Autoři

Série

Divoký baron

od
Coulter, Catherine
  • Rohan Carrington, baron Mountvale, hrdý potomek rodiny proslavené svými zálety a šarmem, je zaskočen. Dostal dopis, který osočuje jeho bratra George, že zruinoval jistou dámu. Jak se to mohlo stát? George byl učenec, zdánlivě seriózní mladík. Neuměl to se slovy, byl stydlivý a škrobený. Jeho pověst byla právě opačná než pověst jeho staršího bratra – svůdce. Ovšem dotyčná dáma, Susannah, vše popírá, zruinovaná není, je vdovou po Georgovi, který ji ovšem příliš nezajistil. Má tříletou dceru, velice málo peněz, mladšího bratra a rozmařilého otce. Zkrátka nic moc. Navíc je v nebezpečí, protože si někdo myslí, že vlastní vzácnou mapu. A hrozby jsou natolik vážné, že Rohan vezme Susannah do svého londýnského domu a nakonec se s ní ožení. Společně odhalí, že George po sobě zanechal nejen mapu z dědictví skotského krále, ale i magický pohár.

  • 1

    Městský dům Mountvaleů, Cavendish Square,

    Londýn, duben 1811

    ROHAN CARRINGTON, PÁTÝ BARON Z MOUNTVALE, ŘVAL

    na portrét svého bratra: „Jestli jsi to udělal, Georgei,

    a kdybys už nebyl mrtvý, vymlátil bych z tebe tvůj zatracenej

    život. Ty malej nevychovanče. Byl bys něčeho

    takového vůbec schopen?“

    Přestože řval, cítil Rohan, jako by mu v hrdle uvízl

    knedlík. George už byl téměř rok mrtvý. Ne, to George nemohl

    udělat. George byl snaživý student, který se nezajímal

    o záležitosti těla. Rohan si vzpomněl, jak jednou, před

    dávnými časy, vzal jejich otec jeho a George do nevěstince

    madame Trillahové na Cliver Street. Při pohledu na velmi

    smyslnou zrzku s velkolepým poprsím George zbledl

    a dal se na útěk zpět do městského domu Mountvaleů.

    Po této příhodě už nechal otec George na pokoji.

    George se držel svých map a studia. Rohan tomu alespoň

    vždy věřil.

    „Ne,“ řekl Rohan tentokrát tichým a hlubokým hlasem,

    s očima stále upřenýma na bratrův portrét namalovaný

    v době, kdy Georgeovi bylo osmnáct. „Nevěřím

    tomuhle zatracenýmu dopisu. Byl to nějaký jiný mladík,

    který si přisvojil tvé jméno, že jo? Skutečně se ti podařilo

    sebrat odvahu a zprznit mladou dámu? K čertu, věděl

    jsi dokonce, co slovo ‚zprznit‘ znamená?

    Co tenhle muž, který se nazývá jejím otcem, ode mne

    chce? Pitomá otázka. Prachy, samozřejmě. Proklínám

    tě, Georgei – nebo spíš proklínám toho chlapa, který to

    provedl pod tvým jménem.“

    George neodpověděl.

    Poslední Carrington, který zkazil mladou dámu a v důsledku

    toho se ocitl v manželských poutech, byl Rohanův

    pradědeček, báječný Luther Morran Carrington.

    Podle Rohanova dědečka Luther vrtěl hlavou a mumlal,

    že jen jedinkrát vyhrnul Coře sukni a dobře ji opíchal.

    Pokračoval v tom a opíchal Coru ještě čtrnáctkrát, přičemž

    se osm z jeho dětí dožilo dospělosti.

    Rohan zatáhl za šňůru zvonku za neposkvrněným mahagonovým

    stolem. Jeho tajemník Pulver musel stát

    přímo za dveřmi, s tváří opřenou o dřevěnou výplň, protože

    se v knihovně objevil okamžitě, aniž by byl sebeméně

    zadýchaný. Vyhlížel bledě, hubeně a ztýraně, přičemž

    si to vše zasloužil, neboť, jak prohlásil jeho přítel

    David Plummy, „to ti patří, když tak otročíš pro Divokého

    barona. Jen se podívej, kolik nekřesťanských hodin

    pracuje a v hodinách mezi tím tě nechá dřít hůř nežli

    psa. A navíc, spí s více ženami, než s kolika se nám dvěma

    podaří za celý život sotva promluvit, a každý ho za

    to miluje, právě tak jako milují jeho matku a otce. Je to

    záletník. To není fér, zatraceně! A co se tebe týče, Pul-

    vere, zasloužíš si to, že vypadáš jako bys z posledních

    sil stál na nohou.“

    Pulver pokývá zasmušile hlavou, ale pravda je taková,

    že si to náramně užívá. To, že pracuje pro barona

    Mountvalea, mu dodává určitý punc. Dokonce ho přepadlo

    několik dam, které se ho snažily podplatit, aby je

    dostal do baronovy ložnice.

    Pulver se zastavil před baronem, který vyhlížel žlučovitě

    a blond vlasy mu na koncích odstávaly. Byl

    zvědavý, jaké novinky dohnaly jeho pána až do krajnosti.

    Nestávalo se denně, že by baron hovořil sám

    k sobě.

    „Pulvere, sežeňte mého právního zástupce, aby sem

    přišel. Ne, počkejte.“ Baron se odmlčel a zahleděl se na

    portrét své matky, který visel vedle Georgeova nad krbem.

    Byl namalován, když jí bylo dvacet pět – téměř tolik,

    jako je nyní jemu. Zamlada byla nádherná a byla

    stále neuvěřitelně krásná i ve svých pětačtyřiceti. Za

    svého mládí bývala divočejší než noční bouře a kam až

    jeho nejranější vzpomínky sahaly, říkávali mu, že je

    přesně jako ona, a také jako jeho pyšný otec, samozřejmě.

    Říkali mu, že byl obdařen jejich divokou krví

    a bouřlivou povahou.

    „Ne,“ řekl a vrátil se zpět k aktuálnímu problému.

    „Dohlédnu na to sám. Je to podivné a nevěřím z toho ani

    slovu. A kromě toho, pokud neexistuje bastard, jak může

    člověk prokázat zneuctění? A není tu ani zmínka

    o nějakém bastardovi. Určitě by v tom zatraceném dopise

    byla zmínka, pokud by existoval nějaký bastard, nemyslíte?

    Ne, musím to udělat sám. Nechci, ale musím, sakra.

    Budu pryč tři dny, ne víc.“

    „Ale mylorde,“ řekl Pulver hlasem plným zoufalství,

    „potřebujete mne, abych něco udělal. Jste rozrušený.

    Dokonce máte pomačkaný rukáv. Vaše vázanka je pokr-

    čená. Vaše vlasy potřebují kartáč. Váš komorník by

    s tím nesouhlasil. Možná neuvažujete příliš jasně.“

    Rohan zamával dopisem Pulverovi před obličejem.

    „Uvažuju natolik jasně, abych věděl, že patrně proženu

    kuli mozkem tohohle tlachala. Ten člověk je zatracený

    lhář – on, anebo je to někdo jiný.“

    „Ach,“ povzdechl Pulver. Nějaká žena ho dostala do

    úzkých. Je to nějaká bývalá milenka, se kterou se už nechce

    vídat? Požaduje peníze?

    „Jsem velmi dobrý vyjednavač,“ prohlásil tajemník se

    skromností, která mu nebyla vlastní, a ani se nepohnul

    z místa před baronem. „Poradím si téměř s každým tlachalem

    v Londýně. Dejte mi tlachala mimo Londýn a já

    ho rozmáznu.“

    Rohan si uvědomil, že jeho tajemník na něj tlačí.

    „Vyjednavač?“ opakoval pobaveně. „Aha, musel jste

    myslet Melindu Corruthersovou. Byla tvrdá jako hroší

    kůže, že jo? To se vám povedlo, Pulvere. Přesvědčil jste

    ji, že plave špatným směrem, protože já jsem skutečně

    o ní nikdy předtím neslyšel. No, tohle není totéž. Budu

    to řešit sám, dlužím to svému bratrovi. Zrušte všechny

    pozvánky na příští týden.“ Odmlčel se a zamračil se na

    vyzáblou tvář svého tajemníka. „Jezte něco, člověče.

    Vypadáte ještě hubenější než včera. Lidi už věří, že vám

    platím tak málo, že si nemůžete dopřát k večeři ani tuřín.

    Dokonce i moje matka si myslí, že vás mučím.“

    Pulver zůstal stát na místě a sledoval barona, jak

    opouští knihovnu se zmuchlaným papírem v ruce. Mělo

    to něco společného s nějakou ženou. Žena a jeho bratr?

    Bylo to víc než podivné. Který bratr? Žádný z baronových

    bratrů se mu ani v nejmenším nepodobal. Byl to

    teprve začátek. Pulver v duchu srovnal nějaká fakta, která

    už znal. Nebylo jich moc, ale byl trpělivý. Mohl si začít

    představovat závistivý pohled Davida Plummyho, až

    se dozví o jeho novém pozoruhodném výkonu.

    Rohan vstoupil do své ložnice a přecházeje sem a tam

    mumlal si něco o spolehlivém mladším bratrovi, který

    musel mít zlomyslné přátele, kteří zneužili jeho jméno. Jeho

    komorník Tinker, který neslyšel baronovo mumlání,

    přestože se o to pokoušel, mu balil zavazadlo. Divil se,

    proč jeho lordstvo není v lepší náladě. Tenhle výlet se určitě

    musí týkat ženy. Téměř všechny baronovy výlety se

    jich týkaly. Každý to věděl. Baron byl proslulý svými výlety

    do svých skrýší. Ale tady se musí jednat o něco víc

    než o chtíč a vášeň. Co by to mohlo být? Tinker byl trpělivý.

    Brzy to zjistí. Přemýšlel, zda toho Pulver ví víc než on.

    Rohan nemyslel na Lily, dokud nesjel na cestu k Readingu,

    asi patnáct mil od Londýna. Povzdechl si. Zapomněl

    jí poslat zprávu, že ji dnes večer nenavštíví. Ach,

    měl toho moc na práci. No, nebude pryč víc než tři dny.

    Kdo, k sakru, byl ten Joseph Hawlworth z Mulberry

    House ve městě Moreton-in-Marsh, které vůbec nebylo

    daleko od Oxfordu, kde George bydlel a věnoval se svému

    osamělému vzdělávání?

    Susanna zvedla tvář ke slunci. Cítila se nádherně. Dva

    dny vytrvale pršelo, takže byl každý nedůtklivý, ale

    dnes slunce svítilo, jako by je sám bůh poslal, aby zářilo

    jen pro ni. Jemně pohladila bohatou černou zem kolem

    růžového keře. Postoupila k záhonu štěničníku, své

    chlouby, kterou jí poslala její sestřenice, jež hovořila

    s jedním ze zahradníků v Chelsea Gardens a dozvěděla

    se, že květina se dostala z Persie do Anglie teprve před

    několika lety. Johnovi se podařilo loni na podzim jí tajně

    propašovat řízek této květiny z Chelsea Gardens.

    Teď, když se s láskou dotýkala špičkami prstů tmavozelených

    listů až k záplavě bílých květů na vrcholu stonku,

    si připomněla jeho poznámku, že její jméno „candy“ pochází

    z Candie, což byl pradávný název Kréty. Přemýš-

    lela o tom, zda se jí někdy podaří začlenit tuto informaci

    do rozhovorů se svým otcem. Pravděpodobně ne. Přemýšlela

    o tom, zda se jí vůbec někdy podaří začlenit tuto

    informaci do jakéhokoliv rozhovoru s kýmkoliv v okolí.

    Pravděpodobně ne.

    Vytrhla zvlášť ošklivý plevel, ujistila se, že zem je

    dobře odvodněná a vlhká, a pomodlila se, aby slunce

    i nadále svítilo, protože štěničníku se daří na slunci.

    Obrátila se na podpatku při zvuku lehké kolesky, která

    zastavila před domem. Její otec byl údajně ve Skotsku,

    aspoň jí to tak řekl, ale věděla, že velmi pravděpodobně

    prohrává košili se svými kumpány v Blaystocku. Vzdychla

    si a vstala. Obchodník? Ne, to nemůže být. Dokonale

    se ujistila, že všichni obchodníci dostali zaplaceno předtím,

    než dovolila otci, aby opustil Mulberry House, a on

    si potichu trpce stěžoval na to, jaká se z ní stala dračice.

    Kdo to mohl přijet v kolesce? Obešla bok domu a spatřila

    skvělého šedáka, frkajícího a vzpínajícího se při zastavení.

    Muž, jenž řídil kolesku, mluvil na mohutného

    koně, který se vzpínal do výšky nejméně metr sedmdesát

    a do živé konverzace zasáhl občasným zafrkáním.

    Když se kůň zklidnil, muž se rozhlédl kolem, pravděpodobně

    pátral po stájníkovi.

    „Malý moment, dojdu pro Jamieho. Postará se o vašeho

    koně,“ volala Susanna.

    „Díky,“ odpověděl muž.

    Když se vrátila s Jamiem, který předtím podřimoval

    na kupce čerstvého sena v malé stodole za domem, muž

    hladil koně po nose a stále k němu promlouval.

    „Ó jé,“ zvolal Jamie a popoběhl dopředu. „Jéžiš, jen se

    koukněte na toho pěknýho kluka. Dobře ho nakrmim, šéfe,

    buďte bez starosti. Japa se menuje tudlencten krasavec?“

    „Gulliver.“……………………………………

  • Autor: Coulter, Catherine
    Překladatel: Chyšková, Jana
    Název: Divoký baron
    Původní název: The Wild Baron
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 424
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 20.4.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.