Báječní podvodníci

OBSAH

Muž, který prodal Eiffelovu věž ...................................... 9

Chamtivý milionář ............................................................ 63

Čtyři drzí Američané ........................................................ 71

Diamantový krejčík .......................................................... 99

Proradný chameleon .......................................................... 109

Geniální vynálezce ............................................................ 139

Ctižádostivý malíř ............................................................ 151

Vychytralý lump .............................................................. 167

Carův nejslavnější vnuk .................................................... 179

Muž, který prodal Eiffelovu věž

Případ začal schůzkou šestnácti zkušených tajných

agentů v nejvyšším patře poštovní budovy v newyorské

Páté ulici v roce 1934. Šéfem americké Secret Service

byl William H. Moran, vedoucím zvláštního útvaru se

sídlem v New Yorku se stal Robert Godby, trochu zbytečně

baculatý a zdánlivě stále ospalý čtyřicátník s výbušnou

energií a značnou praxí v oboru. Americká

Secret Service není zpravodajská služba, ale policejní

organizace se speciálními úkoly. Má za úkol zajišťovat

bezpečnost prezidenta a stíhat padělatele dolarů.

Do nové skupiny vybrali taková esa, jako byl Peter

Rubano, Cheasty, Murphy, McGuiness, Paterni, Lieberman

nebo Seckler. Další člen týmu, James F. Johnson,

později napsal o případu obšírnou zprávu.

„Podívejte se, hoši,“ řekl Godby, „jsme v průšvihu.

Máme hlídat padělky a prý je nehlídáme. Hned vám řeknu,

proč si to šéfové myslí. Každý měsíc se totiž najdou

v bankách falešné dolary v hodnotě sto tisíc. A to je

hodně. Řekl bych dokonce, že to je zatraceně moc. Trvá

to už hezkých pár měsíců, ředitelé bank telefonují do

Washingtonu, my chodíme po ulicích, vyptáváme se po

barech a nic. Proto zřídil Moran tuto skupinu, proto vás

do ní jmenoval, proto sebou musíme všichni mrsknout

a dostat se těm gaunerům co nejdřív na stopu.“

„Dobře, šéfe, ale proč nás stěhujou sem, do New Yorku?“

zeptal se Johnson.

„Protože se ty padělky objevují v New Yorku. Ti chlapi

je zřejmě tisknou tady.“

Ve Spojených státech se neutají ani malá senzace.

Když se téměř pravidelně objevují v oběhu perfektně

padělané dolary, jsou toho plné první stránky novin. Lidé

začínají mít strach, obracejí každou bankovku, přestávají

věřit bankám i policii. Zvlášť v roce 1934, v době těžké

hospodářské krize, zvlášť když si každý spočítá, že

těch sto tisíc měsíčně představuje jen menší část, protože

ta větší, nejméně půlmilionová, zůstává neobjevena.

Lidé se začali bát, protože tu stovku nebo dobře vytištěnou

padesátku mohl mít v kapse kdokoliv z nich.

„Tak si ji, hoši, prohlídněte,“ řekl Godby a vytáhl

z obálky zelenou stovku. Položil ji na stůl a čekal, až se

na ni všichni podívají. Podpis ministra financí Morgenthaua,

portrét Benjamina Franklina, na druhé straně podpis

ředitele národní banky Williama A. Juliana, barva,

kresba, všechny ty pavučinově jemné kraječky v pořádku.

Došli k názoru, že je bankovka k nerozeznání od pravé.

„Tohle bude tvrdý oříšek, vážení,“ řekl Johnson. „Máme

nějaké vodítko? Existuje nějaké konkrétní podezření?

Ta rytina je totiž perfektní, nedělal ji amatér.“

„Nemáme nic, hoši,“ řekl Godby. „Víme jen jediné:

musíme najít matrice, z nichž je tisknou.“

Věděli, že portréty na dolarech jsou ocelorytiny. Uvědomili

si, že ve Spojených státech nebude mnoho rytců,

kteří by se mohli pochlubit tak precizní prací. Ale pochopili,

že padělatel, ať je jakkoli šikovný a nadaný, nemůže

mít k dispozici velmi nákladný stroj, který dokáže

vyrobit rytiny složitých ornamentů rámující bankovku.

Tam bylo možné hledat chybu. Tam a také na vodotisku.

„V roce 1934 jsem měl hodnost kapitána. Pracoval

jsem v policejní branži už hezkých pár let, a tak jsem

měl známé v podsvětí. Konfidenti, to je záloha, do níž

každý sáhne, když mu teče do bot. V putykách, které

nikdy nezavírají, se potlouká dav opilců, podvodníků

a zlodějíčků, ochotných prodat kdykoli cokoli, jen aby si

zase mohli dát nalejt.“

James F. Johnson věděl, že každá falešná stovka, kterou

včera odhalil bankovní pokladník, musela předevčí-

rem a ještě předtím projít rukama grosisty, který za ni zaplatil

nejvýš dvacet dolarů, překupníka, jemuž se vyplatilo

dát za padělek čtyřicet, a prodavače, který ji nedostal

levněji než za padesát šedesát dolarů. Tak dobrý padělek,

jaký přinesl na poradu Godby, mohl stát také sedmdesát.

A všichni ti překupníci a prostředníci chodili po New

Yorku, vysedávali v putykách, setkávali se s kumpány

v barech, všude je někdo viděl, spousta lidí je znala, několik

tuctů povětrných holek si vyslechlo chvástání namazaného

chlapa, který najednou přišel k penězům

a myslel si, že si může koupit štěstí.

„Podívej se, Cohene, seš mi dlužnej službičku,“ řekl

kapitán Johnson ve tři ráno chlapovi, vyhlížejícímu jako

cirkusák v civilu.

„Já mám čistý svědomí, kapitáne,“ řekl Jammer

Cohen.

„To se uvidí. Potřebuju, aby ses trochu rozhlídl.“

„Jo, kapitáne. O co jde?“

„O zatraceně pěkně udělaný stovky.“

„No ne!“

„No jo! Papír prima, tisk prima a štočky jako víno.“

„A co já mám, kapitáne, jako…, co byste rád věděl?“

„Nedělej ze sebe pitomce, Cohene. Co chci vědět?

Všechno. Kdo s tím má něco společného, odkud to dostávají

překupníci, prostě čuchej, čuchej, potřebuju

stopu.“

„Takže žádnou nemáte.“

„No, podívejme se, jak seš chytrej, když chceš. Ale

pozor, Cohene, víš, že tě mám za tu loupež v hrsti. Podruhé

bych tě nepřikryl. Takoví kamarádi zase nejsme.

Koukej, abys viděl.“

„Spolehněte se, kapitáne.“

Jammer Cohen se jistě snažil ze všech sil, nenarazil

však ani na mizerného překupníka, a tak všichni běhali,

až si mohli nohy ušoupat, a vyptávali se a posedávali

u barových pultů, ale bez výsledku. Pak svolal Robert

Godby poradu a slavnostně řekl:

„Tak hoši, a máme to!“

„Jak máme? Co máme?“ zeptal se kapitán Johnson.

„Víme, kdo to je.“

„Ten padělatel?“

„Ten, kdo dělal matrice.“

„Rytec?“

„Jmenuje se William Watts.“

„Proboha, kdo to je? Jakživ jsem to jméno neslyšel.“

„Já taky ne, Johnsone,“ řekl Godby, podíval se do papíru

a referoval. „Moc jsme o něm nezjistili. Zatím. Studoval

farmacii, někdy ve dvacátých letech měl v Omaze

drogerii. V pětadvacátém se najednou objevil v Chicagu

a pracoval pro Al Capona.“

„Jako co?“

„Jako rytec. Padělal etikety na whisky. A dělal prý to

geniálně.“

„Odkud jsou ty informace, šéfe?“

„Z Washingtonu. Našli to ve spisech. Už asi před sedmi

lety se totiž objevily falešné stovky a experti na nich

teď našli stejnou techniku. Tvrdí, že je dělal stejný chlap

jako tenkrát.“

„Kolik jich tenkrát dostali do oběhu?“

„Zřejmě jen pár.“

„No, a co? Zmáčkli tenkrát toho Wattse?“

„Zmáčkli, ale nebylo jim to nic platné. Nic mu nedokázali.

Víte přece dobře jako já, že musíme najít dílnu

a plotny. Jedině to je důkaz. No, a tenkrát nic nenašli,

tak ho zase museli pustit.“

„A co v Chicagu?“

„Jak se objevil, tak zmizel. Nikdo neví kam. Sedí někde

v díře a ryje do oceli Franklinův portrét. Anebo už

ani neryje, protože tu zakázku odevzdal a dostal dobře

zaplaceno.“

„Takže nemáme ponětí, kde by mohl být?“

„Zatím ne. Ale máme jeho fotku. Sice dost mizernou,

ale lepší něco než nic.“

„A co kluci z Chicaga?“

„Zjistili, že má jedno ucho větší, že se někam zašil

a žije klidným spokojeným životem. Nechlastá a nedělá

výtržnosti. Stýká se s jistým mužem, kterého byste možná

mohli znát.“

„Kdo je to?“

„Viktor Lustig.“

„To myslíte vážně, šéfe?“

„Proč bych si dělal legraci, kapitáne.“

„Ten podvodník Lustig?“

„Ano.“

„Ten by se nepouštěl do takové lumpárny, na to je

moc chytrý. Hrabě Lustig a padělání bankovek? Ten se

dostane k penězům jednodušším způsobem.“

„To je možné, kapitáne, ale může nás přivést k Wattsovi,

a tím by nám moc posloužil. Najděte Lustiga a budeme

mít rytce.“

„A taky si s ním budeme moct vyrovnat účty. Ten

chlap už mi hezky dlouho pije krev.“

Policejní práce má daleko k ekvilibristickým kouskům

literárních detektivů. Říká se, že policisté mají

ploché nohy, protože každý případ musí vychodit. Najít

hochštaplera Lustiga v mnohamilionovém New Yorku,

to bylo doopravdy hledání pověstné jehly v kupě sena.

Navíc vlastně nikdo nevěděl, jestli vůbec ve městě je.

Agenti zvláštního oddělení Secret Service obíhali obchodníky

s papírem v naději, že najdou stopu, která vede

k padělateli, navštívili krámy s tiskařskými barvami,

hledali v obchůdcích s malířskými potřebami, kde prodávali

rydla na mědirytiny a ocelorytiny. Všechno bez

výsledku. Druhá polovina tajných agentů pátrala po

Viktoru Lustigovi. Jenže všichni věděli, že je to nesnadno

polapitelný muž. Používá desítky smyšlených jmen,

je vybaven množstvím falešných dokladů……………………..