Ďáblovo oko

prolog

SALUD AFAR

Edward Demery byl toho večera, kdy se to stalo, sám.

Seděl doma v obýváku, trochu podřimoval, zatímco

v holovizi běžely výjevy z asteroidu Sabel, což bylo

kdesi v horoucím pekle uprostřed ničeho.

Dvanáct lidí v tlakových oblecích postávalo kolem

památníku na planině bez vzduchu a jeden z nich něco

vykládal o Bohu, a jak budoucí generace budou vždy

znovu putovat na tohle místo, v dojetí hledět na tento

památník, a jak si budou připomínat své povinnosti vůči

Nejvyššímu. Byla to žena, ten řečník, ale nedokázal by

rozeznat, kdo z té dvanáctky přednáší tohle vznešené

kázání.

„A možná, až přijdou,“ říkala, „vzpomenou také na

nás.“

V tlakovém obleku vychází potlesk dost chabě. A tak

prostě jen pozvedli pěsti nad přilby.

Demery se zvedl a přešel k oknu. V dáli na obloze vyrazil

trs blesku. Salud Afar byl na okraji Galaxie. Přesněji:

byl dvacet světelných let od vnějšího okraje. Za

jasných nocí mohl člověk zahlédnout svit, který vyznačoval

hranici Mléčné dráhy. V téhle chvíli ale byl ten

svit ještě pod horizontem.

„Chci poděkovat Vasho Colunisovi za odhodlání, se

kterým prosazoval tento projekt…“

Zahleděl se na jedinou hvězdu na obloze, Callistru.

Jemným modravým svitem změkčovala noc, inspirovala

básníky, svítila svatbám. A někdy také vábila lidi prodchnuté

náboženským citem. Jako třeba ty muže a ženy,

kteří právě zbudovali svůj pomník na onom vzdáleném

asteroidu.

Byl třicet šest světelných let daleko, součást moře kamení

unášeného sem tam nocí, které nepatřilo k žádné

určité soustavě. Až nadejde čas, dodriftuje to kamení zase

nazpět do Galaxie. Dnes večer vystupovala Callistra

v roli náboženského symbolu. Asteroid, na němž Rodina

Boží vztyčila pomník, byl zvolen proto, že ležel přímo

mezi světem a tou velkou modrou hvězdou.

Pomník se skládal z mnohostěnného krystalu upevněného

na vrchlíku koule, a to celé bylo usazeno na kvádru.

Mnohostěn vyjadřoval různorodost tváří člověčenstva,

kulová podstava zastupovala neúhybnou podporu

boží.

„A Jaře Capisové, která přišla s námětem motivu…“

Popravdě, na obloze bylo ještě jedno světlo. Planeta

Naramitsu nízko nad horizontem. Ale ta byla snadno

k přehlédnutí.

„V neposlední řadě Kiře Macaraové, která vytvořila

návrh tohoto pomníku.“ Jedna z postav se uklonila.

Ostatní pochvalně pozvedly pěsti.

Demery bydlel v domě s vyhlídkou na moře. V tuto

roční dobu to byla pěkná scenérie, s letními blesky na

západě a osamělou hvězdou nad hlavou. První osadníci,

kteří před tisíci lety dorazili na Salud Afar, nepochybně

zahořeli láskou k téhle tehdejší předsunuté vartě. Místo,

kam se člověk uchýlí, když chce být sám. Nejenže bylo

odlehlé, ale noc co noc jim připomínalo, jak daleko se

dostali od přelidněných oblastí Konfederace.

„Požádat pana reverenda Garika o požehnání.“

Narodil se pod opulentními nebesy Rimwaye. Tam,

v nitru Galaxie, se hvězdy jakoby navzájem překřikova-

ly. Zářily jako táborové ohně dávnověké armády, jak to

jednou kdosi popsal, a tak člověk nevnímal žádnou

z nich samostatně. Prostě tam byly.

„V této povznesené chvíli skloňme své hlavy před Bohem

všech…“ Byl to opět ženský hlas, ale ne tak sebevědomě

naléhavý. Zněla v něm rituální zpěvná melodika,

kterou si nejspíš osvojí každý kazatel. „Přijměme

v pokoře…“

Ještě se díval na moře a na oblohu, když ten hlas náhle

ustal. Pak si uvědomil, že se světlo holovize změnilo.

Tedy, pohaslo. Otočil se a spatřil uprostřed pokoje

jenom třpytivě šedavé mihotání. Pak se objevil nějaký

člověk oblečený jako moderátor ze studia. „Vážení přátelé,“

řekl, „zdá se, že máme závadu na signálu u zdroje.

Snažíme se spojení obnovit a budeme v přenosu pokračovat,

jakmile to bude možné. Prozatím se s vámi

přepojujeme na přenos koncertu z Baylissovy síně v Old

Marinopolis.“

Pokoj zaplnila tichá hudba. Nějaký hlas mu sdělil, že

poslouchá „zlaté nápěvy“ v podání Frontrunners. Díval

se před taneční parket na pět hudebníků na pódiu. Hráli

cosi, co si pamatoval z mládí. „My Time with You.“

Přesně tak, to je ono.

Znovu se posadil. Frontrunners hráli dál, dohráli

a pak spustili něco dalšího. Zvuk zeslábl. A zmizel.

Ozval se hlas a informoval ho, že se stále snaží obnovit

spojení s obřadem u památníku na Sabelu. Ujistil ho, že

to nebude dlouho trvat.

Nakonec holovizi vypnul a otevřel místo ní knížku.

jedna

Civilizace spočívá v budování a udržování

smysluplné časové návaznosti na minulost.

Abychom chápali, kdo jsme a kam

směřujeme, musíme si pamatovat, kde

jsme byli předtím, a jak jsme se tam dostali.

– ETUDA V ČERNÉ

O TŘICET TŘI LET POZDĚJI

Atlantický oceán,

směrem do afrického pobřeží

Atlantida přes všechny ty velké řeči nebyla nic zvláštního.

Chci říct, jak by asi mohla, po dvanácti tisících let na

dně mořském? Okny kajuty jsme s Alexem pozorovali

rozvaliny, byly to víceméně jen pahrbky stopené v tiché

a průzračné vodě. Tu a tam člověk ještě rozeznal zeď. To

bylo asi tak všechno. Během staletí se opakovaně mluvilo

o rekonstrukci, ale pokaždé převládl názor, že pokud by

k nějaké rekonstrukci došlo, zmizí tím Atlantida nadobro.

Jak jsme se pohybovali nad podmořskou krajinou,

rozzářila se navigační světla. Lákala ryby a úhoře, kteří

nám zvědavě nahlíželi dovnitř. Nad námi sestupovalo

výletní plavidlo.

Ani jeden z nás tu nikdy předtím nebyl. Alex zamyšleně

hleděl na zbytky proslulé civilizace a já jsem naprosto

přesně věděla, nač myslí – jak tato místa vypadala

kdysi v sluneční záři, když si ještě na dvorcích hrály

děti a stromy stínily chodníky. A věděla jsem také, že by

si pár pozůstatků odtud rád odvezl s sebou.

Z interkomu se ozval hlas kapitána, upozorňoval nás

na tu a onu haldu suti. „Dámy a pánové, právě míjíme

chrám Akivy.“

„Má se za to, že stavba přímo před námi bývala hlavní

knihovnou.“

„Po levém boku, přímo za tím velkým návrším…“

Netěšilo ho, že má dělat průvodce dvěma mlčoňským

pasažérům, ale musím uznat, že to zvládal dobře. Z hlasu

nebylo patrné, že by byl nějak nesvůj.

Ale popravdě musím přiznat, že ani já jsem nebyla

tak úplně uvolněná. Jedním z mlčoňů byla Selotta, ředitelka

Muzea cizích forem života na Borkaratu, jedné

z hlavních mlčoňských planet. Doprovázel ji její partner

Kassel (přízvuk na druhé slabice, prosím). Selotta

mě před rokem zachránila během mé cesty do Společenství.

Slíbily jsme si navzájem, že se znovu setkáme.

Selotta mi vysvětlila, že si vždycky přála navštívit Zemi,

a proto jsme tu nyní byli. Během těch dvou společných

neděl jsem s radostí konstatovala, že už mě neděsí

jejich vzhled tolik, jako když jsem poprvé vpadla do ashiyyureánského

světa. Bylo by přehnané tvrdit, že vypadají

jako obří rejnoci, ale velicí jsou víc než dost

a pokožku mají jako mrtvou slupku. Jako nějakou kůži

na boty. Kůži napuštěnou až příliš olejem. Tváře mají

vzdáleně podobné lidským, s démantovýma, do oblouku

zešikmenýma očima. Dá jim práci pokusit se vyloudit

něco jako lidský úsměv. Úsměv je to toporný, takže

samozřejmě stejně nepůsobí, tím spíš, že je rozčísnutý

špičatými zuby.

Jestli jste se s některým mlčoněm už někdy setkali,

víte, že na nás lidi působí tak, že nás mrazí morek v kostech,

což ani není dáno tolik jejich vzhledem jako tím,

že vidí do lidské mysli jako do otevřené knihy. Když je

v místnosti mlčoň, není žádné tajemství bezpečné.

Během cesty na Borkarat jsem se s Kasselem nesetkala.

A doba, kterou jsem strávila se Selottou, se ve skutečnosti

počítala na pár minut. Ale pokud je něco takového

ve vztahu s mlčoněm možné, zdá se, že jsme si

padly do oka. A Alex, který si nikdy nedá ujít novou

zkušenost, zvlášť když ho zavede na mateřskou planetu

lidstva, se k nám přidal.

Jako výchozí bod jsme si zvolili Washington, D. C.,

a odtamtud se vydali na cestu kolem světa. Napřed jsme

navštívili hlavní město světa Corysel. Odtamtud přes

Pacifik do Mikronésie. A byla to Selotta, která kvůli

svému zájmu o archeologii navrhla Atlantidu.

Nejdříve jsem váhala. Mimo jiné bylo nutné nechat

do ponorného člunu nainstalovat speciální sedadla. Ale

jak prohlásil Alex, který chtěl být vtipný, nemá smysl

navštívit Zemi a nezastavit se přitom v Atlantidě.

Přes to, co obsahují prapůvodní mýty, nedisponovala

Atlantida žádnými vyspělými technologiemi. Obyvatelé

zvládli konstrukci vodovodu a ústředního vytápění. Což

ovšem staří Řekové dokázali také.

O historii Atlanťanů není známo doslova nic. Město

asi po šest století vzkvétalo. Vystavěno bylo samozřejmě

na ostrově, na žádném kontinentu. Platon správně

podal zprávu o tom, že říše zaměstnávala své sousedy

opakovanými válkami. Dosvědčují to dochované sochařské

výtvory. Ale kdo byli zdejší králové? Oč usilovali?

Nemáme představu.

Město bylo objeveno na sklonku třetího milénia. Naneštěstí

nebylo vynaloženo žádné seriózní úsilí k zabezpečení

jeho archeologických skvostů. A tak bylo v průběhu

následujících století vybrakováno. Ke dnu se

spouštěli zlatokopové a brali vše, nač přišli. Byli to samo

sebou Alexovi předchůdci, což by on sám ovšem nikdy

nepřiznal, a já zase ze své strany neviděla důvod,

proč foukat do popela, když mé příjmy měly původ v téže

činnosti. Než byl konečně nainstalován bezpečnostní

systém, uběhlo od objevu tak jako tak přes tisíc let, což

znamenalo opravdu pořádné zpoždění.

„Pokud vím,“ pronesl Kassel, „nic srovnatelného

s tímhle v celém Společenství neexistuje.“ Mluvil přes

voicebox, který zároveň fungoval jako překladač. Voicebox

byl konstrukčně řešený do podoby stříbrného medailonu,

jenž visel Kasselovi na krku na řetízku. „Absolutně

nic srovnatelného.“ ……………………………………..