Žánry
Autoři
Série
Síla lásky
od Rena zůstane po smrti svého otce, duchovního, úplně sama, bez peněz, nucena opustit svůj domov. Nepřílíš úspěšně se snaží najít nějakou práci. Zoufalá se modlí u velkého dřevěného kříže nedaleko panského sídla Grange, když objeví tři velmi staré zlaté mince. Je snad zachráněna? Čestná povaha jí nedovolí si mince ponechat, a tak je zanese novému dědici panství. Vznikne mezi nimi něžné přátelství, které je ohroženo jistým zbohatlíkem, pevně rozhodnutým provdat za mladého muže svou dceru. Ale ještě než láska a odvaha zvítězí, je třeba najít zbytek pokladu a vyřešit záhadu muže, který se tak podobá zlověstnému panu Wyngatovi.
1
1864
Na zamračené zimní obloze nepřestávalo kroužit
hejno vran. Pod nimi se kolem otevřeného hrobu
shromáždil hlouček truchlících. Vzduch byl mrazivě
chladný a chlad svíral i jejich srdce.
Co bez něj budou dělat? Jak to zvládnou?
Ten muž, kterého ukládali do hrobu, byl jejich vikářem
a jistým způsobem i otcem. V té malé zapadlé vesnici
jménem Fardale nebyl nikdo jiný, kdo by o ně pečoval.
Vzpomínali, jak je reverend Colwell povzbuzoval
v konání dobra, chválil je i káral, ochraňoval je a svým
způsobem i miloval.
Už mezi nimi není. Nachladil se, když šel jednou
v noci ve vánici navštívit nemocného. Chvíli se zdálo,
že nemoc překonal, ale vyvinul se z toho zápal plic,
a tak pomalu chřadl, až zemřel,
Všichni cítili tu ztrátu, ale nejvíc bledá zarmoucená
dívka, jež nemohla od otevřeného hrobu odtrhnout oči.
V okamžiku, kdy na rakev dopadla první hrst země, je
zavřela. Byla to Rena Colwellová, dcera zemřelého.
Vedle ní stála mnohem mladší dívka, zabalená do
plédu, která ji vzala za ruku, aby jí projevila svou
účast. Ruka byla ztvrdlá každodenní prací, patřila služce
z fary.
„Pojďme, slečno,“ naléhala.
„Ještě chvíli, Ellie. Chci si promluvit s kurátem,
který prováděl obřad. Jen jdi, postav vodu na čaj a připrav
pár sendvičů. Bude s námi chtít chvíli posedět,
než odjede.“
Ale když došla k mladému namyšlenému muži, který
musel přijet až z jedné vzdálené farnosti, aby odsloužil
mši, nebylo pochyb o tom, že chce co nejdříve
zmizet. Byl to městský člověk a dával jasně najevo své
znechucení zdejším zapadákovem.
„Už víte, kdo by mohl přijít na otcovo místo?“ zeptala
se Rena.
„Není to žádná skvělá pozice, ale vždycky se najde
nějaký zoufalec, který nemá naději na nic lepšího.“
Rena ztuhla při té zjevné narážce na jejího otce, ale
on neomaleně pokračoval.
„Řekl bych, že jednoho dne se tady někdo objeví.
Škoda že ten obrovský dům, který jsem míjel po cestě
sem, není obydlený. Společensky významný člověk má
dobrý vliv na své okolí a kromě toho poskytne lidem
práci.“
„Poslední hrabě z Lansdale zemřel před deseti lety,“
řekla na to Rena. „A nikdo neví, kde je dědic, jestli vůbec
nějaký existuje. Možná že rodina vymřela a Grange
je od té doby prázdný.“
„Tak to je špatná zpráva. Musím už jít. V hotelu na
mě čeká večeře.“
S těžkým srdcem klopýtala osamělá Rena v počínajícím
soumraku domů. V kuchyni na ni s čajem čekala
Ellie, jediná služka, již si vikář mohl dovolit.
Obě mladé ženy se jako přítelkyně usadily u kuchyňského
stolu a ve večerním soumraku popíjely čaj.
„Už to nebyl on po smrti vaší matky,“ prohodila
Ellie.
„Máš pravdu,“ vzdychla Rena. „Je to divný pocit,
když si představíš, že tady ještě před rokem byla. Potom
se zhroutila a zemřela a něco z něj odešlo s ní. Býval
na mě vždycky tak hodný, ale nemohu se zbavit pocitu,
že je teď šťastnější.“
„Co budete dělat, slečno?“
Rena se smutně usmála. „To nevím. Ten kurát mi dal
jasně najevo, že se budu muset vystěhovat z domu.
Chápu to, samozřejmě. Vesnice potřebuje vikáře. Ale
kam půjdu?“
„Mohla byste být učitelkou, slečno. Tolik toho víte.“
„Jistě, hodně jsem toho přečetla, ale obávám se, že
to není dost na to, abych byla učitelkou nebo vychovatelkou.
Mohla bych se starat o děti, ale nikdo v okolí
není tak bohatý, aby si mě mohl najmout. Jediná věc,
kterou umím ve skutečnosti dobře, je starat se o dům.“
Ellie hlasitě zaprotestovala. „Vy ale nemůžete být
hospodyní, slečno. Co by tomu řekla vaše matka?“
„Matka by to jistě neschvalovala,“ souhlasila Rena.
„Její rodina byla ‚šlechta‘, takže i sňatek s duchovním
byl pod jejich úroveň. Byla to pro ně rána, když se matka
zamilovala do tatínka. Ale já si musím vydělat na živobytí,
takže budu ráda, když najdu nějaké počestné
zaměstnání dřív, než budu muset opustit faru.“
Podívala se omluvně na Ellie. „Já si tě už bohužel
nebudu moct dovolit.“
„To je v pořádku, slečno. Máma bude ráda, že budu
doma, když se teď Gladys vdala. Kromě toho je načase,
abych připomněla Bertovi, že žiju.“
„Bertovi?“
„Tomu mladíkovi od řezníka, vždyť víte. Myslím, že
se k sobě hodíme.“
Ellie odešla hned příští ráno, aby zkusila štěstí jinde.
Rena v tom prázdném studeném domě osaměla.
„Máš pravdu,“ vzdychla Rena. „Je to divný pocit,
když si představíš, že tady ještě před rokem byla. Potom
se zhroutila a zemřela a něco z něj odešlo s ní. Býval
na mě vždycky tak hodný, ale nemohu se zbavit pocitu,
že je teď šťastnější.“
„Co budete dělat, slečno?“
Rena se smutně usmála. „To nevím. Ten kurát mi dal
jasně najevo, že se budu muset vystěhovat z domu.
Chápu to, samozřejmě. Vesnice potřebuje vikáře. Ale
kam půjdu?“
„Mohla byste být učitelkou, slečno. Tolik toho víte.“
„Jistě, hodně jsem toho přečetla, ale obávám se, že
to není dost na to, abych byla učitelkou nebo vychovatelkou.
Mohla bych se starat o děti, ale nikdo v okolí
není tak bohatý, aby si mě mohl najmout. Jediná věc,
kterou umím ve skutečnosti dobře, je starat se o dům.“
Ellie hlasitě zaprotestovala. „Vy ale nemůžete být
hospodyní, slečno. Co by tomu řekla vaše matka?“
„Matka by to jistě neschvalovala,“ souhlasila Rena.
„Její rodina byla ‚šlechta‘, takže i sňatek s duchovním
byl pod jejich úroveň. Byla to pro ně rána, když se matka
zamilovala do tatínka. Ale já si musím vydělat na živobytí,
takže budu ráda, když najdu nějaké počestné
zaměstnání dřív, než budu muset opustit faru.“
Podívala se omluvně na Ellie. „Já si tě už bohužel
nebudu moct dovolit.“
„To je v pořádku, slečno. Máma bude ráda, že budu
doma, když se teď Gladys vdala. Kromě toho je načase,
abych připomněla Bertovi, že žiju.“
„Bertovi?“
„Tomu mladíkovi od řezníka, vždyť víte. Myslím, že
se k sobě hodíme.“
Ellie odešla hned příští ráno, aby zkusila štěstí jinde.
Rena v tom prázdném studeném domě osaměla.
„Ale papá, ve škole je jedna holka, co mi ubližuje,
někdy mám chuť ji uhodit.“
„To je přirozená reakce, má milá. Ale musíš tu zlost
potlačit. Musíš jí zlo oplácet dobrotou.“
Zkusila to, ale tyranizování se změnilo v posměšky.
Až jednoho dne to Rena nevydržela a oplatila jí to. Tehdy
zjistila, že dovede mít docela ostrý jazyk a že to pomáhá.
Otci o tom neřekla, ale trpěla výčitkami svědomí.
„Je mi to líto, papá,“ šeptala teď v horečce.
Pekařova žena jí otírala čelo a říkala si pro sebe:
„Chudinka, blouzní.“
Jak léta ubíhala, nikdo si ani nevšiml, jak se její povaha
mění. Byla stále víc sebejistá a rozhodná, ale musela
to před svými rodiči skrývat, protože pro dceru
duchovního to, podle jejich názoru, bylo naprosto nevhodné.
Když jí bylo asi tak čtrnáct, přijela do vsi skupina
kočovných herců a postavili si scénu na obecním trávníku.
Rena byla nadšená. Rodiče ji vzali na představení,
a to ji tak zaujalo, že projevila svou touhu. „Já bych
chtěla být herečkou!“
Vyděsilo je to. Už jen představa, že jejich dítě pomyslelo
na tak nemorální kariéru, je uvrhla v zoufalství.
Mamá slzela, papá zase jednou mluvil o ctnostné
ženě. Ale protože ji milovali, přesvědčovali sami sebe,
že je ještě příliš mladá na to, aby si uvědomovala, co říká.
Postupně se uklidnili a odpustili jí.
Jenže Rena nikdy nepřestala toužit po barvitějším životě,
dokonce i po nějakém dobrodružství.
Konečně se uzdravila. Její ošetřovatelky se s ní rozloučily
a nechaly ji samotnou. Sešla dolů do opuštěných
místností, ale spíž měla naplněnou výživnými potravinami.
Navštívila své zachránkyně, pokusila se jim
poděkovat, ony však všechny její díky odmítaly. Ani
lékař jí nedovolil byť jen zmínku o účtu. Prohlásil, že
už je zaplacený.
Tehdy poprvé si Rena uvědomila, jak byl její otec ve
vsi oblíbený a že ji také mají rádi.
Hřálo ji to u srdce, ale po dvou měsících stále ještě
neměla žádnou práci. Pokud to bylo možné, jedla zeleninu
ze zahrady a vejce od své slepice.
Denně očekávala dopis, ve kterém by jí sdělovali, že
byl vybrán nový vikář, ale biskup se neozýval. Vesnici
ani ji neměl kdo bránit před věčným zatracením.
„Co budu dělat?“ tázala se sama sebe znovu a znovu.
Byl čas vydat se vstříc dobrodružství, o kterém stále
snila. Ale jak to udělat? Na dobrodružství musí člověk
narazit, ale tady v té zapadlé, Bohem zapomenuté vísce
se to může stát dost těžko.
Vesnici v tak vzdálené části země zřídkakdy někdo
navštíví. Pokud by se to stalo, tak jenom díky tomu velkému
domu, který stojí uprostřed vesnice nějakých deset,
možná i víc generací, ale ten je prázdný a zanedbaný
už dobrých deset let. Od smrti posledního hraběte,
lorda Lansdalea.
Rena se na něj mlhavě pamatovala. Byl to starý muž,
kterého nezajímali lidé, kteří žili v jeho domcích. Zaměstnával
jenom pár sloužících v domě a bohužel skoro
žádné venku, takže vesničané věděli, že od něj práci
očekávat nemohou.
Neměl ani peníze. Dům, kterému říkali Grange a který
zdědil po předchozím hraběti, mu stěží poskytoval
místo, kde by složil hlavu, natož peníze, s nimiž by ho
mohl udržovat.
„Nemůže prodat ani dům, ani pozemky,“ říkával papá,
„protože jsou spojené s titulem. Musí být jako celek
předány dalšímu dědici.“
„Ale co když žádný není, papá?“
„Pak je to špatné. Všechno se změní v ruiny.“
Někdy Grange navštěvoval a Renu brával s sebou. Starý
hrabě si dívenku oblíbil a jednou jí chtěl ukázat věž,
která se nepatřičně tyčila do výšky ze středu budovy.
Ten výstup ji nadchl, ale hraběti se zatočila hlava
a museli ho snést. Podruhé se na věž nedostala, ani do
domu už nikdy nebyla pozvaná. Byla z toho smutná,
protože to místo bylo, i přes svůj neutěšený stav, překrásné,
úplně se do něj zamilovala.
Naposledy měla příležitost dostat se do domu před
deseti lety. Bylo jí dvanáct a noc předtím starý hrabě
zemřel. Pohřeb se konal v soukromé kapli. Zúčastnila
se ho s ostatními farníky a stejně jako oni doufala, že
přijede nový hrabě, dá místo do pořádku a přinese do
kraje prosperitu.
Ale nestalo se tak. Grange, hospodářství i polnosti
dál podléhaly zkáze a lidé propadali do stále hlubší
beznaděje.
Jediným vytržením z toho stavu byly teď zvěsti, že
někdo přijel nebo snad přijede a Grange otevře. Rena si
vzpomněla na otcova slova o dědictví a byla zvědavá,
jestli to znamená, že přijde nový hrabě…
Autor: | Cartland, Barbara |
Překladatel: | Kratochvílová, Jarmila |
Název: | Síla lásky |
Původní název: | The Cross of Love |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-569-8 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 152 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 26.9.2012 |