Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

21.12. - Kletba jaguářího krále - mírně poškozené

od
Thomason, Dustin
  • Napínavý a čtivý thriller Dustina Thomasona, autora světového bestselleru Pravidlo čtyř,  těží z předpovědí apokalypsy, k níž má dojít 21. prosince 2012.

    Hluboko v jihoamerické džungli objeví domorodec jedinečný poklad nevyčíslitelné hodnoty – víc než tisíc let starý kodex, který se uchoval v troskách opuštěného starověkého mayského města. Lupič ví, že tento vzácný artefakt mu může vynést milióny dolarů, a tak ho propašuje do USA – nevědomky však spolu s prastarou knihou přenese přes hranice i něco mnohem nebezpečnějšího…

    V prvních prosincových dnech roku 2012 se vzácný kodex ocitne v rukou Chel Manu, světoznámé odbornice na staré mayské rukopisy. Je na vážkách, zda má nález ohlásit policii anebo využít životní příležitosti a kodex sama přeložit. Mezitím se v Los Angeles začne šířit vzácná a dosud neznámá, ale vysoce nakažlivá neurologická nemoc, smrtící insomnie. Zdá se, že světu skutečně hrozí předpovídaná apokalypsa – a že opravdu souvisí se světem starých Mayů víc, než by kdo tušil… Nastane zkáza lidstva? Je dešifrování tajemného kodexu jediná naděje, jak přežít? Zvítězí vědci v boji s časem?

  • PROLOG

     

    STOJÍ MLČKY V MĚSÍČNÍM SVITU U ZDI CHRÁMU,

    pod paží pevně svírá malý raneček. Sisalový obal

    ho škrábe do kůže, ale jemu je ten pocit příjemný.

    Uklidňuje ho. Ve městě, sužovaném suchem, by nevyměnil

    tenhle balíček ani za vodu. Země pod jeho

    sandály je popraskaná a vyschlá. Zelený svět jeho

    dětství zmizel.

    Spokojený, že těch pár zbývajících chrámových

    stráží nezpozorovalo jeho přítomnost, spěchá k centrálnímu

    náměstí, kde se kdysi dařilo uměleckým řemeslníkům

    a tatérům. Teď tu sídlí jen žebráci, a když

    mají žebráci hlad, bývají nebezpeční. Dnes v noci má

    ale štěstí. U východního chrámu stojí jen dva muži.

    Už ho znají a vědí, že jim dá, co může. Přesto k sobě

    při chůzi raneček pevně tiskne.

    Na rozhraní mezi centrálním náměstím a kukuřičnými

    sýpkami stojí stráž. Ještě chlapec. Chvilku uvažuje,

    zda by neměl balíček zahrabat a vrátit se pro něj

    později, ale země je prašná a v polích, kde stávaly

    stromy, vane teď vítr. Nic v tomhle vyprahlém městě

    nezůstane pohřbeno dlouho.

    Nabere dech a pokračuje dál kupředu.

    „Královský a posvátný,“ zavolá chlapec. „Kam

    jdeš?“ Chlapcovy oči jsou unavené, hladové, ale

    zajiskří v nich, když zpozorují raneček pod jeho

    paží.

    Muž řekne pravdu. „Do své postní jeskyně.“

    „Co to neseš?“

    „Kadidlo.“

    Muž přitiskne pevněji paži kolem ranečku a v duchu

    se modlí k Itzamnaajovi.

    „Ale na trhu nebylo kadidlo už kolik dní, Královský

    a posvátný.“ Hlas strážného je plný jedu. Jako

    by teď všichni lhali, jen aby přežili. Jako by všechna

    nevinnost zmizela spolu s dešti. „Dej mi to.“

    „Válečníku, máš pravdu. Není to kadidlo, ale dar

    pro krále.“

    Nezbývá mu než použít královo jméno, ačkoliv

    král by mu nechal vyrvat srdce z těla, kdyby věděl,

    co teď muž nese.

    „Dej mi to,“ opakuje chlapec.

    Muž nakonec poslechne. Chlapcovy prsty horečně

    rozbalují raneček, ale když sisal odpadne, muž uvidí

    v očích mladého strážného zklamání. Co si představoval?

    Kukuřici? Kakao? Nechápe to, co vidí. Jako

    většina chlapců v téhle době chápe jedině hlad.

    Muž to znovu rychle zabalí a spěchá pryč od strážného,

    přičemž děkuje bohům za své štěstí. Jeho jeskyňka

    leží na východním okraji města, vklouzne do

    jejího otvoru nepozorován.

    Na podlaze jsou rozprostřená plátna, připravená

    pro tuhle chvíli. Muž zapálí svíčku, položí raneček

    opatrně daleko od vosku, pak si pečlivě utře ruce.

    Klekne si a sáhne po sisalu. Uvnitř je složená hromádka

    listů, zhotovených z kůry fíkovníku, vytvrzených

    glazurou z vápencové pasty. Velmi opatrně, ale

    na pohled bez námahy – jako muž, který se na tento

    čin připravoval celý život – rozloží papír. Je pětadva-

    cetkrát přehnutý, a když se úplně rozvine, prázdné

    stránky sahají přes celou jeskyni.

    Zpoza ohniště vyndá tři malé nádobky s barvou.

    Oškrábal hrnce na vaření, aby vyrobil černý inkoust,

    na červenou seškraboval rez ze skal a prohledával

    pole a říční koryta, až našel keře modřilu a jíl na výrobu

    indiga. Nakonec si muž propíchne pokožku na

    paži. Sleduje, jak mu karmínové pramínky stékají

    přes zápěstí do nádobek s barvou, jež má před sebou,

    posvětí inkoust vlastní krví.

    Pak začne psát.

     

    12.19.19.17.10

    11. PROSINCE 2012

     

    1

     

    BYT DOKTORA GABRIELA STANTONA BYL NA KONCI

    plážové promenády, před místem, kde se pěšina měnila

    v bujný trávník, kde se shromažďovali milovníci

    taj-či a naproti samotné pláži Venice Beach. Skromný

    dvoupodlažní byt neodpovídal tak docela Stantonovu

    vkusu. Měl by raději něco historičtějšího. Jenže

    na tomhle prapodivném úseku kalifornského pobřeží

    se dalo vybírat jedině mezi sešlými chatrčemi a moderním

    kamenem a sklem. Stanton vyrazil z domova

    krátce po sedmé ráno na starém kole značky Gary

    Fisher a zamířil na jih; zlatý labrador Dogma běžel

    vedle něj. Groundwork, nejlepší kavárna v Los Angeles,

    byla vzdálená jen šest bloků a Jillian už tam pro

    něj bude mít připravenou trojitou black gold v momentu,

    kdy vstoupí.

    Dogma miloval rána stejně jako jeho majitel. Jenže

    psi do Groundworku nesměli, takže ho Stanton přivázal

    a vydal se dovnitř sám. Zamával na Jillian, přijal

    šálek a rozhlédl se kolem sebe. Spoustu ranní klientely

    tvořili surfaři, z neoprenů jim ještě kapalo. Stanton

    obvykle vstával před šestou, ale tihle frajeři byli

    vzhůru už kolik hodin.

    U svého obvyklého stolu seděl jeden z nejznámějších

    a na pohled nejpodivnějších obyvatel plážové

    promenády. Celý obličej i oholenou hlavu měl pokryté

    složitými obrazci a navíc mu z ušních lalůčků,

    nosu i rtů trčely kroužky, cvočky a řetízky. Stanton

    často uvažoval, kde se lidi jako „Příšera“ berou. Co

    ho v útlém věku potkalo, že ho to přivedlo k rozhodnutí

    pokrýt si úplně celé tělo výtvarnými díly? Kdykoli

    si Stanton představil jeho původ, viděl v duchu

    přízemní domek poblíž vojenské základny – přesně

    ten typ domů, v jakých sám strávil dětství.

    „Co nového ve světě?“ zeptal se Stanton.

    Příšera vzhlédl od počítače. Byl posedlý zpravodajstvím,

    a když nepracoval ve svém tetovacím salonu

    nebo nebavil turisty v show na Venice Beach, kde

    se předváděly podobné kuriozity, jako byl právě on,

    posílal komentáře na politické blogy.

    „Kromě toho, že už za dva týdny galaktické uspořádání

    převrátí magnetické póly a my všichni umřeme?“

    zeptal se.

    „Kromě toho.“

    „Pekelně pěkný den.“

    „Co tvoje paní?“

    „Elektricky nabitá, díky.“

    Stanton zamířil ke dveřím. „Jestli tu ještě budeme,

    uvidíme se zítra, Příšero.“

    Venku vypil black gold a pak on a Dogma pokračovali

    dál na jih. Před sto lety se ulicemi Venice plazily

    kilometry kanálů – tabákový magnát Abbot Kinney

    zde vytvořil repliku proslulého italského města –

    Benátek, odtud také název. Teď byly doslova všechny

    kanály, po nichž kdysi gondoliéři vozili obyvatele,

    vydlážděné a plné steroidových posiloven, stánků

    s mastným jídlem a prodejen triček s nápisy.

    Stanton lítostivě sledoval, jak se v posledních týdnech

    po celé Venice jako vyrážka objevují graffiti

    a tretky na téma „mayská apokalypsa“, stánkaři ji

    využívali jako reklamní trik. Měl katolické vychování,

    ale v kostele nebyl už léta a neměl to ani v plánu.

    Jestli chce někdo hledat svůj osud nebo věřit nějakým

    starověkým hodinám, tak jen do toho; on se

    bude držet prokazatelných hypotéz a vědeckých

    metod.

    Naštěstí se zdálo, že ne každý ve Venice věří, že

    dvacátý první prosinec přinese konec světa; promenádu

    zdobila také červená a zelená světýlka pro případ,

    že by se pomatenci mýlili. Advent byl v Los Angeles

    zvláštní doba: jen málo „náplav“ si vědělo rady

    s oslavami svátků v třicetistupňovém vedru, ale Stanton

    ten kontrast miloval – Santové na kolečkových

    bruslích, opalovací krémy v punčochách s dárky, surfová

    prkna ozdobená sobím parožím. Vánoční jízda

    po pláži měla jaksepatří sváteční atmosféru.

    Deset minut nato se ocitli na severním výběžku

    Marina del Rey. Vydali se kolem starého majáku

    a plachetnic a nadupaných rybářských lodí, pohupujících

    se poklidně v přístavu. Stanton pustil Dogmu

    z vodítka a pes uháněl napřed, zatímco Stanton klusal

    za ním a snažil se zachytit tóny hudby. Žena, za

    níž sem měli namířeno, se obklopovala v každé denní

    době hudbou, a když jste přes zvuky nábřeží uslyšeli

    klavír Billa Evanse nebo Milesovu trumpetu, znamenalo

    to, že není daleko. Většinu uplynulých deseti let

    byla Nina Countnerová ženou Stantonova života. Za

    tři roky, které uplynuly od jejich rozchodu, se sice

    našlo i pár dalších, ale všechno to byly jen nedostatečné

    náhražky.

    Stanton následoval Dogmu na přístavní můstek

    mariny a zachytil z dálky truchlivý nářek saxofonu.

    Pes doběhl na konec jižního mola nad Nininou masivní

    dvoumotorovou lodí McGray, skoro sedm metrů

    čisťoučkého kovu a dřeva, vmáčknutou do posled-

    ní mezery na konci přístavu. Nina dřepěla vedle Dogmy

    a už ho drbala na břichu.

    „Vy jste mě našli,“ zavolala.

    „Pro změnu v opravdickém přístavu,“ usmál se

    Stanton.

    Políbil ji na tvář a vdechl její vůni. Přestože trávila

    většinu času na moři, dokázala Nina vždycky vonět

    po růžové vodě. Stanton kousek odstoupil, aby

    si ji prohlédl. Měla bradu s dolíčkem a oslnivě zelené

    oči, ale nos trochu křivý a ústa malá. Její krása

    většině lidí unikala, pro Stantona ale měla tvář dokonalou.

    „Dovolíš mi někdy, abych ti zaplatil za skutečné

    místo ke kotvení?“ zeptal se.

    Nina se na něj jen podívala. Už mnohokrát se nabízel,

    že jí najme trvalé přístaviště pro loď v naději, že

    ji to přiláká častěji na břeh, ale ona nikdy nepřijala

    a on věděl, že patrně ani nikdy nepřijme. Byla na volné

    noze, pracovala na zakázku pro různé magazíny

    a neměla z toho zrovna pravidelný příjem, takže se

    naučila ovládat umění nalézat volná místečka, kam

    z pláže nebylo vidět, a neviditelná přístaviště, o nichž

    jinak věděl jen málokdo.

    „Jak jde experiment?“ zeptala se, když ji Stanton

    následoval na loď. Paluba lodi Plán A byla zařízená

    jednoduše, jen dvě skládací sedátka, sbírka cédéček,

    rozházená kolem kormidelnického křesla, a misky na

    Dogmovo žrádlo a vodu.

    „Dneska ráno další výsledky,“ odpověděl. „Mohlo

    by to být zajímavé.“

    Nina usedla na místo kapitána. Neměla ve zvyku

    chodit kolem horké kaše. „Vypadáš unaveně.“

    V duchu se ptal, jestli nevidí v jeho tváři spíš nastupující

    stáří, vějířky vrásek pod brýlemi bez obrouček.

    Jenže Stanton spal v noci celých sedm hodin. To

    u něj byla vzácnost. „Je mi fajn.“

    „Soud skončil? Nadobro?“

    „Už před celými týdny. Oslavíme to. Mám v ledničce

    šampaňské.“

    „Mám namířeno na Catalinu,“ řekla Nina. Cvakala

    páčkami a spínači, které se Stanton nikdy nenamáhal

    opravdu ovládnout, zapínala GPS a elektrický systém

    lodi.

    Slabý obrys ostrova Catalina byl jen taktak vidět

    skrz opar v přístavu. „Co kdybych jel s tebou?“ zeptal

    se Stanton.

    „Když čekáš na výsledky z centra? Ale jdi, Gabe.“

    „Nech si to.“

    Nina přistoupila, vzala jeho bradu do dlaně. „Nejsem

    tvá bývalá manželka jen tak pro nic za nic.“

    Bylo to její rozhodnutí, ale Stanton si to vyčítal

    a napůl se nikdy nevzdal představy společné budoucnosti.

    Za ty tři roky, co byli manželé, ho práce odváděla

    do zahraničí na celé měsíce, zatímco ona unikala

    na moře, kam ji vždycky táhlo srdce. Nechal ji

    odplouvat a zdálo se, že tak byla nejšťastnější – když

    se plavila sama.

    Z dálky zazněla siréna nákladní lodi a Dogma začal

    řádit. Několikrát na hluk zaštěkal a pak se začal

    honit za vlastním ocasem.

    „Přivezu ho zpátky zítra večer,“ řekla Nina.

    „Zůstaň na večeři,“ vyzval ji Stanton. „Uvařím, co

    budeš chtít.“

    Nina se po něm koukla. „Co na to řekne tvoje přítelkyně?“

    „Nemám žádnou přítelkyni.“

    „Co se stalo s tou jak-se-jmenovala? S tou matematičkou.“

    „Byli jsme spolu čtyřikrát na rande.“

    „A?“

    „Musel jsem jet za jedním chlapem kvůli koni.“

    „Ale jdi.“

    „Vážně. Musel jsem zkontrolovat v Anglii jednoho

    koně, o kterém si mysleli, že má klusavku, a ona prohlásila,

    že se do našeho vztahu plně neangažuju.“

    „Měla pravdu?“

    „Byli jsme spolu čtyřikrát na rande. Tak ta zítřejší

    večeře platí?“

    Nina nastartovala motor Plánu A a Stanton vyskočil

    na molo. „Kup nějaké slušné víno,“ zavolala,

    když vyplouvala a zase ho nechávala za sebou. „Pak

    uvidíme…“

  • Autor: Thomason, Dustin
    Překladatel: Pacnerová, Jana
    Název: 21.12. - Kletba jaguářího krále - mírně poškozené
    Původní název: 12-21
    Žánr: | Beletrie | Thrillery | Akce a slevy
    EAN: 9788073845711
    ISBN: 978-80-7384-571-1
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 368
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 26.9.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.