Žánry
Autoři
Série
Dcery Španělska (Série - Isabela a Ferdinand - 3)
od Isabela a Ferdinand vládnou nově spojenému Španělsku a zdá se, že jejich odhodlání vybudovat silný stát, o kterém vždy snili, je neotřesitelné. V posledních letech Isabeliny vlády Ferdinand očekává od svých dcer, že jeho ctižádosti napomohou, avšak manželka je rozpolcená mezi jeho velkolepými plány a láskou k dětem. Postupem času začínají mít panovníci pocit, jako by na královském rodu leželo prokletí – po nešťastném zásahu osudu v srdci rodiny postihuje dcery Španělska jedna tragédie za druhou. Infantka Isabela zůstává vdovou se zlomeným srdcem, Janu dohání manželovo záletnictví k zničujícímu šílenství a Kateřina opouští oddanou rodinu, aby se stala Kateřinou Aragonskou, manželkou Jindřicha VIII. a anglickou královnou….
Obsah
I Královská rodina 11
II Jiménez a Torquemada 48
III Arcivévodkyně Markéta 76
IV Janova svatba 83
V Tragédie v Salamance 99
VI Jana a Filip 120
VII Portugalská královna 134
VIII Torquemada a anglický král 142
IX Isabela přijímá Kryštofa Kolumba 146
X Miguelovo narození 154
XI Granadský dvůr 171
XII Osud Maurů 192
XIII Miguelův a Kateřinin odchod 221
XIV Moudrá granadská žena 236
XV Janin návrat 243
XVI Jana Šílená 261
XVII Isabelina smrt 278
KAPITOLA I
KRÁLOVSKÁ RODINA
Kateřina klečela na sedadle u okna a dívala se z paláce
na nachově zbarvené svahy a zasněžené vrcholky
pohoří Sierra de Guadarrama.
Blížily se Velikonoce, nebe bylo kobaltově modré
a pláně rozprostírající se před horami měly ponurou
žlutohnědou barvu.
Kateřina ráda vyhlížela z okna dětského pokoje.
Prostředí venku na ni vždy působilo trochu děsivě,
možná proto, že když byla o několik let mladší, viděla
krutý boj v okolí Granady, a stále se bála, že poddaní
opět povstanou a vyvolají v její milované matce
úzkost.
Zde mezi žulovými zdmi madridského paláce se cítila
v bezpečí, a to především proto, že tam s nimi byla
i matka. V současné době byl přítomen i otec, takže se
celá rodina sešla pod jednou střechou.
Existuje snad něco úžasnějšího? A přesto si i nyní
její bratr a sestry povídali o nepříjemnostech, jako jsou
sňatky, které budou muset někdy uzavřít.
„Nemluvte o tom, prosím,“ zašeptala Kateřina. „Teď
jsme všichni spolu. Zapomeňme, že jednoho dne možná
nebudeme tak šťastní.“
Nemělo však smysl je o to žádat. Jako desetiletá byla
mezi svými sourozenci nejmladší a ostatní by se jí
vysmáli. Jen matka by ji pochopila, kdyby své myšlenky
vyslovila nahlas, ale okamžitě by dceři připomněla,
že musí statečně čelit povinnostem.
Jana, která se nespoutaně smála, jako by jí ani v nejmenším
nevadilo, že odejde od rodiny, si najednou
všimla své mladší sestry.
„Pojď sem, Kateřino,“ poručila jí. „Nesmíš si připadat,
že tě přehlížíme. Taky dostaneš manžela.“
„Žádného nechci.“
„Já vím. Já vím.“ Jana svou mladší sestru napodobila.
„Přeji si navěky zůstat s matkou. Chci být nejdražší
královninou dcerou!“
„Pst!“ okřikla ji nejstarší Isabela, která byla o patnáct
let starší než Kateřina. „Dávej si pozor na jazyk, Jano.
Nesluší se mluvit o manželství dřív, než k němu dojde.“
Mluvila z vlastních zkušeností. Byla už jednou vdaná
a nějakou dobu žila v Portugalsku. Má štěstí, pomyslela
si Kateřina, protože tam dlouho nezůstala.
Manžel jí zemřel a ona se opět vrátila domů. Splnila
svou povinnost, ale netrvalo to dlouho. Kateřina nechápala,
proč se Isabela ustavičně tváří tak smutně. Jako
by ji mrzelo, že je doma, a stále toužila po zesnulém
manželovi! Jak by jí mohl manžel vynahradit
matčinu společnost a radost z toho, že jsou spolu
a součástí velké šťastné rodiny?
„Pokud budu chtít mluvit o manželství, nikdo mi
v tom nezabrání,“ ohradila se Jana. „Budu o něm mluvit
a budu!“ Narovnala se, pohodila zlatohnědými vlasy
a v očích jí zaplála divokost, kterou nebylo těžké
vyvolat. Kateřina se dívala na sestru s jistou úzkostí.
Bála se Janiných nálad. Často byla svědkem toho, jak
matka upřela na Janu oči a ustaraně si ji prohlížela.
Dokonce i mocná královna Isabela měla o svou druhou
dceru strach. A Kateřina, jejíž city k matce hraničily
se zbožnou úctou, si uvědomovala všechny její
nálady i obavy a zaníceně je toužila sdílet.
„Jednoho dne,“ pravila princezna Isabela, „se Jana
naučí, že musí poslouchat.“
„Někoho možná ano,“ vykřikla Jana, „ale tebe ne,
sestro. Tebe ne!“
Kateřina se začala tiše modlit. „Jen ať nevyvolá
žádnou scénu… prosím, prosím, ne když jsme tak
šťastní.“
„Možná,“ vložil se do řeči Jan, který se vždy snažil
nastolit mír, „dostane Jana tak shovívavého manžela,
že si bude moct stále dělat, co bude chtít.“
Janův krásný obličej lemovaný světlými vlasy připomínal
anděla. Královna svému jedinému synovi ráda
přezdívala Anděl a Kateřina to chápala. Nejenže tak
vypadal, ale také se tak choval. Miluje ho matka víc
než všechny ostatní dohromady? Určitě ano, protože
to není pouze následník koruny, ale také ta nejkrásnější,
nejněžnější a nejlaskavější osoba, jakou může člověk
poznat. Nikdy lidem nepřipomínal své důležité
postavení, sloužící o něj s láskou pečovali a to, že patřili
do jeho domácnosti, považovali za potěšení i čest.
U sedmnáctiletého chlapce by se dalo předpokládat,
že se bude chtít bavit se společníky vlastního pohlaví,
lovit nebo se věnovat jinému sportu, a přesto byl se
sestrami v dětském pokoji – buď proto, že jim to dělalo
radost, anebo si stejně jako Kateřina vychutnával,
že patří do takové rodiny.
Jana se usmívala. Představa, že bude mít shovívavého
manžela, kterého bude využívat, ji potěšila.
Sestra Isabela je posmutněle pozorovala. Děti! myslela
si. Škoda že byly o tolik mladší než ona. Na počátku
vlády neměla matka moc času, aby otěhotněla. Zuřila
krutá válka a královnu zaměstnávala spousta
státních záležitostí, takže nebylo divu, že Jan, druhý ze
sourozenců, byl o osm let mladší než ona.
Isabela si přála, aby nemluvili o manželství, poněvadž
to v ní vyvolávalo hořké vzpomínky. Vybavovala
si, jak se před pěti lety tiskla k matce stejně jako
v dnešní době Kateřina. Byla vyděšená, že musí odjet
z domova, vydat se do Portugalska a provdat se za
Alonsa, následníka portugalského trůnu. Tehdy ji příslib
koruny nijak nepřitahoval. Plakala kvůli tomu, že
se musí rozloučit s matkou, stejně jako to nepochybně
opláče i malá Kateřina, až na ni přijde řada.
V nové zemi však Isabela zjistila, že její mladý
manžel má ze sňatku stejný strach jako ona, a velmi
brzy se mezi nimi vytvořilo pouto, které postupně přerostlo
v lásku – hlubokou a zároveň hořko-sladkou,
poněvadž trvala pouze krátce.
Věřila, že ji do smrti bude pronásledovat pohled na
sloužící, kteří z lesa odnášeli jeho potlučené tělo. Nový
následník trůnu, mladý Manuel, se ji snažil utěšit.
Řekl jí, že ji miluje, vyzval ji, aby na zesnulého manžela
zapomněla, zůstala v Portugalsku a nevracela se
jako smutná vdova zpátky k rodičům. Jenže jak by se
mohla stát nevěstou současného portugalského dědice,
který byl zároveň bratrancem jejího zesnulého
manžela?
Roztřeseně se od pohledného Manuela odvrátila.
„Ne,“ vykřikla, „už se nikdy nevdám. Budu myslet
na Alonsa… až do smrti.“
Tehdy jí bylo dvacet a od té doby svůj slib dodržovala,
ačkoli se ji matka snažila přesvědčit, aby změnila
názor, a otec byl čím dál netrpělivější a podrážděnější.
Při představě, že by se vrátila do Portugalska jako
nevěsta, se zachvěla. Vyvolalo by to příliš bolestné
vzpomínky.
Ucítila v očích slzy, a když zvedla hlavu, setkala se
s Kateřininým vážným pohledem.
Ubohá Kateřina, pomyslela si, taky na ni dojde. Vím,
že se tomu odvážně postaví, ale co ostatní?
Třináctiletá Marie vyšívala. Řeči o manželství se jí
vůbec nedotýkaly. Isabele někdy připadalo, že je její
sestra trochu slaboduchá, protože ať se stalo cokoli,
neprojevovala skoro žádné vzrušení ani zlost, jen smířeně
přijala, co se nabízelo. Pro Marii bude život mnohem
jednodušší.
A Jana? Bylo moudřejší na ni nemyslet. Ta nebude
mlčky trpět.
Právě teď její divoká sestra vyskočila a napřáhla
ruce k Janovi.
„Pojď si zatančit, bratře,“ vyzvala ho. „Marie, vezmi
si loutnu a zahraj nám.“
Marie klidně odložila vyšívání, přinesla si loutnu
a zahrála první tklivé tóny pavany.
Bratr se sestrou začali tančit. Byl mezi nimi pouze
roční věkový rozdíl a slušelo jim to spolu. Ve všech
ostatních ohledech jsou však úplně odlišní! napadlo
Isabelu i Kateřinu. Různorodost jejich povah byla velice
nápadná a lidé se o tom často zmiňovali, když viděli
Jana a Janu spolu. Měli podobná jména, byli zhruba
stejně vysocí, ale jinak by nikoho nenapadlo, že
jsou sourozenci.
Dokonce i vlasy jako by Janě vzdorně rostly z čela,
a ačkoli podědila po matce kaštanově hnědý odstín,
měla je víc dožluta. Neustále těkala očima a její nálada
se dokázala v okamžiku změnit. Působila dojmem,
že nedokáže zůstat v klidu. Dokonce i ve spánku vypadala
netrpělivě.
Krásný Jan, který se podobal andělovi, byl zcela jiný.
Tančil se sestrou, protože ho o to požádala a poněvadž
věděl, že ji myšlenky na sňatek a případného
manžela rozrušily. Tanec ji uklidní – fyzická námaha jí
pomůže, aby zapomněla na vzrušení.
I kdyby nechtěl tančit, změnil by názor, jakmile by
se na něj sestra obrátila. To bylo pro Jana typické. Měl
vzácnou vlastnost, že si nejen přál potěšit druhé, ale
i přijmout jejich přání za vlastní.
Kateřina se vrátila k oknu a znovu vyhlédla na pláň,
hory a příjezdovou cestu k paláci.
Najednou si uvědomila, že vedle ní někdo stojí.
Otočila hlavu a usmála se. Isabela jí položila ruku kolem
ramen, jako by cítila potřebu ochránit to dítě před
zlem, které by mohlo dcery španělského královského
rodu postihnout. Vzpomínky na Alonsa v ní vždy vyvolaly
tento pocit. Později vyhledá matčina zpovědníka
a svěří se mu se svým zármutkem. Raději mluvila
s ním, protože jí nikdy neposkytl útěchu jen tak, ale
káral ji, jak by v případě nutnosti káral i sebe, a pohled
na jeho bledý vyhublý obličej jí pokaždé přinesl úlevu.
Občas toužila vstoupit do kláštera a modlit se, dokud
nepřijde smrt, po níž se opět shledá s Alonsem.
Poněvadž však pocházela ze španělského královského
rodu, bylo to vyloučené.
„Podívej,“ promluvila Kateřina a ukázala na vyhublou
postavu ve františkánském hábitu, „královnin zpovědník.“
Isabela pohlédla na muže, který se s ještě jedním
společníkem chystal vstoupit do paláce. Neviděla jasně
mnichovy pohublé přísné rysy, ale hluboce si je
uvědomovala.
„Jsem ráda, že je tady,“ poznamenala.
„Trochu mi nahání hrůzu, Isabelo.“
Isabela nasadila přísný výraz. „Nesmíš se bát dobrých
lidí, Kateřino, a ve Španělsku nežije nikdo lepší
než Jiménez de Cisneros.“ …………………………
Autor: | Plaidy, Jean |
Překladatel: | Zvěřinová, Zdeňka |
Série: | Isabela a Ferdinand |
Pořadí v sérii: | 3. |
Název: | Dcery Španělska |
Původní název: | Daughter of Spain |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-509-4 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 288 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 28.3.2012 |