Autoři

Série

Dědička Valcourtu

od
Coulter, Catherine
  • Když se Garron z Kersey vrací domů z králových služeb, aby vznesl nárok na titul barona z Warehamu, nachází warehamský hrad téměř v troskách, zničený mužem přezdívaným Černý ďábel. Podle svědectví posledních vyhladovělých sloužících zde pátral po zlatě Garronova bratra Arthura. Mezi zbylými sloužícími je i záhadná Merry, nemanželská dcera hradního pastora. Garron si brzy uvědomuje, že Merry není obyčejnou služkou – umí číst a psát stejně dobře jako on. S její pomocí se tedy snaží povznést Wareham k jeho bývalé nádheře. Avšak bude muset ještě rozřešit nezodpovězená tajemství. Měl Arthur skutečně zlatý poklad? Kdo je Černý ďábel? A zejména – kdo je ve skutečnosti Merry?

  • 1

    HRAD VALCOURT

    KVĚTEN 1278

     

    VĚDĚLA, ŽE MUSÍ NĚCO PODNIKNOUT. POKUD NIC NEUDĚLÁ,

    matka ji donutí, aby si vzala Jasona z Brennanu.

    Její matka, vdova po hraběti z Valcourtu a nyní abatyše

    kláštera v Meizerlingu, k ní před soumrakem vtrhla

    se svou ozbrojenou stráží a začala jednat – panovačně

    a arogantně. Muži ohromeně zírali na okouzlující tvář

    lady Helen, na její bílou pleť a zlaté vlasy bez jediné

    stříbrné nitky, naslouchali jejímu sametovému hlasu,

    který pronikal do všech koutů hlavní síně, a okamžitě

    plnili všechny rozkazy, které vyslovily její nádherné

    rty. Své dceři, zničené žalem, jenom stroze oznámila,

    že se do dvou dnů provdá.

    Nešťastní dívka teď jen nevěřícně zírala na ženu,

    která ji přivedla na svět, na ženu, kterou vůbec neznala

    a věděla o ní jen to, co si povídali lidé – že je to čarodějnice

    obdařená nepředstavitelnou mocí. Hovořili

    o ní šeptem, ústa si zakrývali dlaní a vyzařoval z nich

    strach.

    Ona sama se s matkou setkala jenom třikrát, ale ani

    jedinkrát ji při tom neviděla čarovat. Ty pověsti o sousedově

    manželce, která se udusila, protože své paní – lady

    Helen – odmítla prodat klisnu, o kterou měla zájem,

    o morové ráně, která postihla vesnici, v níž lady Helen

    urazil jakýsi mnich. A teď ke všemu náhle zemřel dívčin

    otec, přestože byl ještě před dvěma dny zdravý a silný

    a jeho lékař neobjevil žádnou zjevnou příčinu jeho smrti.

    Ležel nyní na svém lůžku ve sváteční tunice a kalhotách,

    ruce na hrudi měl překřížené a vedle něj spočíval

    nádherný meč, připevněný k opasku. A jeho muži se

    mezitím zpíjeli do němoty v hradní síni. Co se teď stane?

    Zesnulý hrabě po sobě nezanechal žádného mužského

    dědice, jenom dceru, která neměla žádnou moc,

    manželku-čarodějnici, která by všechny dokázala zničit

    pouhým mávnutím ruky, a vojáky, kteří teď vdovu obklopovali.

    Musela něco podniknout, protože jinak ji prodají

    Jasonovi z Brennnu, jehož viděla jen jedinkrát v životě,

    a to pouze necelou hodinu. Byl mladý a urostlý, ale

    když na ni upřel velké černé oči, cosi uvnitř se v ní

    vzepřelo. Jako kdyby se v nich skrývalo nějaké temné

    tajemství. Matka měla oči šedé jako bouřkové mraky

    a dívka se jich bála víc než samotného ďábla.

    Vyklouzla z velké síně Valcourtu a přitáhla si plášť

    pevněji k tělu, protože nízko na obloze visely těžké

    dešťové mraky, mezi nimiž matně prosvítalo jen pár

    hvězd, a černou mrazivou nocí se ozývalo táhlé skučení

    větru. Když se pak plížila prostorem mezi vnitřním

    a vnějším opevněním hradu ke stájím, uvědomila si, že

    vlastně nemá nejmenší tušení, kam půjde. Ale teď na

    tom nezáleželo, něco už vymyslí. Až dosud si pokaždé

    nějak poradila. Náhle uslyšela mužský hlas a málem

    vyjekla. Hlas se blížil. Co teď?

     

    2

    VÝCHODNÍ ANGLIE

    KVĚTEN 1278

     

    JELI ZA SEBOU PO ÚZKÉ HRBOLATÉ PĚŠINĚ CLANDORSKÝM

    lesem, považovaným za starodávné magické místo

    prodchnuté zlými kouzly. Obklopovaly je shluky mohutných

    borovic, dubů a javorů a jejich větve se jim

    proplétaly nad hlavami jako živá klenba. Za měsíc už

    budou hustě obrostlé listím. Teď mezi čerstvě rašícími

    lístky jasně svítilo teplé odpolední slunce.

    Garron nastavil obličej zlatavým paprskům a lehkému

    vánku. Dnešek patřil ke dnům, kdy si člověk říká, že

    stojí za to žít, a kdy ho zaplavuje naděje, že má před sebou

    ještě mnoho podobně příjemných dní. Bůh se jim

    postaral o další zázrak – už tři dny nespadla z nebe ani

    kapka. Aleric mužům tvrdil, že je to skutečně zázrak,

    a doložil svá slova vzpomínkou, jak se jeho děd kdysi

    holedbal, že ho na celé dvoudenní cestě ani jednou nepřepadl

    déšť. Ale strávit na cestě tři dny, aniž by se vám

    z nebe na hlavu nevylilo jediné vědro dešťové vody? To

    bylo něco neslýchaného. Měli štěstí a rozhodně to mohli

    považovat za dobré znamení. Všichni jeli mlčky, pohroužení

    do vlastních myšlenek. Garron myslel na svého

    bratra Arthura a nešlo mu do hlavy, jak mohl v tak

    mladém věku zemřít. Vždyť mu bylo teprve třicet let!

    Král o příčině jeho smrti nic nevěděl. Garronovi i jeho

    mužům se teď zřejmě honila hlavou stejná otázka – jak

    se na jejich příštím životě podepíše skutečnost, že se tak

    z Garrona stal lord Garron, hrabě z Warehamu – šlechtic,

    který teď vlastní rozsáhlé pozemky, má svůj hrad

    a pravidelný příjem z několika zemědělských usedlostí

    i ze dvou menších měst a hradů? Možná mysleli i na to,

    že je zakrátko čeká návštěva u lorda Severina a lady

    Hastingsové. A také by rádi věděli, jestli je Wareham

    stejně úchvatné místo jako Oxborough.

    „Nijak vás to nezdrží, Garrone,“ řekl mu král Eduard.

    Přitom se mu v pověstných plantagenetovských modrých

    očích objevily vemlouvavé šibalské ohníčky, jako

    kdyby chtěl dodat svým slovům na důrazu. „Před odjezdem

    do Warehamu můžeš Severinovi předat tuto

    žádost.“ Král kývl hlavou na svého tajemníka, lorda

    kancléře Roberta Burnella, a ten Garronovi podal pevně

    stočený pergamenový svitek, ovázaný tenkou černou

    šňůrkou. Dokonce ani v nejnevhodnější době –

    což rozhodně platilo o Garronově nynější situaci – by

    si nikdo nedovolil odmítnout královu žádost. Proto se

    panovníkův pergamenový svitek přemístil na Garronovu

    hruď a zůstal tam po celou cestu z Londýna do Oxborough,

    hlavního města království Východní Anglie

    a sídlo hraběte z Oxborough, lorda Severina z Langthorne-

    Trentu.

    Garron neměl nejmenší chuť dozvědět se něco víc

    o obsahu králova poselství, proto jen odevzdaně vzdychl,

    protože to znamenalo, že domů dorazí možná až o pět

    dní později. Utěšovalo ho však pomyšlení, že zase uvidí

    svého dobrého přítele, jehož král poslal před půldruhým

    rokem do Oxborough, aby se ujal dědictví po umírajícím

    Fawkeovi z Trentu a oženil se s jeho dcerou. Během

    tří hodin se tak ze Severina stal manžel a hrabě z Oxborough

    v jedné osobě. A už má i malého synka.

    Garron se neubránil úsměvu, když si vzpomněl na

    blažený výraz, který se Severinovi rozlil po tváři při pohledu

    na synka Fawkea – pojmenovaného po starém

    hraběti. Šťastný otec ho tehdy držel v náruči a neubránil

    se pošetilé poznámce, že je to nejroztomilejší dítě v celém

    křesťanském světě. A lady Hastingsová, která seděla

    ve svém hraběcím křesle, s úsměvem cosi pobrukovala

    a šila oblečení pro budoucího hraběte.

    Kolem půlnoci, když už se všichni odebrali na lůžko,

    se Garron se Severinem o samotě posadili před masivní

    krb ve velké oxboroughské síni k šachovnici. Severin

    provedl tah jezdcem, zapřel se o opěradlo, propletl si

    prsty, opřel si ruce o pevné břicho a vzdychl: „Víš, že se

    mi stýská po tom šílenci de Lucym, který otrávil vlastní

    ženu, aby dosáhl svého cíle?“ Pak soustředil pozornost

    na Garronův tah pěšcem, rychle přesunul svého střelce

    na bezpečné políčko a znovu se zapřel o opěradlo. „Už

    tady nemáme žádné vzpurné sousedy, žádné francouzské

    žoldnéře, kteří by obtěžovali moje rybářské lodě, ani

    žádné pašeráky. No, občas se vyskytne nějaký rebel nebo

    darebák, ale ti vůbec nic neznamenají.“

    Garron se zasmál. „Máš už dědice, Severine, to nejkouzelnější

    dítě na světě, jak jsi mi sám říkal. A také

    ženu, která ti po všech stránkách vyhovuje. Oxborough

    přímo vzkvétá. Můžeš být spokojený.“ Garron se na

    chvilku odmlčel a prsty se mu zastavily nad pěšcem.

    „Už sis přečetl ten králův list? Jeho obsah tě určitě vytrhne

    z nudy. Nežádá tě panovník, abys pro něj vykonal

    nějaký odvážný čin?“

    Severin provedl tah královnou a prohlásil: „Mat, Garrone.“

    „Hmmm!“ Garron se zadíval na šachovnici, vyslal

    k Severinovi pokřivený úsměv a jemně položil svého

    krále na bok. „Vyhrál jsi. A teď mi pověz, co po tobě

    král chce!“

    „Žádá mě, abych mu pomohl spářit jednoho z jeho oblíbených

    hřebců, kterého dostal od francouzského krále Filipa,

    s klisnou lady Hastingsové Marellou. Přeje si, abych

    Marellu poslal do Londýna, až nastane její období.“

    Takže ho sem král vyslal kvůli tomuhle?

    „Ach, Trist, pojď a přivítej lorda Gardina! Celý večer

    jsi sledovala jenom Fawkea, kdežto mě jsi úplně přehlížela.

    Mě, který tě krmí a zachránil ti kůži tolikrát, že bys

    to nespočítala. Přitom dobře vím, že počítat umíš, protože

    jsem tě pozoroval, jak spravedlivě rozděluješ žaludy

    mezi svoje mláďata.“

    Kuna Trist vyšplhala Severinovi na ruku, usadila se

    mu na rameni a vyhřívala se v jeho přízni.

    „Nazdar, Trist,“ pokračoval Severin a zaletěl pohledem

    ke Garronovi. „Nejsem špatný člověk. Kdybych

    měl kousek vepřového, dal bych ti ho. Nevěděl jsem, že

    si dopřáváš i žaludy.“

    „Myslím, že žaludy nežere. Myslím, že s jejich pomocí

    učí mláďata počítat. Ale teď už jsou skoro dospělá

    a připravená vyrazit do lesa. Ale říkám si, co by tam asi

    tak mohli počítat?“

    Garron se rozesmál.

    Trist jeho smích zaznamenala a zdálo se, jako kdyby

    chápala dokonce i Severinovy poznámky ohledně žaludů.

    Po chvilce natáhla tlapku. Garron ji po ní zlehka pohladil

    a potom ji pošimral na zádech……………………………..

  • Autor: Coulter, Catherine
    Překladatel: Havlík, Tomáš
    Název: Dědička Valcourtu
    Původní název: The Valcourt Heiress
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 384
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 22.6.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.