Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

  • Při běžné průzkumné misi zkoumající neutronovou hvězdu zachytí kosmické plavidlo Akademie signál odvysílaný v neznámém jazyce. Ještě než loď z oblasti odletí, vypustí několik satelitů, aby signál našly - a případně odhalily jeho původ.  O pět let později jeden ze satelitů na signál konečně narazí. Kontaktní společnost, skupina bohatých nadšenců, kteří financují výzkum existence mimozemského života, se domnívá, že vysílání je mimozemského původu. Společnost poskytne Akademii kosmickou loď, která se vydává na výpravu, jejímž cílem je vypátrat zdroj signálu. Loď pilotuje kapitánka Priscilla "Hutch" Hutchinsová. Hutch a její posádka sledují signál přes nespočet hvězd, od jedné planety ke druhé, ale nacházejí jen hádanky a smrtící překvapení.  V planetární soustavě daleko za hranicemi dosavadního zkoumání pak naleznou neznámý objekt. Obrovský, zlověstný a tajemný. A může skrývat odpověď na otázky nejenom Kontaktní společnosti, ale všech, kteří kdy zvedli oči k obloze a zamysleli se nad tím, jestli jsme sami...

  • prolog

     

    červen 2220

    Nevím, jak se mohu jevit světu; samotnému

    mi připadá, že jsem byl jen jako chlapec,

    který si hraje na pobřeží a čas od

    času si pro pobavení najde hladší oblázek

    nebo hezčí lasturu, než je běžné, zatímco

    širý oceán pravdy se přede mnou

    rozkládá zcela neprobádaný.

    – ISAAC NEWTON, asi 1725

     

    Loď Benjamin L. Martin, pro kapitána a pasažéry Benny,

    byla na nejzazším okraji prozkoumávaného teritoria,

    na oběžné dráze kolem neutronové hvězdy s katalogovým

    číslem VV651107, když vplula do učebnic

    dějepisu.

    Jejím kapitánem byl Michael Langley, šestkrát ženatý,

    otec tří dětí, napravený narkoman, kdysi student teologie,

    amatérský herec, amatérský hudebník a právník

    vyloučený z advokátní komory. Vypadalo to, jako by

    Langley žil přinejmenším půl tuctu samostatných životů,

    což nebylo zas tak obtížné v situaci, kdy vitalita ve

    druhé stovce a někdy dokonce i ve třetí nebyla ničím neobvyklým.

    Palubní průzkumný tým tvořilo jedenáct různých specialistů,

    fyziků, geologů, planetologů, klimatologů a odborníků

    z několika obskurnějších oborů. Jako všichni lidé

    z Akademie brali svou práci velice vážně, a tak

    měřili, odebírali vzorky a zaznamenávali teploty všech

    dostupných planet, oběžnic, hvězd a prašných mračen.

    A samozřejmě zbožňovali anomálie, pokud se jim podařilo

    nějakou najít. Langley věděl, že je to pitomost. Kdyby

    kdokoli z nich strávil na pomezí tolik času jako on,

    věděl by, že všechno, co jim připadá zvláštní, pozoru-

    hodné nebo „stojící za zaznamenání“ se v okruhu několika

    desítek světelných let opakuje tisíckrát. Vesmír se

    nekonečně opakoval. Žádné anomálie neexistovaly.

    Například tahle neutronová hvězda. Připomínala šedou

    kulečníkovou kouli, nebo by ji připomínala, pokud

    by ji mohli nějak nasvítit. Měla jen několik kilometrů

    v průměru, sotva tolik jako Manhattan, ale byla několikrát

    hmotnější než Slunce. Obrovská mrtvá váha, tak

    hustá, že deformovala čas a prostor a odkláněla světlo

    z okolních hvězd tak, že tvořilo halo. Dělala zmatek

    v Bennyho hodinách a systémech, občas je dokonce pustila

    nazpátek. Povrchová gravitace byla tak silná, že by

    Langley, pokud by se nějakým způsobem mohl dostat

    na zem, vážil osm miliard tun.

    „S botami nebo bez?“ zeptal se astrofyzika, který za

    ním s tím výpočtem přišel.

    Přestože těleso mělo neskutečné vlastnosti, v bezprostředním

    okolí se nacházelo přinejmenším půl tuctu podobných.

    Mrtvých hvězd plujících vesmírem byla ve

    skutečnosti spousta. Nikdo si jich nevšímal, protože nedělaly

    žádný hluk a byly prakticky neviditelné.

    „Je zajímavá proto,“ řekla mu Ava, „že narazí tamhle

    do té hvězdy.“ Poklepala prstem na displej, ale Langley

    si stejně nebyl jistý, kterou hvězdu myslí. „Má čtrnáct

    planet, je stará devět miliard let, ale tahle obluda to

    všechno rozežene. A nejspíš naruší i hvězdu.“

    Langley se o tom doslechl o několik dní dřív. Věděl

    však, že za jeho života k tomu nedojde.

    Ava Eckartová byla jedním z mála lidí na palubě, kteří

    působili dojmem, že žijí i mimo svou odbornost. Byla

    to atraktivní černoška, metodická a příjemná. Organizovala

    lodní večírky. Ráda tancovala. Bavilo ji mluvit

    o práci, ale měla vzácnou schopnost vyjadřovat se o ní

    v laických termínech.

    „Kdy?“ zeptal se Langley. „Kdy se to všechno stane?“

    „Zhruba za sedmnáct tisíc let.“

    Tak. Stačí mít trochu trpělivosti. „A ty se nemůžeš

    dočkat.“

    V tmavých očích jí zajiskřilo. „Uhodl jsi,“ řekla.

    A pak ta vnitřní záře pohasla. „To je tady v kosmu problém.

    Všechno zajímavé se odehrává v nevyhovujícím

    časovém měřítku.“ Vzala dva hrnky na kávu. Chtěl taky?

    „Ne,“ řekl. „Díky, ale celý den pak nemůžu spát.“

    Usmála se, nalila si kávu a sedla si do křesla. „Ale

    máš pravdu,“ přiznala. „Byla bych moc ráda, kdybych

    tu byla, až se to stane. Kdybych mohla vidět něco takového.“

    „Za sedmnáct tisíc let? Tak to bys měla dbát na správnou

    výživu.“

    „Asi jo.“ Zůstávala zamyšlená. „I kdyby se toho člověk

    dožil, potřeboval by dalších několik tisíc let na sledování

    toho procesu. Minimálně.“

    „Proto máme simulace.“

    „To není totéž,“ řekla. „Není to jako být tady.“ Zavrtěla

    hlavou. „A i když tu jsi, jsi prakticky zavřený. Vezmi

    si například tu hvězdu.“ Myslela 1107, neutronovou

    hvězdu, kolem níž obíhali. „Jsme tady u ní, ale nemůžeme

    se přiblížit tolik, abychom ji viděli.“

    Langley ukázal na obraz hvězdy na displeji.

    „Já myslím doopravdy viděli,“ pokračovala. „Přeletěli

    nad jejím povrchem. Trochu si na ni posvítili.“

    „Vyšli si na ni na procházku.“

    „Jasně!“ Avino nadšení probublalo na povrch. Na sobě

    měla zelené šortky a bílý svetr s nápisem University

    of Ohio. „Máme přece antigravitaci. Jediné, co potřebujeme,

    je lepší generátor.“

    „O hodně lepší.“

    Na obrazovce se objevila podoba Achaba, kterou zpravidla

    používala lodní umělá inteligence. Jako všechny UI

    v plavidlech Akademie slyšela na jméno Bill.

    Langley znal chmurné ocelové oči, licousy a rozevlátý

    svetr z černého manšestru příliš dobře, než aby u něj

    vyvolávaly nějakou reakci, ale jeho pasažéři vždycky

    přešli do střehu, když se objevil. Kdyby byl Bill entitou

    uvědomující si sama sebe, což podle jeho tvůrců nebyl,

    Langley by si myslel, že se baví na jejich účet.

    „Kapitáne,“ řekl. „Máme tu zvláštní jev.“

    To byla neobvyklá poznámka. Za normálních okolností

    ze sebe Bill jednoduše vysypal informace, aniž by

    k nim dělal úvod. „O co jde, Bille?“

    „Momentálně je to pryč. Ale narazili jsme na rádiový

    signál umělého původu.“

    „Signál?“

    „Ano. Na 8,4 gigahertzech.“

    „Co v něm bylo? Od koho je?“

    Oči ošlehané mořem se stáhly k sobě. „Ani na jednu

    otázku nedokážu odpovědět, kapitáne. Nebyl to žádný

    známý jazyk ani soustava.“

    Langley a Ava se na sebe podívali. Byli daleko od domova.

    Nikdo jiný tu nebyl.

    „Byl to směrovaný signál,“ dodal Bill.

    „Takže ne všesměrové vysílání?“

    „Ne. Proletěli jsme jím před několika okamžiky.“

    „Podařilo se ti vůbec něco rozeznat, Bille?“

    „Ne. Charakteristika je jednoznačně umělá. Každé

    další tvrzení je spekulace.“

    Ava upírala oči na pole hvězd na obrazovkách, jako

    by čekala, že se tam něco objeví. „Jakou tomu dáváš jistotu,

    Bille?“ zeptala se.

    „Konzervativní odhad je devadesát devět celých

    osm.“ Po jedné stavové obrazovce se rozběhly řady znaků.

    „Vypadá to takto. Impulzové charakteristiky jsem

    nahradil symboly.“

    Kapitán v tom žádný systém neviděl, ale přijal Billův

    úsudek bez námitek. „Chceš říct, že je tam jiná loď,

    Bille?“

    „Říkám jen, že je tam signál.“

    „Odkud přišel?“ zeptala se Ava. „Ze kterého směru?“

    „Nevím jistě. Ale vypadalo to, že má původ přibližně

    ve směru 1107. Té neutronové hvězdy. Proletěli jsme

    signálem příliš rychle na to, aby se dal zaměřit.“

    Langley se zamračeně podíval na symboly rolující po

    obrazovce. Díval se, dokud se nezastavily.

    „To je všechno,“ řekl Bill. „Mám záznam zopakovat?“

    Langley se podíval na Avu. Zavrtěla hlavou.

    Langley zvedl oči k podobizně UI. Tvář byla hubená

    a vyžilá. Obraz šedé eminence, který na sebe Bill obvykle

    bral, když se něco dělo. „Bille, jsme schopní to

    najít znovu?“

    UI zaváhala. „Směrovaný signál? Pokud bychom

    předpokládali, že pochází z bližší oběžné dráhy, než je

    naše, museli bychom počkat, až nás zase dohoní.“

    „Jak dlouho by to trvalo?“

    „Nemám dostatek dat.“

    „Zkus hádat.“

    „Pravděpodobně několik měsíců.“

    Langley jednoduše nemohl uvěřit, že se to stalo. Tady

    v odlehlých končinách. Bylo pravděpodobnější, že se

    jedná o nějakou mouchu. „Jsi schopný alespoň trochu

    odhadnout polohu zdroje, Bille?“

    „Ne, kapitáne. Abych to mohl udělat, potřeboval bych

    ho najít podruhé.“

    Podíval se na Avu. „Někde se něco podělalo. Takové

    věci se občas stávají. Je to závada v systému.“

    „Možná,“ řekla.

    „Bille, proveď kontrolu! Ověř, jestli nenajdeš nějaký

    vnitřní problém, který by zachycený signál vysvětlil.“

    „To už jsem udělal, kapitáne. Všechno se zdá být

    v pořádku.“

    Ava teď měla víčka na půl žerdi. Do něčeho nahlížela.

    „Zkusme to předhodit Petovi!“ Myslela Peta Damona,

    vedoucího projektu. Pete byl nejznámější fyzik na světě,

    především díky tomu, že vystupoval jako host ve Vesmíru,

    mimořádně populárním naučném seriálu, který udělal

    hodně pro získání veřejné podpory pro organizace jako

    Akademie, ale zároveň popíchl žárlivost mnoha

    svých kolegů.

    Langley slyšel hlasy v pozadí, kde jeho pasažéři prováděli

    experimenty s časem. 1107 byla sice stará jen dvě

    stě milionů let, ale ve skutečnosti tu byla hodně přes dvě

    miliardy. Když se mu Ava pokusila vysvětlit, jak se to

    stalo, jak čas plyne na dně gravitační studny tělesa mno-

    hem pomaleji než tady venku v méně nepřirozené části

    vesmíru, jeho mozek tu představu odmítl uchopit. Samozřejmě

    věděl, že to tak je, ale když o tom přemýšlel,

    bolela ho z toho hlava…………………………..

  • Autor: McDevitt, Jack
    Překladatel: Kotrle, Petr
    Název: Čindi
    Původní název: Chindi
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-285-7
    Vazba: brožovaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 560
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 20.3.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.