Autoři

Série

Záhadné policejní případy

od
Borovička, V. P.
  • Do této knihy autor shromáždil skutečné kriminální příběhy, odehrávající se na různých místech a v různých dobách, které však spojuje fakt, že zůstaly tak či onak nedořešené. Policejní vyšetřování bylo sice uzavřeno a soud vynesl odsuzující, či naopak osvobozující rozsudek, ale pochyby zůstaly nerozptýleny. A nejednalo se o žádné vesnické banality, ale o skandály či ututlané skandály první velikosti. Ať už se jedná o záhadné vraždy z prostředí papežského stolce, velkého byznysu či vrcholné politiky, každý z příběhů je díky autorovým celoživotním zkušenostem a jeho unikátnímu archivu dokonale zpracovanou detektivkou.

  • OBSAH

    Záhadná smrt usměvavého papeže .................................... 9

    Mocný kardinál Villot ...................................................... 19

    Monsignore Gorillo .......................................................... 27

    Podezřelá prezidentova milenka ...................................... 47

    Dům hrůzy Rillington Place 10 ........................................ 85

    Mumie kapitána Lancastera .............................................. 137

    Případ Mauricius .............................................................. 147

    Zarytě mlčící svědci .......................................................... 173

    Osudná záměna ................................................................ 181

    Kdo byl Jack Rozparovač ................................................ 201

    Draze zaplacený omyl ...................................................... 231

    Téměř dokonalá vražda .................................................... 255

    Smrt tetičky Chickie ........................................................ 293

     

    Záhadná smrt usměvavého papeže

     

    V pátek na svatého Michala, 29. září 1978, brzo ráno,

    ale přesně v půl páté, jako ostatně každý den, postavila

    ctihodná sestra Vincenza na podnos konvičku s černou

    kávou a malý koflík. Prošla chodbou do papežovy pracovny

    a zaklepala na dveře jeho ložnice.

    „Nejdřív jsem jen tiše pozdravila: dobré jitro, Svatý

    otče, a čekala jsem na odpověď. Nic jsem neslyšela, tak

    jsem opakovala pozdrav hlasitěji,“ řekla později. „Ale

    ani potom se neozval. Tak jsem se vrátila do kuchyně.“

    „Nezdálo se vám to divné, ctihodná sestro?“ zeptal se

    jeden z papežových tajemníků, páter Magee.

    „Zdálo. Sloužím u Svatého otce devatenáct let, nastoupila

    jsem už v roce 1959 ve Vittorio Veneto, ale nikdy

    tak dlouho nespal. Tak jsem se za chvíli vrátila,

    znovu jsem klepala, pak už jsem bouchala na dveře,

    a když se neozval, sáhla jsem na kliku a pootevřela je.

    Uvnitř se svítilo. Seděl na posteli, na nose měl brýle

    a v ruce držel nějaká lejstra. Ale nečetl. Hlava mu visela

    na rameno, ústa měl pootevřená, viděla jsem zuby. Vzala

    jsem ho za ruku a zkoušela pulz. Měl studené dlaně,

    tep jsem necítila. Strašně jsem se polekala. Je to zázrak,

    že jsem tu hrůzu přežila. Mám slabé srdce. Zazvonila

    jsem, pak jsem vyšla ven, abych to řekla ostatním sestrám

    a Donu Diegovi.“

    Řádové sestry Assunta, Clorinda a Gabriela bydlely,

    právě tak jako Vincenza, na opačném konci budovy

    a páter Magee o patro výš v mansardě. Ale páter Lorenzi

    spal jen pár kroků od papežových místností. Přesto

    byl u lůžka mrtvého první John Magee.

    „Nejdřív mě napadlo zavolat kardinála Villota,“ řekl

    později. „Bydlí totiž jen o dvě patra níž. Tak jsem pro

    něj poslal. Přišel do ložnice Svatého otce asi tak v pět

    a přesvědčil se, že je Svatý otec skutečně mrtvý.“

    Kardinál Jean Villot se choval odměřeně. Nedal na

    sobě znát ani překvapení, ani dojetí. Věděl, co je jeho

    povinností. Na přechodnou dobu se stal nositelem papežské

    moci, převzal funkci camarlonga, což je církevní

    hodnostář, přejímající až do volby nového papeže vedení

    katolické církve.

    „Na nočním stolku Svatého otce stála sklenička s effortilem,

    který bral proti nízkému tlaku,“ prohlásila ctihodná

    sestra Vincenza, zastávající v papežově domácnosti

    funkci hospodyně. „V ruce měl nějaké papíry, které

    zřejmě v noci četl. Měl totiž na nose brýle. Ale všechny

    ty věci pak z místnosti zmizely.“

    Kardinál Villot dal členům papežovy domácnosti

    striktní pokyn: zatím mlčet. Papežova smrt musí prozatím

    zůstat utajena. Další jim řekne později. Šel k telefonu

    a mluvil s několika církevními hodnostáři.

    Nejdřív vyrozuměl šestaosmdesátiletého děkana Svatého

    kolegia, kardinála Confalonieriho, pak šéfa vatikánského

    ministerstva zahraničních věcí, kardinála Agostina

    Casaroliho. Spojil se se svým zástupcem, arcibiskupem

    Giuseppem Capriem, který trávil dovolenou v Monte

    Catini, a teprve pak dal zprávu o události doktoru Renatovi

    Buzzonettimu, zástupci primáře vatikánské zdravotní

    služby. Současně nařídil, aby zatelefonovali na strážnici

    švýcarské gardy veliteli směny Hansi Rogganovi.

    Ať se okamžitě dostaví do papežovy pracovny. Byl přesvědčen,

    že udělal vše potřebné, že už je všechno v nejlepším

    pořádku. Nebylo. Někteří spolupracovníci papeže

    Luciana byli taky jeho přáteli. A jeden z nich, páter

    Diego Lorenzi, který přišel do Vatikánu se svým představeným

    z Benátek, začal o některých okolnostech pochybovat.

    „Nejdřív jsem nemohl pochopit, co se vlastně stalo

    a jak se to mohlo stát. Měl jsem v očích slzy a nedokázal

    jsem logicky uvažovat. Jak mohl tak náhle a nečekaně

    umřít? Proč zemřel, když mu nic nebylo? Nenapadlo mě

    nic jiného, tak jsem zatelefonoval doktoru Giuseppemu

    da Rossimu. Celých dvacet minulých let byl domácím

    lékařem Albina Lucianiho. Ještě dnes si jasně vzpomínám

    na jeho reakci. Ta zpráva ho šokovala. Zeptal se mě

    na příčinu smrti, ale já jsem ji vlastně neznal. Pořád opakoval,

    že to nemůže pochopit. Taky řekl, že sedne do

    prvního letadla a přiletí do Říma. No, a pak mě napadlo,

    že by se o skonu měli dozvědět taky rodinní příslušníci,

    a zatelefonoval jsem jeho neteři. Piu měl Albino Luciani

    ze všech svých příbuzných nejraději. Řekl jsem jí, co se

    stalo.“

    Kardinál Villot sice striktně nařídil mlčení o skonu

    papeže Jana Pavla I., ale pracovníci vatikánské instituce

    stejně nedokázali držet jazyk za zuby. A tak se dozvěděl

    o tragické události už brzo ráno biskup Paul Marcinkus,

    ředitel vatikánské banky s velkým vlivem a rozsáhlými

    styky. Nepodařilo se vysvětlit, proč byl už tak brzo ráno

    ve Vatikánu, když banka pracovala až od devíti. Nebyl

    zvyklý vstávat tak časně. Bydlel totiž mimo území Vatikánského

    státu, ve vile Stritch v římské ulici via della

    Noceta, vzdálené od kanceláře banky Istituto per le

    Opere Religiose dobrých dvacet minut vozem. Tu novinu

    mu přinesl šikovatel vatikánské švýcarské gardy

    Roggan. Později vypověděl:

    „Řekl jsem mu, že je papež mrtvý. Zůstal stát a koukal

    na mě. Chvíli jsem ho pozoroval, jak ho to vzalo,

    pak jsem šel dál. Otočil jsem se, a on tam pořád stál a zíral.

    Když jsem ho potkal za pár dní, vysvětloval mě, že

    si myslel, že blouzním.“

    Asi kolem šesté hodiny ranní prohlédl doktor Buzzonetti

    mrtvolu a prohlásil, že smrt nastala zástavou srdeční

    činnosti. Papež Albino Luciani zemřel pravděpodobně

    v jedenáct hodin v noci. Mnozí odborníci později toto

    prohlášení zpochybnili tvrzením, že pouhou prohlídkou

    zesnulého nelze ani jednu, ani druhou okolnost odpovědně

    zjistit a tvrdit, že mrtvý zemřel na srdeční infarkt.

    Ani toto však nebyla jediná podezřelá okolnost týkající

    se podivné smrti papeže Jana Pavla I., který byl ve

    funkci pouhých 33 dní. Ta druhá, a snad závažnější, byla

    ještě okatější. Kardinál Villot rozhodl ještě před lékařskou

    prohlídkou a ještě předtím, než o skonu Svatého otce

    informoval kardinála Confalonieriho, tedy asi čtvrt

    hodiny po páté, že bude mrtvý neprodleně balzamován.

    Před bytem bratrů Ernesta a Renata Signoracciových,

    kteří balzamovali mrtvoly předešlých dvou papežů, zastavil

    krátce poté vatikánský služební vůz a dopravil oba

    do Vatikánu. Je tedy pravděpodobné, že se někdo z vatikánských

    zaměstnanců spojil ještě před pátou hodinou

    s vedením zdravotnického zařízení, kde byli bratři zaměstnáni.

    Proč spěchal kardinál Villot? Proč překotně

    zařizoval v té chvíli nedůležité záležitosti, dokonce

    o hodně dřív, než se veřejnost dozvěděla o papežově

    úmrtí?

    Kardinálovi Benellimu telefonovali do Florencie až

    v půl sedmé. Rozplakal se. Nejen proto, že mu bylo líto

    skonu dobrého člověka a přítele, jehož si vážil, ale také

    proto, že si uvědomil, že všechny plány, které se usměvavý

    papež chystal uskutečnit, zůstanou jen přáním.

    Všechno se ve vatikánské politice, ale i ve vatikánském

    hospodářství vrátí do starých kolejí. Leda, že by Lucianův

    nástupce převzal odkaz mrtvého.

    Albino Luciani se narodil ve vesnici Canale d’Agordo

    a zvony místního kostela se rozezvučely v sedm

    dvacet. Teprve o sedm minut později vydal Vatikán toto

    prohlášení:

    „Brzo ráno 29. září 1987, v půl šesté, hledal soukromý

    tajemník Svatého otce, protože se nedostavil do kaple

    na mši. Vešel do jeho ložnice, kde ho našel sedícího

    na posteli. Světlo svítilo. Přivolaný lékař dr. Renato

    Buzzonetti potvrdil, že Svatý otec už nežije. Smrt nastala

    asi v jedenáct hodin před půlnocí následkem infarktu

    myokardu.“

    Samozřejmě že novináři nenechali činitele Vatikánu

    v klidu. Každý z reportérů se chtěl dozvědět něco na-

    víc, aby měl čím překvapit čtenáře. Těch překvapení bylo

    až dost. Objevovala se totiž jedna nepravda za druhou.

    Nejdřív se veřejnost dozvěděla, že soukromý tajemník

    Svatého otce, který ho brzo ráno hledal, byl páter

    Magee. Ten prý přišel do jeho ložnice v půl šesté. Přitom

    všichni vatikánští zaměstnanci i hodnostáři dobře

    věděli, že ranní mše se nekoná nikdy před sedmou hodinou.

    Kardinál Villot z pochopitelných důvodů zatajil, že

    mrtvý Albino Luciani svíral v ruce seznam těch, kdo

    měli být přeloženi na jiné funkce. Místo toho si vymyslel,

    že papež Jan Pavel I. ve chvíli, kdy opustil tento svět

    a odebral se k bohu, kterého na Zemi zastupoval, četl

    knihu De imitatione Christi, středověké náboženské dílo

    z patnáctého století, nad jehož textem měl údajně meditovat.

    Důvod k mystifikaci byl zřejmý, lživé tvrzení však

    bylo až příliš průhledné. Nikdo z papežova okolí knihu

    neviděl, prokazatelně vůbec nebyla v papežových komnatách.

    „Ano,“ prohlásil páter Lorenzi, „před časem ji četl.

    Ale vypůjčil jsem ji pro něj od jeho zpovědníka a pak

    jsem mu ji taky vrátil. Svatý otec ji nemohl mít té noci

    v ruce. A kam by se taky poděla? Ctihodná sestra Vincenza

    viděla, že svírá v prstech nějaké listiny.“

    Ty se už nikdy neobjevily. Jedině kardinál Villot je

    mohl vyprostit z papežových prstů a ve vlastním zájmu

    je navěky uklidit. Výmysl s knihou však nebyla jediná

    falešná informace, která se z Vatikánu dostala po smrti

    usměvavého papeže na veřejnost. Snad nejzákeřnější byla

    fáma, že papež Jan Pavel I. byl vlastně velice nemocný

    člověk, měl potíže s krevním tlakem. Není to pravda,

    potvrdila to řada lékařských expertů, zřejmé je to ze

    způsobu lékařské péče a především: papež Jan Pavel I.

    byl ve funkci jen 33 dní a kardinálové by ho do tak důležité

    funkce nezvolili, kdyby neměli zjištěno, že je zdravý

    a schopný ji zastávat.

    Kardinál Villot zahrál v případu …………………………………..

  • Autor: Borovička, V. P.
    Název: Záhadné policejní případy
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-369-4
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 312
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 2.3.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.