Zahrada Rámova

1

29. PROSINCE 2200

Před dvěma dny, v 10.44 greenwichského času, pozdravila

Simone Tiasso Wakefieldová vesmír. Byl to neuvěřitelný

zážitek. Myslela jsem si, že jsem už ve svém

životě několikrát prošla hlubokými citovými zážitky,

ale nic v mém životě – ani smrt matky, ani zlatá olympijská

medaile v Los Angeles, ani mých šestatřicet hodin

s princem Henrym, a dokonce ani narození Genevičve

před pozornýma očima mého otce v nemocnici

v Tours – nebylo tak intenzivní jako má radost a úleva,

když jsem konečně uslyšela Simonin první pláč.

Michael předpověděl, že se dítě narodí na Boží hod.

Svým obvyklým příjemným způsobem nám řekl, že

věří, že Bůh nám „dá znamení“ tím, že naše kosmické

dítě přijde na svět v den Ježíšova předpokládaného narození.

Richard se tomu posmíval, jak můj muž dělá

vždy, když se Michael nechá unést svým náboženským

zanícením. Když jsem však cítila první silné stahy

den před tímto datem, dokonce i Richard začal skoro

propadat víře.

V noci po Štědrém večeru jsem spala neklidně.

Těsně před probuzením jsem měla hluboký, jasný

sen. Procházela jsem se u našeho rybníku v Beauvois,

hrála si se svou oblíbenou kachnou Dunois a jejími

divokými společníky, když jsem uslyšela hlas, který

mě volal. Nedokázala jsem ten hlas zařadit, ale věděla

jsem jistě, že to mluví žena. Řekla mi, že porod bude

velice obtížný a že budu potřebovat veškerou sílu,

abych své druhé dítě přivedla na svět.

Na Boží hod, když jsme si vyměnili prosté dárky,

které každý z nás tajně objednal u Rámanů, jsem za-

čala připravovat Michaela a Richarda na řadu možných

potíží. Myslím, že by se Simone skutečně narodila

na Boží hod, kdybych si tak neuvědomovala, že

ani jeden z mužů nebyl připraven pomoci mi v případě

vážné komplikace. Svou vůlí jsem pravděpodobně

oddálila porod o celé dva dny.

Jednou z eventualit, které jsme na Boží hod probírali,

byla nesprávná poloha dítěte při porodu. Přede

dvěma měsíci, kdy mělo nenarozené dítě v mé děloze

ještě jistou volnost pohybu, jsem si byla skoro jistá,

že je v poloze zadečkem napřed. Myslela jsem si

však, že se během posledního týdne otočilo. Měla

jsem pravdu jen částečně. Podařilo se mu přijít do porodní

cesty hlavičkou, ale obličejem nahoru a po první

silnější sérii stahů se mu nepříjemně zaklínil vršek

hlavičky v mé pánvi.

V nemocnici na Zemi by lékař asi provedl císařský

řez. Doktor by jistě byl připraven na tlak plodu a pokusil

by se otočit hlavičku dřív, než se zaklínila do

tak nevhodné polohy.

Ke konci byla bolest k nevydržení. Mezi silnými

stahy, které tlačily dítě na mé neuhýbající kosti, jsem

se snažila křičet rozkazy Michaelovi a Richardovi. Richard

byl téměř k ničemu. Nedokázal mi pomoct, nechápal

mé pokyny (které později nazval „zmatkem“)

a nebyl schopen asistovat při episiotomii nebo při práci

s provizorními kleštěmi, které jsme získali od Rámanů.

Michael, Bůh mu žehnej, se s potem řinoucím

se mu po čele navzdory nízké teplotě v místnosti

ochotně snažil vykonávat mé někdy nesouvislé pokyny.

Použil skalpel z mé soupravy, aby mě víc otevřel,

a potom, po chvilkovém zaváhání způsobeném množstvím

krve řinoucím se z nástřihu, našel kleštěmi Simoninu

hlavu. Nějak dokázal, na třetí pokus, zasunout

ji trochu zpět a otočit ji, aby se mohla narodit.

Oba muži zakřičeli, když vyšla. Koncentrovala

jsem se na udržení dechového rytmu, bála jsem se, že

bych mohla ztratit vědomí. V intenzivní bolesti jsem

také vykřikla, když můj další mocný stah vystřelil Si-

mone Michaelovi do rukou. Richardovou otcovskou

povinností bylo přestřihnout pupeční šňůru. Když Richard

skončil, zvedl Michael Simone, abych ji viděla.

„Je to holka,“ řekl se slzami v očích. Položil mi ji

opatrně na břicho a já jsem se trošku zvedla, abych se

na ni podívala. Můj první dojem byl, že vypadá přesně

jako má matka.

Přinutila jsem se zůstat čilá, dokud nevyšla placenta

a dokud jsem neukončila, s Michaelovou pomocí, šití

řezu, který udělal skalpelem. Pak jsem se složila.

Z dalších čtyřiadvaceti hodin si moc podrobností nepamatuji.

Byla jsem tak unavená z předporodní námahy

a porodu (měla jsem stahy s přestávkami pěti minut už

jedenáct hodin před Simoniným narozením), že jsem

spala při každé příležitosti. Má nová dcera pila ochotně,

bez jakéhokoliv pobízení, a Michael trvá na tom, že

dokonce jednou nebo dvakrát pila, když jsem napůl

spala. Mléko mi teď stoupá do prsů, jen co Simone začne

sát. Když končí, zdá se docela spokojená. Mám radost,

že jí mé mléko stačí – bála jsem se, že bych mohla

mít stejné potíže, jaké jsem měla s Genevičve.

Jeden z mužů je vedle mne pokaždé, když se probudím.

Richardovy úsměvy se zdají trochu strojené,

přesto je oceňuji. Michael mi hbitě podává Simone do

rukou nebo k prsům, když jsem vzhůru. Drží ji nenuceně,

i když pláče, a neustále opakuje: „Je krásná.“

Právě teď spí Simone vedle mne, zabalená do čehosi

vyrobeného Rámany, podobného dece (je nesmírně

obtížné tkaninu definovat, obzvláště slova vyjadřující

kvalitu jako „měkká“ nestačí, protože naši hostitelé

dokáží pochopit jen kvantitativní výrazy). Simone

skutečně vypadá jako má matka. Má hodně tmavou

pokožku, snad dokonce tmavší než já, a čupřinu má

černou jako uhel. Oči má sytě hnědé. S hlavou ještě

šišatou a znetvořenou od těžkého porodu není snadné

označit ji za krásnou. Ale Michael má samozřejmě

pravdu. Je nádherná. Mé oči dokážou snadno vidět

krásu v křehkém, zarudlém stvoření dýchajícím tak

překotně. Vítej na svět, Simone Wakefieldová.

2

6. LEDNA 2201

Už dva dny jsem sklíčená. A unavená, tak unavená.

I když si dobře uvědomuji, že mám typický učebnicový

příklad poporodního syndromu, nejsem schopna

zbavit se pocitů deprese.

Dnešní ráno bylo nejhorší. Vzbudila jsem se dřív

než Richard a tiše ležela na své části rohože. Podívala

jsem se na Simone, která klidně spala v rámanské kolébce

u stěny. Navzdory mé hluboké lásce k ní jsem si

nedokázala vyvolat žádné kladné myšlenky na její

budoucnost. Záře nadšení, která provázela její porod

a trvala dvaasedmdesát hodin, úplně opadla. Myslí mi

běžel nekonečný proud beznadějných postřehů a otázek,

na něž nebylo odpovědi. Jaký život povedeš, má

malá Simone? Jak můžeme my, tví rodiče, zajistit tvé

štěstí?

Má drahá dcero, žiješ se svými rodiči a jejich dobrým

přítelem, Michaelem O’Toolem, v podpovrchové

noře na palubě obrovité kosmické lodi mimozemského

původu. Tři dospělí v tvém životě jsou

kosmonauti z planety Země, část posádky Newtonovy

expedice vyslané téměř před rokem prozkoumat

válcový svět zvaný Ráma. Tvá matka, otec a generál

O’Toole byli jedinými lidskými bytostmi na palubě

této neznámé lodi, když Ráma náhle změnil svou dráhu,

aby unikl zničení nukleárním rojem vyslaným

z paranoidní Země.

Nad naší norou je ostrovní město plné záhadných

mrakodrapů, které nazýváme New York. Je obklopeno

zamrzlým mořem, které v této ohromné lodi opisuje

kruh a dělí ji na poloviny. Právě teď, podle výpo-

čtů tvého otce, jsme uvnitř Jupiterovy oběžné dráhy

(ačkoliv ten velký plynový míč je daleko na druhé

straně Slunce) a letíme po hyperbolické dráze, která

nakonec úplně opustí sluneční soustavu. Nevíme,

kam směřujeme. Nevíme, kdo postavil tuto kosmickou

loď, ani proč ji postavil. Víme, že na palubě jsou

další cestující, ale vůbec netušíme, odkud pocházejí,

a navíc máme důvodné podezření, že aspoň někteří

z nich mohou být vůči nám nepřátelsky naladění. …………..