TERI WILSON: ÚŽASNÝ PAN DARCY - UKÁZKA Z KNIHY
K autorce Teri Wilson nevedla obvyklá cesta – její knihy nám nenabízela žádná agentura, nezaregistrovali jsme je ani katalozích. Ale jako správní romantici sledujeme, co se v našem oblíbeném žánru děje i ve filmovém světě. A objevili jsme film Unleashing Mr. Darcy, natočený společností Hallmark podle stejnojmenného románu Teri Wilson. Jelikož nás zaujal, o autorce jsme začali zjišťovat více informací – a výsledkem jsou práva na tři její knihy. Úžasný pan Darcy, Odmaskovaná Julie a The Accidental Beauty Queen (český název připravujeme).
V únoru vychází první z této trojice: Úžasný pan Darcy. Příběh si zamilují všichni romantici a pejskaři, protože o čtyřnohé hrdiny není v romanci nouze. A už podle názvu správně soudíte, že se autorka inspirovala románem Pýcha a předsudek od nesmrtelné Jane Austen.
Elizabeth Scottová nesnáší bohaté, mocné a nabubřelé muže, vždyť kvůli jednomu takovému musela opustit vytoužené místo učitelky na exkluzivní manhattanské škole. A tak není divu, že když potká pohledného a očividně dobře situovaného Donovana Darcyho, automaticky ho považuje za arogantního a přezíravého protivu, za ukázkový exemplář snoba, jemuž je nejlepší se oklikou vyhnout. Navíc je to chladný a sarkastický Angličan s bezchybným windsorským uzlem na kravatě a manžetovými knoflíčky od Tiffanyho! Jenže ať už za to může náhoda, osud, společná láska ke psům nebo duch Jane Austenové, jejich cesty se neustále kříží…
KAPITOLA 1
Všeobecně panuje skálopevné přesvědčení, že svobodná žena na prahu třicítky touží po manžílkovi. Slečna Elizabeth Scottová ve věku dvaceti devíti let a tří set šedesáti čtyř dnů představovala pozoruhodnou výjimku z tohoto pravidla. I přes matčin nátlak byla se svou samotou docela spokojená. A v posledních týdnech snad ještě víc než předtím. Nechtěná pozornost velice mocného a velice ženatého muže, který neuznával odmítnutí, ji naučila vážit si bezpodmínečné lásky svého psa.
Psi jsou věrní.
Psi člověka nevyhazují z práce.
Psi rozumějí slůvku ne.
Proto jí připadalo jako požehnání, že může strávit narozeninový víkend v New Jersey na výstavě psů. Dá se snad lépe zapomenout, že se člověku prakticky rozpadá život ve švech, než prožít dva příjemné dny pulírováním svého kavalíra kinga charlese španěla a získáním spousty lesklých saténových stužek?
Nedá.
Pro Elizabeth by to byl dokonalý víkend, i kdyby nic nevyhrála. Usmála se na Bliss a ta k ní vzhlédla velkýma něžnýma očima ze svého místa na stole. Fenka se zvedla na zadní, natáhla krk a něžně olízla paničce tvář. Elizabeth ji milovala, možná až moc. Podle své sestry Jenny rozhodně moc.
„Víš, co mi to připomíná?“ Jenna kývla na Bliss a zašklebila se. „Tu velkou hlavu Barbie, cos dostala v devíti k Vánocům. Pamatuješ? Jak jsi jí natáčela vlasy a patlala na oči ty strašný modrý stíny.“
„Jasně že si to pamatuju.“ Elizabeth postříkala Bliss uši sprejem na zvětšení objemu srsti. „LuLu.“
„No potěš koště. To jméno už jsem zapomněla.“ Jenna si dala pořádný doušek kafe ze Starbucksu a zavrtěla hlavou. „Co za magora si přejmenuje barbínu?“
„Já jo.“ Elizabeth si měřila sestřino latté závistivým pohledem. Starbucks je přesně ten typ hříšných potěšení, jaký si nezaměstnané učitelky – dokonce i dočasně nezaměstnané učitelky jako ona – nemohou dovolit. Do té kategorie vlastně spadalo i zápisné na výstavy psů. Proto měla v plánu tu dnešní pořádně využít.
„No fakt. Je to úplně stejný. Kartáčování, foukání.“ Jenna vzala do ruky nůžky na prostříhávání srsti a prohlížela si je, dokud jí je Elizabeth nevyškubla. Vydělávala na ně dva dny.
Když ještě měla práci.
Pořád máš práci. Je to jenom týdenní suspendování. Ber to jako prázdniny. Jako vynucené prázdniny, které si v žádném případě nemůžeš dovolit.
Elizabeth se zhluboka nadechla, máchla nůžkami nad temenem Blissiny hlavy a odstřihla pár pramínků hebkých štěněcích chloupků. Couvla o krok a zhodnotila výsledek. „Perfektní.“
Bliss to potvrdila štěknutím a Jenna protočila panenky. „Měla jsi být kadeřnice, milá sestřičko, ne učitelka. Minula ses povoláním.“
Sotva to dořekla, hned se kousla do rtu. „Promiň. To jsem neměla říkat.“
Elizabeth nasadila úsměv. „To nic.“
Jenna se zatvářila mrzutě. Elizabeth aspoň doufala, že je to mrzutost, a ne soucit. „Jsem pitomá. Nevšímej si mě. Jsi výborná učitelka. Nejlepší. A tahle ‚organizační dovolená‘ je jenom na chvilku. Než mrkneš, jsi zpátky u tabule. Já jsem idiot a Grant Markham je smradlavej psí prd.“
„To neříkej.“ Elizabeth si stáhla plášť přes hlavu a uhladila si šaty. „Neurážej psy.“
„Jasně.“ Jenna sebou škubla. „Co říkáš na kafe na usmířenou? Zvu tě na lattéčko, oslavenkyně.“
Elizabeth připnula Bliss výstavní vodítko. Jestli Jenna teď odejde do Starbucksu, neuvidí je ve výstavním kruhu. Ne že by to Jenně vadilo, výstavy psů ji nechávaly chladnou. Elizabeth dobře věděla, že přišla jedině proto, aby ji nenechala o narozeninovém víkendu samotnou. A když se jí to pokoušela rozmluvit a vysvětlit, že sama nebude, že má přece Bliss, docílila přesného opaku.
Hodná Jenna. Věčně starostlivá starší sestra.
„To beru.“ Elizabeth vzala Bliss pod paži. „Dýňový. Netučný.“
„Vezmu ti ho s pěnou. Máš narozky. Tak se rozšoupni.“ Jenna si přehodila kabelku přes rameno a culila se, když mizela v bludišti kempinkových židlí a skládacích stolů v přecpaném prostoru vyhrazenému úpravě psů.
Elizabeth k sobě Bliss přitiskla. „Tak jsme zůstaly samy, holka. Připravená? Půjdeme na to.“
Okolí výstavního kruhu vřelo nervozitou ještě víc než obyčejně. Bliss byl Elizabetin první výstavní pes a ve svých devíti měsících ještě štěně. Nezkušené byly obě stejně, takže jimi lomcovala tréma. Ale i jiní chovatelé, obvykle nad věcí, dnes vypadali vyjeveně a ustaraně a shlukovali se do skupinek.
Kolem kruhu číslo pět se rozhostilo strašidelné ticho. Dokonce i psi přestali štěkat.
Elizabeth sevřela Bliss pevněji a popošla ke skupince vystavovatelů, kteří si horečně šeptali a kabonili se. „Co se děje?“
„Změna rozhodčího.“ Žena s kulatou tváří utopenou v záplavě světlých kudrn svírala tříbarevné výstavní vodítko v prstech tak, až jí bělely špičky prstů.
„Změna rozhodčího?“ Elizabeth sjela pohledem do kruhu, ale byl prázdný.
„Ano. Nějaký nový, v životě jsme o něm neslyšeli.“
Další vystavovatelka pokývla a zamumlala si do dlaně: „Prý je z Anglie.“
Elizabeth to připadalo k smíchu. Proč šeptají? Ten člověk, ať je to, kdo je to, ještě ani nepřišel. Pro jednou jí nevadilo, že je nováček. Rozhodčí neznala, a tak ji nějaká změna nemohla rozhodit.
Jen ze zvědavosti popošla k obří bílé tabuli umístěné u stolu pořadatelů před vstupem do kruhu. Pohlédla nahoru, kde stálo jméno určeného rozhodčího, vyvedené výrazným černým písmem. Přímo pod ním bylo prostým tiskacím písmem doplněno jméno náhradníka.
Pan Donovan Darcy.
Elizabeth povytáhla obočí.
Donovan Darcy. Co je to za pitomé jméno?
Zní, jako by patřilo někomu zazobanému.
Instalatéři a automechanikové nepojmenují své děti Donovan. Elizabeth pracovala v jedné z nejprestižnějších soukromých škol na Manhattanu dost dlouho na to, aby o elitách něco věděla. A tak jí bylo hned jasné, že muž jménem Donovan Darcy nebude mít smutek za nehty.
Znechuceně se ušklíbla. Grant Markham měl ruce dokonale pěstěné, a přece byl pořádná špína.
„Donovan Darcy,“ ozval se za ní kultivovaný britský šepot. „No nemáme my štěstí?“
Elizabeth se obrátila a zjistila, že hlas patří postarší ženě v tvídové sukni a saku. Neměla psa na vodítku, tlačila hraničku čtyř klecí na kolech. Zpoza drátěných dvířek vykukovaly tváře huňatých teriérů. Laskavý úsměv, který ženě sálal i z očí, Elizabeth prozradil, že to nemyslela ironicky.
Opětovala její úsměv. „Štěstí? Jak to?“
„Je to taky chovatel. Má přímo legendární psy. Neslyšela jste o chovatelské stanici Chadwicke? O tom velkém venkovském sídle v Derbyshiru?“ Nečekala na odpověď, jen zavrtěla hlavou a párkrát zamlaskala, načež pokračovala: „Co mě to napadlo? Jistěže jste o tom neslyšela. Jsme přece v Americe. Pořád na to zapomínám.“
Elizabeth se mohla jenom zasmát. „Zapomínáte, kde jste?“
„Ano.“ Žena mávla rukou k rudolícímu muži, který zápasil s haldou pásek na rukáv na stole. „Firma mého muže loni expandovala. Už čtrnáct měsíců lítáme sem a tam mezi domovem a Amerikou. Leze mi to na mozek. Občas vůbec nevím, kde zrovna jsem.“
„Nerada vám to říkám, ale tohle je New Jersey.“ Elizabeth jí podala ruku. „A já jsem Elizabeth.“
„Sue. Sue Barrowová.“ Kývla směrem k manželovi, který u stolu funěl a pořád se potýkal s balíkem gumiček. „A to je můj drahý Alan. Chudák. Psí výstavy nejsou úplně jeho gusto.“
Elizabeth chápavě přikývla. Alan vypadal přibližně stejně nadšeně jako Jenna, než uprchla do Starbucksu.
Vrátila se pohledem zpátky k ceduli se jmény. „Takže, co jste to říkala o tom záhadném panu Darcym?“
„No jo.“ Sue se malinko začervenala. „Je skvělý. Jeho psi mají úžasné rodokmeny.“
Elizabeth bůhvíproč napadlo, že ten ruměnec nemá nic společného se psími rodokmeny. „Jaké psy chová? Teriéry?“
Sue zrudla ještě víc a zamávala si před obličejem výstavním katalogem. „Už je tu.“
Kolem nich prošel do kruhu vysoký džentlmen, vzpřímený jako pravítko. Elizabeth se zachvělo srdce. Sevřela Blissino vodítko pevněji a zkoušela si namluvit, že je to jenom tréma. Bliss k ní zvedla hlavu a na chlupatém čele se jí objevila vráska. Dokonce i pes poznal, že si Elizabeth lže do kapsy.
Pan Darcy byl přitažlivý. Až se potily dlaně a člověk zapomínal dýchat. Jeho psi očividně nebyli jediní, kdo vyhrál v genetické loterii.
Elizabeth se zhluboka nadechla, aby se zklidnila, a snažila se nedívat na jeho pronikavé tmavé oči ani na široká ramena, dokonale prezentovaná v na míru šitém saku. Nebylo to jen tak. Všechno na tom muži bylo úchvatné. Ba přímo ušlechtilé. Což by ji mělo spíš znechutit. Nakonec se nemýlila. Pan Darcy je na první pohled pracháč. Co za člověka si dovolí jet přes půl světa, aby hodnotil psy na výstavě?
No nazdar. Je bohatý, vznešený a pohledný až k infarktu. Sueina ruka s vějířem přešla na rychloběh.
Život prostě není fér.
Na to ale Elizabeth přišla už dávno. A kdyby na to náhodou zapomněla, nedávný incident s Markhamem jí to bolavě připomněl.
„Jste na řadě,“ zašeptala Sue.
Elizabeth ta poznámka proplula jedním uchem tam a druhým ven. Zamrkala. Nějak se stalo, že se zakoukala na pana Darcyho. Asi se k tomu přidaly i halucinace, protože se jí zdálo, že i on se dívá na ni. Z plic jí unikl všechen vzduch. Jeho pronikavý pohled ji málem paralyzoval, i když si ho nejspíš jen představovala.
„Elizabeth,“ zasyčela Sue. „Jste na řadě.“
Postrčila ji a Elizabeth klopýtla. Přitom zakopla o Bliss, která dotčeně vyštěkla, a na závěr narazila do impozantní hrudi pana Darcyho. Zřejmě se tedy na ni nejenom díval, ale navíc k ní i popošel.
Elizabeth zděšeně couvla. „Moc se omlouvám, vaše ctihodnosti. Teda, pane… hm, pane Darcy.“ Hrůzou bez sebe se mu nedokázala podívat do očí, říkala to jeho kravatě. Byla v pařížské modři, podle všeho hedvábná a nejspíš stála víc než všechno, co měla na sobě Elizabeth. Včetně bot.
Vázanka se zvedla a zase klesla, pan Darcy si rozčileně povzdechl. „Štěně kavalír king charles španěl číslo osm?“
„Ano, to jsme my.“
„Pořadatel vás vyvolává už dvě minuty. Brání vám něco jít do kruhu?“
Vaše úchvatná postava? „Ne. Omlouvám se. Jenom jsem se trochu… zamyslela.“
„A obtěžovala byste se tedy vejít do kruhu teď, nebo chcete kolkovanou žádost?“ Jeho plynulý hlas a kouzelný anglický přízvuk nijak nezjemnily ten sarkasmus.
Jakmile se Elizabeth přenesla přes úvodní šok, byla za tu neurvalost málem vděčná. Rázem už není tak dokonalý. Je to člověk jako každý jiný.
Narovnala ramena a zvedla bradu. I tak musela málem natahovat krk, aby mu viděla do očí. Marná snaha, protože to vypadalo, že se dívá skrz ni.
„To nebude třeba,“ zašeptala.
„Pak tedy…“ Rozmáchlým gestem jí pokynul ke vstupu do kruhu z bílého mřížoví.
Elizabeth zahořely tváře. Ostatní rozhodčí, na něž narazila od té doby, co začala předvádět Bliss, se chovali přátelsky. Nebo aspoň zdvořile. Panu Darcymu stačily tři dlouhé kroky a ocitl se v polovině kruhu. I na tu dálku Elizabeth cítila chlad, který mu sálal z každého póru.
Co má za problém?
Napadalo ji jedině to, že na rozdíl od Sue si pan Darcy dobře uvědomuje, že je v New Jersey, a ne na svém hogo fogo venkovském sídle v Anglii. A zřejmě ho to vůbec netěší.
„Číslo osm.“ Pan Darcy v prostředku kruhu podupával nohou. Bliss to napjatě sledovala. „Pokud byste ráčila… tedy, pokud jste se moc nezamyslela, mohla byste předvést svého psa?“
Elizabeth si nebyla úplně jistá, co se stalo v příští chvíli, až na to, že to byla poslední kapka. Po všem, co měla za sebou, už nesnesla dýchat stejný vzduch s arogantním zazobaným chlapem. I když připomínal spíš boha než pouhého smrtelníka.
Slova jí vylétla z pusy sama od sebe. „Abyste věděl, já mám jméno.“
Dav přihlížejících kolem kruhu zmlkl.
Pan Darcy si založil ruce a odhalil francouzské manžety a v nich dva vkusné zlaté knoflíčky. „Prosím?“
„Mám jméno.“ Elizabeth se třásl hlas víc, než by se jí zamlouvalo. Odkašlala si. „A není to číslo osm.“
Pan Darcy povytáhl obočí. „Tak mě poučte.“
„Elizabeth. Elizabeth Scottová.“
V kruhu přímo praskaly jiskry napětí, odskakovaly od bílého mřížoví, oddělujícího jejich dvojici od ostatních. Jediný, kdo si toho nevšímal, byla Bliss. Široce zívla a stulila se do klubíčka u Elizabetiných nohou.
Ta ji šťouchla špičkou balerínky. „Bliss, vstávej, holka.“
Pes se zvedl a upřel velké kulaté oči nejprve na paničku a pak na rozhodčího.
„Výborně,“ pravil pan Darcy klidně. „Slečno Scottová, proveďte prosím svého psa kolem kruhu a pak ho postavte na stůl.“
Elizabeth chytila do levé ruky konec Blissina výstavního vodítka. Dlaň měla zpocenou, stejně jako zátylek a žlábek mezi prsy. Mohla jenom doufat, že si toho nikdo nevšimne.
„Pojď, Bliss. Půjdeme.“ Pokoušela se do hlasu vložit co nejvíc nadšení.
Nebylo to nejpůvabnější kolečko, jaké kdy Bliss předvedla, ale Elizabeth to tomu chudáku psovi nemohla vyčítat. Cukrovala na něj a přemlouvala ho, dělala ze sebe blázna, aby trochu ožil. Připadalo jí to jako nejdelší cesta kolem kruhu v celé historii psích výstav.
Když měly to martyrium konečně za sebou a dostaly se ke stolu, Blissina psí obočí se starostlivě mračila. Elizabeth neodolala a vlepila jí pusu na hlavu, když ji zvedala na stůl.
Podle jejích omezených zkušeností dávala většina rozhodčích majitelům čas, aby psa připravili a co nejlépe předvedli jeho krásu. Ale byli i takoví, kteří se netrpělivě tyčili nad stolem a měnili bázlivější psy v rozechvělé chlupaté hromádky s ocasy staženými mezi nohama. Elizabeth pochopitelně čekala, že Donovan Darcy patří do té druhé kategorie. A tak ji nemálo překvapilo, když ustoupil a přihlížel z bezpečné vzdálenosti několika metrů.
Elizabeth se trochu třásly ruce, když brala Blissiny packy a kladla je do správné výstavní pozice. Pak jí uhladila kožich na zádech, aby zvýraznila dokonalý obrys těla. Přitom na sobě pořád cítila pohled pana Darcyho. Plál jako doběla rozžhavený pohrabáč.
Přestože se zoufale snažila, prsty se jí nepřestávaly chvět, když se blížil. Upřela pohled na psa. Nechtěla vidět samolibý úsměv, jaký se panu Darcymu jistě rozlije po tváři, až si všimne, jaký uzlíček nervů z ní udělal.
Nabídl Bliss dlaň, aby si ji očichala. Kavalírka nadšeně rozvrtěla zadek. Elizabeth litovala, že jí neumí nařídit, aby si zachovala aspoň nějakou sebeúctu.
„Slečno Scottová?“
Konečně k němu vzhlédla. „Ano?“
„Předvedla byste mi skus svého psa, prosím?“ Věnoval jí chladný úsměv a ukázal okouzlující dvojici dolíčků u pěkně tvarovaných rtů.
Elizabeth se přistihla, že kdyby měla ocas, taky by jím nadšeně zavrtěla. Zastyděla se sama před sebou. „Jistě.“
Odtáhla Blissiny pysky a předvedla zuby. Pan Darcy je prohlédl, zběžně přikývl a ona se zas chopila vodítka. Znovu ji překvapilo, s jakou něhou pohladil fenku po hřbetě a prohlédl kohoutkovou výšku, linii trupu a postavení beder.
Pak ustoupil a založil si ruce. Úsměv a s ním spojené dolíčky zmizely. „Slečno Scottová?“
„Ano?“ Elizabeth polkla. Mohl by ji přestat pořád oslovovat. Začínalo jí to lézt na nervy. Na druhou stranu, sama si o to řekla.
„Předveďte psa v chodu, prosím.“
Sundala Bliss ze stolu a postavila ji na koberec. Když se napřímila, uvědomila si – poněkud s křížkem po funuse – že se jí přitom véčkový výstřih zavinovacích šatů z malinového hedvábí rozhalil. Zděsila se představou, co tomu korektnímu a nedůtklivému panu Darcymu předvedla, ruka jí vylétla na prsa. Zalétla k němu postranním pohledem a zatoužila, aby se pod ní otevřela zem a spolkla ji. V kaštanových očích ale uviděla pobavený lesk.
Bože můj. Skončí to někdy?
Vykročila tak rychle, až jí Bliss málem nestačila. Už jí bylo jedno, jakou známku dostanou. Chtěla mít to martyrium za sebou.
Tenhle víkend měl být pohodový. Těšila se, že konečně uteče pochybám a starostem, kvůli kterým nemohla spát, zatímco Bliss klidně pochrupovala v ohbí její paže. Má přece narozeniny, proboha. Třicátiny. Jak to, že se s ní maléry táhnou i do New Jersey?
Když přecházela kruh zpátky k panu Darcymu, narostl jí v krku knedlík. V očích ji pálily slzy a vypadalo to, že se vylijí a dovrší její ponížení.
Zastavila Bliss kousek od něj a čekala, až je konečně propustí. Hleděl na ni s maličko povytaženým obočím, nevěděla, jestli hodnotí psa, nebo ji.
„Slečno Scottová.“
Zas to jméno. Skrz stažený krk nemohla mluvit, a tak jenom přikývla.
„Hezký výraz. Výjimečně krásné oči.“ Zamračil se a koutky úst se mu prohnuly posměšně dolů. „Ale škoda těch pih.“
Elizabeth omráčeně zvedla ruku k tváři, kde ucítila slzu. Ani si neuvědomila, že se rozplakala.
KNIHA VYCHÁZÍ 12. ÚNORA 2020 A PŘEDOBJEDNAT SI JI MŮŽETE ZDE: ZAKOUPIT SE SLEVOU
