Síla lásky

1

1864

Na zamračené zimní obloze nepřestávalo kroužit

hejno vran. Pod nimi se kolem otevřeného hrobu

shromáždil hlouček truchlících. Vzduch byl mrazivě

chladný a chlad svíral i jejich srdce.

Co bez něj budou dělat? Jak to zvládnou?

Ten muž, kterého ukládali do hrobu, byl jejich vikářem

a jistým způsobem i otcem. V té malé zapadlé vesnici

jménem Fardale nebyl nikdo jiný, kdo by o ně pečoval.

Vzpomínali, jak je reverend Colwell povzbuzoval

v konání dobra, chválil je i káral, ochraňoval je a svým

způsobem i miloval.

Už mezi nimi není. Nachladil se, když šel jednou

v noci ve vánici navštívit nemocného. Chvíli se zdálo,

že nemoc překonal, ale vyvinul se z toho zápal plic,

a tak pomalu chřadl, až zemřel,

Všichni cítili tu ztrátu, ale nejvíc bledá zarmoucená

dívka, jež nemohla od otevřeného hrobu odtrhnout oči.

V okamžiku, kdy na rakev dopadla první hrst země, je

zavřela. Byla to Rena Colwellová, dcera zemřelého.

Vedle ní stála mnohem mladší dívka, zabalená do

plédu, která ji vzala za ruku, aby jí projevila svou

účast. Ruka byla ztvrdlá každodenní prací, patřila služce

z fary.

„Pojďme, slečno,“ naléhala.

„Ještě chvíli, Ellie. Chci si promluvit s kurátem,

který prováděl obřad. Jen jdi, postav vodu na čaj a připrav

pár sendvičů. Bude s námi chtít chvíli posedět,

než odjede.“

Ale když došla k mladému namyšlenému muži, který

musel přijet až z jedné vzdálené farnosti, aby odsloužil

mši, nebylo pochyb o tom, že chce co nejdříve

zmizet. Byl to městský člověk a dával jasně najevo své

znechucení zdejším zapadákovem.

„Už víte, kdo by mohl přijít na otcovo místo?“ zeptala

se Rena.

„Není to žádná skvělá pozice, ale vždycky se najde

nějaký zoufalec, který nemá naději na nic lepšího.“

Rena ztuhla při té zjevné narážce na jejího otce, ale

on neomaleně pokračoval.

„Řekl bych, že jednoho dne se tady někdo objeví.

Škoda že ten obrovský dům, který jsem míjel po cestě

sem, není obydlený. Společensky významný člověk má

dobrý vliv na své okolí a kromě toho poskytne lidem

práci.“

„Poslední hrabě z Lansdale zemřel před deseti lety,“

řekla na to Rena. „A nikdo neví, kde je dědic, jestli vůbec

nějaký existuje. Možná že rodina vymřela a Grange

je od té doby prázdný.“

„Tak to je špatná zpráva. Musím už jít. V hotelu na

mě čeká večeře.“

S těžkým srdcem klopýtala osamělá Rena v počínajícím

soumraku domů. V kuchyni na ni s čajem čekala

Ellie, jediná služka, již si vikář mohl dovolit.

Obě mladé ženy se jako přítelkyně usadily u kuchyňského

stolu a ve večerním soumraku popíjely čaj.

„Už to nebyl on po smrti vaší matky,“ prohodila

Ellie.

„Máš pravdu,“ vzdychla Rena. „Je to divný pocit,

když si představíš, že tady ještě před rokem byla. Potom

se zhroutila a zemřela a něco z něj odešlo s ní. Býval

na mě vždycky tak hodný, ale nemohu se zbavit pocitu,

že je teď šťastnější.“

„Co budete dělat, slečno?“

Rena se smutně usmála. „To nevím. Ten kurát mi dal

jasně najevo, že se budu muset vystěhovat z domu.

Chápu to, samozřejmě. Vesnice potřebuje vikáře. Ale

kam půjdu?“

„Mohla byste být učitelkou, slečno. Tolik toho víte.“

„Jistě, hodně jsem toho přečetla, ale obávám se, že

to není dost na to, abych byla učitelkou nebo vychovatelkou.

Mohla bych se starat o děti, ale nikdo v okolí

není tak bohatý, aby si mě mohl najmout. Jediná věc,

kterou umím ve skutečnosti dobře, je starat se o dům.“

Ellie hlasitě zaprotestovala. „Vy ale nemůžete být

hospodyní, slečno. Co by tomu řekla vaše matka?“

„Matka by to jistě neschvalovala,“ souhlasila Rena.

„Její rodina byla ‚šlechta‘, takže i sňatek s duchovním

byl pod jejich úroveň. Byla to pro ně rána, když se matka

zamilovala do tatínka. Ale já si musím vydělat na živobytí,

takže budu ráda, když najdu nějaké počestné

zaměstnání dřív, než budu muset opustit faru.“

Podívala se omluvně na Ellie. „Já si tě už bohužel

nebudu moct dovolit.“

„To je v pořádku, slečno. Máma bude ráda, že budu

doma, když se teď Gladys vdala. Kromě toho je načase,

abych připomněla Bertovi, že žiju.“

„Bertovi?“

„Tomu mladíkovi od řezníka, vždyť víte. Myslím, že

se k sobě hodíme.“

Ellie odešla hned příští ráno, aby zkusila štěstí jinde.

Rena v tom prázdném studeném domě osaměla.

„Máš pravdu,“ vzdychla Rena. „Je to divný pocit,

když si představíš, že tady ještě před rokem byla. Potom

se zhroutila a zemřela a něco z něj odešlo s ní. Býval

na mě vždycky tak hodný, ale nemohu se zbavit pocitu,

že je teď šťastnější.“

„Co budete dělat, slečno?“

Rena se smutně usmála. „To nevím. Ten kurát mi dal

jasně najevo, že se budu muset vystěhovat z domu.

Chápu to, samozřejmě. Vesnice potřebuje vikáře. Ale

kam půjdu?“

„Mohla byste být učitelkou, slečno. Tolik toho víte.“

„Jistě, hodně jsem toho přečetla, ale obávám se, že

to není dost na to, abych byla učitelkou nebo vychovatelkou.

Mohla bych se starat o děti, ale nikdo v okolí

není tak bohatý, aby si mě mohl najmout. Jediná věc,

kterou umím ve skutečnosti dobře, je starat se o dům.“

Ellie hlasitě zaprotestovala. „Vy ale nemůžete být

hospodyní, slečno. Co by tomu řekla vaše matka?“

„Matka by to jistě neschvalovala,“ souhlasila Rena.

„Její rodina byla ‚šlechta‘, takže i sňatek s duchovním

byl pod jejich úroveň. Byla to pro ně rána, když se matka

zamilovala do tatínka. Ale já si musím vydělat na živobytí,

takže budu ráda, když najdu nějaké počestné

zaměstnání dřív, než budu muset opustit faru.“

Podívala se omluvně na Ellie. „Já si tě už bohužel

nebudu moct dovolit.“

„To je v pořádku, slečno. Máma bude ráda, že budu

doma, když se teď Gladys vdala. Kromě toho je načase,

abych připomněla Bertovi, že žiju.“

„Bertovi?“

„Tomu mladíkovi od řezníka, vždyť víte. Myslím, že

se k sobě hodíme.“

Ellie odešla hned příští ráno, aby zkusila štěstí jinde.

Rena v tom prázdném studeném domě osaměla.

„Ale papá, ve škole je jedna holka, co mi ubližuje,

někdy mám chuť ji uhodit.“

„To je přirozená reakce, má milá. Ale musíš tu zlost

potlačit. Musíš jí zlo oplácet dobrotou.“

Zkusila to, ale tyranizování se změnilo v posměšky.

Až jednoho dne to Rena nevydržela a oplatila jí to. Tehdy

zjistila, že dovede mít docela ostrý jazyk a že to pomáhá.

Otci o tom neřekla, ale trpěla výčitkami svědomí.

„Je mi to líto, papá,“ šeptala teď v horečce.

Pekařova žena jí otírala čelo a říkala si pro sebe:

„Chudinka, blouzní.“

Jak léta ubíhala, nikdo si ani nevšiml, jak se její povaha

mění. Byla stále víc sebejistá a rozhodná, ale musela

to před svými rodiči skrývat, protože pro dceru

duchovního to, podle jejich názoru, bylo naprosto nevhodné.

Když jí bylo asi tak čtrnáct, přijela do vsi skupina

kočovných herců a postavili si scénu na obecním trávníku.

Rena byla nadšená. Rodiče ji vzali na představení,

a to ji tak zaujalo, že projevila svou touhu. „Já bych

chtěla být herečkou!“

Vyděsilo je to. Už jen představa, že jejich dítě pomyslelo

na tak nemorální kariéru, je uvrhla v zoufalství.

Mamá slzela, papá zase jednou mluvil o ctnostné

ženě. Ale protože ji milovali, přesvědčovali sami sebe,

že je ještě příliš mladá na to, aby si uvědomovala, co říká.

Postupně se uklidnili a odpustili jí.

Jenže Rena nikdy nepřestala toužit po barvitějším životě,

dokonce i po nějakém dobrodružství.

Konečně se uzdravila. Její ošetřovatelky se s ní rozloučily

a nechaly ji samotnou. Sešla dolů do opuštěných

místností, ale spíž měla naplněnou výživnými potravinami.

Navštívila své zachránkyně, pokusila se jim

poděkovat, ony však všechny její díky odmítaly. Ani

lékař jí nedovolil byť jen zmínku o účtu. Prohlásil, že

už je zaplacený.

Tehdy poprvé si Rena uvědomila, jak byl její otec ve

vsi oblíbený a že ji také mají rádi.

Hřálo ji to u srdce, ale po dvou měsících stále ještě

neměla žádnou práci. Pokud to bylo možné, jedla zeleninu

ze zahrady a vejce od své slepice.

Denně očekávala dopis, ve kterém by jí sdělovali, že

byl vybrán nový vikář, ale biskup se neozýval. Vesnici

ani ji neměl kdo bránit před věčným zatracením.

„Co budu dělat?“ tázala se sama sebe znovu a znovu.

Byl čas vydat se vstříc dobrodružství, o kterém stále

snila. Ale jak to udělat? Na dobrodružství musí člověk

narazit, ale tady v té zapadlé, Bohem zapomenuté vísce

se to může stát dost těžko.

Vesnici v tak vzdálené části země zřídkakdy někdo

navštíví. Pokud by se to stalo, tak jenom díky tomu velkému

domu, který stojí uprostřed vesnice nějakých deset,

možná i víc generací, ale ten je prázdný a zanedbaný

už dobrých deset let. Od smrti posledního hraběte,

lorda Lansdalea.

Rena se na něj mlhavě pamatovala. Byl to starý muž,

kterého nezajímali lidé, kteří žili v jeho domcích. Zaměstnával

jenom pár sloužících v domě a bohužel skoro

žádné venku, takže vesničané věděli, že od něj práci

očekávat nemohou.

Neměl ani peníze. Dům, kterému říkali Grange a který

zdědil po předchozím hraběti, mu stěží poskytoval

místo, kde by složil hlavu, natož peníze, s nimiž by ho

mohl udržovat.

„Nemůže prodat ani dům, ani pozemky,“ říkával papá,

„protože jsou spojené s titulem. Musí být jako celek

předány dalšímu dědici.“

„Ale co když žádný není, papá?“

„Pak je to špatné. Všechno se změní v ruiny.“

Někdy Grange navštěvoval a Renu brával s sebou. Starý

hrabě si dívenku oblíbil a jednou jí chtěl ukázat věž,

která se nepatřičně tyčila do výšky ze středu budovy.

Ten výstup ji nadchl, ale hraběti se zatočila hlava

a museli ho snést. Podruhé se na věž nedostala, ani do

domu už nikdy nebyla pozvaná. Byla z toho smutná,

protože to místo bylo, i přes svůj neutěšený stav, překrásné,

úplně se do něj zamilovala.

Naposledy měla příležitost dostat se do domu před

deseti lety. Bylo jí dvanáct a noc předtím starý hrabě

zemřel. Pohřeb se konal v soukromé kapli. Zúčastnila

se ho s ostatními farníky a stejně jako oni doufala, že

přijede nový hrabě, dá místo do pořádku a přinese do

kraje prosperitu.

Ale nestalo se tak. Grange, hospodářství i polnosti

dál podléhaly zkáze a lidé propadali do stále hlubší

beznaděje.

Jediným vytržením z toho stavu byly teď zvěsti, že

někdo přijel nebo snad přijede a Grange otevře. Rena si

vzpomněla na otcova slova o dědictví a byla zvědavá,

jestli to znamená, že přijde nový hrabě…