Autoři

Série

Vše končí láskou

od
Balogh, Mary
  • Skandály, intriky, fascinující vášně v podání královny romantického psaní, která čtenáře znovu zavádí do rodiny Huxtableových. Tentokrát jej seznamuje s riskantním dobrodružstvím nejstarší ze sester, Margarety. Zoufalý Duncan Pennethorn, nechvalně známý hrabě ze Sheringfordu, je nucen se, kvůli mimořádnému skandálu, vrátit domů. Navíc se musí do patnácti dnů oženit, jinak přijde o všechny své příjmy. Vybírá si ženu, o níž ví, že potřebuje manžela, a přemluví Margaretu Huxtableovou, aby přijala jeho nabídku. Ta pozdě zjišťuje, kdo se stal jejím manželem. Ale dává mu ultimátum: pokud ji chce, musí se jí dvořit. A tak mezi se partnery, kteří se spojili z praktických důvodů, postupně rozněcuje vášeň.

  • 1. kapitola

    Když se Duncan Pennethorne, hrabě ze Sheringfordu,

    vrátil po pětileté nepřítomnosti do Londýna, nešel

    okamžitě do Claverbrook House na náměstí Grosvenor,

    ale místo toho se zdráhavě ubytoval u své matky,

    lady Carlingové. Její druhý manžel, sir Graham, nebyl

    potěšen tím, že ho znovu vidí. Měl však svou ženu rád,

    a proto nevyhnal nevlastního syna od svého prahu.

    Ale Duncan se stejně musel dřív nebo později vypravit

    do Claverbrook House. Právě v době, kdy se

    chystal k návratu domů, mu totiž bylo náhle bez jakéhokoli

    varování či jakéhokoli vysvětlení zastaveno

    proplácení peněz. Domovem myslel Woodbine Park

    ve Warwickshiru, což bylo sídlo a panství, na němž

    vyrůstal a které mu od otcovy smrti před patnácti lety

    vynášelo slušný příjem.

    Nevracel se tam sám. Spolu s ním přijížděli Harrisovi,

    kteří u něj byli posledních pět let zaměstnáni v různých

    postaveních. Ve Woodbine Parku se právě uvolnilo

    místo hlavního zahradníka a Harris měl tuto funkci

    zastávat. A co bylo nejdůležitější, přijel s nimi i čtyřletý

    Toby. Ve Woodbinu měl vystupovat jako osiřelý

    vnuk Harrisových. Toby se strašně těšil, když se dozvěděl,

    že bude bydlet v místě, o němž mu Duncan vyprávěl

    tolik vzrušujících příběhů – Duncanovy vzpomínky

    na dětství byly téměř všechny šťastné.

    Ale potom se všechny jeho plány zhroutily a on byl

    nucen ponechat chlapce s Harrisovými v Harrogate

    a pospíšit do Londýna v naději, že nějak odvrátí hrozící

    katastrofu.

    Jediného varování se mu dostalo ve formálním

    oznámení napsaném pevnou rukou dědečkova tajemníka,

    na jehož konci se skvěl dědečkův pavoučí podpis,

    který byl nezpochybnitelný bez ohledu na fakt, že

    byl dost roztřesený věkem. V téže době se správce

    Woodbine Parku náhle a hrozivě odmlčel.

    Všichni věděli, kam mu mají psát, protože většinu

    bezpečnostních opatření hned po Lauřině smrti zrušil.

    Duncan cítil povinnost informovat o té nešťastné události

    spoustu lidí.

    Nechápal, proč se dědeček rozhodl zastavit mu proplácení

    peněz právě ve chvíli, kdy se do jeho života

    navrátila určitá míra slušnosti. A chápal to ještě méně,

    když uvážil, že je jediným vnukem starého pána a jako

    jediný blízký příbuzný je také jeho dědicem.

    Ale ať to byl sebevětší nesmysl, peníze mu přestaly

    chodit, takže zůstal s prázdnými kapsami, takřka bez

    jediného penny, a neměl dál možnost podporovat ty,

    kteří byli na něm závislí – ba ani uživit sebe samého.

    Ne že by se musel zbytečně bát o Harrisovy. Dobří

    sloužící byli všude žádaní. Nemusel se bát ani o sebe.

    Byl stále ještě mladý a tělesně schopný. Ale musel si

    dělat starosti o Tobyho. Jak by také ne?

    Proto ten jeho zoufalý spěch do Londýna, který byl

    nejspíš posledním místem, kam by zamířil – zvlášť

    uprostřed společenské sezony. Ale vypadalo to jako

    jediná možnost, jíž se mohl chopit. Dopis, který napsal

    v odpověď na dědečkovo oznámení, byl ignorován

    a on tím jen ztratil vzácný čas. Proto byl nucen

    přijet do Londýna, aby se dožadoval vysvětlení osob-

    ně. Nebo o ně alespoň poprosil. Od markýze z Claverbrooku,

    který byl odjakživa znám svým nedostatkem

    jemných způsobů, nemohl nikdo nic žádat.

    Ani Duncanova matka mu nemohla nabídnout žádné

    vysvětlení. Dokonce ani nevěděla, že byl odříznutý

    od zdroje svých financí, dokud jí to sám neřekl.

    „Pořád uvažuju o tom,“ pravila, když vešel ráno po

    svém příjezdu do jejího budoáru – nebo spíš časně odpoledne,

    aby byl přesnější, protože dopoledne nebylo

    její oblíbenou částí dne, „proč ti nezamezil přístup

    k penězům už před pěti lety, drahoušku, pokud to

    chtěl udělat. Všichni jsme očekávali, že to provede

    právě tehdy. Já jsem si dokonce pohrávala s myšlenkou,

    že ho půjdu poprosit, aby to nedělal, ale došlo

    mi, že kdybych k němu zašla, dohnala bych ho nejspíš

    k tomu, aby ti zablokoval peníze ještě dřív, než původně

    plánoval. Možná že si až donedávna neuvědomil,

    že ti po všechny ty roky stále chodí renta

    z Woodbinu. Ne tak silně, Hetty, vytrháš mi všechny

    vlasy z hlavy a co si pak počnu?“

    Její komorná jí energicky rozčesávala zacuchané

    vlasy.

    Starý pán však rozhodně netrpěl špatnou pamětí,

    zvlášť co se týkalo peněz.

    „Graham říká, že tě nebude financovat déle než týden,“

    dodala matka a obrátila svou pozornost znovu

    na syna. Přitom si narovnávala sklady svého negližé,

    aby v nich její postava co nejlépe vynikla. „Oznámil

    mi to včera večer, hned poté, co jsi přijel. Ale já bych

    si s tím nedělala starosti, hochu, protože Grahama

    utáhnu na vařené nudli, když to budu potřebovat.“

    „Kvůli mně to dělat nemusíš, mami,“ ujistil ji

    Duncan. „Nezůstanu tu dlouho, jenom dokud nepromluvím

    s dědečkem a neuklidním ho. Nemá v úmys-

    lu nechat mě venku v zimě bez krejcaru v kapse, že

    ne?“

    Přesto se velice obával, že něco takového by se stát

    mohlo – jestli už se to ve skutečnosti nestalo. A zdálo

    se, že v tom s ním matka souhlasí.

    „Nevsadila bych proti tomu víc než deset guineí,“

    poznamenala a natáhla se pro kelímek s růží na tváře.

    „Je to tvrdohlavý, vrtošivý stařík a jsem moc ráda, že

    už to není můj tchán a já nemusím předstírat náklonnost

    k němu. Podej mi taky tamtu růž, zlato. Ne, tu

    ne, tu druhou. Hetty, neopakovala jsem ti donekonečna,

    abys pokládala věci tam, kde jsou teď, zatímco mi

    rozčesáváš vlasy? Asi si myslíš, že mám ruce až ke

    kotníkům. To by ale bylo velmi podivné.“

    Duncan odešel z matčina pokoje, poté co jí podal

    správný štěteček na roztírání. Nemohl se rozhodnout,

    jestli se má dostavit do Claverbrook House bez předchozího

    ohlášení, nebo nejdřív požádat o audienci –

    neboť tím se rodinná návštěva u starého pána stala.

    Pokud by Duncan přišel bez ohlášení, musel by možná

    přetrpět potupu, že ho vyvede z domu dědečkův

    odmítavě se tvářící majordomus – tedy jestli toto místo

    zaujímá stále ještě Forbes. Musí být téměř tak starý

    jako jeho pán. Kdyby na druhé straně napsal, jeho dopis

    by mohl zežloutnout věkem, než by se tajemník

    rozhodl věnovat mu pozornost.

    To je prašť jak uhoď.

    Jako za osmnáct nebo bez dvou za dvacet.

    Tak jak to má udělat?

    Avšak celá situace byla tak strašně naléhavá, až hrozilo,

    že Duncan podlehne panice. Ubytoval zatím Harrisovy

    s Tobym ve dvou ošuntělých pokojích v Harrogate

    a zaplatil za ně měsíční nájem. Na další měsíc už prostě

    neměl dost peněz. A jeden týden z té doby již uplynul.

    Přesto místo rozhodného jednání ještě otálel a celý

    den strávil opětovným navazováním známostí v Londýně.

    I když ho část jeho instinktů varovala, aby se

    držel při zemi a nikde se moc neukazoval, i kdyby

    k tomu měl příležitost, druhá část ho varovala, že se

    nemůže vyhýbat společnosti svých známých po zbytek

    života, pokud se nechce stát poustevníkem, a že se

    do toho musí vrhnout po hlavě se vší nonšalancí, kterou

    ze sebe dokáže vydolovat.

    Šel tedy do klubu k Whitům, jehož byl stále ještě

    členem a kde na obranu před ním nikdo nezabarikádoval

    dveře. Setkal se tu s mnoha svými bývalými

    přáteli a známými a nikdo z nich ho zcela neodepsal.

    Mnozí se s ním naopak zdravili s hlasitou, žoviální

    familiárností, jako by z Londýna i ze společnosti

    nezmizel kvůli velkému skandálu a byl pryč

    pouhý rok či týden nebo možná vůbec ne. A pokud

    ho pár gentlemanů ignorovalo, dobrá, na tom nebylo

    nic neobvyklého. Koneckonců člověk nezdraví hlasitě

    každého v klubu ani nikde jinde. Nikdo neztropil

    scénu a nežádal, aby byl z posvátné svatyně klubu

    vyveden.

    Souhlasil, že se skupinou nadšenců zajde k Tattersallům

    podívat se na koně a potom na závody. Na

    konci odpoledne dokonce shromáždil určitou sumu

    peněz z výher, ale bylo jich příliš málo, aby to znamenalo

    nějaké zlepšení jeho finančních záležitostí. Večer

    zašel na partičku karet, kde prohrál odpolední výhru,

    ale nakonec z ní zase polovinu získal zpět.

    Než šel spát, dal peníze do obálky a hned brzy ráno

    je poslal do Harrogate. Toby už zatím určitě bude mít

    děravé ponožky nebo kalhoty nebo mu polezou palce

    z bot nebo… Možností bylo bezpočet. Výchova dítěte

    rozhodně není levnou záležitostí.

    Dalšího dne bylo jeho váhavé rozhodování, jak se přiblížit

    dědečkovi, ukončeno. U snídaně našel na tácku

    vzkaz psaný až příliš známou rukou tajemníka starého

    pána. Byla to výzva, aby se dostavil k markýzi z Claverbrooku

    toho dne přesně v jednu hodinu. Duncanova

    matka tvrdila, že starý pán už ven nechodí, ale zcela jistě

    mu moc věcí neuniklo. Zaslechl, že jeho vnuk se vrátil

    do Londýna. Dokonce věděl, kde ho najít.

    A byla to skutečně spíš výzva než pozvání – přesně

    v jednu hodinu.

    Duncan se oblékl s velkou péčí. Vzal si elegantní

    modrý kabát, který však nebyl posledním výkřikem

    módy. Nechal komorníka, aby mu uvázal šátek vkusným,

    ale jednoduchým uzlem. U pasu mu visel prostý

    řetízek k hodinkám a na nohou měl vyleštěné hesenské

    boty natažené přes úzké šedé kalhoty. Boty byly

    vyrobeny z jednoduché černé kůže, žádné módní výstřelky.

    V žádném případě nechtěl vyvolat dojem, že

    žije extravagantně – což také nebyla pravda.

    „Chápeš, Smithi,“ řekl svému komorníkovi, „že ti

    nebudu moct tento týden zaplatit, a možná že to nebude

    možné ani příští týden – ani ten další. Třeba se

    budeš chtít poohlédnout po jiném zaměstnání. Londýn

    je pro to jako dělaný.“

    Smith, který s ním zůstával po jedenáct tučných

    i hubených let – avšak dosud nikdy v úplné chudobě –

    si odfrkl.

    „Moc dobře to chápu, mylorde,“ pravil, „protože

    jsem se nenarodil jako hlupák. Odejdu, až se mi to bude

    hodit a budu na to pořádně připravený.“

    Což by nemuselo být hned, jak Duncanovi došlo.

    Za takovou loajalitu mu byl tiše vděčný…………………..

  • Autor: Balogh, Mary
    Překladatel: Šimonová, Dana
    Název: Vše končí láskou
    Původní název: At Last Comes Love
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-341-0
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 376
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 30.9.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.