Žánry
Autoři
Série
Buďte o krok napřed!
Zahrada Rámova
od Ráma II, kosmická loď mimozemské civilizace, unáší tři kosmonauty lapené ve svých útrobách do hlubin vesmíru. Po dvanácti letech dorazí do blízkosti Síria, kde je loď opravena pro další cestu a posádka otestována a poslána zpět. Ráma opět vstupuje do sluneční soustavy a nyní žádá dva tisíce lidí, které odveze do svého světa. Zatímco rámanská civilizace a její záměry stále zůstávají záhadou, její požadavky vyvolávají stále větší chaos a konflikty mezi lidmi.
1
29. PROSINCE 2200
Před dvěma dny, v 10.44 greenwichského času, pozdravila
Simone Tiasso Wakefieldová vesmír. Byl to neuvěřitelný
zážitek. Myslela jsem si, že jsem už ve svém
životě několikrát prošla hlubokými citovými zážitky,
ale nic v mém životě – ani smrt matky, ani zlatá olympijská
medaile v Los Angeles, ani mých šestatřicet hodin
s princem Henrym, a dokonce ani narození Genevičve
před pozornýma očima mého otce v nemocnici
v Tours – nebylo tak intenzivní jako má radost a úleva,
když jsem konečně uslyšela Simonin první pláč.
Michael předpověděl, že se dítě narodí na Boží hod.
Svým obvyklým příjemným způsobem nám řekl, že
věří, že Bůh nám „dá znamení“ tím, že naše kosmické
dítě přijde na svět v den Ježíšova předpokládaného narození.
Richard se tomu posmíval, jak můj muž dělá
vždy, když se Michael nechá unést svým náboženským
zanícením. Když jsem však cítila první silné stahy
den před tímto datem, dokonce i Richard začal skoro
propadat víře.
V noci po Štědrém večeru jsem spala neklidně.
Těsně před probuzením jsem měla hluboký, jasný
sen. Procházela jsem se u našeho rybníku v Beauvois,
hrála si se svou oblíbenou kachnou Dunois a jejími
divokými společníky, když jsem uslyšela hlas, který
mě volal. Nedokázala jsem ten hlas zařadit, ale věděla
jsem jistě, že to mluví žena. Řekla mi, že porod bude
velice obtížný a že budu potřebovat veškerou sílu,
abych své druhé dítě přivedla na svět.
Na Boží hod, když jsme si vyměnili prosté dárky,
které každý z nás tajně objednal u Rámanů, jsem za-
čala připravovat Michaela a Richarda na řadu možných
potíží. Myslím, že by se Simone skutečně narodila
na Boží hod, kdybych si tak neuvědomovala, že
ani jeden z mužů nebyl připraven pomoci mi v případě
vážné komplikace. Svou vůlí jsem pravděpodobně
oddálila porod o celé dva dny.
Jednou z eventualit, které jsme na Boží hod probírali,
byla nesprávná poloha dítěte při porodu. Přede
dvěma měsíci, kdy mělo nenarozené dítě v mé děloze
ještě jistou volnost pohybu, jsem si byla skoro jistá,
že je v poloze zadečkem napřed. Myslela jsem si
však, že se během posledního týdne otočilo. Měla
jsem pravdu jen částečně. Podařilo se mu přijít do porodní
cesty hlavičkou, ale obličejem nahoru a po první
silnější sérii stahů se mu nepříjemně zaklínil vršek
hlavičky v mé pánvi.
V nemocnici na Zemi by lékař asi provedl císařský
řez. Doktor by jistě byl připraven na tlak plodu a pokusil
by se otočit hlavičku dřív, než se zaklínila do
tak nevhodné polohy.
Ke konci byla bolest k nevydržení. Mezi silnými
stahy, které tlačily dítě na mé neuhýbající kosti, jsem
se snažila křičet rozkazy Michaelovi a Richardovi. Richard
byl téměř k ničemu. Nedokázal mi pomoct, nechápal
mé pokyny (které později nazval „zmatkem“)
a nebyl schopen asistovat při episiotomii nebo při práci
s provizorními kleštěmi, které jsme získali od Rámanů.
Michael, Bůh mu žehnej, se s potem řinoucím
se mu po čele navzdory nízké teplotě v místnosti
ochotně snažil vykonávat mé někdy nesouvislé pokyny.
Použil skalpel z mé soupravy, aby mě víc otevřel,
a potom, po chvilkovém zaváhání způsobeném množstvím
krve řinoucím se z nástřihu, našel kleštěmi Simoninu
hlavu. Nějak dokázal, na třetí pokus, zasunout
ji trochu zpět a otočit ji, aby se mohla narodit.
Oba muži zakřičeli, když vyšla. Koncentrovala
jsem se na udržení dechového rytmu, bála jsem se, že
bych mohla ztratit vědomí. V intenzivní bolesti jsem
také vykřikla, když můj další mocný stah vystřelil Si-
mone Michaelovi do rukou. Richardovou otcovskou
povinností bylo přestřihnout pupeční šňůru. Když Richard
skončil, zvedl Michael Simone, abych ji viděla.
„Je to holka,“ řekl se slzami v očích. Položil mi ji
opatrně na břicho a já jsem se trošku zvedla, abych se
na ni podívala. Můj první dojem byl, že vypadá přesně
jako má matka.
Přinutila jsem se zůstat čilá, dokud nevyšla placenta
a dokud jsem neukončila, s Michaelovou pomocí, šití
řezu, který udělal skalpelem. Pak jsem se složila.
Z dalších čtyřiadvaceti hodin si moc podrobností nepamatuji.
Byla jsem tak unavená z předporodní námahy
a porodu (měla jsem stahy s přestávkami pěti minut už
jedenáct hodin před Simoniným narozením), že jsem
spala při každé příležitosti. Má nová dcera pila ochotně,
bez jakéhokoliv pobízení, a Michael trvá na tom, že
dokonce jednou nebo dvakrát pila, když jsem napůl
spala. Mléko mi teď stoupá do prsů, jen co Simone začne
sát. Když končí, zdá se docela spokojená. Mám radost,
že jí mé mléko stačí – bála jsem se, že bych mohla
mít stejné potíže, jaké jsem měla s Genevičve.
Jeden z mužů je vedle mne pokaždé, když se probudím.
Richardovy úsměvy se zdají trochu strojené,
přesto je oceňuji. Michael mi hbitě podává Simone do
rukou nebo k prsům, když jsem vzhůru. Drží ji nenuceně,
i když pláče, a neustále opakuje: „Je krásná.“
Právě teď spí Simone vedle mne, zabalená do čehosi
vyrobeného Rámany, podobného dece (je nesmírně
obtížné tkaninu definovat, obzvláště slova vyjadřující
kvalitu jako „měkká“ nestačí, protože naši hostitelé
dokáží pochopit jen kvantitativní výrazy). Simone
skutečně vypadá jako má matka. Má hodně tmavou
pokožku, snad dokonce tmavší než já, a čupřinu má
černou jako uhel. Oči má sytě hnědé. S hlavou ještě
šišatou a znetvořenou od těžkého porodu není snadné
označit ji za krásnou. Ale Michael má samozřejmě
pravdu. Je nádherná. Mé oči dokážou snadno vidět
krásu v křehkém, zarudlém stvoření dýchajícím tak
překotně. Vítej na svět, Simone Wakefieldová.
2
6. LEDNA 2201
Už dva dny jsem sklíčená. A unavená, tak unavená.
I když si dobře uvědomuji, že mám typický učebnicový
příklad poporodního syndromu, nejsem schopna
zbavit se pocitů deprese.
Dnešní ráno bylo nejhorší. Vzbudila jsem se dřív
než Richard a tiše ležela na své části rohože. Podívala
jsem se na Simone, která klidně spala v rámanské kolébce
u stěny. Navzdory mé hluboké lásce k ní jsem si
nedokázala vyvolat žádné kladné myšlenky na její
budoucnost. Záře nadšení, která provázela její porod
a trvala dvaasedmdesát hodin, úplně opadla. Myslí mi
běžel nekonečný proud beznadějných postřehů a otázek,
na něž nebylo odpovědi. Jaký život povedeš, má
malá Simone? Jak můžeme my, tví rodiče, zajistit tvé
štěstí?
Má drahá dcero, žiješ se svými rodiči a jejich dobrým
přítelem, Michaelem O’Toolem, v podpovrchové
noře na palubě obrovité kosmické lodi mimozemského
původu. Tři dospělí v tvém životě jsou
kosmonauti z planety Země, část posádky Newtonovy
expedice vyslané téměř před rokem prozkoumat
válcový svět zvaný Ráma. Tvá matka, otec a generál
O’Toole byli jedinými lidskými bytostmi na palubě
této neznámé lodi, když Ráma náhle změnil svou dráhu,
aby unikl zničení nukleárním rojem vyslaným
z paranoidní Země.
Nad naší norou je ostrovní město plné záhadných
mrakodrapů, které nazýváme New York. Je obklopeno
zamrzlým mořem, které v této ohromné lodi opisuje
kruh a dělí ji na poloviny. Právě teď, podle výpo-
čtů tvého otce, jsme uvnitř Jupiterovy oběžné dráhy
(ačkoliv ten velký plynový míč je daleko na druhé
straně Slunce) a letíme po hyperbolické dráze, která
nakonec úplně opustí sluneční soustavu. Nevíme,
kam směřujeme. Nevíme, kdo postavil tuto kosmickou
loď, ani proč ji postavil. Víme, že na palubě jsou
další cestující, ale vůbec netušíme, odkud pocházejí,
a navíc máme důvodné podezření, že aspoň někteří
z nich mohou být vůči nám nepřátelsky naladění. …………..
Autor: | Clarke, Arthur C. |
Překladatel: | Hanák, Vladimír |
Název: | Zahrada Rámova |
Původní název: | The Garden of Rama |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-270-3 |
Vazba: | Vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 510 |
Vydání: | 2. |
Datum vydání: | 20.2.2010 |