Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Dotkni se temnoty
(Série - Cassie Palmerová - 1)

od
Chance, Karen
  • Cassandra Palmerová dokáže vidět budoucnost a komunikovat s duchy — což je vlastnost, díky níž po ní touží mrtví i nemrtví. Duchové mrtvých obvykle nebezpeční nejsou; ti si jenom rádi povídají... pořád.

    Zato nemrtví, to je jiná kapitola.

    Stejně jako každá jiná rozumná dívka se i Cassie snaží upírům vyhýbat. Když však krvežíznivý mafioso, od něhož před třemi lety utekla, Cassii znovu našel a jde mu jen o pomstu, musí o pomoc požádat Senát upírů.

    Nemrtví senátoři jí však nechtějí pomoci zadarmo – a tak Cassie musí spolupracovat s jedním z jejich nejmocnějších členů, nebezpečně svůdným upírským mistrem — a cena, kterou požaduje, může být vyšší, než jakou je Cassie ochotna zaplatit...

     

  • Kapitola 1

     

    Že jsem v maléru, mi došlo hned, když jsem si přečetla

    ten nekrolog. Trochu mi napovědělo už to, že

    v něm stálo mé jméno. Vůbec jsem ale netušila, jak mě

    našli a kdo z nich má takový smysl pro humor. Antonio

    takový srandista nikdy nebyl. Nevím, jestli to má něco

    společného s tím, že je mrtvý, nebo spíš s tím, že býval

    odjakživa nabručený zkurvysyn. Nekrolog jsem měla

    na monitoru pracovního počítače místo obvyklého loga

    naší cestovní kanceláře. Vypadalo to, jako by někdo

    naskenoval stránku z novin a potom ji nastavil jako tapetu

    počítače; když jsem si ale před půlhodinkou odběhla

    pro salát, ještě to tam nebylo. Kdybych z toho

    nebyla tak vyděšená, asi by to na mě i udělalo dojem.

    Netušila jsem, že by někdo z Tonyho goril vůbec věděl,

    co to počítač je.

    Zatímco jsem si četla, jak ten vtipálek popisuje mou

    příšernou smrt, k níž mělo dojít o něco později téhož

    večera, šmátrala jsem ve své skříňce na spisy, abych

    našla zbraň. Doma jsem měla lepší, plus několik dalších

    překvapení, vrátit se tam by teď ale zřejmě nebyl

    nejlepší tah. Nepředpokládala jsem, že se dostanu do

    nějakého maléru, kvůli kterému by se mi vyplatilo riskovat

    nošení skryté zbraně. Nosila jsem v kabelce jenom

    malý pepřový sprej proti případným lupičům. Po

    víc než třech letech relativního bezpečí jsem se začala

    sama sebe ptát, jestli ho vůbec potřebuju. Začala jsem

    se chovat bezstarostně a mohla jsem jen doufat, že mě

    to nezabije.

    Pod svým jménem jsem si přečetla celý článek:

    dlouhý popis nešťastného incidentu, který se týkal mě,

    jakéhosi neznámého střelce a dvou kulek v mé hlavě.

    Noviny sice měly zítřejší datum, ke střelbě ale mělo

    dojít dnes ve 20.43 na Peachtree Street. Pohlédla jsem

    na hodinky: dvacet minut před osmou, takže jsem dostala

    hodinový náskok. To mi na Tonyho přišlo až moc

    šlechetné. Fakt, že jsem ještě nebyla mrtvá, vyplýval

    asi z toho, že pro chlapa, který nechává lidi zabíjet

    v jednom kuse, by bylo příliš snadné mě zabít hned.

    V mém případě chtěl něco speciálního.

    Svůj Smith & Wesson 3913 jsem konečně našla pod

    reklamním letáčkem na výletní plavbu do Ria. Napadlo

    mě, jestli to není nějaké znamení. Peníze na to, abych

    se dostala ze země, jsem neměla ani náhodou; navíc taková

    baculatá a modrooká blondýna by mezi všemi těmi

    tmavookými seňoritami působila stejně moc nápadně.

    Také jsem nevěděla, jestli Tony nemá v Brazílii

    nějaké kamarády, a nedivila bych se, kdyby měl. Když

    už je někdo na světě tak dlouho, aby si pamatoval Michelangela

    cucat z flašky, pár kontaktů si za tu dobu určitě

    nadělal.

    V kabelce jsem z přihrádky na pistoli vyhodila balíček

    žvýkaček a místo nich tam zastrčila Smith & Wesson.

    Padl tam, jako by na něj byla kapsička dělaná, což

    také byla. Tuhle zbraň – svou první – jsem spolu se třemi

    kabelkami koupila skoro před čtyřmi lety na doporučení

    federálního agenta jménem Jerry Sydell. Ten si,

    stejně jako mraky jiných lidí, myslel, že jsem cvok, ale

    protože jsem pomohla oslabit jednu z největších zločineckých

    rodin ve Filadelfii, projevil ochotu mi poradit.

    Pomohl mi vybrat devítimilimetrovou poloautomatickou

    pistoli, v níž se snoubila rukojeť dost malá na to,

    aby se mi vešla do rukou, se sílou, která dokázala zahnat

    cokoli dvounohého. „Až na duchy a upíry,“ pronesl

    s úšklebkem. „Co se týče těch, na ně nestačí.“ Taky

    mě dva týdny denně vodil na cvičnou střelnici, kde

    se mu podařilo mě vycepovat natolik, že jsem sice vrata

    od stodoly pořád ještě netrefila, ale zase jsem je neminula

    o moc. Na cvičné střelby jsem chodila, kdykoli

    jsem si to mohla dovolit, takže teď už ta vrata trefím

    určitě – když budou dost velká a nepostavím se od nich

    dál než na tři metry. Tajně jsem doufala, že nikdy nebudu

    muset vystřelit na nic jiného než na terč. Že to nakonec

    dopadlo jinak, za to jsem nemohla.

    Myslím, že mě Jerry měl svým způsobem rád – připomínala

    jsem mu nejstaršího syna – a nechtěl, abych

    zvlčila. Domníval se, že jsem se dostala do špatné party

    v příliš mladém věku na to, abych z toho měla pojem

    – ani nevěděl, jak velkou pravdu má –, ale potom

    jsem zmoudřela a rozhodla se svědčit ve prospěch státu.

    Nikdy jsem se nedozvěděla, jak si vysvětlil to, že

    dvacetiletý sirotek ví všechno o tom, jak si počíná jedna

    z největších zločineckých rodin, rozhodně ale „nevěřil

    všem těm čarodějnickejm kecům“, abych ho citovala

    co nejvěrněji. Jerry nevěřil v nic nadpřirozeného.

    A protože jsem nechtěla, aby mě nechal zavřít do nějaké

    maličké polstrované cely, nikdy jsem mu nevyprávěla

    o těch svých vidinách nebo o tom, jak blízko s tou

    svou poznámkou o duchách a upírech byl.

    Na duchy jsem jako magnet působila odjakživa.

    Možná to patří k mé senzibilitě, nevím. Tony vždycky

    pečlivě rozhodoval o tom, co mi dovolí studovat – asi

    se bál, že kdybych toho věděla moc, mohla bych přijít

    na způsob, jak své schopnosti použít proti němu – takže

    toho o svých vlohách mnoho nevím. Samozřejmě to

    může být tak, že mě svět duchů přitahuje prostě jenom

    proto, že je vídám: strašit někoho, kdo ani neví, že existujete,

    musí být pěkný opruz. Ne že by zrovna strašili

    konkrétně mě, ale když už se vyskytnou někde poblíž,

    rádi se předvádějí.

    Někdy to zase není tak špatné, jako to s tou starou

    paní, kterou jsem potkala v jedné uličce, když jsem jako

    puberťačka utekla z domova. Duchy většinou vídám

    jako normální postavy, hlavně když jsou ještě noví

    a dost silní, takže chvíli trvalo, než mi došlo, co je zač.

    Zůstala tu jako jakýsi anděl strážný svého vnuka, jehož

    pomáhala vychovat. Zemřela, když mu bylo deset,

    a přítel její dcery ho začal mlátit hned, jak se k nim nastěhoval.

    Kluk do měsíce utekl. Řekla mi, že se o něj

    přece deset let nestarala proto, aby ho teď nechala na

    holičkách, a Bohu prý zase moc vadit nebude, když na

    ni chvíli počká. Požádala mě, abych mu dala dost peněz

    na to, aby mohl dojet autobusem k její sestře v San

    Diegu; potom jsem zase vyrazila dál. Takové věci jsem

    Jerrymu samozřejmě neříkala. Nevěřil v nic, co nemohl

    vidět, dotknout se toho nebo do toho vpálit kulku,

    což témata našich hovorů v podstatě dost omezovalo.

    Musím ještě dodat, že nevěřil ani na upíry, tedy přinejmenším

    do té doby, než si na něj jednou v noci počíhalo

    pár Tonyho hochů a rozervali mu hrdlo.

    Co se Jerrymu stane, jsem věděla, protože jsem několik

    jeho posledních sekund viděla, když jsem lezla

    do vany. Jako obvykle jsem na ten barevný velkofilm

    o masakru měla osobní vstupenku do první řady, takže

    jsem na kluzké podlaze koupelny málem upadla a zlámala

    si vaz. Když jsem se přestala třást natolik, že

    jsem dokázala udržet telefon, vytočila jsem číslo Programu

    na ochranu svědků. Když jsem ale odmítla říct,

    jak vím, co se má stát, agentka na druhém konci se začala

    chovat podezřívavě. Utrousila, že to Jerrymu vyřídí,

    podle všeho ale nebyla dvakrát nadšená z toho, že

    ho má rušit o víkendu. Tak jsem zavolala šéfovi Tonyho

    goril – upírovi jménem Alphonse – kterému jsem

    připomněla, že má za úkol zjistit, kde vláda ukrývá mě,

    a neriskovat hněv Senátu zabíjením nevinných civilistů,

    kteří ani nic nevědí. Jerry pro ně neměl žádnou cenu,

    protože jeho informace už byly zastaralé.

    Mé snahy o ovlivnění skutečného konce mých vidění

    nikdy moc úspěšně nedopadly, tentokrát jsem ale

    doufala, že by pohrůžka Senátem mohla Alphonse přinutit

    si to rozmyslet. Senát je skupinou hodně starých

    upírů vydávajících zákony, které ti ne tak mocní musí

    dodržovat. Lidi sice nemají rádi o nic víc než Tony, na

    druhou stranu jsou ale spokojeni s tím, že zůstávají stále

    jen pověrou, a snaží se co možná nejvíc vyvarovat

    potíží, aby pozornost smrtelníků nepřitahovali. Zabíjení

    agentů FBI je zrovna jednou z věcí, které je jaksi nasírají.

    Alphonse se mě ale jenom snažil zdržet na lince,

    než jeho hoši můj hovor vystopují. Takže jsem nakonec

    jistě věděla jedinou věc – že se musím postarat o to,

    abych, až se dostanou až ke mně domů, už seděla v autobusu

    z města. Došlo mi, že pokud vláda ani nepřipouští,

    že by upíři mohli vůbec existovat, zřejmě mě

    před nimi neochrání.

    V tom případě jsem měla větší šance jednat na vlastní

    pěst, a víc než tři roky jsem se v tom nemýlila. Až

    doteď.

    Ani jsem se nijak neobtěžovala si z kanclu brát něco

    jiného než pistoli; když utíkáte, abyste si zachránili život,

    naučíte se rozlišovat priority. Ne že by taková devítimilimetrová

    pistole proti upírům něco zmohla, ale

    Tony pro menší kšefty často používal lidské zabijáky.

    Doufala jsem, že mě nepovažuje za natolik důležitou,

    aby na mě povolal někoho skutečné schopného. Představa,

    že schytám pár kulek do mozku, mě sice nijak

    nelákala; ale představa, že bych skončila jako jedno

    z jeho trvalých aktiv, byla mnohem horší. Předtím ze

    mě upírku neudělal, protože už jedno takové médium

    měl, to ale po přeměně své schopnosti ztratilo, a on ty

    mé pokládal za příliš cenné. Teď jsem se ale bála, že by

    to mohl risknout. Kdybych po přeměně schopnosti

    ztratila, mohl by mi probodnout srdce kůlem, a alespoň

    částečně se pomstít za všechno to peklo, které jsem mu

    způsobila. Pokud ne, získal by nesmrtelného mistra se

    zaručenou loajalitou, protože je vážně těžké postavit se

    proti upírovi, který vás stvořil. Zřejmě si i přesto, jak

    kvůli mně běsnil, dokázal spočítat, že z jeho úhlu pohledu

    to byla situace, v níž nemůže prohrát. Zkontrolovala

    jsem zbraň a přesvědčila se, že mám plný zásobník.

    Kdyby mě dostali, nechtěla jsem se vzdát bez

    boje, a kdyby došlo na nejhorší, byla jsem připravena

    poslední kulku raději spolknout sama, než tomu hnusákovi

    sloužit.

    Od posledně se změnilo jenom to, že než budu moci

    začít zase nový život, musím udělat ještě jednu věc. Co

    nejrychleji jsem se vytratila z agentury pro případ, že

    by Tonyho hoši chtěli trochu posunout termín; abych

    se vyhnula hlavnímu vchodu, vylezla jsem oknem

    z koupelny. Když to dělají lidi v televizi, vždycky to

    vypadá velice jednoduše. Já jsem skončila s odřeným

    stehnem, roztrženou nohavicí a prokousnutým rtem,

    jak jsem se snažila nenadávat. Konečně se mi to podařilo

    a jakousi špinavou uličkou jsem utíkala k parkovišti;

    ještě jsem odbočila k restauraci Waffle House. Cesta

    to byla krátká, ale nervy drásající. Známé ulice najednou

    vypadaly jako perfektní schovávačky pro Tonyho

    gorily, každý zvuk zněl jako natahování závěru.

    Parkoviště před Waffle House zalévalo jasné světlo

    halogenových reflektorů, a když jsem přes ně přebíhala,

    připadala jsem si příšerně nechráněná. Řada telefonních

    automatů podél jedné ze zdí budovy byla

    naštěstí ve stínu. Zastavila jsem se před jedním fungujícím

    a vylovila z kabelky nějaké drobné, v klubu

    to ale nikdo nebral. Telefon zvonil asi dvacetkrát, zatímco

    jsem se kousala do rtu a přesvědčovala samu

    sebe, že to nic neznamená. Byl přece pátek večer – te-

    lefon v tom hluku zřejmě nikdo neslyšel, nebo i kdyby

    ano, neměli čas ho zvednout.

    Dostat se tam pěšky chvíli trvalo, protože jsem se

    snažila nebýt vidět a nezlomit si kotník v nových vysokých

    botách na podpatcích. Koupila jsem je proto, že

    ladily s tou šik koženou minisukýnkou, kterou mi vnutila

    prodavačka, a původně jsem se v nich chtěla v klubu

    po práci trochu předvádět, pro rychlé přesuny ale

    dělané nebyly. Ano, já jsem ta veliká jasnovidka, ale

    myslíte, že jsem snad měla nějaké vidění o tom, že

    bych měla nosit tenisky, nebo alespoň nízké botky?

    Sakra, že ne. Je to stejné, jako že nikdy nevyhraju v loterii.

    Vidím jedině ty věci, které způsobují zlé sny

    a vážné problémy s pitím.

    Byl to jeden z těch georgijských večerů, kdy vzduch

    na kůži vnímáte jako těžkou deku a vlhkost vzduchu

    už nelze ani očíslovat. Ve světle reflektorů se mihotala

    tenká mlha, většina světla ale pocházela od měsíce,

    ozařujícího deštěm smáčené ulice a měnícího louže ve

    stříbro. Noc budovám v centru smyla barvu a změnila

    ji na šedivou, která splývala se stíny a zakrývala vrcholky

    mrakodrapů. Historická čtvrť mi té noci připadala

    nějaká nepatřičná, zvlášť když jsem procházela

    kolem hotelu Margaret Mitchell House na West Peachtree.

    Když zpoza rohu vyjel jeden z těch koňských kočárů,

    co vozí turisty, zdálo se to být naprosto přirozené

    – až na to, že tenhle uháněl plným tryskem a málem mě

    přejel.

    Než kočár s rachotem sjel z chodníku a po ulici kodrcavě

    ujížděl z dohledu, měla jsem okamžik na to,

    abych si všimla tváří turistů, kteří se zuby nehty drželi

    na zadním sedadle. Své zablácené já jsem zvedla

    z příkopu a podezřívavě jsem se rozhlížela kolem sebe.

    Veselý smích za mnou vysvětloval, co toho starého

    tlustého koně přimělo k tomu, aby se pokusil o nový

    rychlostní rekord. Zlehka ke mně připlul závoj

    mlhy, téměř nerozeznatelný od lehkého deštíku. Popadla

    jsem to – v metafyzickém smyslu slova.

    „Portie! Tohle není legrace!“

    Zvonivý smích se ozval znovu a přede mnou se

    zhmotnila dokonalá jižanská kráska v kypré krinolíně.

    „Ale ano, je! Viděla jsi, jak se tvářili?“ Oči, které kdysi

    byly modřejší než ty mé, zajiskřily veselím. Dnes ale

    měly stejnou barvu jako nadouvající se mraky nad námi.

    Hledala jsem v kabelce kapesníček, abych si očistila

    boty. „Myslela jsem, že tyhle věci už neděláš. Když

    budeš děsit turisty, kdo si pak s tebou bude hrát?“ Zase

    tolik společností, které by dokázaly předstírat, že Atlanta

    má stejně jako Savannah nebo Charleston dostatečně

    historickou čtvrť na to, aby se tu koňské kočáry vyplatily,

    tu nebylo. Pokud by Portia v těch svých legráckách

    pokračovala, bylo by cokoli z toho, co dosud přežívalo

    rozmach města – jež nabízelo takové časem

    prověřené favority jako muzeum Svět Coca-coly, Centrum

    CNN a Podzemní tržiště v Atlantě – odsouzeno

    k záhubě.

    Portia se na mě zaculila tak, že to jistě musela nacvičovat

    doma před zrcadlem, když byla ještě naživu. „Je

    s tebou sranda, Cassie.“

    Střelila jsem po ní nešťastným pohledem, zatímco

    jsem se pokoušela zablácenou kůži očistit, ale podařilo

    se mi tu špínu jenom rozmazat. Nikdy se mi nedaří vypadat

    na útěku sexy. „Ale jo, je se mnou sranda pořád,

    jenom ne dnes.“ Začalo pršet, dešťové kapky ale padaly

    skrz Portii a cákaly na beton. Tohle nesnáším. Je to jako

    dívat se na televizi s hodně velkým rušením. „Billyho

    Joea jsi ale neviděla, že ne?“

    Billymu Joeovi říkám můj dobrý duch, není to ale

    úplně přesné. Je to spíš taková osina v zadku, které se

    čas od času podaří být trochu užitečnou, v tu chvíli

    jsem ale moc náročná nebyla. Billy je tím, co zbylo

    z jednoho irsko-amerického hazardního hráče, co v ro-

    ce 1858 nedokázal včas položit list. Párek naštvaných

    kovbojů, tenkrát se dovtípivších, že podvádí, ho zašil

    do pytle a hodil do Mississippi. Naštěstí pro něj pár dní

    předtím pomohl jisté projíždějící hraběnce od velkého

    a ošklivého náhrdelníku, který účinkuje jako jakási

    nadpřirozená baterie, sbírající magickou energii ze

    světa živých a schraňuje ji do doby, kdy bude potřeba.

    Když jeho duše opustila tělo, spočinula v náhrdelníku,

    v němž se zabydlel stejně, jako to jiní duchové dělají

    s těmi obvyklejšími věcmi, například s hrobkami. Získával

    z něj dostatek energie na to, aby mohl dál existovat,

    nejživější ale býval po občasných dobrovolných

    příspěvcích mé energie jakožto živého člověka. Ten náhrdelník

    jsem našla v jednom vetešnictví, když mi bylo

    sedmnáct, a od té doby jsme s Billym tvořili tým. Samozřejmě

    nemohl se vzkazem do klubu místo mě, takže

    jsem tam musela osobně, zato ale mohl posloužit jako

    jakási hlídka pro případ, že by se ke mně nějací

    zloduši dostali příliš blízko. To celé za předpokladu, že

    ho dokážu najít, což zase vyžadovalo maličko duchovní

    pomoci.

    V Atlantě se to duchy jen hemží, většinou ale jde

    o takové ty obyčejné, kteří se snaží nějak přežívat,

    dokud si nevyřeší své věci, nebo jsou to doznívající

    týpci jako Billy Joe. Přebývá tu ale také několik dobrých,

    „strážných“ duchů a pár spiritistických otisků,

    ti druzí jmenovaní ale nejsou duchy v technickém

    smyslu slova. Otisky představují něco jako nadpřirozené

    kino, jež pořád dokolečka promítá stejný film,

    až se vám z toho chce křičet. Vzhledem k tomu, že se

    obvykle jedná o něco traumatizujícího, setkání s nimi

    nebývá zábavné. Pár měsíců po tom, kdy jsem se přistěhovala,

    jsem volný čas trávila poznáváním ulic,

    a jednou z důležitých věcí, které jsem hledala, byla

    místa otisků. Našla jsem asi padesátku takových, které

    se vyrovnávaly s požárem města během občanské

    války, ale většina z nich byla příliš slabá na to, aby

    způsobila něco víc než náhlé popíchnutí. Mezi mým

    bytem a agenturou však byl jeden velký v místě, kde

    smečka psů kdysi roztrhala otroka. Od té doby, kdy

    jsem do něj jednou vkročila, jsem začala chodit hodně

    velkou oklikou. Mám hodně vlastních vzpomínek,

    které chci co nejdřív zapomenout; žádné další noční

    můry cizích lidí nepotřebuji….

     

  • Autor: Chance, Karen
    Překladatel: König, Martin
    Série: Cassie Palmerová
    Pořadí v sérii: 1.
    Název: Dotkni se temnoty
    Původní název: Touch the Dark
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-565-0
    Vazba: vázaná
    Formát:115.00 x 185.00 mm
    Počet stran: 352
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 12.9.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.