Žánry
Autoři
Série
Cestou vášně
od Lizzie Paxtonová má sen – stát se vdovou, protože jen tehdy by mohla žít podle svého, aniž by ji někdo hlídal a diktoval jí své představy o jejím životě. Když se objeví kamarád z dětství, nyní námořní kapitán Jameson Marlowe a dozví se o jejím snu, nabídne jí smluvní manželství s tím, že odjíždí na dalekou cestu, z níž se nejspíš nevrátí, a že na ni dá přepsat svůj majetek, hlavně opuštěný dům na pobřeží, který nedávno koupil. Lizzie to přijímá, protože tak získá rychle a bezbolestně svou vytouženou nezávislost. Během dvou dní, které spolu stráví před jeho odjezdem, oba svůj názor na manželství radikálně změní. Čestný kapitán Marlowe má však tajný úkol, který počítá i s tím, že bude prohlášen za mrtvého, a jemuž musí dát přednost před svou mladou ženou. V honbě za podloudníky, kteří se neštítí zrady vlastní země ani vraždy, může sice tajně využívat dům na pobřeží, ale nemůže oficiálně pomoci své ženě, ani když ta se kvůli jeho aktivitám ocitne ve vězení.
1. KAPITOLA
Dartmouth, Anglie
Květen, 1794
Myslím doopravdy, že se nikdy nevdám, ale
vždycky jsem chtěla být vdovou.“
Zvláštní, sebevědomý hlas mladé ženy se nesl po
celé délce matně osvětleného balkonu nad společenským
sálem, vplul do tmy a spojil se s kouřem linoucím
se ze žhavého konce doutníku Jamesona Marlowa.
Marlowe se zakousl do doutníku, aby se nezačal nahlas
smát do teplé tmy. Nemusel se dívat za sloup, aby
věděl, kdo to mluví. Strávil celé roky daleko odtud, ale
stále to věděl. Ta osoba mu přišla na mysl tak rychle
a nečekaně jako kulka z pistole.
Lizzie. Nikdo jiný nedokázal být tak komicky
okouzlující.
„Vdovou? Ty musíš žertovat,“ prohlásila zděšeně další
dívka, stejně mladá, ale méně světem protřelá. Její zadýchaný,
tichý hlas stoupal výš s každým slovem.
„Ne. Kdybych byla vdova, měla bych všechno, co
potřebuju. Nezávislost. Společenské postavení. Finanční
stabilitu,“ toužebně vydechla Lizzie. „To by bylo
dokonalé. Manželský stav bez muže.“
„To nemůžeš myslet vážně!“
Zdálo se, že majitelka zadýchaného hlásku svou
přítelkyni moc nezná. Lizzie to vždycky myslela vážně.
Vždycky. Uměl si představit její drzý, vyzývavý
pohled, když kolem sebe házela své názory jako granáty.
Marlowe se ušklíbl, opřel se čelem o sloup a znovu
zhluboka potáhl z doutníku. V mysli mu to vířilo jako
v hodinovém stroji, jak rychle domýšlel vlastní plány.
Na tento okamžik čekal hodně dlouho. Měl by ho tedy
pořádně využít.
Vzdorovitá Lizzie Paxtonová.
Ano, ta by se k tomu opravdu hodila. Vlastně byla
perfektní.
Podpatkem zašlápl doutník a vystoupil zpoza sloupu:
„Ona to vždycky myslí vážně, viď, Lizzie?“
Obě mladé ženy, módně oblečené do šatů z bílého
mušelínu, obrátily hlavu za zvukem jeho hlasu. Ale
jen jedna z nich se usmála. A to jen nepatrně. Lizzie.
Při pohledu na ni jím projela ostrá bolest jako zatrnutí
dávno vyhojené rány. Navzdory létům stráveným
daleko za mořem, navzdory faktu, že Lizzie mezitím
dospěla, Marlowe v té krásné mladé ženě opírající se
ležérně o zábradlí balkonu rozpoznal mladičkou dívku,
kterou znával. Stejné rezavé vlasy. Stejná hbitá, kočičí
pružnost. Stejný lehce nezkrotný úsměv. Úsměv, díky
němuž se musel začít smát.
Lizzie se pomalu napřímila. Světlé šaty, přepásané
nazelenalým saténem, jenž jí ladil s očima, podtrhovaly
vláčnou eleganci jejího těla. Na všech ostatních by
vypadaly nevýrazně. Na Lizzie byly vyzývavé.
A on tu výzvu hodlal s radostí přijmout.
„To jsi ty, Marlowe?“ v jejím tónu se odrážela přesycená
lhostejnost, přesto ho ten hlas zalil jako whisky,
tak byl teplý a kousavý.
„Jistě, Lizzie.“
Přejela ho jiskřivýma očima: „Už ses vrátil z války?“
„Ano,“ přisvědčil s náznakem poklony, „ze služby
v královském námořnictvu.“
„Ach, tak to se máš dobře,“ podotkla a odvrátila se
od něj do tmy. On však přitom zahlédl na jejích rtech
úsměv.
Možná jí nebyl úplně lhostejný, jak si myslel. Lhostejný
nebyl ani její společnici, která k ní vyslala naléhavý
pohled. A tvrdě ji rýpla do žeber.
„Ano, jistě. Celie, mohu ti představit pana Jamesona
Raphaela Marlowa?“ Lizzie pokynula jemným zápěstím
jeho směrem. „Slečna Celia Burková.“
„Kapitán Marlowe, k vašim službám, madam,“ představil
se, sklonil se nad navoněnou ručkou slečny Burkeové
a poctil ji políbením. Tváře slečny Burkové se
hezky zbarvily do červena.
„Přišel jsi okouzlovat úchvatnou Celii? Budeš si
muset stoupnout do fronty, dokonce i v tomhle zapadákově,“
dobírala si ho Lizzie s rozzářenýma očima,
přestože se kousala do rtu, aby se neusmívala. Ten pohled
si pamatoval, ale nyní, když dospěla, byl ještě
mnohem účinnější.
„Ne, ačkoli slečna Burková je skutečně úchvatná,“
napřímil se a otočil se tváří ke své kamarádce z dětských
let – jež však zároveň byla důvodem, proč jeho
dětství skončilo. „Chtěl jsem vidět tebe, Lizzie. Mám
pro tebe návrh.“
Tentokrát se usmívala očima i ústy. Rozevřela přitom
meruňkové rty, takže mohl zahlédnout bílé zoubky.
Pamatoval si, že byly zvlášť ostré.
Na rozdíl od ní chudinka Celia Burková zalapala po
dechu nad jeho smělostí. Modré oči jí málem vypadly
z důlků. Nejspíš se příliš často nesetkala s gentlemanem,
který by zacházel s Lizzie jako on.
„Ach, běž už, Celie,“ pobídla Lizzie svou přítelkyni
a lehce ji postrčila ke dveřím. „S drahým starým Jamiem
jsem bezpečná jako v bavlnce,“ prohlásila afektovaně.
Vypadalo to, jako by byl nějaký starý senilní strýček.
Velice rád by ji z toho omylu vyvedl.
„Pošle sem mou matku,“ upozornila ho Lizzie, když
slečna Burková zdráhavě odešla, poté co se široce rozevřenýma
očima hodila po Lizzie přes rameno poslední
pohled. „Musíme se ztratit.“
Otočila se a bez zaváhání si to namířila dolů po úzkém,
vrzavém schodišti pro sloužící. Bylo jaksi přirozené,
že Lizzie znala skryté chodby a zadní místnosti
v místním společenském sálu, stejně jako znala vlastní
dům. Byla přesně taková, jaká bývala vždycky. Takové
zvědavé děcko, které jednalo, jako by mělo plné právo
a přesvědčivé důvody být tam, kde být nemělo.
„Nemohl jsem si pomoct, vyslechl jsem si vaše povídání,“
chtěl pomalu zavést hovor k tomuto předmětu,
ale jeho pozornost rozptýlila její dlouhá, bílá šíje.
Nikdy předtím si nevšiml té dlouhé linie jejího krku,
jenž se tak bledě odrážel od ohnivé barvy jejích vlasů.
Odjel dřív, než dospěla natolik, aby si začala vyčesávat
vlasy nahoru. Ale dnešní móda si žádala spoustou
volných kudrlinek splývajících na krk. Lizzie pravděpodobně
stále pluje proti proudu.
„Ale ano, mohls,“ její zadýchaný hlas mu vtrhl do
myšlenek.
„Prosím?“
„Mohl sis pomoct. Jako každý jiný slušný gentleman.
Ale ty ses zjevně rozhodl, že budeš poslouchat,“
ani se nenamáhala se k němu otočit. Mluvila a přitom
kráčela dál. On však v jejím hlase slyšel, jak si ho dobírá.
Podivuhodně mu důvěřovala. Mohl by toho využít
ke svému účelu. Vždycky byla pro každou legraci.
Chytil ji za loket a nasměroval ji do jednoho nepoužívaného
salonu. Nechala se klidně vést, aniž by odmítala
tuto intimitu či lehký dotyk jeho ruky na měkkém,
zranitelném místečku na vnitřní paži. Ale jakmile se
ocitli za dveřmi, vymanila se z jeho sevření. Prázdné
prsty ho brněly z té náhlé ztráty. Nechal ji, aby ještě
kus poodešla, a zavřel dveře.
Místnost neosvětlovala žádná svíce ani lampa, pouze
měsíční svit. Lizzie v něm vyhlížela jako bledý
duch bez těla vznášející se v podivném světle. Přistoupil
o krok blíž. Potřeboval, aby byla skutečná, nikoli
pouhá iluze. Během let se stala vzdáleným, avšak přetrvávajícím
snem – kombinací vzpomínek a mladické
touhy – který ho strašil ve spánku.
Myslel na ni, nebo alespoň na její představu po
všechny ty roky téměř neustále. Vždycky byla s ním –
v jeho mysli. Skrývala se hned pod povrchem. Také
dnes večer sem přišel, aby se po ní poohlédl. Aby mu
pomohla zahnat jeho můry.
Ustoupila opatrně ještě o krok a nonšalantně se
opřela o křeslo v pozici vyjadřující znechucenou, unuděnou
lhostejnost.
„Tak co děláš v Dartmouthu? Nemáš se někde motat
na těch svých člunech?“
„Lodích,“ opravil ji automaticky, ale potom se
usmál vlastní hlouposti, že se to snaží Lizzie vysvětlit.
„Ty velké jsou lodě.“
„A oni tě nechají velet na jedné z těch velkých? Nejsi
na to trochu moc mladý?“ sklonila bradu, aby potlačila
úsměv, a pohlédla na něj zpod rusých řas. Velice
úsměvné. Vypadalo to, že s ním koketuje.
Pokud se chtěla chovat světácky, mohl se podle toho
rychle zařídit. Odpověděl jí rovněž úsměvem.
„Je těžké si to představit, že, Lizzie?“ široce rozevřel
paže, aby si ho mohla dobře prohlédnout.
Ale ona toho nevyužila. Místo toho sklouzla očima
na pár kusů nábytku v temné místnosti. „Teď už mi tak
nikdo neříká.“
„Lizzie? No, ale já ano. Nedovedu si představit, že
bych ti říkal jinak. Líbí se mi to. Rád ti říkám Lizzie,“
to jméno znělo v jeho ústech jako bzučení včely radující
se z nektaru. Jako polibek. Přistoupil k ní blíž, aby
mohl vidět smaragdovou barvu jejích očí, v pološeru
zastíněných, ale stále zářivých v kontrastu s její bílou
pletí. Naklonil se trochu moc blízko a zašeptal: „Lizzie.
To vždycky znělo jaksi… rošťácky.“
Prudce se otočila. Přes vnímavý obličej jí přelétla
starostlivost, jako by si najednou nebyla jistá sebou
ani jím, ačkoli to velice rychle zamaskovala.
Přesto ho nepřestala kradmo pozorovat, takže se
zklidnil, aby ho mohla podrobit prohlídce. Aby viděl,
jestli ho konečně začíná vnímat jako dospělého muže.
Setkal se s jejíma očima a cítil, jako by dostal kdesi
v nitru kopanec. V tom okamžiku přestaly být všechny
plány a strategie důležité. Zásadní bylo jedině to, aby
si ho Lizzie pořádně všimla.
Ona však udržela tvář bez jakéhokoli výrazu. S údivem
si uvědomil, že Lizzie nechce, aby si přečetl její
myšlenky či poznal její náladu. Ze všech sil se snažila
zabránit mu v tom, aby do ní viděl.
To byla nečekaná změna. Lizzie, kterou znal jako
dítě, si tak vášnivě žádala ze života co nejvíc, že tělem
i duší prožívala každý okamžik, každou činnost i dobrodružství.
Nezakrýval ji vnější nátěr uměle pěstované
nonšalance.
Ale to bylo pouze pozlátko. Tím si byl jistý. A stejně
jistý si byl i tím, že by se přes něj dokázal dostat.
S rozmyslem se nadechl a vyslal k ní pomalý, vroucí
úsměv, aby jí ukázal, že během několika posledních
minut v ní zcela určitě spatřil ženu……………………………….
Autor: | Essex, Elizabeth |
Překladatel: | Šimonová, Dana |
Název: | Cestou vášně |
Původní název: | The Pursuit of Pleasure |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 352 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 4.4.2012 |