Žánry
Autoři
Série
Ďáblovo oko
od Vynikající román z daleké budoucnosti, jeden z příběhů amatérského detektiva Alexe Benedikta, je plný živých detailů, vzrušujících příhod i politických alegorií. Když Alex dostává zoufalý vzkaz od autorky hororů Vicki Greenové, cítí se být zavázán zjistit, co se jí vlastně přihodilo. Vydává se se svou pilotkou Chase Kolpathovou doslova na konec galaxie, na záhadou planetu, kde si Vicki připravovala materiál pro svou novou knihu. Zde zjišťuje, že planeta je v obrovském ohrožení, které již po léta vládnoucí byrokracie zatajuje. Nyní však nastává panika a evakuace se zdá být beznadějnou.
prolog
SALUD AFAR
Edward Demery byl toho večera, kdy se to stalo, sám.
Seděl doma v obýváku, trochu podřimoval, zatímco
v holovizi běžely výjevy z asteroidu Sabel, což bylo
kdesi v horoucím pekle uprostřed ničeho.
Dvanáct lidí v tlakových oblecích postávalo kolem
památníku na planině bez vzduchu a jeden z nich něco
vykládal o Bohu, a jak budoucí generace budou vždy
znovu putovat na tohle místo, v dojetí hledět na tento
památník, a jak si budou připomínat své povinnosti vůči
Nejvyššímu. Byla to žena, ten řečník, ale nedokázal by
rozeznat, kdo z té dvanáctky přednáší tohle vznešené
kázání.
„A možná, až přijdou,“ říkala, „vzpomenou také na
nás.“
V tlakovém obleku vychází potlesk dost chabě. A tak
prostě jen pozvedli pěsti nad přilby.
Demery se zvedl a přešel k oknu. V dáli na obloze vyrazil
trs blesku. Salud Afar byl na okraji Galaxie. Přesněji:
byl dvacet světelných let od vnějšího okraje. Za
jasných nocí mohl člověk zahlédnout svit, který vyznačoval
hranici Mléčné dráhy. V téhle chvíli ale byl ten
svit ještě pod horizontem.
„Chci poděkovat Vasho Colunisovi za odhodlání, se
kterým prosazoval tento projekt…“
Zahleděl se na jedinou hvězdu na obloze, Callistru.
Jemným modravým svitem změkčovala noc, inspirovala
básníky, svítila svatbám. A někdy také vábila lidi prodchnuté
náboženským citem. Jako třeba ty muže a ženy,
kteří právě zbudovali svůj pomník na onom vzdáleném
asteroidu.
Byl třicet šest světelných let daleko, součást moře kamení
unášeného sem tam nocí, které nepatřilo k žádné
určité soustavě. Až nadejde čas, dodriftuje to kamení zase
nazpět do Galaxie. Dnes večer vystupovala Callistra
v roli náboženského symbolu. Asteroid, na němž Rodina
Boží vztyčila pomník, byl zvolen proto, že ležel přímo
mezi světem a tou velkou modrou hvězdou.
Pomník se skládal z mnohostěnného krystalu upevněného
na vrchlíku koule, a to celé bylo usazeno na kvádru.
Mnohostěn vyjadřoval různorodost tváří člověčenstva,
kulová podstava zastupovala neúhybnou podporu
boží.
„A Jaře Capisové, která přišla s námětem motivu…“
Popravdě, na obloze bylo ještě jedno světlo. Planeta
Naramitsu nízko nad horizontem. Ale ta byla snadno
k přehlédnutí.
„V neposlední řadě Kiře Macaraové, která vytvořila
návrh tohoto pomníku.“ Jedna z postav se uklonila.
Ostatní pochvalně pozvedly pěsti.
Demery bydlel v domě s vyhlídkou na moře. V tuto
roční dobu to byla pěkná scenérie, s letními blesky na
západě a osamělou hvězdou nad hlavou. První osadníci,
kteří před tisíci lety dorazili na Salud Afar, nepochybně
zahořeli láskou k téhle tehdejší předsunuté vartě. Místo,
kam se člověk uchýlí, když chce být sám. Nejenže bylo
odlehlé, ale noc co noc jim připomínalo, jak daleko se
dostali od přelidněných oblastí Konfederace.
„Požádat pana reverenda Garika o požehnání.“
Narodil se pod opulentními nebesy Rimwaye. Tam,
v nitru Galaxie, se hvězdy jakoby navzájem překřikova-
ly. Zářily jako táborové ohně dávnověké armády, jak to
jednou kdosi popsal, a tak člověk nevnímal žádnou
z nich samostatně. Prostě tam byly.
„V této povznesené chvíli skloňme své hlavy před Bohem
všech…“ Byl to opět ženský hlas, ale ne tak sebevědomě
naléhavý. Zněla v něm rituální zpěvná melodika,
kterou si nejspíš osvojí každý kazatel. „Přijměme
v pokoře…“
Ještě se díval na moře a na oblohu, když ten hlas náhle
ustal. Pak si uvědomil, že se světlo holovize změnilo.
Tedy, pohaslo. Otočil se a spatřil uprostřed pokoje
jenom třpytivě šedavé mihotání. Pak se objevil nějaký
člověk oblečený jako moderátor ze studia. „Vážení přátelé,“
řekl, „zdá se, že máme závadu na signálu u zdroje.
Snažíme se spojení obnovit a budeme v přenosu pokračovat,
jakmile to bude možné. Prozatím se s vámi
přepojujeme na přenos koncertu z Baylissovy síně v Old
Marinopolis.“
Pokoj zaplnila tichá hudba. Nějaký hlas mu sdělil, že
poslouchá „zlaté nápěvy“ v podání Frontrunners. Díval
se před taneční parket na pět hudebníků na pódiu. Hráli
cosi, co si pamatoval z mládí. „My Time with You.“
Přesně tak, to je ono.
Znovu se posadil. Frontrunners hráli dál, dohráli
a pak spustili něco dalšího. Zvuk zeslábl. A zmizel.
Ozval se hlas a informoval ho, že se stále snaží obnovit
spojení s obřadem u památníku na Sabelu. Ujistil ho, že
to nebude dlouho trvat.
Nakonec holovizi vypnul a otevřel místo ní knížku.
jedna
Civilizace spočívá v budování a udržování
smysluplné časové návaznosti na minulost.
Abychom chápali, kdo jsme a kam
směřujeme, musíme si pamatovat, kde
jsme byli předtím, a jak jsme se tam dostali.
– ETUDA V ČERNÉ
O TŘICET TŘI LET POZDĚJI
Atlantický oceán,
směrem do afrického pobřeží
Atlantida přes všechny ty velké řeči nebyla nic zvláštního.
Chci říct, jak by asi mohla, po dvanácti tisících let na
dně mořském? Okny kajuty jsme s Alexem pozorovali
rozvaliny, byly to víceméně jen pahrbky stopené v tiché
a průzračné vodě. Tu a tam člověk ještě rozeznal zeď. To
bylo asi tak všechno. Během staletí se opakovaně mluvilo
o rekonstrukci, ale pokaždé převládl názor, že pokud by
k nějaké rekonstrukci došlo, zmizí tím Atlantida nadobro.
Jak jsme se pohybovali nad podmořskou krajinou,
rozzářila se navigační světla. Lákala ryby a úhoře, kteří
nám zvědavě nahlíželi dovnitř. Nad námi sestupovalo
výletní plavidlo.
Ani jeden z nás tu nikdy předtím nebyl. Alex zamyšleně
hleděl na zbytky proslulé civilizace a já jsem naprosto
přesně věděla, nač myslí – jak tato místa vypadala
kdysi v sluneční záři, když si ještě na dvorcích hrály
děti a stromy stínily chodníky. A věděla jsem také, že by
si pár pozůstatků odtud rád odvezl s sebou.
Z interkomu se ozval hlas kapitána, upozorňoval nás
na tu a onu haldu suti. „Dámy a pánové, právě míjíme
chrám Akivy.“
„Má se za to, že stavba přímo před námi bývala hlavní
knihovnou.“
„Po levém boku, přímo za tím velkým návrším…“
Netěšilo ho, že má dělat průvodce dvěma mlčoňským
pasažérům, ale musím uznat, že to zvládal dobře. Z hlasu
nebylo patrné, že by byl nějak nesvůj.
Ale popravdě musím přiznat, že ani já jsem nebyla
tak úplně uvolněná. Jedním z mlčoňů byla Selotta, ředitelka
Muzea cizích forem života na Borkaratu, jedné
z hlavních mlčoňských planet. Doprovázel ji její partner
Kassel (přízvuk na druhé slabice, prosím). Selotta
mě před rokem zachránila během mé cesty do Společenství.
Slíbily jsme si navzájem, že se znovu setkáme.
Selotta mi vysvětlila, že si vždycky přála navštívit Zemi,
a proto jsme tu nyní byli. Během těch dvou společných
neděl jsem s radostí konstatovala, že už mě neděsí
jejich vzhled tolik, jako když jsem poprvé vpadla do ashiyyureánského
světa. Bylo by přehnané tvrdit, že vypadají
jako obří rejnoci, ale velicí jsou víc než dost
a pokožku mají jako mrtvou slupku. Jako nějakou kůži
na boty. Kůži napuštěnou až příliš olejem. Tváře mají
vzdáleně podobné lidským, s démantovýma, do oblouku
zešikmenýma očima. Dá jim práci pokusit se vyloudit
něco jako lidský úsměv. Úsměv je to toporný, takže
samozřejmě stejně nepůsobí, tím spíš, že je rozčísnutý
špičatými zuby.
Jestli jste se s některým mlčoněm už někdy setkali,
víte, že na nás lidi působí tak, že nás mrazí morek v kostech,
což ani není dáno tolik jejich vzhledem jako tím,
že vidí do lidské mysli jako do otevřené knihy. Když je
v místnosti mlčoň, není žádné tajemství bezpečné.
Během cesty na Borkarat jsem se s Kasselem nesetkala.
A doba, kterou jsem strávila se Selottou, se ve skutečnosti
počítala na pár minut. Ale pokud je něco takového
ve vztahu s mlčoněm možné, zdá se, že jsme si
padly do oka. A Alex, který si nikdy nedá ujít novou
zkušenost, zvlášť když ho zavede na mateřskou planetu
lidstva, se k nám přidal.
Jako výchozí bod jsme si zvolili Washington, D. C.,
a odtamtud se vydali na cestu kolem světa. Napřed jsme
navštívili hlavní město světa Corysel. Odtamtud přes
Pacifik do Mikronésie. A byla to Selotta, která kvůli
svému zájmu o archeologii navrhla Atlantidu.
Nejdříve jsem váhala. Mimo jiné bylo nutné nechat
do ponorného člunu nainstalovat speciální sedadla. Ale
jak prohlásil Alex, který chtěl být vtipný, nemá smysl
navštívit Zemi a nezastavit se přitom v Atlantidě.
Přes to, co obsahují prapůvodní mýty, nedisponovala
Atlantida žádnými vyspělými technologiemi. Obyvatelé
zvládli konstrukci vodovodu a ústředního vytápění. Což
ovšem staří Řekové dokázali také.
O historii Atlanťanů není známo doslova nic. Město
asi po šest století vzkvétalo. Vystavěno bylo samozřejmě
na ostrově, na žádném kontinentu. Platon správně
podal zprávu o tom, že říše zaměstnávala své sousedy
opakovanými válkami. Dosvědčují to dochované sochařské
výtvory. Ale kdo byli zdejší králové? Oč usilovali?
Nemáme představu.
Město bylo objeveno na sklonku třetího milénia. Naneštěstí
nebylo vynaloženo žádné seriózní úsilí k zabezpečení
jeho archeologických skvostů. A tak bylo v průběhu
následujících století vybrakováno. Ke dnu se
spouštěli zlatokopové a brali vše, nač přišli. Byli to samo
sebou Alexovi předchůdci, což by on sám ovšem nikdy
nepřiznal, a já zase ze své strany neviděla důvod,
proč foukat do popela, když mé příjmy měly původ v téže
činnosti. Než byl konečně nainstalován bezpečnostní
systém, uběhlo od objevu tak jako tak přes tisíc let, což
znamenalo opravdu pořádné zpoždění.
„Pokud vím,“ pronesl Kassel, „nic srovnatelného
s tímhle v celém Společenství neexistuje.“ Mluvil přes
voicebox, který zároveň fungoval jako překladač. Voicebox
byl konstrukčně řešený do podoby stříbrného medailonu,
jenž visel Kasselovi na krku na řetízku. „Absolutně
nic srovnatelného.“ ……………………………………..
Autor: | McDevitt, Jack |
Překladatel: | Janda, Jiří |
Název: | Ďáblovo oko |
Původní název: | The Devil´s Eye |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-356-4 |
Vazba: | brožovaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 424 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 3.11.2010 |