Autoři

Série

  • Krásná Fedora se po smrti své matky ocitá v tíživé situaci. Její rodina nemá peníze na údržbu rozlehlého zámku, v němž žije – ve skutečnosti totiž nemá dost peněz ani na jídlo. Když její otec z podvýživy uléhá na lůžko, Fedořin bratr odjíždí hledat štěstí do Indie a nechává všechny problémy na dívčiných bedrech. Rodina sice vlastní rozsáhlou sbírku cenných obrazů, považuje ji však za nedotknutelné dědictví, a Fedořin otec je spíše rozhodnut zemřít hlady, než aby prodal jediný obraz. V tom okamžiku přichází nečekané pozvání do Hevershamského zámku, kde by se Fedora se svým otcem měli podílet na restauraci místní sbírky obrazů. Kromě uchvacujících maleb však zámek skrývá mnohá tajemství, děsivé nebezpečí – a také lásku.

  • 1

    1841

    Fedora utírala prach v salonu, když do dveří vstoupil

    Jim. Byl to malý šlachovitý mužík, který už přicházel

    do let a vlasy nad ušima se mu pomaličku barvily

    do šeda. Měl však čestné oči, které jí oddaností připomínaly

    kokršpaněla.

    „Nemá to cenu, slečno Fedoro,“ řekl. „Už nám nedá

    žádný jídlo, dokud mu nezaplatíme.“

    Fedora si povzdechla.

    Čekala to, jediný obchod ve vesnici byl však kromobyčej

    shovívavý k jejich dluhu, který rostl a rostl, až ji

    zahanbovalo požádat byť jen o skývu chleba.

    „Budeme muset něco prodat,“ řekla, jako by mluvila

    více k sobě než k Jimovi.

    „Můžu vzít jeden z těch vobrázků do Londýna, slečno

    Fedoro.“

    „Oba víme, že nemáme právo je prodat,“ odvětila

    Fedora. „Patří siru Philipovi, a co asi řekne, až se vrátí

    domů a zjistí, že zmizely?“

    „Řek bych, že mu na vobrázcích nebude za mák záležet,

    když budete vy a pán v hrobě,“ poznamenal Jim

    s nevyvratitelnou logikou.

    Fedora si znovu povzdechla. Odhodlaně bojovala

    proti prodeji posledních cenností, které v domě zbyly,

    zatímco její bratr odjel na východ, aby se tam pokusil

    získat jmění.

    Vždycky jí připadalo, že rozloučit se s obrazy, jež

    po mnoho století sbíraly generace Colwynů, je jako

    zradit vlastní krev. Sbírka na Mountsorrelu byla věhlasná

    a byla by přitáhla daleko víc pozornosti, kdyby

    tam někdy přijímali hosty – což si ovšem nemohli

    dovolit. Bylo obtížné porozumět tomu, jak její otec

    dokázal po tak dlouhou dobu udržovat obrovské sídlo,

    které se dědilo z otce na syna už od dob královny

    Alžběty.

    Zdědil pěknou řádku dluhů, které ho tížily jako

    mlýnský kámen, a zdálo se, že přejdou i na jeho jediného

    syna. Vlastník Mountsorrelu byl na své dědictví nevýslovně

    pyšný a byl by žil na svém panství, i kdyby to

    nebylo nic jiného než díra v zemi. Proto obýval se svou

    dcerou pouze několik pokojů z obrovského domu, zatímco

    v ostatních se propadal strop, krysy se prohryzávaly

    táflováním, netěsnícími okny dovnitř zatékalo

    a díry ve střeše se rok od roku zvětšovaly.

    V pokojích, které obývali, ležely prošoupané koberce,

    záclony tam připomínaly hadry a křesla byla v tak

    mizerném stavu, že sedět v nich nebylo ani trochu pohodlné.

    Na stěnách však visely obrazy, které měly hodnotu

    celého jmění. Byly samozřejmě součástí Philipova

    dědictví a po něm je měli získat jeho synové a vnuci

    a další generace, které po nich přijdou.

    Pokud existovali nějací správci majetku, kteří se měli

    starat o to, aby se obrazy zachovaly nedotčené, Fedora

    o nich nikdy neslyšela a měla dojem, že jestli vůbec

    kdy žili, musí již být dávno po smrti. Nebylo však třeba

    žádných správců ani kurátorů, aby uchovávali to, co

    Colwynovi považovali za největší bohatství, za něž

    Pokládali životy a byli ochotni tak učinit i v budoucnu.

    Když si prohlížela zdi, napadlo ji, že je úžasné vidět

    obrazy, po nichž touží každé muzeum. Jeden z nich, od

    Holbeina, byl dokladem malířova ďábelsky pronikavého

    vhledu do lidské povahy. Barvy, které byly součástí

    jeho unikátního stylu, pozoruhodně ladily s těmi, které

    používal Hogarth, jehož malba visela hned vedle. Protože

    jí bylo jasné, že se ani s jedním z nich nedokáže

    rozloučit, Fedora se zahleděla na nádherný obraz od

    Fragonarda, na němž se, jak jí řekl otec, snoubil realismus

    a abstrakce v dokonale přesné rovnováze. Právě

    před touto malbou stával Alexander Colwyn dlouhé

    hodiny a Fedora věděla, že ať už prodá cokoli, o tento

    obraz ho připravit nesmí.

    A tak se místo toho zahleděla na malbu od Raeburna.

    Byla nápadná svými energickými konturami, jasnými

    barvami, a jak jí často opakoval otec, svým pochopením

    charakteru.

    „Jaký umělec!“ zvolal před pouhým týdnem. „A ani

    nepotřeboval skici, maloval rovnou na plátno!“

    Když se Fedora otočila od Raeburna k obrazu od

    van Dycka, v jejích velkých očích se objevila beznaděj.

    Byl na něm jeho nenapodobitelným stylem zpodobněn

    majitel Mountsorrelu se zámkem v pozadí;

    s kloboukem na hlavě a hůlkou v ruce, jako by se právě

    chystal na procházku v zahradách, aby zkontroloval

    své panství. Fedora si v tu chvíli uvědomila, že ať už

    se bude muset zbavit čehokoli, rodinné portréty musí

    zůstat nedotčeny, a znovu poznamenala, spíše k sobě

    než k Jimovi, který stál vedle ní: „Nesmíme se dotknout

    ničeho v tomto pokoji.“

    „Vedle je jich hromada opřená o zeď.“

    Fedora vykřikla. „Na těch papa právě pracuje. Hned

    by zjistil, kdyby jeden z nich zmizel.“

    Kdyby do domu vstoupil cizinec, okamžitě by ho

    upoutalo, že v takové ruině jsou na stěnách obrazy,

    které září jasem vyleštěného drahokamu. Alexander

    Colwyn přišel ke svému chudému dědictví jako poměrně

    mladý muž a rozhodl se, že s obrazy musí něco

    udělat. Přestože jeho otec i dědeček byli na malby

    velmi hrdí, nijak se o ně nestarali, a tak se některé vyboulily

    z rámu, z jiných se odlupovala barva a všechny

    věkem ztmavly, takže přišly o své původní barvy

    a krásu.

    Když byl Alexander Colwyn v Oxfordu, spřátelil se

    s mužem, jenž vedle úctyhodného titulu zdědil i velký

    dům a velkolepou sbírku obrazů. Součástí dědictví byl

    i dostatek peněz, aby se mohl o své poklady starat, jak

    si zasloužily. Alexander Colwyn s ním strávil nějaký

    čas, a tak se dozvěděl, kdo je nejlepší restaurátor v kraji,

    kdo dokáže oživit obrazy tak, aby vypadaly, jako

    když opouštěly ateliér původního malíře. Když zjistil,

    kdo to je, nejenom že se za ním vypravil do Londýna,

    ale také ho přesvědčil, aby z něj učinil svého žáka a naučil

    jej dovednostem, které dokonale zvládalo jen nemnoho

    mistrů.

    Když se pak navrátil domů, začal pracovat se svými

    vlastními obrazy, až je jeden po druhém zrenovoval do

    původního stavu. To, co začalo jako nutnost, se pro něj

    posléze stalo radostí a zábavou, která však daleko přesáhla

    obyčejnou zálibu – ve skutečnosti, jak si z něj Fedora

    často utahovala, se z ní stala téměř profesionální

    vášeň. Mnoho přátel Alexandera prosilo o pomoc se

    svými vlastními obrazy a on je velice rád vyslyšel. Protože

    byl za svou práci odměněn slovy díků, nikoli však

    penězi, které by ho ani nenapadlo přijmout, Fedora

    s hořkostí uvažovala o tom, že kvůli nákupu materiálu

    nutného k restaurování maleb boháčů se oni sami budou

    muset obejít bez jídla. V posledním roce však Ale-

    xanderovi nebylo dobře, a tak byl nucen odmítat práci

    svým přátelům i známým. Protože však předal své znalosti

    Fedoře a žádal ji často o pomoc, dívka někdy uvažovala

    o tom, jestli by neměla odpovědět na žádosti

    o restauraci děl s tím, že by si zároveň řekla i o peníze.

    Věděla ale, že jejího otce by něco takového zděsilo

    a rozčílilo, neboť by to považoval za ponižující, a tak se

    mu ani neodvážila něco podobného navrhnout. Teď

    však už nemohli dál, a pokud se jim nepodaří najít nějakou

    cestu, jak získat peníze, její otec zemře. Fedoře

    bylo jasné, že za jeho stav nemohla pouze podivná nemoc,

    ale také skutečnost, že byl podvyživený, nemohla

    si však dovolit mu opatřit jídlo, které doktor považoval

    za nezbytné.

    Když byl ještě doma Philip, lovil na panství králíky

    a kachny, které se usídlily na potůčku protínajícím starobylý

    park a vlévajícím se do jezera, jež kdysi bývalo

    nádherné. Teď však bylo zanedbané a zarostlé řasami,

    kosatci a lekníny, které se rozmnožily natolik, že téměř

    pokrývaly celou hladinu. Philip tu nebyl a Jim to s puškou

    příliš neuměl – a navíc si stejně nemohli dovolit

    náboje. Chovali slepice, takže mívali vejce, ale když

    snědli ty, které už pro stáří nesnášely, bylo obtížné je

    nahradit. A zelenina, o kterou Jim ve volných chvílích

    pečoval, nemohla zasytit muže, jemuž doktor předepsal

    maso a další výživné potraviny.

    „Podívám se nahoru, Jime,“ řekla Fedora. „V mém

    pokoji je Fra Filippo Lippi, na nějž si možná otec nevzpomene.“

    Věděla však, že ztratit nádhernou malbu

    madony hluboce uctívající své dítě bude jako ztratit

    část sebe sama. Fedora tolikrát obdivovala citlivost

    Lippiho práce, jeho smysl pro barvu a mystiku a duchovnost

    rozjímání, které obraz zpodobňoval, že se stala

    doslova součástí její mysli.

    Pak už zbývala jediná možnost, jediná malba, která

    byla výhradně její – a to z velice osobních důvodů.

    V ložnici, do které se přestěhovala po smrti své matky,

    visel van Dyckův Odpočinek na cestě do Egypta.

    Její otec často říkával, že mu madona držící si u prsu

    své dítě připomíná dívku, kterou pojal za manželku,

    a její matka tuto lichotku přijímala, neboť ona podobnost

    byla nepopiratelná.

    Když Fedora vyrostla, říkávala jí: „Možná že je

    mi podobná, má drahá, ale také by to mohl být tvůj

    portrét.“

    Fedoru ta myšlenka nadchla natolik, že si obraz prohlížela,

    až měla pocit, že pokud tam podobnost nebyla

    předtím, teď už se madonina tvář vtiskla do její. I ona

    měla měkké tmavé vlasy, které jí rámovaly drobný

    oválný obličej, rovný nosík a velké nevinné oči. Když

    pak pohlédla do zrcadla, neviděla pouze sebe, ale také

    madonu.

    Jak bych ho mohla prodat? ptala se nyní.

    Protože ji myšlenka na ztrátu něčeho tak nádherného

    ostře zabolela, zamířila k oknu a zahleděla se

    ven na huňaté keře, které se bez péče zahradníků rozrostly

    v hotovou džungli, nádhernou, divokou a primitivní.

    „To je k ničemu, slečno,“ řekl jí Jim za zády. „Budem

    muset něco podniknout, to je jasný.“

    „Vím, Jime, a je mi stydno z toho, že trpíš s námi.

    Nemám tušení, co bychom si bez tebe počali.“ Při těch

    slovech si uvědomila, že Jim nedostal zaplaceno už

    nejméně rok, a pokud trpí hlady ona, on na tom nebude

    o nic lépe. Oba jedli co nejméně, aby její otec mohl dostávat

    větší porce, díky nimž alespoň zůstáv al naživu……………..

  • Autor: Cartland, Barbara
    Překladatel: Volná, Kristina
    Název: Obraz lásky
    Původní název: A Portrait of Love
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-394-6
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 160
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 11.5.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.