Cestou vášně

1. KAPITOLA

Dartmouth, Anglie

Květen, 1794

Myslím doopravdy, že se nikdy nevdám, ale

vždycky jsem chtěla být vdovou.“

Zvláštní, sebevědomý hlas mladé ženy se nesl po

celé délce matně osvětleného balkonu nad společenským

sálem, vplul do tmy a spojil se s kouřem linoucím

se ze žhavého konce doutníku Jamesona Marlowa.

Marlowe se zakousl do doutníku, aby se nezačal nahlas

smát do teplé tmy. Nemusel se dívat za sloup, aby

věděl, kdo to mluví. Strávil celé roky daleko odtud, ale

stále to věděl. Ta osoba mu přišla na mysl tak rychle

a nečekaně jako kulka z pistole.

Lizzie. Nikdo jiný nedokázal být tak komicky

okouzlující.

„Vdovou? Ty musíš žertovat,“ prohlásila zděšeně další

dívka, stejně mladá, ale méně světem protřelá. Její zadýchaný,

tichý hlas stoupal výš s každým slovem.

„Ne. Kdybych byla vdova, měla bych všechno, co

potřebuju. Nezávislost. Společenské postavení. Finanční

stabilitu,“ toužebně vydechla Lizzie. „To by bylo

dokonalé. Manželský stav bez muže.“

„To nemůžeš myslet vážně!“

Zdálo se, že majitelka zadýchaného hlásku svou

přítelkyni moc nezná. Lizzie to vždycky myslela vážně.

Vždycky. Uměl si představit její drzý, vyzývavý

pohled, když kolem sebe házela své názory jako granáty.

Marlowe se ušklíbl, opřel se čelem o sloup a znovu

zhluboka potáhl z doutníku. V mysli mu to vířilo jako

v hodinovém stroji, jak rychle domýšlel vlastní plány.

Na tento okamžik čekal hodně dlouho. Měl by ho tedy

pořádně využít.

Vzdorovitá Lizzie Paxtonová.

Ano, ta by se k tomu opravdu hodila. Vlastně byla

perfektní.

Podpatkem zašlápl doutník a vystoupil zpoza sloupu:

„Ona to vždycky myslí vážně, viď, Lizzie?“

Obě mladé ženy, módně oblečené do šatů z bílého

mušelínu, obrátily hlavu za zvukem jeho hlasu. Ale

jen jedna z nich se usmála. A to jen nepatrně. Lizzie.

Při pohledu na ni jím projela ostrá bolest jako zatrnutí

dávno vyhojené rány. Navzdory létům stráveným

daleko za mořem, navzdory faktu, že Lizzie mezitím

dospěla, Marlowe v té krásné mladé ženě opírající se

ležérně o zábradlí balkonu rozpoznal mladičkou dívku,

kterou znával. Stejné rezavé vlasy. Stejná hbitá, kočičí

pružnost. Stejný lehce nezkrotný úsměv. Úsměv, díky

němuž se musel začít smát.

Lizzie se pomalu napřímila. Světlé šaty, přepásané

nazelenalým saténem, jenž jí ladil s očima, podtrhovaly

vláčnou eleganci jejího těla. Na všech ostatních by

vypadaly nevýrazně. Na Lizzie byly vyzývavé.

A on tu výzvu hodlal s radostí přijmout.

„To jsi ty, Marlowe?“ v jejím tónu se odrážela přesycená

lhostejnost, přesto ho ten hlas zalil jako whisky,

tak byl teplý a kousavý.

„Jistě, Lizzie.“

Přejela ho jiskřivýma očima: „Už ses vrátil z války?“

„Ano,“ přisvědčil s náznakem poklony, „ze služby

v královském námořnictvu.“

„Ach, tak to se máš dobře,“ podotkla a odvrátila se

od něj do tmy. On však přitom zahlédl na jejích rtech

úsměv.

Možná jí nebyl úplně lhostejný, jak si myslel. Lhostejný

nebyl ani její společnici, která k ní vyslala naléhavý

pohled. A tvrdě ji rýpla do žeber.

„Ano, jistě. Celie, mohu ti představit pana Jamesona

Raphaela Marlowa?“ Lizzie pokynula jemným zápěstím

jeho směrem. „Slečna Celia Burková.“

„Kapitán Marlowe, k vašim službám, madam,“ představil

se, sklonil se nad navoněnou ručkou slečny Burkeové

a poctil ji políbením. Tváře slečny Burkové se

hezky zbarvily do červena.

„Přišel jsi okouzlovat úchvatnou Celii? Budeš si

muset stoupnout do fronty, dokonce i v tomhle zapadákově,“

dobírala si ho Lizzie s rozzářenýma očima,

přestože se kousala do rtu, aby se neusmívala. Ten pohled

si pamatoval, ale nyní, když dospěla, byl ještě

mnohem účinnější.

„Ne, ačkoli slečna Burková je skutečně úchvatná,“

napřímil se a otočil se tváří ke své kamarádce z dětských

let – jež však zároveň byla důvodem, proč jeho

dětství skončilo. „Chtěl jsem vidět tebe, Lizzie. Mám

pro tebe návrh.“

Tentokrát se usmívala očima i ústy. Rozevřela přitom

meruňkové rty, takže mohl zahlédnout bílé zoubky.

Pamatoval si, že byly zvlášť ostré.

Na rozdíl od ní chudinka Celia Burková zalapala po

dechu nad jeho smělostí. Modré oči jí málem vypadly

z důlků. Nejspíš se příliš často nesetkala s gentlemanem,

který by zacházel s Lizzie jako on.

„Ach, běž už, Celie,“ pobídla Lizzie svou přítelkyni

a lehce ji postrčila ke dveřím. „S drahým starým Jamiem

jsem bezpečná jako v bavlnce,“ prohlásila afektovaně.

Vypadalo to, jako by byl nějaký starý senilní strýček.

Velice rád by ji z toho omylu vyvedl.

„Pošle sem mou matku,“ upozornila ho Lizzie, když

slečna Burková zdráhavě odešla, poté co se široce rozevřenýma

očima hodila po Lizzie přes rameno poslední

pohled. „Musíme se ztratit.“

Otočila se a bez zaváhání si to namířila dolů po úzkém,

vrzavém schodišti pro sloužící. Bylo jaksi přirozené,

že Lizzie znala skryté chodby a zadní místnosti

v místním společenském sálu, stejně jako znala vlastní

dům. Byla přesně taková, jaká bývala vždycky. Takové

zvědavé děcko, které jednalo, jako by mělo plné právo

a přesvědčivé důvody být tam, kde být nemělo.

„Nemohl jsem si pomoct, vyslechl jsem si vaše povídání,“

chtěl pomalu zavést hovor k tomuto předmětu,

ale jeho pozornost rozptýlila její dlouhá, bílá šíje.

Nikdy předtím si nevšiml té dlouhé linie jejího krku,

jenž se tak bledě odrážel od ohnivé barvy jejích vlasů.

Odjel dřív, než dospěla natolik, aby si začala vyčesávat

vlasy nahoru. Ale dnešní móda si žádala spoustou

volných kudrlinek splývajících na krk. Lizzie pravděpodobně

stále pluje proti proudu.

„Ale ano, mohls,“ její zadýchaný hlas mu vtrhl do

myšlenek.

„Prosím?“

„Mohl sis pomoct. Jako každý jiný slušný gentleman.

Ale ty ses zjevně rozhodl, že budeš poslouchat,“

ani se nenamáhala se k němu otočit. Mluvila a přitom

kráčela dál. On však v jejím hlase slyšel, jak si ho dobírá.

Podivuhodně mu důvěřovala. Mohl by toho využít

ke svému účelu. Vždycky byla pro každou legraci.

Chytil ji za loket a nasměroval ji do jednoho nepoužívaného

salonu. Nechala se klidně vést, aniž by odmítala

tuto intimitu či lehký dotyk jeho ruky na měkkém,

zranitelném místečku na vnitřní paži. Ale jakmile se

ocitli za dveřmi, vymanila se z jeho sevření. Prázdné

prsty ho brněly z té náhlé ztráty. Nechal ji, aby ještě

kus poodešla, a zavřel dveře.

Místnost neosvětlovala žádná svíce ani lampa, pouze

měsíční svit. Lizzie v něm vyhlížela jako bledý

duch bez těla vznášející se v podivném světle. Přistoupil

o krok blíž. Potřeboval, aby byla skutečná, nikoli

pouhá iluze. Během let se stala vzdáleným, avšak přetrvávajícím

snem – kombinací vzpomínek a mladické

touhy – který ho strašil ve spánku.

Myslel na ni, nebo alespoň na její představu po

všechny ty roky téměř neustále. Vždycky byla s ním –

v jeho mysli. Skrývala se hned pod povrchem. Také

dnes večer sem přišel, aby se po ní poohlédl. Aby mu

pomohla zahnat jeho můry.

Ustoupila opatrně ještě o krok a nonšalantně se

opřela o křeslo v pozici vyjadřující znechucenou, unuděnou

lhostejnost.

„Tak co děláš v Dartmouthu? Nemáš se někde motat

na těch svých člunech?“

„Lodích,“ opravil ji automaticky, ale potom se

usmál vlastní hlouposti, že se to snaží Lizzie vysvětlit.

„Ty velké jsou lodě.“

„A oni tě nechají velet na jedné z těch velkých? Nejsi

na to trochu moc mladý?“ sklonila bradu, aby potlačila

úsměv, a pohlédla na něj zpod rusých řas. Velice

úsměvné. Vypadalo to, že s ním koketuje.

Pokud se chtěla chovat světácky, mohl se podle toho

rychle zařídit. Odpověděl jí rovněž úsměvem.

„Je těžké si to představit, že, Lizzie?“ široce rozevřel

paže, aby si ho mohla dobře prohlédnout.

Ale ona toho nevyužila. Místo toho sklouzla očima

na pár kusů nábytku v temné místnosti. „Teď už mi tak

nikdo neříká.“

„Lizzie? No, ale já ano. Nedovedu si představit, že

bych ti říkal jinak. Líbí se mi to. Rád ti říkám Lizzie,“

to jméno znělo v jeho ústech jako bzučení včely radující

se z nektaru. Jako polibek. Přistoupil k ní blíž, aby

mohl vidět smaragdovou barvu jejích očí, v pološeru

zastíněných, ale stále zářivých v kontrastu s její bílou

pletí. Naklonil se trochu moc blízko a zašeptal: „Lizzie.

To vždycky znělo jaksi… rošťácky.“

Prudce se otočila. Přes vnímavý obličej jí přelétla

starostlivost, jako by si najednou nebyla jistá sebou

ani jím, ačkoli to velice rychle zamaskovala.

Přesto ho nepřestala kradmo pozorovat, takže se

zklidnil, aby ho mohla podrobit prohlídce. Aby viděl,

jestli ho konečně začíná vnímat jako dospělého muže.

Setkal se s jejíma očima a cítil, jako by dostal kdesi

v nitru kopanec. V tom okamžiku přestaly být všechny

plány a strategie důležité. Zásadní bylo jedině to, aby

si ho Lizzie pořádně všimla.

Ona však udržela tvář bez jakéhokoli výrazu. S údivem

si uvědomil, že Lizzie nechce, aby si přečetl její

myšlenky či poznal její náladu. Ze všech sil se snažila

zabránit mu v tom, aby do ní viděl.

To byla nečekaná změna. Lizzie, kterou znal jako

dítě, si tak vášnivě žádala ze života co nejvíc, že tělem

i duší prožívala každý okamžik, každou činnost i dobrodružství.

Nezakrýval ji vnější nátěr uměle pěstované

nonšalance.

Ale to bylo pouze pozlátko. Tím si byl jistý. A stejně

jistý si byl i tím, že by se přes něj dokázal dostat.

S rozmyslem se nadechl a vyslal k ní pomalý, vroucí

úsměv, aby jí ukázal, že během několika posledních

minut v ní zcela určitě spatřil ženu……………………………….