Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

  • Ospalé městečko na jihu Spojených států s keříky čajových růží na náměstí, kudy jen málokdy projede automobil: ideální útočiště, chce-li člověk zahájit nový život s novou partnerkou a pustit se do psaní románu. Za poklidem venkovského života s jeho letitými zvyky a pověrami se ale skrývá zlo, se kterým žijí místní už po generace. Zlo, které vyžaduje oběti, nezastaví se před ničím a mstí se na nevinných. Zlo, které vychází z temného lesa na druhé straně řeky… Román Ti za řekou se odehrává v Americe mezi dvěma světovými válkami, v Americe sužované hospodářskou krizí, na americkém jihu, který ještě tak docela nezapomněl na otroctví. Navzdory varování se Frank Nichols s přítelkyní usadí v domě svých předků v malebném městečku Whitbrow. Poklidem venkova chce léčit své traumatické vzpomínky z války a profesní problémy a napsat román – historii pohnutých událostí na otrokářské plantáži svého praděda, dnes zarostlé kdesi v lesích na druhé straně řeky. Den po dni se Frank seznamuje s mozaikou svérázných postaviček, propletených vztahů a úsměvných venkovských tradic. Malebný obrázek ale postupně dostává trhliny a na světlo vychází strach, se kterým místní lidé žijí po celé generace. Napůl zapomenuté zlo si žádá oběti a číhá na svou příležitost. Číhá na Franka Nicholse…

     

  • ÚVOD

    Vyšel ven, aby si mě v kleci prohlédl, neboť jsem mu

    patřil.

    Byl jsem jako nový závodní kůň, jenž ho pořád zajímá

    natolik, že ho navštěvuje v noci, zatímco ostatní

    spí. Seděl tam se zkříženýma nohama na vlhké zemi,

    nedbal na lehký déšť, který ho skrápěl. Nestačil

    mu uhasit doutník, ale dokázal mi promáčet zbitá

    záda; dost na to, aby mě kosti v těle zábly jako

    chladný cín.

    Upadal jsem do dřímoty a zase se probíral. Možná

    tam byl už hodinu předtím, než jsem si ho všiml.

    „Ty tady venku umřeš,“ ozval se.

    Neřekl to proto, aby mě vylekal.

    Prostě to jen tak řekl.

    „Ano,“ přisvědčil jsem.

    Poprvé mě napadlo, že mě možná snědí. Pak

    jsem tu myšlenku zamítl; kdyby mě chtěli sníst, nenechali

    by si mé maso takhle kazit. Nedávali by mi

    tak málo jídla. Nebyl jsem pro ně k snědku dost

    dobrý.

    „Nejsem pro vás k snědku dost dobrý,“ zamumlal

    jsem do deště, příliš unavený na to, abych volil mezi

    myšlením a mluvením. Vy ani já bychom to neslyšeli.

    Ale oni měli výtečný sluch.

    „Možná jen srdce,“ pravil bez ironie či dvojsmyslu.

    Nebylo to jako mluvit s člověkem. Působil jen jako

    stín na pozadí jiných stínů.

    „Dobrá,“ řekl jsem.

    Představa, že mi sní srdce, mi připadala správná

    a konečná. Chtělo se mi odebrat se k mrtvým. Chtělo

    se mi otupět a oslepnout a zbavit se paměti. Ale to se

    nestalo.

    Vzpomínky mi zůstaly.

    Zvlášť ty, o něž jsem nestál.

     

    PRVNÍ KAPITOLA

    Začalo to takhle.

    Zastavili jsme s Eudorou na příjezdové cestě,

    až štěrk pod koly zarachotil. Jakmile se před námi

    objevil dům, vyjekla.

    „Ten je náš, Frankie? Vážně je celý náš?“

    „Podle papírů ano.“

    „Je tak žluťoučký. Asi mu budu říkat Kanárkový

    domek. Jsi pro, nebo ti to připadá pitomé?“

    „Kanárkový domek, to se mi líbí.“

    Zašklebila se a bleskla po mně svýma dvoubarevnýma

    očima: jedno měla šedé jako jezero, druhé

    zelené jak mělké vody. Nejčarovnější oči, jaké jsem

    kdy viděl nebo uvidím.

    „Pojďme chvilku jen tak sedět a koukat. Zažijeme

    v tom domě báječné časy, ale ještě nevíme jaké, tak

    prostě zůstaňme u toho. Myslím u těch možností.“

    „Dobře.“

    „Nebo ještě líp: budeme si malovat všechno, co tu

    chceme zažít. Umíš si představit, že se pomilujeme

    na schodišti? Do hodiny?“

    „Klidně.“

    „A přeneseš mě přes práh?“

    „To si nechme na svatbu. A pokud se nikdo nebude

    dívat. Jsme už přece manželé, zapomněla jsi?

    Aspoň před sousedy.“

    „Sousedi. Uvažuju, za jak dlouho se s nimi spřátelíme.

    Dovedeš si představit, že si zveme přátele na

    večeři?“

    „Jistě.“

    „A co tohle: my dva jako staří manželé, jak sedíme

    na verandě. Držíme se za ruku a tou druhou odháníme

    mouchy. Tohle si umíš představit?“

    „Vůbec ne.“ Zasmál jsem se.

    „No, taky mě asi neláká odhánět s tebou mouchy.“

    A pak mě políbila tak lačně, že jsme se ke schodům

    ani nedostali.

    Stěhováci nepřijeli za největšího denního parna, ale

    asi tak hodinu po něm, když horko převzalo definitivně

    vládu, usadilo se pod okapy a verandami a ze

    země pod nohama se vypařovala vlhkost. Obitý a rezavý

    náklaďák s promáčknutým předním blatníkem

    zastavil hned za mým vozem. Kdysi býval bílý. To

    proto na něm krev vystupovala tak nápadně. Nebylo

    jí moc, jen jako tah štětcem, ale čerstvý.

    A ta promáčklina tam v Chicagu nebyla.

    Řidič, vlídný černoch rozložité postavy s širokou

    pohlednou tváří, si všiml, na co se dívám, když vypínal

    motor. Za stěhovacím vozem páchl černý kouř.

    Řidič slezl z kabiny. Za ním i jeho menší parťák. Držel

    se u něj.

    „Srazili jsme nějakýho čokla. Vyrazil zpod jednoho

    domu jako blesk. A pak se tam zas vodplížil zpátky.“

    „Jinak se jelo dobře?“

    „No, už sem zažil horší věci, to teda musím říct.

    Ale ty cesty tady vokolo sou pěkně hrbatý.“

    Poznal jsem mu na očích, že zaznamenal Eudoru,

    jak vyšla z domu. Každý se na Eudoru díval o chvíli

    déle, než by se slušelo. Dokonce ještě předtím, než si

    všiml jejích očí.

    Došla ke mně a nabídla mužům kávové hrnky plné

    vody.

    „Lednička tu není, jinak bych vám přinesla studenou,“

    omlouvala se.

    Vypili ji rychle a poděkovali.

    Vzala si hrnky zpátky a vrátila se do domu. Ten

    hromotluk si spodkem dlaně otřel z očí pot, jen aby

    se udržel a nemusel za ní civět, jak se vzdaluje. Mrňous

    tak rafinovaný nebyl.

    „Pustíme se do toho?“ zeptal jsem se a sundal

    jsem si košili a brýle.

    „To ne, pane Nichols. Zacáloval ste si to. Tak nám

    akorát ukažte, kam chcete ty krabice.“

    „Nesmysl. Tři s tím budou hotovi dřív než dva.

    A pak se můžeme najíst.“

    Stěhování bylo náročné, zvlášť kvůli tomu ohybu nahoře

    na schodišti. Nejhorší byl můj psací stůl s roletkou.

    Mohl jsem to nechat na těch najatých mužích,

    ale připadal jsem si provinile. Člověk má pykat za

    své výstřelky. Ale málem jsem na tom schodišti a na

    tom stole nechal prsty. Možná je to povinná oběť za

    všechno to skvělé, co se tu chystám napsat. Přistihl

    jsem toho velkého černocha, jak se kouše zevnitř do

    tváře a snaží se nesmát při pohledu na můj bolestný

    škleb. Legrační obličeje mi jdou. Pak se mi podíval

    na ruku a poprvé si všiml chybějícího prstu. Uhnul

    očima.

    Vyšel jsem ven, třepal rukou a objevil Doru, jak leží

    na kapotě fordu. Rozložila se tam ladně hlavou dolů

    a nechala si rozpáleným kovem hřát záda skrz tenké

    šaty. Oči upírala někam tam, kde v korunách stromů

    vězelo slunce. Klobouk se suchou růží ji sjel z hlavy

    a ve vlasech se jí v tom světle rozhořelo zlato.

    „Ještě tady usneš a dostaneš se do limbu,“ varoval

    jsem ji. Dobře věděla, že limbus znamená v jednom

    starém, už skoro zapomenutém jazyce předpeklí.

    „Za to můžeš ty, Orville Francisi Nicholsi. Kdybys

    mi nezakázal pomáhat s krabicemi, měla bych

    na práci něco lepšího, než se tu povalovat a koukat,

    zajímavější. To je fakt.“

    Došel jsem k ní.

    „Kromě toho, mám přes šedesát kilo, a pokud tě

    mám poslechnout a nezvedat nic těžkého, nesmím

    zvedat ani sama sebe.“

    „Já tě zvednu.“

    „Těma upocenýma udřenýma rukama prosím ne.“

    Stejně jsem ji zvedl. Hýkal jsem přitom jako Klubko

    ze Sna noci svatojánské a ona se smála a rozpustile

    mě plácala.

    „Ty zplavený krasavečku. Sundá si košili a hraje si

    na proletáře.“

    Namířil jsem si to zpátky do domu.

    „A ty tvoje jemné italské botičky,“ zavolala za

    mnou. „Kdo odtahá nahoru všechny ty tvé špičaté

    botky, profesůrku?“

    Než jsem vešel dovnitř, zaťal jsem ještě biceps

    a předvedl jí svaly.

    Když jsem ji našel o něco později, klečela v kuchyni

    a pokoušela se nehtem palce přeříznout pásku na lepenkové

    krabici. Vytáhla sadu stříbrných příborů z roku

    1871, svatební dar své babičky. V tom stříbře byly

    uloženy peníze z Benton Harboru, z rozlehlých dědových

    ovocných sadů v Michiganu. Všechny kousky

    zdobily vyryté růže a zuby vidliček byly tak jemné, až

    se zdálo, že je vyrobili pro děti. Podívala se na svůj odraz

    v kávové lžičce, zase obrácený. Rozpálila mě ještě

    dřív, než poznala, že ji pozoruji. Dobrý bože, byl jsem

    to ale zamilovaný. A to od samého začátku, když jsem

    ji před těmi lety poprvé uviděl ve třídě. Vdaná dívka,

    sedávala vpředu. Tvrdohlavá a zábavná studentka, budoucí

    učitelka. Bohatá dceruška, která nestála o tatíčkovy

    peníze, pokud se s nimi pojila pravidla.

    Nechal jsem ji v kuchyni a v obývacím pokoji jsem

    málem vrazil do toho mohutného stěhováka s mým

    dělem v náruči. Nebylo to pravé dělo, spíš něco jako

    přerostlá brokovnice, prvně použitá na palubě nějaké

    lodi v osmnáctém století, a za občanské války pak

    proměněná na hrubou konfederační polní zbraň. Ládovala

    se broky a kosila muže a koně nablízko. Nějaký

    šikovný tesař ji dokonce namontoval na malý

    vozík, aby ji mohla táhnout mula. Občas jsem z ní

    střílel na Den nezávislosti. Rachot mi nevadil, pokud

    jsem ho vydával sám.

    „…válčit, pane Nichols?“ uslyšel jsem konec otázky

    stěhováka. Jak jsem měl ve zvyku, odpověděl jsem

    na to nejpravděpodobnější, na co se mohl ptát. Když

    člověku neslouží sluch, naučí se podobné triky.

    „Ano, byl jsem,“ odpověděl jsem. „Pěchota. Třiatřicátá

    divize.“

    „Ne, pane. Já se ptal, jestli chcete s tímhletím dělem

    válčit. Ale já taky sloužil. Ke zbraním mě nepustili,

    ale napadlo je, že bych moh tahat náklady v docích.

    No jo, jenom jedinkrát za život sem si dáchl,

    když se vykládala zátěž, a to tehdá, když sem se narodil.“

    Zasmál jsem se s ním, i když to nejspíš říkal už

    potisící. Dokař. Nejspíš byl v Brestu, když jsem tam

    připlul na Mount Vernonu. Jedna z černých tváří, ze

    kterých Strýček Sam udělal stádo mul a které jsme

    na své cestě ke slávě ignorovali. Mizerný úděl, pomyslel

    jsem si tehdy.

    „Kam to chcete? A co ten soudek prachu?“

    „Do pracovny nahoře, prosím.“

    Všechny darebné mužské věci putovaly do pracovny.

    Cokoli vybuchovalo, střílelo, bylo ostré nebo

    obsahovalo víc alkoholu než víno, patřilo do pracovny.

    Bylo-li to vyrobeno ze dřeva nebo kůže, pamatovalo

    víc než padesát let a nemělo kraječky ani květi-

    nový vzor, směřovalo to do pracovny. Psací stroj.

    Glóbus. Knihy. Dalekohled. Likér Drambuie. Hodlal

    jsem si ten zatracený pokoj zamilovat.

    Naši hosté na večeři nebyli zvyklí sedávat u bíle prostřeného

    stolu. Nejdřív se zdráhali, zvlášť ten menší

    mužík, ale bylo vidět, že mají hlad. Ten obr – jmenoval

    se John? James? Myslím, že to byl James – slupl

    dva talíře masa a fazolí z konzervy a vypil nám poslední

    pivo. Ochotně jsem ho podstoupil člověku,

    kterého tolik potěšilo. Jedl jsem fazolky, ale maso

    jsem jen honil po talíři.

    „Odkdy nemáš rád maso?“ zeptala se Dora.

    „Fazolky mi chutnají víc.“

    Nechtěl jsem jí to říkat, ale maso z konzervy jsem

    nedokázal pozřít po tom, co jsem ho spolykal takovou

    spoustu ve Francii. Říkali jsme mu „starý Charley“;

    stejně mizerný žvanec každý den a pak hvizd

    a bláto a bláto a zas bláto. Všechno spojené s tou dobou

    pro mě neslo nepříjemný cejch i po sedmnácti

    letech.

    Když muži odjeli – po vřelých díky, madam

    a hodně štěstí a nemotorném couvání ze štěrkové

    příjezdové cesty zpátky do Chicaga (Nebyl jsem

    malinko smutný, že nejedu taky? Už tehdy, ještě

    než na nás dopadly všechny ty neuvěřitelné a strašlivé

    věci? Nesvrběla mě po těle touha po mém městě

    na jezeře?) –, popadla mě Dora za paži a odvlekla

    mě nahoru zasvětit postel.

    Byla to stará, chatrná, rozvrzaná sloupková postel,

    ale nikdo nás nemohl slyšet. Naši nejbližší

    sousedi zaznamenají nanejvýš výkřik. V půlce

    mě odstrčila, aby mohla otevřít okno a vypustit nashromážděné

    horko z pokoje, ale vzal jsem si ji

    tam na místě, jak klečela, a můj pot jí kapal na záda

    a ona funěla z toho okna ven jak háravá čuba,

    jak říkají Francouzi. A potom si vykouřila cigaretu,

    vyfukovala kouř do listů jilmu hned za oknem

    a nedbala na to, že jí prostěradlo, které si kolem

    sebe omotala, zakrývá jenom jedno malé ňadro

    s naběhlou bradavkou.

  • Autor: Buehlman, Christopher
    Překladatel: Chodilová, Dana
    Název: Ti za řekou
    Původní název: Those Across the River
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-504-9
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 296
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 14.3.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.