1

York, hlavní město Danelawu

JMENOVALA SE ZARABETH A BYLA NEVLASTNÍ DCEROU

Dána Olava Ješity, bohatého obchodníka s kožešinami

z Jorviku neboli Yorku, jak město nazývali zdejší Anglosasové.

Nebyla nejkrásnější ženou, jakou kdy Magnus

viděl. Jeho otrokyně Cyra byla mnohem půvabnější, více

fyzicky obdařená než tahle dívka. Avšak Zarabeth na

rozdíl od většiny mužů a žen z jeho vlasti, na rozdíl od

mnoha lidí tady v Danelawu, neměla vlasy tak světlé, že

v poledním slunci vypadaly skoro až bílé. Ne, byly ohnivě

červené a zářivé, a když na ně nedopadaly sluneční

paprsky, temně rudé jako krev. Nosila je rozpuštěné, takže

jí volně splývaly po zádech, nebo – za horkého dne

– spletené do dvou silných copů omotaných kolem hla-

vy. Ty vlasy, usoudil, určitě podědila po matce z toho západního

ostrova jménem Irsko. Před několika lety navštívil

Dublin, aby nakoupil otroky a prodal mořskou slonovinu,

kožešiny, paroží a mísy a sošky z mastku. Doslechl

se, že Irové se kříží jako psi a výsledkem je často tohle

výrazné, syté zbarvení. Její oči měly také nezvyklou barvu,

zvláštně zelenou, odstín, kterého si v Irsku nevšiml

a který mu připomínal vlhký mech. Nemusel se dívat

do naleštěného stříbrného talíře, aby zjistil, že jeho oči,

stejně jako oči většiny jeho krajanů, jsou blankytně modré,

když má dobrou náladu, a temně modré jako vody

v osloském zálivu, když se zlobí. Jeho matka Helgi mu

řekla – k jeho velkým rozpakům –, že modrý odstín jeho

očí je něžný a teplý jako barva drozdího vajíčka.

Zarabeth byla vysoká, na ženu možná až příliš, ale on

měl statnou postavu a pořád ještě ji o půl stopy převyšoval,

takže mu to nevadilo. Jeho první žena Dalla byla malá

a sahala mu jen k ramenům, a když ji objímal, měl mnohokrát

pocit, že drží v náručí dítě, ne ženu, ne manželku.

Na chvilku se mu podařilo dostat k Zarabeth blíž

a všiml si, že má pleť bílou a dokonalou jako vrstva čerstvého

horského sněhu – až na ty dva dolíčky, které se jí

při úsměvu objevily ve tvářích. Ten úsměv ho okouzlil,

hned jak ho spatřil. Samozřejmě, pomyslel si, ta dívka

nepochází z rodu Vikingů, ale nevadilo mu to.

Ne, Zarabeth nebyla nejkrásnější ženou, jakou kdy

spatřil, ale chtěl ji víc než kteroukoli předtím. Představil

si, že se s ní miluje, že vniká hluboko do jejího těla

a stříká do ní své sémě, ale také si představil, jak si s ní

povídá a svěřuje jí své sny a plány. Představil si, že s ní

pluje do Hedeby, toho obchodního přístavu na jihu, který

leží v zátoce řeky Schlei, jež ústí přímo do Baltu.

A dál za Hedeby, skrz malé ostrůvky, kde se rozkládá

drsný spodní výběžek Švédska a cesta tam trvá dva dny.

Představil, že plují Velkou úžinou, která se na jihu ote-

vírá do Baltského moře, a potom zahnou do vnitrozemí

na řeku Dvinu, jež pokračuje k hornímu Dněpru a do

Kyjeva. Možná by ji mohl dokonce vzít za Kyjev, do toho

zlatého města u Černého moře, které Vikingové nazývají

Miklagard, a do dalších, jako je Konstantinopol.

A potom, zničehonic, stejně zřetelně, před sebou viděl

jejich děti, děvčátka se zářivě rudými vlasy a chlapce

s jeho hustou světlou kšticí. Zvláštní, ale představil si

kloučka s očima zelenýma jako vlhký mech.

Jemu, Magnusi Haraldssonovi, bylo dvacet pět let

a byl druhým synem knížete Haralda. Sídlil na statku

s názvem Malek, který podědil po svém dědečkovi. Půda

zde byla úrodná, na rozdíl od většiny skalnaté, neobdělávatelné

země v jižním Norsku, a dávala slušnou úrodu

ječmene, pšenice a žita. Magnus byl také obchodník,

tu a tam velice šikovný obchodník, jak mu láskyplně říkal

otec, a měl vlastní loď, krásný a rychlý Mořský vítr.

Od poslední obchodní cesty vlastnil také tucet otroků

a pracovalo pro něj mnoho jarlů – svobodných občanů

– na oplátku za malé pozemky, kde pěstovali plodiny

pro svou rodinu. Mnozí z těchto jarlů byli jeho přátelé,

a nejenže se s ním plavili za obchodem, ale i oni s sebou

vozili zboží na prodej.

Magnus se v sedmnácti letech oženil – sňatek domluvili

rodiče – a narodil se mu syn Egill, kterému teď bylo

osm let. Jeho žena Dalla, sama skoro ještě dítě, zemřela

dva roky po synově narození. Truchlil po ní, jak by

truchlil po ztraceném druhovi z dětství, a jak léta plynula

a on se těšil s mnoha různými ženami, usoudil, že další

manželku ani víc dětí nepotřebuje. Ženaté muže považoval

za slabochy i přesto, že trávili čtyři měsíce v roce

na loupežných výpravách. Teď, zčistajasna, začínal uvažovat

jinak. Uvědomil si, že jeho současná milenka Cyra

ho už nebaví, přestože se chovala mile, přinejmenším

když byla s ním, a v posteli uměla neuvěřitelné věci.

Jak se ale teď díval na Zarabeth, blesklo mu hlavou,

že má syna, který teď potřebuje matku. Dokonce k sobě

byl natolik upřímný, aby si přiznal, že o Egilla jde až

v druhé řadě.

Chce ji a dostane ji.

Když se Zarabeth náhle rozesmála, Magnus se na ni

podíval. Smála se zvonivě a upřímně. Jakmile spatřil ten

úsměv, dolíčky a bílé zuby, byl ztracen. Všiml si, že se

jí při smíchu lehce pohupují ňadra. Její smích ho hřál

u srdce, pohyb ňader ho vzrušoval, měl chuť přehodit si

ji přes rameno, odnést ji hluboko do lesa a zmocnit se jí

pod svěšenými větvemi mohutných jedlí.

Protože její nevlastní otec Olav Ješita byl bohatý,

Magnus věděl, že cena Zarabeth-nevěsty bude bezpochyby

vysoká, vyšší, než si většina mužů může dovolit.

Ale on ji zaplatí, přestože Olavem Ješitou, známým

mnoha vikinským obchodníkům jako Olav Podvodník,

pohrdal. Ten muž si potrpěl na okázalá gesta a oslňoval

své okolí náhlými záchvaty štědrosti, ale vzápětí na tytéž

lidi bezdůvodně zanevřel a šidil je v drobnostech.

Nebylo s ním snadné vyjít a měl příšerné chování, byl

arogantní, nicméně malicherný, bodrý, přesto zákeřný.

Magnus přemítal, jak asi se svou nevlastní dcerou zachází.

Nevěřil tomu, že dobře.

Nejdřív, usoudil, se s tou dívkou musí setkat. Její

jméno – Zarabeth – se mu špatně vyslovovalo. Znělo cizokrajně

a bylo vzrušující a tajemné stejně jako ona. Od

chvíle, kdy ji před dvěma dny poprvé spatřil, byl jako

vyměněný, držel se zpátky, díval se na ni jako zamilované

vlčí mládě a cítil, že se nekontroluje, což u něj nebylo

zvykem. Ten náhlý strach, ten nečekaný nedostatek

sebedůvěry, ho zaskočil a rozladil. Koneckonců, je to

jen ženská – podřídí se muži a bude plnit jeho příkazy,

aby šla po správné cestě. Jenže on se zatím doprostřed té

cesty nepostavil. Ta změť emocí, které v něm vyvolala,

ho znervózňovala. Ale současně v něm ta dívka probudila

ochranitelský pocit a něhu. Potom zahlédl v jejích

zelených očích záblesk, který ho málem rozesmál, protože

měla nezbedné myšlenky, a on je chtěl znát. Navíc

v hloubi duše věděl, že by ho ty myšlenky pobavily a rozesmály.

Zarabeth ho mátla, a on z toho měl radost.

A znovu si řekl, že je to jen ženská, že bude rozhodovat

jeho vůle a že Zarabeth mu bude brzy náležet. Její

smích bude patřit jen jemu. To pohupování ňader bude

vzrušovat jen jeho. Je Magnus Haraldsson, pán usedlosti,

obchodník, majitel spolehlivé kupecké lodi a dvanácti

otroků. Přestavil si ji na svém statku, jak vede domácnost.

Malek jí bude připadat nádherný, Gravacké údolí

úchvatné. Nebude se cítit osamělá, protože jeho rodiče

a starší bratr žijí nedaleko a Malek leží pouhý den plavby

od Kaupangu, obchodního města na západním pobřeží

Norska, směrem do vnitrozemí od osloského zálivu.

Všiml si, že Zarabeth odchází, a rychle se napřímil od

zárubně dveří, o niž se celou dobu opíral. Viděl, že vzala

za ruku malou holčičku, která stála vedle ní. Zarabeth

se sklonila, tiše jí něco říkala a doprovázela to zvláštními

gesty. Potom se narovnala, s úsměvem se rozloučila

s lidmi, s nimiž si předtím povídala, a opustila náměstí,

na němž se nacházela městská studna. Sledoval, jak půvabně

kráčí kolem kaluží bahna a hromad odpadků, odhání

hmyz, který poletoval kolem, a její nádherné rudé

vlasy pableskují v odpoledním slunci jako oheň. Byla

štíhlá, ale on věděl, že pod lehkými vlněnými šaty bude

mít hebký, pevný zadeček, a zatoužil se ho dotknout.

Potom se zamračil. Zarabeth nebyla mladá. Ne, bylo

jí přinejmenším osmnáct a v jejím věku už byly ženy

většinou vdané a měly děti. Ale Zarabeth, nevlastní dcera

Olava Ješity, ne. Chce za ni nevlastní otec příliš vysokou

cenu? Proč se ještě neprovdala? Je zlá? Že by ji

špatně odhadl?

Žena může mnohokrát odmítnout nápadníka. Možná

jí to Olav Ješita dovolil a ona prostě ještě nepotkala muže,

který by jí padl do oka.

Magnus se usmál. Jeho chtít bude, nepochyboval

o tom. Postará se o to.

Viděl, že zastavila v Coppergate, v ulici tesařů, a povídá

s místním zlatníkem, mužem, jehož otec a děd navrhovali

nádherné náramky a prsteny s jantarem z Baltu

a gagátem z Whitby, zasazeným do ryzího stříbra a zlata.

Opět se dala do pohybu a tentokrát kráčela rychleji.

Magnus věděl, že Zarabeth míří domů, do pohodlného

domu se stěnami ze silných dubových fošen a střechou

z dřevěných šindelů, který se nacházel kousek od Coppergate.

Všechny domy tady v Yorku stály blízko sebe

a mezi nimi se klikatily tmavé, páchnoucí a často nebezpečné

uličky. Olavův domů byl větší než většina ostatních,

přesto v úzkých uličkách po obou jeho stranách

panovala tma.

Magnus se na okamžik zastavil a upravil si plášť z vlčí

kožešiny. Bezděčně se dotkl tepané zlaté spony na rameni,

kterou vloni v Birce vyměnil za tři vydří kůže. Byl začátek

dubna, ale v Yorku ten den foukal ostrý vítr a on byl

šťastný, že má kožešinový plášť. Slunce, zakryté šedivými

mraky, nehřálo. Ve skutečnosti nebyla zima. Magnus věděl,

že je to jen nejistota, pocit, který ho zaskočil a uvedl

do rozpaků, protože byl koneckonců nejen bohatým farmářem

a kupcem, ale synem knížete, vůdcem, jarlem vychovaným

k tomu, aby vládl a rozkazoval.

Tu nejistotu v něm vyvolala obyčejná žena se zvláštním

jménem, neobvyklou barvou vlasů, smíchem, jenž

ho uvnitř hřál, a ňadry, která ho vzrušovala, že byl tvrdší

než stěžeň jeho veslice. Znechucený sám sebou ze sebe

strhl kožešinový plášť a vrátil se na svou loď jménem

Mořský vítr………………………………………………..