Autoři

Série

Hlavolam lásky

od
Cartland, Barbara
  • Pařížské jaro, plné příslibů, uvítá osmnáctiletou Monu na prahu života. Přímo z kláštera, kde byla vychována, odjíždí do Londýna, kde se ocitne přímo ve víru nejbohatší a nejzábavnější společnosti. Její falešné pozlátko ji však brzy unaví, a tak se provdá za spolehlivého, hodného Petera. Jaké je však její zděšení, když zjistí, že Alec, jeho protřelý bratr, je právě tím mužem, s nímž prožila neuvěřitelnou noc. Toto krátké dobrodružství jí však stále nedává spát. A síla bouřlivých emocí překvapí i ji samotnou. Dokáže mladá dívka odolat obtížím a pokušení zkušeného svůdce i vlastní nově nabyté svobody? Zdá se, že Monu její krása a vtip vedou  pouze do neštěstí. Ve sporu mezi rozumem a citem, mezi hříchem a nevinností, dojde ke dramatickému konfliktu plnému překvapivých zvratů, během nichž Mona postupně rozluští tajemství svého srdce. Ale autorka Barbara Cartland je mistryní happyendů, takže se na šťastný konec můžete těšit i tentokrát. Ale pozor: Svatba to tentokrát není!

  • 1

    Byl začátek dubna, jeden z těch prvních jarních dní,

    kdy se zdá, že i sám vzduch se třpytí ve slunečním

    světle. Nová zeleň na stromech zářila stejně průzračně

    jako moře časně ráno nebo jako hbitý potůček, bublající

    mezi skalami a kopci. Jemný větřík ševelil o dobrodružstvích.

    Vzrušení, očekávání – vše se chvělo v touze

    po odhalení. Opojná atmosféra, rozechvěle slibující

    úžasně vzrušující chvíle, působila jako opona, když se

    pomalu zvedá v očekávání dramatu.

    Paříži vládla atmosféra plná vzruchu a shonu, neboť

    se převlékala a přebarvila, aby oslavila odchod tuhé zimy.

    Otevírala dveře a okna novému návštěvníkovi příslibem

    zlatých dní.

    S očekáváním se ohlížela po svých dětech a obdivovatelích,

    těšila se na nové myšlenky, objevené ideály,

    čerstvé naděje a oživené touhy a slibovala mladé jarní

    lásky, které přinesou tisíce pletek a romancí.

    Chodci pospíchali křivolakými uličkami, po řece

    pluly bachraté bárky, a dokonce i povýšení policisté

    vypadali, jako by i oni pocítili gaieté de coeur – radost

    v srdci s prvními zářivými paprsky bledého slunce,

    které se stydlivě objevily – jako když se mladá dívka

    poprvé objeví ve společnosti.

    Na bulvárech prodavači květin zaplnili své stánky

    žlutým zlatem: narcisy, které rostou tam, kde bohyně

    Persefona klade své bosé nohy při návratu z chmurné

    podzemní říše, v níž jsme truchlili během jejího uvěznění

    v chladných a temných zimních dnech, jak nám

    vyprávějí legendy.

    Za pařížskými zahradami a Boulogneským lesíkem

    se zelenajícími se stromy a jiskřivými prameny se na

    úbočí kopce rozkládá malebná vesnička St. Cloud.

    Svažuje se zvolna dolů k řece, jejíž rychlé vody se malebně

    vinou až ke klášteru Sacré Coeur. Tmavé hábity

    jeptišek už po celé věky vrhaly chmurné stíny na jeho

    budovy z šedivého kamene s vysokými vitrážovými

    okny a tesanými růžicemi. Obklopují ho zahrady se záplavou

    zeleně mezi dlážděnými cestičkami, s rozlehlými,

    zelenými trávníky obklopenými tisy, v jejichž temně

    zelených hloubkách nerušeně odpočívala dávná

    tajemství.

    Ale v tomto století nádvoří ožilo mladistvým smíchem

    a spěšným zvukem lehkých kroků, příliš netrpělivých,

    se spontaneitou mládí, na každém kroku očekávajícího,

    že se k němu zvolna přiloudá dobrodružství.

    Nechat život bezcílně plynout a tiše čekat, až se sláva

    sama přiblíží na dosah ruky. Dlouhé místnosti, plné

    dychtivých postav podobných vílám, které neúnavně

    pobíhaly sem a tam, zpívaly a pokřikovaly z čiré joie

    de vivre, radosti ze života. Dubové schodiště, jež poznalo

    jemný krok královen i neviditelné hrozby vrahů,

    unikajících spravedlnosti, teď zakoušelo neodolatelný

    klapot nožek, přeskakujících poslední tři schody. Dokonce

    i příšeří kaple, s dlaždicemi oblýskanými koleny

    nespočetných poutníků, naplněné tichou nádherou pravé

    zbožnosti, nyní ožilo nepokojné, nedospělé…

    Jeptišky milovaly své žačky, dívky všech možných národností

    mezi třináctým a osmnáctým rokem věku, mezi

    nimiž však přece jen převažovaly Angličanky.

    „Těžký úkol, ale jak inspirativní!“ říkával jim často

    Monsieur le Curé, „skutečné poslání od našeho dobrého

    Boha.“

    Dnešek byl posledním dnem velikonočního semestru,

    a stovky dívek, naplněné vzrušeným očekáváním,

    si právě chvatně balily svá zavazadla. Překotně štěbetaly

    jedna přes druhou, plánovaly si návštěvy, setkání

    a večírky na celé čtyři týdny nadcházejících prázdnin.

    Chvatně si zapisovaly adresy, domlouvaly schůzky

    a rozdávaly pozvání se vší radostnou bezstarostností

    nezkrotného mládí, dosud nedotčeného realitou a plného

    neposkvrněných ideálů.

    V jedné z opuštěných tříd stála dívka a upřeně hleděla

    na vyprázdněnou lavici, nyní zbavenou všech osobních

    předmětů. Na otevřené desce bylo vidět nahrubo

    vyryté iniciály MV, umělecky vyplněné zlatavou barvou

    a červeným inkoustem.

    Mona Vivienová byla oslnivě krásná, podobná typům,

    které tolik miloval Botticelli. Dokonalou jemnost

    rysů podtrhovala záplava jemných tmavých vlasů, jež

    v určitém světle hrály až do modra, jak bývají často popisovány

    hrdinky románů červené knihovny. Oči měla

    neobyčejně tmavé, a pokud ji něco citově zaujalo, objevily

    se v nich bezedné hloubky jako na neprobádaném

    moři. Štíhlou, neobyčejně ladnou postavou i dokonalým

    držením těla připomínala jednu z oněch benátských

    krásek ze 17. století, vyznačujících se nenapodobitelnou

    vznosností a lehkým pohybem. V klidu její tvář působila,

    jako by právě vystoupila z jednoho z výklenků

    v kapli a pouze odhodila svatozář a naškrobené roucho.

    Působila takřka jako světice, ale jen do chvíle, dokud se

    nezasmála. Pak iluze zmizela, oválný obličej se rozzářil

    dvěma dolíčky, v očích se jí rozsvítily jiskřičky a úsměv

    prozradil zemitý smysl pro humor.

    Její štěstí však zatím nemohlo završit, protože se dosud

    nikdy nepřiblížila ke skutečnému životu. Měla sice

    živou představivost, jež v ní povzbuzovala víru ve svět,

    ale zároveň v ní vybudovala jakousi magickou zeď. Její

    zkušenost zatím tvořilo pouze náboženství, smíšené

    s idealismem pohádkového světa, který nacházel stopy

    nesmrtelnosti v každém kameni a v šumění každého

    potoka slyšel hudbu tisíce nebeských hlasů. To vše jí

    bránilo dotknout se reality.

    Dnes však byla Mona zadumaná. V mysli se jí svářil

    smutek s očekáváním. Byly to poslední hodiny, které

    měla prožít podobná motýlí kukle. Zítra, až se rachotivý

    školní autobus dýchavičně vydá směrem k Paříži, už

    jako dokončený motýl vyrazí do světa, vstříc slunci

    i dešti, tentokrát už bez úkrytu za svou zdí. Když ji do

    kláštera před pěti lety přivedli jako malé, poněkud

    stydlivé třináctileté děvčátko, připadalo jí zde všechno

    cizí. Teď, když klášter opouštěla jako jedno z jeho dětí,

    milovala jej jako svůj druhý domov. Ba dokonce víc,

    jako svůj skutečný domov, neboť Anglii už nenavštívila

    mnoho let.

    Lady Vivienová zařídila, že Mona vždy o prázdninách

    pobývala s guvernantkou a se svou starou služebnou

    Annette na cestách. Procestovaly mnoho krásných

    zemí – pobývaly v Provenci, v Normandii i v Bretani,

    v hornatých vesničkách v Itálii i mezi úrodnými vinicemi

    Španělska. Především však Mona vždy trávila nejméně

    týden u své babičky, vévodkyně z Templedonu,

    která vlastnila vilu poblíž Florencie. Všechno to cestování

    v Moně jen dál povzbudilo lásku ke všemu krásnému

    i ke všem druhům umění. Vévodkyně ji rovněž

    poučila o umění se oblékat a s potěšením své vnučce

    pomáhala vybírat jemné italské hedvábí a ručně tkané

    brokáty, jež tak lichotily její neobvyklé kráse.

    Se svou inteligencí a vzděláním byla Mona podivuhodně

    připravená vstoupit do světa, ale její ideály

    v něm nemohly mít dlouhého trvání. Na to byly příliš

    vznešené, příliš dětinské, příliš čisté. Vyrostla v prostředí

    tichého kláštera, opečovávaná a hýčkaná lidmi,

    kteří ji milovali. V lidstvu tak spatřovala ty nejúžasnější

    schopnosti, jež se však ani při nejvyšším úsilí nemohly

    měřit s vrcholem dokonalosti, již od něj požadovala.

    Mona s klapnutím zavřela lavici a přistoupila k oknu.

    Pohlédla na zelené trávníky a hřiště, mezi nimiž se

    pod úbočím St. Cloud vinula řeka jako stříbrná stuha.

    Myslela na generace žen, které se zde uzavřely před

    světem, jen s vyhlídkou na zdejší velebný klid, a jež

    poznaly jen tichou krásu božího díla. Nikdy nezaslechly

    ani nezažily volání krve či pozlátko slávy, ani spěch,

    chvějivé štěstí či omamující náklonnost. Nepocítily

    smutek a hanbu porážky, zdrcující žal či neutišitelnou

    a zoufalou lásku.

    Jejich světu vládly klid a vyrovnanost, ale ten druhý

    svět tam venku si přál být dobyt. Proč tedy odolávat jeho

    volání?

    Náhle na ni padla tíha budoucnosti. Co asi skrývají

    všechny ty roky, které na ni čekají? Roky, podobné

    dlouhé bílé cestě, vedoucí tolika různými kraji, než dospěje

    do mlhy znamenající smrt – cesty dlouhé desítky

    let, po níž může dojít až k vrcholkům vysokých hor,

    majestátních a nádherných, ale která ji také může svést

    do vábivě zelených močálů a mokřin, jež číhají kolem.

    Dveře třídy se hlučně rozlétly a dovnitř s chvatem

    vpadla hezká dívka.

    „Mono, drahoušku,“ vykřikla, „všude tě hledám!“

    Vyskočila na lavici a usadila se na ní s nohama

    opřenýma o židli. Sally Cuttsová si nikdy nesedala

    způsobem, jaký volí ostatní lidé. Buď nejistě balancovala

    na židli nakloněné dozadu, nebo ji použila jako

    opěradlo a sama se uvelebila v nějaké neobvyklé pozici

    na zemi. Byla Američanka, jak prozrazoval její přízvuk

    navzdory vytrvalé snaze jeptišek ji jej zbavit, se

    slámově plavými vlasy, které nikdy neměla pořádně

    učesané, pihovatým nosíkem, nezbednýma zelenýma

    očima s dlouhými tmavými řasami a s pusou jako růžové

    poupě, což z ní dohromady tvořilo neobyčejně

    působivý zjev.

    Sally se nějakým způsobem pokaždé dostala do potíží.

    Neustále prováděla nějaké rošťáctví, ale vždy se

    z něj natolik očividně těšila, že se na ni nikdo nemohl

    dlouho zlobit. Měla v sobě tolik vervy, že ji nešlo vtěsnat

    do předpisů o slušném chování.

    Její rodiče byli nesmírně bohatí lidé a neuvěřitelně

    svou dceru rozmazlovali, ale Sally měla naštěstí od přírody

    opravdu dobrou povahu, že ji ani jejich přílišná

    shovívavost nedokázala zničit.

    Jakkoliv se to zdálo nepravděpodobné, mezi Monou

    a Sally se vytvořilo pevné přátelství a takřka se nedaly

    odloučit. Mona, ačkoliv byla z obou tou tišší a klidnější,

    se pod Sallyiným vedením dala často zlákat k nějakým

    vylomeninám. Zároveň však zůstávala jediným

    člověkem, který dokázal svou přítelkyni oblomit, aby

    ve svých kouscích nezašla příliš daleko, a často jí zabránila

    dohnat její eskapády do extrému.

    „Sally,“ obrátila se Mona k přítelkyni, „tobě není líto,

    že odjíždíme?“

    „Trochu ano,“ odvětila Sally, „ale už se těším, až odtud

    vyjdu a začnu chodit na všechny ty bály a večírky……………………………

  • Autor: Cartland, Barbara
    Překladatel: Selementová, Zuzana
    Název: Hlavolam lásky
    Původní název: Jig - Saw
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-516-2
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 240
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 25.4.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.