, je omráčen. Uprchlý vězeň se nakonec zmocní jeho dokladů, auta i klíčů, nechá ho osudu a vydá se do Prahy vykrást jeho byt. Mahulena je znovu na pokraji smrti a stejně jako vždy předtím z „děravých sítí osudu“ unikne. Je převezen do nemocnice, má na celý úsek od vstupu do chalupy amnézii. Rychle se vzpamatovává, ale začíná další boj o vlastní existenci. Jeho auto, kterým se uprchlý vězeň snažil dostat do Prahy, totiž havarovalo a shořelo. Vyšetřovatelům se zdá nepochybné, že ho řídil Jaroslav Mahulena, a tak případ uzavřou s tím, že je prohlášen za mrtvého. Tím se začíná odvíjet rychlý řetězec absurdních událostí. Jak obstojí v kafkovském světě?

  • 1

    Od chvíle, kdy začalo hustě sněžit a celou krajinu

    pokryla mlha, docela ztratil orientaci. Původně měl

    v plánu jen dojet na chalupu, zatopit v kamnech,

    a než se uvnitř trochu zahřeje vzduch, vyrazit na

    běžkách do lesa, který se táhl doslova za humny.

    V poslední době sem, do Jizerských hor mezi

    Kořenovem a osadou Jizerka, jezdil stále méně,

    i když se mu tady líbilo a znal tu všechno docela

    dobře už od dětství. Roubenku zdědil po babičce

    a dědovi, nikdo jiný z rodiny totiž o podobné dědictví

    neměl zájem, a on, jaksi z piety, protože sem

    jezdíval na prázdniny, nechtěl, aby taková vzpomínka

    padla do cizích rukou. Pravda, zpočátku sem

    jezdil i vícekrát za rok, snažil se udržovat všechno

    v obyvatelném stavu, jenže postupně jeho návštěvy

    řídly, možná trochu zlenivěl a víc dal na pohodlí,

    a tak byl v posledních několika letech rád, když se

    sem dostal jednou za rok, aby vyvětral a spočítal

    škody. Z nějaké vnitřní hrdosti si nechtěl připustit,

    že chalupa je pro něj jen zátěž a k ničemu a že by

    bylo opravdu rozumnější ji prodat. Za jakoukoliv

    cenu…

    I tentokrát mu tahle myšlenka vrtala v hlavě, pomalu

    se konkretizovala, a snad právě proto vyrazil

    na vzduch, aby o tom chvíli přemýšlel. Když přijel,

    byly všude haldy sněhu, musel nechat auto stát u silnice

    a věřit, že mu ho nikdo nepoškodí a sypač nezahrne

    sněhem, který se neúnavně a nekonečně snášel.

    Doškrábat se k chalupě musel po svých a nakonec se

    i proházet, protože dveře zavál sníh, to všechno mu

    zabralo skoro hodinu.

    Projížděl svou vlastní stopu a slyšel pouze, jak

    běžky drhly po čerstvém prašanu, a kolem něho se

    snášelo šumění vloček, jinak žádný jiný zvuk, docela

    ticho. Až to nahánělo strach.

    Po chvíli si uvědomil, že vlastně neví, kde je a kudy

    by měl pokračovat! Sevřela ho podivná nejistota

    a úzkost. V té mlze vypadalo všechno stejně, rozeznával

    jen stromy v bezprostřední blízkosti. Měl by

    jít dál, anebo se vydat zpátky? Kterým směrem?

    Vrátit se po vlastní stopě?

    Vždycky tu v zimě bývalo hodně sněhu, napadl

    v listopadu a držel se do března, lidé tu byli zvyklí,

    a zvlášť na samotách si udělali včas zásoby, aby je

    žádná kalamita nepřekvapila. Měli dost dřeva i jídla,

    aby přečkali nečas. Pak přišlo několik let, kdy i v zimě

    zůstaly stráně holé, a když napadl sníh, rychle

    odtával. V posledních letech se však zdálo, jako by

    příroda chtěla nahradit pár výpadků, sníh se snášel

    ze zatažené oblohy i několik dnů a pokrýval krajinu

    tak, že někdy nebylo ani možné poznat její kontury.

    Kdy tady naposledy trávil celý zimní víkend? Snažil

    se myslet na jiné věci, aby vyhnal podivnou úzkostnou

    myšlenku, že zabloudil a že netrefí zpátky.

    Vždyť přece znal okolí, alespoň si to o sobě myslel,

    tuhle zmatenost si nechtěl připustit, jenže ať se snažil,

    jak chtěl, myšlenky se mu záludně vracely k základnímu

    tématu: určitě začal bloudit, a jak se říká,

    nejspíš se tu pohybuje v začarovaném kruhu. Měl by

    přivolat pomoc? Ale jak? A koho?

    Nahmatal v kapse mobil, ale stále ještě neměl pocit,

    že nastal okamžik, kdy by měl připustit, že sám

    se z té chumelenice nedostane. Není přece někde na

    hřebenech Krkonoš a není rok 1913, nejmenuje se

    ani Hanč, ani Vrbata…

    Měl stále dost síly, aby pokračoval v cestě, trochu

    se však začal potit, nebylo to námahou, ale spíš rostoucí

    podivnou předtuchou. Mléčná mlha a sílící

    sněžení podporoval vtíravý vítr, metal mu do obličeje

    vločky, které zčásti tály, zčásti umrzaly na řasách,

    že je co chvíli musel otírat.

    Nemůže být daleko! Kdyby se tu aspoň ozval nějaký

    zvuk patřící k civilizaci, troubení klaksonu, pravidelný

    hluk motoru projíždějícího auta, nebo probliklo

    nějaké vzdálené světlo, jako v pohádkách!

    Běžky klouzaly po čerstvě napadlém sněhu a začala

    se ho zmocňovat panika, i když si to nepřipouštěl.

    Bylo mu jasné, že se musí dostat ven z lesa dřív, než

    se bude definitivně smrákat a teplota poklesne ještě

    víc. Uvědomoval si, že poslední smutné teplotní rekordy

    naměřili právě tady, v okolí Jizerky, hluboce

    pod nulou. Jak dlouho asi člověk v takových podmínkách

    vydrží vzdorovat, aby nezmrzl? Hlavně se

    pohybovat, neusnout!

    Pořád stál na nohou, větrovku měl upnutou ke krku

    a na hlavě nataženou kapuci, jenže právě ta mu

    bránila v rozhledu a připadal si jako pes, kterému dali

    kolem krku a hlavy rušivý trychtýř, aby si neohryzával

    nějakou ránu.

    Hlavní je neztrácet klid! Na okamžik se zastavil,

    aby se zaposlouchal. Shodil kapuci a zavřel oči, jako

    by se chtěl ještě víc soustředit. Musel se nějak rozhodnout.

    Mechanicky si přejel dlaní tvář a uvědomil

    si, že setřel zasychající krev, asi ho šlehla přes obličej

    nějaká větev, možná když před chvílí projížděl kolem

    křovin, a v tom mrazu si to ani neuvědomil. Vítr mu

    prudce metal vločky do obličeje.

    Teď mu nikdo nepomůže, musí se soustředit, neztratit

    hlavu, nepřipouštět si, že hrozí nebezpečí, zapomenout

    na všechny katastrofické filmy. Měl by

    někomu zavolat! Přece není zbabělost někoho informovat?

    Přivolat pomoc! Co kdyby…

    V kapsičce znovu nahmatal mobilní telefon. Krucinál!

    Je bez signálu! V tomhle zapomenutém přírodním

    ráji se dostal zrovna do míst, která nepokrývá

    signál. Kupodivu ho to zjištění nijak nerozhodilo,

    nepocítil ani strach. Musí se prostě dál spolehnout

    jen sám na sebe.

    Přesto v něm začal hlodat červ nejistoty a nedokázal

    se jej zbavit. Myslel si o sobě, že má dost výdrž,

    že ho nezaskočí žádná nepředvídaná událost, ale jak

    dlouho může pokračovat, než mu síly dojdou?

    Držet směr! Musí držet směr, nesmí uhnout, nakonec

    se někam dostane! Logika mu napovídala, že

    když se bude držet svahu a bude dál klesat, nakonec

    se musí dostat někam do údolí.

    Odhodlaně se vydal dál dopředu, do neproniknutelné

    mlhy a sílící vánice. Najednou se mu zdálo, že

    ucítil vůni kouře! To by znamenalo, že se tu někde

    pálí dřevo a že tu je blízko nějaká chalupa! Až se mu

    srdce rozbušilo. Jenže kterým směrem? Odkud nese

    vítr poselství tepla a civilizace?

    Jako divoké zvíře, které se dostane do pasti, vyrazil

    zběsile směrem, odkud se mu zdálo, že přišel závan

    páleného dřeva, a tedy záchrana.

    Narážel do stromků a z jejich korun se na něho sypala

    dvojí lavina, jemný prašan i umrzlé krystalky,

    nohy na lyžích podklesávaly na nerovnostech terénu,

    a najednou se pod ním prudce rozjely po ledovce,

    snažil se přibrzdit, ale tělo se rozkymácelo. Chvíli

    ještě udržoval rovnováhu, ale pak se vší vahou naklonil

    a padal po svahu mezi stromy dolů, až se zastavil

    o nějaký kmen. Lyže se mu vyvlekly a ztratil

    i jednu rukavici.

    Pokusil se vstát, ale noha v kotníku se mu bolestí

    podlomila, zase se zapotácel a padl zpět do sněhu.

    Když se vyhrabal, vzepřel se rukama a opatrně našlápl

    na druhou nohu. Propadl se skoro půl metru

    a zabořil se vysoko nad koleno. Nebyla to hra ani legrace.

    V mlze a padající tmě nebylo vidět na krok

    a nedokázal ani pohmatem kolem sebe najít druhou

    uvolněnou lyži.

    Co teď? Sebevědomí ubývalo a divoce se mu rozbušilo

    srdce.

    Musím střízlivě uvažovat! Zůstat tady ve sněhu

    znamená jistou smrt.

    Zmrzl by. Ale jak přivolat pomoc, jak se zachránit?

    Probouzela se v něm zvláštní živočišná touha přežít

    za každou cenu. Nebyla kontrolovaná myšlením

    ani realitou, byla jasná a pudová. Ano, přežít, zachránit

    si holý život, tak se to přece říká!

    Pokusil se znovu postavit na bolavou nohu, ale bolest

    byla ještě silnější, zase sklouzl do sněhu.

    Nikdo o něm neví, vlastně nikdo neví, že není

    u kamen v chalupě, neotevřel si lahev slivovice ani

    neuvařil grog!

    Pokusil se zavolat do tmy. Bylo to zoufalé a nesmyslné

    volání, ztrácelo se v padajících bílých vločkách.

    Už se smířil s tím, že tady zůstane. Že usne a zmrzne,

    ještě ho přikryje další nový sníh, bělostná peřina

    jako mohyla, a najdou ho, až na jaře všechno roztaje.

    Neměl komu zavolat. Třeba někoho napadne, že se

    něco stalo? Někoho z kolegů… Ale koho? Mají teď

    jiné starosti! Dostal se v nesprávný čas na nesprávné

    místo. Škoda… Jeho škoda. Nikdo mu nevymlouval

    vydat se na chalupu v tomhle počasí, nikdo mu nebránil,

    stejně by to nebylo nic platné. Žil sám. Single.

    V určité době stejně komunikace mezi lidmi, i těmi

    nejbližšími, ztrácí dynamiku a prořídne. Jako by

    měl člověk pocit, že nemá smysl některé věci vůbec

    formulovat, že je to zbytečné a únavné.

    Jako by ho ta bolest probudila. Jako by slyšel

    vnitřní hlas, který se projeví vždycky v nebezpečí

    a varuje.

    „Jaroslave Mahuleno, přestaň jančit a začni střízlivě

    uvažovat!“

    Skoro se sám před sebou zastyděl. Cítil, jak mu po

    zádech stékají kapičky studeného potu, aniž by se

    vsákly do košile. Věděl dobře, že situace je povážlivá,

    uvědomoval si, že se odtud sám bez cizí pomoci

    nedostane, bylo mu jasné, že potřebuje pomoc, ale

    nevěděl, jak by ji mohl přivolat a odkud. Byl v pasti,

    ze které se neuměl vyhrabat. Ještě nerezignoval, ale

    nic ho nenapadalo.

    Hlavně neprochladnout, nevyčerpat zbytečně

    energii. To je skvělá rada, pomyslel si v duchu, když

    se mu vracela stejná myšlenka. Copak má smysl šetřit

    energii, nic nezkusit? Když se o nic nepokusí, nakonec

    tu sice se zbytkem energie vydrží – jen dokud

    nezmrzne!

    V té mlžnaté mléčné tmě se neuměl orientovat.

    Nohy mu podklouzly a svalil se do nějaké jámy či

    příkopu, kde alespoň nefoukalo, poloseděl pololežel

    chráněn před fučící vánicí, vločky mu už neumrzaly

    na obličeji.

    Zavřel oči a snažil se soustředit, myšlenky se však

    nenechaly osedlat, unikaly mu stále volněji a rychleji

    do všech stran, nedaly se sevřít do jednoho směru.

     

    Vlnily se, jedna vytlačovala druhou. Věděl, že vnitř-

    ní zmatek v hlavě se nedá jen tak zastavit, čím větší

    je nebezpečí, tím je panika divočejší. A najednou se

    útržky nevyslovených slov a vět začaly řadit do celistvější

    podoby. Do vzpomínek. Vynořovaly se postupně,

    snad i v časové posloupnosti, a byly stále zřetelnější.

    Taky poletoval sníh, vločky padaly a před

    každým domem někdo odhrabával sníh, nebylo to jako

    teď, kdy se po chodnících klouže a nikdo za nic

    neodpovídá. Mohlo mu být pět roků.

    Ráno před šestou zazvonil policajt u branky a nesmlouvavě

    upozornil, že napadl sníh a je třeba ho

    uklidit. A z každého domu se disciplinovaně vybatolil

    někdo s hrablem a začal sníh odhazovat na hromadu

    mezi chodníkem a ulicí. Ty velké hromady pak

    odváželi na náklaďáku k Vltavě a na nábřeží u Mánesa

    se shazoval sníh do řeky. Otec, soused Merrel,

    kterému říkali pan inženýr a měl v suterénu dílnu na

    opravy radiopřijímačů a gramofonů, a dokonce pan

    domácí, všichni vyrukovali ven a bez vymlouvání

    začali čistit chodník. I Jaroslav jim pomáhal…

    Někdy před Vánoci se zase sypal sníh a s tátou

    a s maminkou se vydali koupit vánoční stromeček.

    Prodávali je dole v Dejvicích na kulatém náměstí

    a dlouze jej vybírali, aby byl souměrný, měl větvičky

    kolem dokola, neulámané a nevypelichané, a hlavně

    aby byl vysoký a hezky voněl smrkovými jehličkami.

    Vybírali dlouho, ale nakonec přece jeden našli

    a prodavač ho poměřil na dřevěné tyči, kde měl nakreslený

    metr, a svázal jim ho, aby se smrček mohl

    nést. Pomalu se vraceli kolem knihkupectví, kde za

    osvětlenou výlohou měl pan nakladatel Poláček vystavené

    nádherné obálky všelijakých fotografických

    obrazových publikací, leporel, říkadel a spoustu

    knih. Jaroslav ještě nechodil do školy, ale táta mu čítal

    každý večer z nějaké pohádkové knížky.

    „Podívej, tohle jsou Andersenovy pohádky,“ ukázala

    maminka do výlohy. Přímo před Jaroslavovýma

    očima se usmívala obálka s ilustrací Cyrila Boudy.

    „Líbí se ti?“ zeptal se tatínek.

    „Líbí,“ vydechl Jaroslav.

    „Tak víš co? Jsi už velký kluk, tak jdi dovnitř, hezky

    pozdrav a řekni, že bys je chtěl koupit. Řekneš:

    Andersenovy pohádky, prosím. Dokážeš to?“

    Rozbušilo se mu srdce, ale šel, musel překonat tu

    roztřásající trému, protože na těch knížkách mu moc

    záleželo.

    „Oba dva díly?“ zeptal se pan Poláček.

    Jaroslav pokrčil rameny a hned přikývl. Pan Poláček

    mu knížky zabalil a tatínek zaplatil. V té sněhové

    chumelenici si Jaroslav nesl balíček hrdě až domů.

    Sám si jej pak přinesl pod ozdobený stromeček,

    a když se naučil číst, patřily ty dvě knížky pohádek

    mezi jeho nejoblíbenější.

    Tu zimní náladu okamžitě vystřídala jiná vzpomínka

    na dětství, z léta. Z prvních prázdnin na horách.

    „Pojedeme hned v červenci na letní byt,“ prohlásil

    táta někdy na jaře.

    „A kam?“ zvědavě hned zareagoval Jaroslav.

    „Do Deštného, v Orlických horách,“ vysvětlila

    maminka, „já jsem tam taky jezdila… mám tam sestřenici!“

    Jak byl ten čas tenkrát dlouhý a jak se vlekl, než

    skončila škola a nastaly prázdniny. S několika kufry,

    s kočárkem, na němž se vezl mladší brácha, a s batohem

    se vydali na vlak, dvakrát přestupovali a ještě jeli

    autobusem až ke kostelu v Deštném. Letní byt znamenal

    jednu místnost se čtyřmi postelemi, stolem a židlemi,

    která byla pronajatá ve stavení u paní Cimrové,

    u potoka a pod lesem. Blízko bydlela maminčina sestřenice.

    Brácha! Umřel na leukemii v sedmnácti……………………….

  • Autor: Cimický, Jan
    Název: Děravé sítě
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-503-2
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 264
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 7.3.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.