Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Utajený poměr

od
Balogh, Mary
  • Okouzlující příběh, v němž Constantine, černá ovce rodiny Huxtableů, konečně nachází důstojného protivníka – ženu s ještě více pošramocenou pověstí. Hannah Reidová se v devatenácti letech provdala za postaršího vévodu z Dunbartonu, kterému byla neustále nevěrná. Nyní však je vévoda mrtev a Hannah, ve svých třiceti letech ještě krásnější, konečně volná. A do oka jí padne Constantine Huxtable, pohledný muž, výjimečně zkušený, který svedl mnoho žen a ponechal je jejich osudu. Constantine okouzlen její krásou, avšak vědom si její pověsti, zamýšlí jen malé pobavení. Nicméně oba se zamilují a záhadný a zkažený Constantine zjišťuje, že našel sobě rovného protivníka. A tak sága rodiny Huxtableů nemohla dojít k lepšímu konci.

  • 1. kapitola

    Hannah Reidová, vévodkyně z Dunbartonu, byla konečně

    volná. Zbavila se břemene desetiletého manželství

    a přežila i nekonečně se táhnoucí rok, kdy držela

    po smrti svého manžela vévody smutek.

    Byla to volnost, na niž dlouho čekala. Byla to volnost,

    která opravdu stála za oslavu.

    Vévodu si vzala po pětidenní známosti. Jeho Milost

    vévoda byl ohledně svatby tak netrpělivý, že si obstaral

    zvláštní povolení, místo aby čekal, až přečtou

    všechny ohlášky. Jí bylo tehdy devatenáct a jemu něco

    přes sedmdesát. Zdálo se, že nikdo neví jistě, kolik let

    přes sedmdesát mu vlastně je, avšak zlí jazykové tvrdili,

    že se jeho věk nebezpečně blíží osmdesáti. V době

    svatby byla vévodkyně tak půvabná, až to bralo

    dech. Měla štíhlou, pružnou postavu, oči, které svou

    modří mohly soupeřit s letní oblohou, jasnou, dychtivou

    tvář jako stvořenou pro úsměv a dlouhé, vlnité

    prameny vlasů tak světlých, že byly skoro bílé – třpytivě

    bílé. Na vévodově těle, tváři i hlavě se naopak podepsaly

    jak čas, tak roky hýřivého života. A trpěl

    dnou. Zároveň měl nemocné srdce, na něž už se nemohl

    spolehnout, že bude fungovat zcela pravidelně.

    Samozřejmě že si ho podle mínění ostatních vzala

    pro peníze a očekávala, že přinejhorším za několik

    krátkých let z ní bude bohatá vdova. Teď z ní byla bo-

    hatá vdova, opravdu pohádkově bohatá, ačkoli musela

    na svou volnost čekat déle, než to původně vypadalo.

    Nyní si mohla své bohatství plně užívat.

    Starý vévoda zbožňoval zemi, po níž chodila, pokud

    máme použít staré klišé. Navěsil na ni tolik drahých

    šatů, že by se pod jejich váhou zadusila, kdyby

    si je pokusila vzít všechny najednou. Hostinský pokoj

    vedle její šatny v londýnském sídle Dunbartonů na

    Hanover Square byl přeměněn v její druhou šatnu jenom

    proto, aby se tam vešly všechny hedvábné a saténové

    šaty i kožešiny – kromě dalších doplňků – které

    si vzala jednou, nejvýš dvakrát, a odložila je kvůli něčemu

    novějšímu. A vévoda neměl jen jeden či dva,

    dokonce ani tři, ale čtyři trezory zabudované ve stěnách

    své ložnice, aby měl dost místa na uložení všech

    šperků, které během let věnoval milované ženě, ačkoli

    ona měla možnost kdykoli přijít a vzít se z nich vše,

    co si právě vybrala.

    Byl to oddaný, chápavý manžel.

    Vévodkyně byla vždy nádherně oblečena. A byla

    vždy ověšena šperky ostentativně velkými, většinou

    diamanty. Nosila je ve vlasech, v ušních lalůčcích, na

    hrudi, na zápěstích a na víc než jednom prstu na každé

    ruce.

    Vévoda se vychloubal svou výhrou, kamkoli šel,

    a zářil pýchou a obdivem, když se na ni díval. V mužném

    věku by byl nejspíš vyšší než ona, ale stáří ho nahrbilo

    a nyní se při chůzi opíral o hůl a většinou jen

    seděl. Když byli spolu, vévodkyně se od něj příliš nevzdalovala,

    dokonce i když navštívili ples, kde měla

    spoustu případných partnerů. Starala se o něj a na

    rtech jí vždy hrál charakteristický náznak úsměvu. Při

    těchto příležitostech představovala příklad manželské

    oddanosti. To nemohl nikdo popřít.

    Když s ní nemohl jít sám vévoda – a s plynoucími

    lety to pro něj bylo stále obtížnější – doprovázeli vévodkyni

    na různé společenské akce, jimiž se společenská

    smetánka baví, kdykoli je v Londýně, jiní

    muži. Nejvíce se s ní objevovali tři gentlemani: lord

    Hardingraye, sir Bradley Bentley a vikomt Zimmer.

    Všichni to byli hezcí, elegantní a okouzlující gentlemani.

    Všeobecně se vědělo, že si užívají její společnosti

    a ona zase jejich. Nikdo nepochyboval o tom, co

    všechno takové užívání zahrnuje. Jediný detail, o nějž

    se vedly spory – ale přes velký zájem se nikdy uspokojivě

    nevyřešil – spočíval v tom, jestli se tak děje

    s vévodovým vědomím či bez něj.

    Našli se i tací, kteří se odvážili předpokládat, že se

    tak děje s vévodovým požehnáním. A přestože bylo

    lechtivě skandální něčemu takovému věřit, většina lidí

    měla vévodu přece jen ráda – zvlášť nyní ke stáru,

    kdy už si zasloužil politování – a hleděli na něj spíš

    jako na ubohého pomýleného starce. A titíž lidé rádi

    mluvili o vévodkyni jako o diamanty ověšené zlatokopce

    a často ještě dodávali, že není lepší, než se zdá.

    A tito lidé bývali většinou ženského rodu.

    Potom znenadání oslňující společenský život vévodkyně,

    její skandální lásky i hrozné uvěznění ve

    svazku se starým, nemocným manželem skončily,

    protože vévoda jednou časně zrána po srdečním záchvatu

    skonal. Ačkoli se to samozřejmě nestalo tak

    brzy, jak vévodkyně doufala a jak očekávala. Konečně

    měla své bohatství, draze však za něj zaplatila. Zaplatila

    za něj svým mládím. Když vévoda zemřel, bylo jí

    dvacet devět, a když brzy po Vánocích v Copelandu

    skončila s ročním smutkem, bylo jí třicet. Copeland

    bylo její venkovské sídlo v Kentu, které jí vévoda

    koupil, aby měla kam jít, až on zemře a titul i vázané

    jmění zdědí jeho synovec. Jednalo se o malý zámeček

    obklopený přiměřeně rozlehlým parkem.

    A tak ve třiceti letech, kdy už měla nejlepší léta

    mládí za sebou, byla vévodkyně z Dunbartonu konečně

    volná. A nepředstavitelně bohatá. A zcela připravená

    svou volnost oslavit. Jakmile bylo po Velikonocích,

    odjela do Londýna a usadila se tam na společenskou

    sezonu v londýnském sídle Dunbartonů, neboť současný

    vévoda byl bodrý muž středního věku, který dával

    přednost pobíhání po venkově a počítání ovcí před

    pobytem v Londýně, sezením v Horní sněmovně parlamentu

    a posloucháním druhých poslanců vykládajících

    o věcech, které byly možná životně důležité pro

    jeho zemi, či dokonce pro celý svět, pro něj však nebyly

    nikterak zajímavé. Každému, kdo byl ochoten ho

    chvíli poslouchat, tvrdil, že politici jsou nepředstavitelně

    nudní. A protože byl svobodný a neměl žádnou

    manželku, nebyl tu nikdo, kdo by poukazoval na to, že

    zasedání Horní sněmovny je pouze tím nejmenším důvodem,

    proč se společenská smetánka schází na jaře

    v Londýně. Proto mohla vévodkyně sídlit v jejich londýnském

    domě a pořádat tu s jeho požehnáním ples

    třeba každý den. V tomto duchu ji také informoval

    a dodal, že je se vším svolný, pokud mu nebude posílat

    účty.

    Ten poslední komentář odpovídal jeho značně šetrné

    povaze. Vévodkyně však nepotřebovala nikomu

    posílat žádné účty. Byla nesmírně bohatá a mohla platit

    sama za sebe.

    Možná že už přišla o první pel mládí – a třicet let je

    pro ženu skutečně ošklivý věk – byla však stále neuvěřitelně

    krásná. To nemohl nikdo popřít, přestože by se

    našlo pár lidí, kteří by to udělali, kdyby to šlo. Ve skutečnosti

    byla nyní nejspíš ještě krásnější než v devate-

    nácti. V uplynulých letech trochu přibrala na těch

    správných místech, ale nikde jinde. Byla stále ještě

    štíhlá, teď však měla i oslnivé křivky. V obličeji už se

    neprojevovalo tolik záře a dychtivosti, jako když byla

    mladá dívka, jeho krása nyní spočívala ponejvíce v dokonalé

    stavbě kostí a krásné pleti. Často se usmívala,

    ačkoli její charakteristický úsměv byl napůl arogantní,

    napůl svůdný a zcela tajemný, jako by se usmívala něčemu

    ve svém nitru spíš než okolnímu světu. Mívala

    lehce sklopená víčka, což navozovalo představu ložnice,

    snů i dalších tajemství. A její vlasy vycházely z rukou

    odborníků vždy dokonale upravené – avšak takovým

    způsobem, že to vypadalo, jako by jí v příštím

    okamžiku měly spadnout rozkošně pocuchané na záda.

    Fakt, že se tak nikdy nestalo, byl ještě záhadnější.

    Mnozí lidé tvrdili, že vlasy jsou jejím nejúchvatnějším

    rysem. Až na oči, možná. Nebo na její postavu.

    Nebo na zuby, jež byly bělostné, perfektně tvarované

    a seděly jeden vedle druhého.

    Právě takhle smetánka hodnotila vévodkyni z Dunbartonu

    a její sňatek se starým vévodou i její návrat

    do Londýna jako bohaté vdovy, která se konečně stala

    svobodnou.

    Nikdo o tom ale ve skutečnosti nic nevěděl. Nikdo

    jiný nebyl účastníkem jejich manželství, aby mohl

    spolehlivě říct, jestli fungovalo. Vévoda se v posledních

    letech stále víc stahoval ze společnosti a vévodkyně

    měla mnoho známých, avšak žádného blízkého

    přítele, o němž by se ve společnosti vědělo. A své

    pravé já skrývala pod maskou luxusu a tajemství, které

    kolem sebe šířila.

    Lidi z vyšších vrstev po celých těch deset let jejího

    manželství neunavil zájem o ni a o vévodu. A teď na

    ni byli po roce smutku velmi zvědaví…………………

  • Autor: Balogh, Mary
    Překladatel: Šimonová, Dana
    Název: Utajený poměr
    Původní název: A Secret Affair
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-389-2
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 384
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 27.4.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.