Obsah

I Královská rodina 11

II Jiménez a Torquemada 48

III Arcivévodkyně Markéta 76

IV Janova svatba 83

V Tragédie v Salamance 99

VI Jana a Filip 120

VII Portugalská královna 134

VIII Torquemada a anglický král 142

IX Isabela přijímá Kryštofa Kolumba 146

X Miguelovo narození 154

XI Granadský dvůr 171

XII Osud Maurů 192

XIII Miguelův a Kateřinin odchod 221

XIV Moudrá granadská žena 236

XV Janin návrat 243

XVI Jana Šílená 261

XVII Isabelina smrt 278

 KAPITOLA I

KRÁLOVSKÁ RODINA

Kateřina klečela na sedadle u okna a dívala se z paláce

na nachově zbarvené svahy a zasněžené vrcholky

pohoří Sierra de Guadarrama.

Blížily se Velikonoce, nebe bylo kobaltově modré

a pláně rozprostírající se před horami měly ponurou

žlutohnědou barvu.

Kateřina ráda vyhlížela z okna dětského pokoje.

Prostředí venku na ni vždy působilo trochu děsivě,

možná proto, že když byla o několik let mladší, viděla

krutý boj v okolí Granady, a stále se bála, že poddaní

opět povstanou a vyvolají v její milované matce

úzkost.

Zde mezi žulovými zdmi madridského paláce se cítila

v bezpečí, a to především proto, že tam s nimi byla

i matka. V současné době byl přítomen i otec, takže se

celá rodina sešla pod jednou střechou.

Existuje snad něco úžasnějšího? A přesto si i nyní

její bratr a sestry povídali o nepříjemnostech, jako jsou

sňatky, které budou muset někdy uzavřít.

„Nemluvte o tom, prosím,“ zašeptala Kateřina. „Teď

jsme všichni spolu. Zapomeňme, že jednoho dne možná

nebudeme tak šťastní.“

Nemělo však smysl je o to žádat. Jako desetiletá byla

mezi svými sourozenci nejmladší a ostatní by se jí

vysmáli. Jen matka by ji pochopila, kdyby své myšlenky

vyslovila nahlas, ale okamžitě by dceři připomněla,

že musí statečně čelit povinnostem.

Jana, která se nespoutaně smála, jako by jí ani v nejmenším

nevadilo, že odejde od rodiny, si najednou

všimla své mladší sestry.

„Pojď sem, Kateřino,“ poručila jí. „Nesmíš si připadat,

že tě přehlížíme. Taky dostaneš manžela.“

„Žádného nechci.“

„Já vím. Já vím.“ Jana svou mladší sestru napodobila.

„Přeji si navěky zůstat s matkou. Chci být nejdražší

královninou dcerou!“

„Pst!“ okřikla ji nejstarší Isabela, která byla o patnáct

let starší než Kateřina. „Dávej si pozor na jazyk, Jano.

Nesluší se mluvit o manželství dřív, než k němu dojde.“

Mluvila z vlastních zkušeností. Byla už jednou vdaná

a nějakou dobu žila v Portugalsku. Má štěstí, pomyslela

si Kateřina, protože tam dlouho nezůstala.

Manžel jí zemřel a ona se opět vrátila domů. Splnila

svou povinnost, ale netrvalo to dlouho. Kateřina nechápala,

proč se Isabela ustavičně tváří tak smutně. Jako

by ji mrzelo, že je doma, a stále toužila po zesnulém

manželovi! Jak by jí mohl manžel vynahradit

matčinu společnost a radost z toho, že jsou spolu

a součástí velké šťastné rodiny?

„Pokud budu chtít mluvit o manželství, nikdo mi

v tom nezabrání,“ ohradila se Jana. „Budu o něm mluvit

a budu!“ Narovnala se, pohodila zlatohnědými vlasy

a v očích jí zaplála divokost, kterou nebylo těžké

vyvolat. Kateřina se dívala na sestru s jistou úzkostí.

Bála se Janiných nálad. Často byla svědkem toho, jak

matka upřela na Janu oči a ustaraně si ji prohlížela.

Dokonce i mocná královna Isabela měla o svou druhou

dceru strach. A Kateřina, jejíž city k matce hraničily

se zbožnou úctou, si uvědomovala všechny její

nálady i obavy a zaníceně je toužila sdílet.

„Jednoho dne,“ pravila princezna Isabela, „se Jana

naučí, že musí poslouchat.“

„Někoho možná ano,“ vykřikla Jana, „ale tebe ne,

sestro. Tebe ne!“

Kateřina se začala tiše modlit. „Jen ať nevyvolá

žádnou scénu… prosím, prosím, ne když jsme tak

šťastní.“

„Možná,“ vložil se do řeči Jan, který se vždy snažil

nastolit mír, „dostane Jana tak shovívavého manžela,

že si bude moct stále dělat, co bude chtít.“

Janův krásný obličej lemovaný světlými vlasy připomínal

anděla. Královna svému jedinému synovi ráda

přezdívala Anděl a Kateřina to chápala. Nejenže tak

vypadal, ale také se tak choval. Miluje ho matka víc

než všechny ostatní dohromady? Určitě ano, protože

to není pouze následník koruny, ale také ta nejkrásnější,

nejněžnější a nejlaskavější osoba, jakou může člověk

poznat. Nikdy lidem nepřipomínal své důležité

postavení, sloužící o něj s láskou pečovali a to, že patřili

do jeho domácnosti, považovali za potěšení i čest.

U sedmnáctiletého chlapce by se dalo předpokládat,

že se bude chtít bavit se společníky vlastního pohlaví,

lovit nebo se věnovat jinému sportu, a přesto byl se

sestrami v dětském pokoji – buď proto, že jim to dělalo

radost, anebo si stejně jako Kateřina vychutnával,

že patří do takové rodiny.

Jana se usmívala. Představa, že bude mít shovívavého

manžela, kterého bude využívat, ji potěšila.

Sestra Isabela je posmutněle pozorovala. Děti! myslela

si. Škoda že byly o tolik mladší než ona. Na počátku

vlády neměla matka moc času, aby otěhotněla. Zuřila

krutá válka a královnu zaměstnávala spousta

státních záležitostí, takže nebylo divu, že Jan, druhý ze

sourozenců, byl o osm let mladší než ona.

Isabela si přála, aby nemluvili o manželství, poněvadž

to v ní vyvolávalo hořké vzpomínky. Vybavovala

si, jak se před pěti lety tiskla k matce stejně jako

v dnešní době Kateřina. Byla vyděšená, že musí odjet

z domova, vydat se do Portugalska a provdat se za

Alonsa, následníka portugalského trůnu. Tehdy ji příslib

koruny nijak nepřitahoval. Plakala kvůli tomu, že

se musí rozloučit s matkou, stejně jako to nepochybně

opláče i malá Kateřina, až na ni přijde řada.

V nové zemi však Isabela zjistila, že její mladý

manžel má ze sňatku stejný strach jako ona, a velmi

brzy se mezi nimi vytvořilo pouto, které postupně přerostlo

v lásku – hlubokou a zároveň hořko-sladkou,

poněvadž trvala pouze krátce.

Věřila, že ji do smrti bude pronásledovat pohled na

sloužící, kteří z lesa odnášeli jeho potlučené tělo. Nový

následník trůnu, mladý Manuel, se ji snažil utěšit.

Řekl jí, že ji miluje, vyzval ji, aby na zesnulého manžela

zapomněla, zůstala v Portugalsku a nevracela se

jako smutná vdova zpátky k rodičům. Jenže jak by se

mohla stát nevěstou současného portugalského dědice,

který byl zároveň bratrancem jejího zesnulého

manžela?

Roztřeseně se od pohledného Manuela odvrátila.

„Ne,“ vykřikla, „už se nikdy nevdám. Budu myslet

na Alonsa… až do smrti.“

Tehdy jí bylo dvacet a od té doby svůj slib dodržovala,

ačkoli se ji matka snažila přesvědčit, aby změnila

názor, a otec byl čím dál netrpělivější a podrážděnější.

Při představě, že by se vrátila do Portugalska jako

nevěsta, se zachvěla. Vyvolalo by to příliš bolestné

vzpomínky.

Ucítila v očích slzy, a když zvedla hlavu, setkala se

s Kateřininým vážným pohledem.

Ubohá Kateřina, pomyslela si, taky na ni dojde. Vím,

že se tomu odvážně postaví, ale co ostatní?

Třináctiletá Marie vyšívala. Řeči o manželství se jí

vůbec nedotýkaly. Isabele někdy připadalo, že je její

sestra trochu slaboduchá, protože ať se stalo cokoli,

neprojevovala skoro žádné vzrušení ani zlost, jen smířeně

přijala, co se nabízelo. Pro Marii bude život mnohem

jednodušší.

A Jana? Bylo moudřejší na ni nemyslet. Ta nebude

mlčky trpět.

Právě teď její divoká sestra vyskočila a napřáhla

ruce k Janovi.

„Pojď si zatančit, bratře,“ vyzvala ho. „Marie, vezmi

si loutnu a zahraj nám.“

Marie klidně odložila vyšívání, přinesla si loutnu

a zahrála první tklivé tóny pavany.

Bratr se sestrou začali tančit. Byl mezi nimi pouze

roční věkový rozdíl a slušelo jim to spolu. Ve všech

ostatních ohledech jsou však úplně odlišní! napadlo

Isabelu i Kateřinu. Různorodost jejich povah byla velice

nápadná a lidé se o tom často zmiňovali, když viděli

Jana a Janu spolu. Měli podobná jména, byli zhruba

stejně vysocí, ale jinak by nikoho nenapadlo, že

jsou sourozenci.

Dokonce i vlasy jako by Janě vzdorně rostly z čela,

a ačkoli podědila po matce kaštanově hnědý odstín,

měla je víc dožluta. Neustále těkala očima a její nálada

se dokázala v okamžiku změnit. Působila dojmem,

že nedokáže zůstat v klidu. Dokonce i ve spánku vypadala

netrpělivě.

Krásný Jan, který se podobal andělovi, byl zcela jiný.

Tančil se sestrou, protože ho o to požádala a poněvadž

věděl, že ji myšlenky na sňatek a případného

manžela rozrušily. Tanec ji uklidní – fyzická námaha jí

pomůže, aby zapomněla na vzrušení.

I kdyby nechtěl tančit, změnil by názor, jakmile by

se na něj sestra obrátila. To bylo pro Jana typické. Měl

vzácnou vlastnost, že si nejen přál potěšit druhé, ale

i přijmout jejich přání za vlastní.

Kateřina se vrátila k oknu a znovu vyhlédla na pláň,

hory a příjezdovou cestu k paláci.

Najednou si uvědomila, že vedle ní někdo stojí.

Otočila hlavu a usmála se. Isabela jí položila ruku kolem

ramen, jako by cítila potřebu ochránit to dítě před

zlem, které by mohlo dcery španělského královského

rodu postihnout. Vzpomínky na Alonsa v ní vždy vyvolaly

tento pocit. Později vyhledá matčina zpovědníka

a svěří se mu se svým zármutkem. Raději mluvila

s ním, protože jí nikdy neposkytl útěchu jen tak, ale

káral ji, jak by v případě nutnosti káral i sebe, a pohled

na jeho bledý vyhublý obličej jí pokaždé přinesl úlevu.

Občas toužila vstoupit do kláštera a modlit se, dokud

nepřijde smrt, po níž se opět shledá s Alonsem.

Poněvadž však pocházela ze španělského královského

rodu, bylo to vyloučené.

„Podívej,“ promluvila Kateřina a ukázala na vyhublou

postavu ve františkánském hábitu, „královnin zpovědník.“

Isabela pohlédla na muže, který se s ještě jedním

společníkem chystal vstoupit do paláce. Neviděla jasně

mnichovy pohublé přísné rysy, ale hluboce si je

uvědomovala.

„Jsem ráda, že je tady,“ poznamenala.

„Trochu mi nahání hrůzu, Isabelo.“

Isabela nasadila přísný výraz. „Nesmíš se bát dobrých

lidí, Kateřino, a ve Španělsku nežije nikdo lepší

než Jiménez de Cisneros.“ …………………………