Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Čarodějova dcera

od
Coulter, Catherine
  • Ryder Sherbrooke najde téměř ubité dítě v jedné uličce a vezme je domů. Když holčička konečně promluví, není schopna říci ani jak se jmenuje, a tak ji pojmenují Rosalind de La Fontaine. Během své první společenské sezóny v Londýně roku 1835 se seznámí s Nicholasem Vailem, sedmým hrabětem z Mountjoy, který právě přicestoval z Makaa, a stanou se z nich nerozluční přátelé. Jejich vztah nabude novou intenzitu, když naleznou mystickou knihu psanou šifrou, které rozumí jedině Rosalind, a ukazuje se, že ona je jediným klíčem ke starobylé záhadě.

  • 1

    Dávno, pradávno

    Věděl jsem, že něco není v pořádku. Ležel jsem na zádech

    a nemohl se hýbat. Jediné světlo mi svítilo přímo

    do tváře, ale nebylo tak silné, aby mě oslepovalo. To

    světlo bylo zvláštní, měkké a neurčité, a jako by maličko

    pulzovalo.

    „Jste vzhůru, jak vidím.“

    Temný hlas, hlas, jaký člověk slyší v té nejtemnější

    části noci; dozajista mužský hlas, ale podobný jsem ještě

    nikdy neslyšel. Každý normální člověk by se takového

    hlasu bál, ale já kupodivu zjišťoval, že jsem pouze

    mírně zvědavý. Řekl jsem: „Ano, jsem vzhůru. Nicméně

    se nemohu pohnout.“

    „Ne, ještě ne. Pokud slíbíte udělat, co chci, budete se

    znovu hýbat jako předtím, než jsem vás zachránil a přinesl

    k sobě.“

    „Kdo jste? Kde jste?“

    „Jsem za Krétským světlem. Krása, že? Tetelí se jako

    královské hedvábí, je teplé a měkké, jako když vám po

    tváři přejíždějí ženské prsty. – Zachránil jsem vám život,

    kapitáne Jarede Vaile. Na oplátku žádám službu.

    Budete souhlasit?“

    „Jak znáte mé jméno?“

    Krétské světlo – ať už to bylo cokoliv – jako by se na

    okamžik rozjasnilo a ztvrdlo do sloupce uvězněného

    plamene, pak znovu změklo, zář byla jemná, pulzovala

    jako odpočívající srdce. Nabylo snad přesvědčení, že

    jsem urazil bytost za ním? Snad jeho pána? Ne, to bylo

    směšné; světlo, ať dělá cokoliv, nedýchá ani necítí, nemá

    duši – ne snad?

    „Proč se nemohu hýbat?“

    Kde je ten zatracený muž? Chtěl jsem vidět jeho tvář,

    chtěl jsem vidět člověka, který pronáší všechna ta slova.

    „Protože si to zatím nepřeji. Prokážete mi službu za

    to, že jsem vám zachránil život?“

    „Službu? Chcete, abych někoho zabil? Neodpravil

    jsem žádného piráta ani zlodějskou přístavní krysu už

    tři roky.“ Odkud se vzal ten ubohý pokus o humor?

    Neozval se smích, škoda, neboť to by ten hlas polidštilo,

    a možná právě proto jsem se snažil žertovat.

    Přesto jsem se nebál, i když jistá část mého mozku věděla,

    že bych měl být vyděšen k nepříčetnosti. Ale nebyl

    jsem.

    „Kdo jste?“ opakoval jsem otázku.

    „Jsem váš zachránce. Dlužíte mi za život. Jste ochoten

    splatit svůj dluh?“

    „Platit dluhy protislužbou, to už mě přešlo.“

    „Jakou cenu má váš život, kapitáne Jarede Vaile?“

    „Můj život má cenu všeho, čím jsem. Necháte mě žít,

    když nebudu souhlasit?“

    Krétské světlo na okamžik zaplálo jasnou modří, tak

    zamžikalo, jako by se ho dotkla mávající ruka. Znovu se

    uklidnilo. Tma za ním zůstávala neproniknutelná, jako

    černá opona zakrývající prázdné jeviště. Má představivost

    jen hořela. Hlas mě přivedl nazpátek. „Nechám vás

    žít? Nevím.“ Tíživá pauza. „Nevím.“

    „Pak nemám na vybranou, že? Nechci zemřít, ačkoliv

    už bych byl teď klidně mrtvý, kdybyste mě nezachránil.

    Ale nevím, jak jste to dokázal. Převalila se

    přese mě obrovská vlna, a ta rána v mém boku – od té

    rány bych byl patrně zemřel dřív, než by mě rozdrtila

    voda.“

    V tom okamžiku jsem si uvědomil, že necítím žádnou

    bolest z otevřené trhliny v boku, která mě prve vrhla do

    šílenství agonie. Necítil jsem vůbec nic kromě silného,

    pevného tlukotu vlastního srdce, netřásl jsem se bolestí

    ani strachem, nelapal jsem po dechu.

    „Aha, bolest. To je další dluh, kterým jste mi zavázán,

    nesouhlasíte?“

    Proč se nebojím? Nepřítomnost strachu mě studila na

    duši. Říkal jsem si, že mě to činí méně člověkem, méně

    – živým. Odstranil nějak můj lidský strach? „Jak jste mě

    uzdravil?“

    „Mám mnohé schopnosti,“ řekl temný hlas, nic víc.

    Uchýlil jsem se do své mysli, snažil se zachovat klid

    a soustředění, nedovolit, aby mě nějaké zatoulané děsivé

    myšlenky nutily řvát hrůzou, i když jsem věděl, že

    každý člověk se zdravým rozumem už by teď sotva blekotal.

    Chtěl, abych se mu odvděčil za záchranu svého

    života. To bych rozhodně mohl. Ale zeptal jsem se:

    „Nerozumím tomu. Vy jste mě zachránil způsobem, kterým

    mě nemohl zachránit žádný smrtelník. Pokud to není

    nějaký složitý sen, pokud nejsem mrtev, řekl bych, že

    dokážete cokoliv. Co bych pro vás mohl udělat já, co

    byste sám nedokázal?“

    Chladné mlčení se protahovalo. Krétské světlo zběsile

    tančilo, vystřelovalo modré jiskry, které se rozstřikovaly

    vzhůru do tmy, pak náhle nastal klid. Bylo snad

    světlo zrcadlem pocitů mého spasitele? Hlas řekl: „Přísahal

    jsem, že se nebudu vměšovat. Proklatě, musím dostát

    vlastnímu slovu.“

    „Komu jste to přísahal?“

    „To nepotřebujete vědět.“

    „Jste člověk, jako jsem já člověk?“

    „Nemluvím snad neustále tak jako člověk, abych slyšel

    zvuk vlastního hlasu? Nesmál jsem se jako člověk?“

    Ano. Ne. „Povíte mi, kde jsem?“

    „To není důležité, příteli.“

    Příteli? Pokud je takový přítel, proč se nemohu pohnout?

    Náhle jsem cítil prsty. Trošičku jsem jimi zavrtěl, ale

    stále jsem nemohl zvednout paži, a to bylo zajisté znepokojivé.

    Přesto jsem nebyl znepokojen, abych řekl pravdu,

    cítil jsem pouze zájem a zaujetí, jako vědec při objevu

    čehosi nečekaného. Viděl snad do myšlenek v mém

    mozku? To mě tedy zarazilo.

    Řekl jsem zvolna: „Co by pro vás mohl udělat lodní

    kapitán? Projevil jste síly, jaké si neumím ani představit.

    Byl jsem na palubě své brigantiny uprostřed Středomoří,

    pět mil od Santorini, mého posledního přístavu, a zčistajasna

    se objevila obrovská vlna. Slyšel jsem výkřiky

    svých námořníků, slyšel jsem, jak můj první důstojník

    řve na boha, aby ho zachránil, když se přes nás ta noční

    můra převalila. Pak se mi do boku zabodlo zlomené prkno,

    rozervalo mě, a pak ta drtivá hora vody, a přesto…“

    „A přesto jste tady, živý, celý.“

    „Moji muži? Má loď?“

    „Jsou mrtvi, vaše loď zničena. Ale vy ne.“

    Myslel jsem na Doxeyho, mého prvního důstojníka,

    hlučného a hrubého, věrného mně a nikomu jinému,

    a na kuchaře Elkinse, který si pořád zpíval sprosté popěvky

    a pořád vyráběl chuchvalcovitou kaši, kterou

    všichni nenáviděli. Řekl jsem: „Možná jsem mrtev,

    možná jste ďábel a pohráváte si se mnou, bavíte se tím,

    budíte ve mně víru, že jsem dosud naživu, když ve skutečnosti

    jsem mrtev jako…“

    Smích. Ano, byl to smích, tlumený a podivně dutý,

    a ještě něco – ten smích nebyl zcela lidský smích – připadalo

    mi, že je to spíš napodobenina smíchu. Jsem

    v pekle? Vstoupí do mého zorného pole zlý strýc Ulson,

    připraven uvítat mě ve svém domově? Proč se nebojím?

    Možná že smrt připraví člověka o strach.

    „Nejsem ďábel. To je úplně jiné stvoření. Splatíte mi

    svůj dluh?“

    „Ano, pokud jsem skutečně naživu.“

    Ucítil jsem nával bolesti tak hrůzné, že bych byl uvítal

    smrt jako spásu. V boku se mi otevřela zející rána; cítil

    jsem, jak se mi maso rve od kostí. Cítil jsem, jak mi útroby

    prýští z břicha. Zařval jsem do tmy. Krétské světlo

    vystřelilo do výšky, divoká, šílená modř. Pak, stejně náhle

    jako začala, bolest ustala. Krétské světlo se zklidnilo.

    „Cítil jste úder smrti z toho padajícího ráhna?“

    Okamžik jsem nemohl promluvit, jak jsem ztěžka dýchal,

    připoután ke vzpomínce na tu příšernou bolest.

    „Ano, cítil jsem vlastní smrt, jen okamžik vzdálenou,

    takže musím být mrtev, nebo…“

    Slyšel jsem pobavení v tom temném hlase, opět jaksi

    dutém, ne docela jak má být. „Nebo co?“

    „Pokud jsem doopravdy naživu, pak jste kouzelník,

    zaklínač, čaroděj, ačkoliv si vůbec nejsem jist, zda je

    mezi těmi tituly nějaký velký rozdíl. Nebo jste bytost

    shora nebo zezdola, kterou lidský rozum nedokáže přijmout.

    Nevím a vy mi to nepovíte. – Potřebujete mě,

    protože jste slíbil, že se nebudete vměšovat. Vměšovat?

    To je podivně bezkrevné slovo, slovo bez hrozby či vášně,

    jako slib složený staropanenskou tetou, ne snad?“

    „Splatíte mi svůj dluh?“

    Neviděl jsem jinou možnost. Dostal mě. „Ano, splatím

    svůj dluh.“

    Krétské světlo zamžikalo a zhaslo. Byl jsem uvržen

    do tmy černější než srdce hříšníka. Byl jsem sám. Ale

    neslyšel jsem žádné vzdalující se kročeje ani zvuk pohybu.

    V nehybném, temném ovzduší se neozýval jiný dech

    než můj vlastní.

    Ale jaký je můj dluh?

    Usnul jsem. Zdálo se mi, že sedím u velkolepé tabule

    a jím jídlo hodné samotné královny Bess, předkládané rukama,

    které jsem neviděl – pečený bažant a další exotická

    masa, a datle a fíky, a sladké placky, jaké jsem ještě nikdy

    nejedl. Všechno bylo lahodné a silné pivo ze zlaté karafy

    mě hřálo v ústech a proudilo mnou jako léčivé mateřské

    mléko. Byl jsem nasycen. Byl jsem spokojen.

    Náhle se světlo v mém snu posunulo a přede mnou se

    objevila dívenka, vlasy rudé jako západ slunce nad Gibraltarem,

    volně spletené a splývající po zádech. Oči měla

    modré a na nosíku pihy. Vypadala v tom oslnivém

    snu tak opravdově, až jsem měl pocit, že mohu vztáhnout

    ruku a dotknout se jí. Zaklonila hlavu a zazpívala:

     

    Já sním sen o kráse a noci bezedné

    Já sním sen o síle a moci horečné

    Já sním, že nebudu už sama nikdy dál

    Však vím, že mrtev on a ona ničemná

     

    Dětský hlas, sladký a ryzí, vyvolával pocity, o nichž

    jsem neměl tušení, pocity, které mi hrozily zlomit srdce.

    Ale ta podivná slova – co znamenají? Kdo je mrtev? Jaká

    ničemnice?

    Zazpívala tu píseň znovu, tentokrát tišeji, a její hlas se

    opět usadil hluboko ve mně, když jsem naslouchal té

    zvláštní mollové melodii a uhrančivě smutným tónům,

    z nichž mi bylo do pláče.

    Co ví ta holčička o uhranutí nebo hříchu?

    Utichla. Zvolna přistoupila o krok blíž. I když jsem

    věděl, že je to sen, byl bych přísahal, že slyším její dech,

    že slyším její lehké kročeje. Usmála se a promluvila ke

    mně, i když jako by se už rozplývala v nehybném vzduchu,

    a tentokrát se mi v mozku jasně rozezvučela její

    slova: Já jsem tvůj dluh…………………………

     

  • Autor: Coulter, Catherine
    Překladatel: Pacnerová, Jana
    Název: Čarodějova dcera
    Původní název: Wizard´s Daughter
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-299-4
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 384
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 12.5.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.