MEGHAN QUINN: JAK RANDIT SE SESTROU NEJLEPŠÍHO KAMARÁDA - UKÁZKA
Meghan Quinn patří mezi naše nejnovější autorky. V zahraničí se její romány vždy vyšvihnou mezi bestsellery, na Goodreads má již přes 120.000 hodnocení… Čtenářky oceňují její moderní a romantické komedie, kterým nechybí pořádná dávka humoru, cit a vášeň. Jako první k vydání jsme pro vás vybrali jednu z jejích novějších knih Jak randit se sestrou nejlepšího kamaráda. Je to vlastně úplně jednoduché…
Zaprvé: předstírejte, že chcete, aby vás dala dohromady s jinou ženou. Sblíží vás to.
Zadruhé: choďte na rande, opíjejte se do němoty, neustále o sestře svého kamaráda mluvte a postupně sbírejte odvahu udělat první krok.
Zatřetí: občas ji zaskočte u ní doma a vyznejte jí lásku. Ženy to přece milují, ne?
Bramovi se to zpočátku zdá snadné. Tři neprůstřelné způsoby, které mu zaručí, že se do něj láska jeho života bláznivě zamiluje…
Ovšem jeho pokusy získat Julii selhávají. A proč? Julia je chytrá – opravdu chytrá a na lep nikomu nesedne. Nezajímají ji hry, dárečky, ani Bramovy historky, a i když po něm možná taky touží, hned tak se mu nepodvolí…
PROLOG
BRAM
Jsem až směšně zakoukaný do sestry svého nejlepšího kamaráda.
Taky přesně vím, kdy to celé začalo.
Nestalo se to hned, když jsem ji potkal poprvé a zjistil, že nosí ráda podkolenky a šortky. Ani se to nestalo při druhém setkání, protože se tenkrát chovala jako osina v zadku. Sice mě během jejího běsnění napadlo, že je hezká a zajímavá, ale že bych se zamiloval? To ani ne.
Stalo se to až dlouho po našem prvním setkání. Studoval jsem poslední ročník na univerzitě a ona chodila do druhého. Nervózní druhačka, kterou její kamarádi na naši párty doslova dovlekli, a pak ji tam drželi, aby se bavila.
Plácala se tam jako ryba na suchu. Zatímco nemotorně vrážela do opilých idiotů, zakopávala o prázdné plechovky od piva a neustále si rovnala brýle na svém dokonalém nose, nemohl jsem z ní spustit oči.
Byla úplně jiná než holky, které jsem tenkrát potkával. Cílevědomá, občas otravná svou inteligencí, mazaná a neústupná. Zaujala mě, tudíž jsem chtěl zjistit, co se jí honí v té krásné hlavičce.
Potřeboval jsem to zjistit.
Ta noc změnila všechno. Možná to bylo způsobeno množstvím vypitého piva nebo čirou zvědavostí, ale pořád mě k ní něco přitahovalo. V tu chvíli jsem věděl, že se musím rozhodnout. Buď zůstat sedět vedle Lauren Connorové a poslouchat její nudné historky, nebo zvednout zadek z kožené pohovky a jít Julii Westinovou pozdravit.
Hádejte, co jsem udělal?
KAPITOLA 1
BRAM
Kdokoliv jiný v mé pozici by ve výtahu to tlačítko do jedenáctého patra, kde bydlí můj kamarád, nezmáčkl.
Každý by se nakonec otočil, stáhl ocas mezi nohy a pravděpodobně se snažil předstírat, že neexistuje. Zejména teď.
Ale já nejsem jako většina lidí.
Nikdy jsem takový nebyl.
Jasně, většinou zazářím. Mám rád peníze a moc. Proto vlastním v New Yorku několik nemovitostí a v investování pokračuju. Peníze dělají peníze. Je mi třiatřicet, a kdybych chtěl, klidně bych mohl jít do penze. Ale trh s nemovitostmi je návyková hra a já ten hon za investicemi zbožňuju.
Taky si rád zapíchám. Který muž ne? Měl už jsem tolik náhodných šuků a nikdy jsem v tom nehledal víc, protože se zatím neobjevila žádná osoba, která by mě mohla zkrotit… Totiž kromě jedné, ale k té se teprve dostaneme.
A jako většina mužů miluju sport. Fotbal, baseball, basket… Univerzitní sporty i profesionální. Olympijské hry. Sakra, pusťte mi synchronizované plavání a já ho okoukám.
A tahle vášeň pro sport mě dostala až sem, kde si vyslechnu rozsudek.
„Počkej na mě, vole.“ Irský přízvuk se roznese po recepci a Roark McCool strčí svou velkou ruku do dveří zavírajícího se výtahu.
Nehodlal jsem na něj čekat. Takový jsem kamarád.
Jakmile nastoupí, změří si mě pohledem a začne se chechtat. To je jeden z důvodů, proč jsem s ním nechtěl jet výtahem. Jeho oči se zastaví na multipacku s dvanácti pivy. Pokyne bradou a zeptá se: „Myslíš si, že nás podmázneš pivem, co?“
S Roarkem jsme se seznámili ve druháku na večírku bratrstva, díky výměnnému pobytu, na který přijel z Irska. Jakmile jsme si všimli, že dokáže vypít snad celý sud piva a nemít druhý den kocovinu, okamžitě mezi nás zapadl. Tenhle týpek je stoprocentní, výbušný Ir a místo krve mu v žilách koluje Guinness.
Navíc, dokázali byste se nekamarádit s člověkem, který se jmenuje Roark McCool? To je nemožné.
„Ne, jen jsem chtěl něco přinést.“
„Nemysli si, že tě budeme šetřit. Sázka je sázka.“
„Já vím.“ Zaženu úsměv.
Sázka je sázka a ti kreténi ať ji radši dodrží, protože mám plán. Prohra bylo rozhodnutí, nad kterým jsem moc nepřemýšlel. Jakmile jsem zjistil, co je ve hře, nepochyboval jsem, kdo v našem fantasy fotbale prohraje.
Ano, tři vlivní manažeři pocházející z univerzitního bratrstva a bydlící na Manhattanu se pravidelně scházejí na fantasy fotbal. Je to naše libůstka, jediná věc, kterou se můžeme pár hodin týdně odreagovat od nepřetržitého a vyčerpávajícího toku práce.
Každou fotbalovou sezonu se posadíme ke stolu, uzavřeme sázky, nadraftujeme hráče a začneme. V minulosti jsme se sázeli o peníze, vítěz bral všechno, ale jakmile jsme všichni dosáhli limitu na svých bankovních účtech, začali jsme se sázet o zajímavější věci… třeba o úkoly.
Máme přebytek peněz i majetku, ale zkušeností není nikdy dost.
Z toho důvodu jsem chtěl tenhle rok prohrát, abych mohl projít tou nejlepší zkušeností, o kterou jsme se kdy vsadili. Jasně, obrnil jsem se a ušklíbl se nad tou myšlenkou, ale nemohl jsem se dočkat, až prohraju.
Nebudu vám nic nalhávat – bylo dost těžké strategicky prohrát, aniž byste nebyli nápadní. Poslední tři roky jsem jen vyhrával a byl to kurva dobrý pocit sledovat své frustrované kamarády, zatímco mi každý týden přibývaly další body. Tohle bylo zatraceně složité a v jeden moment, když se začalo mé obraně dařit, jsem byl sakra nervózní, že nakonec neprohraju. Nakonec se mi to nějakou náhodou podařilo.
Pro jednou ve svém životě považuju prohru za výhru.
Dveře se otevřou do monochromatického a úhledného bytu, který shlíží přímo na Manhattan. Délku obývacího pokoje pokrývá luxusní bílý koberec. Připomíná mi všechny ty noci, kdy jsem měl do tohohle plyšového sráče zabořený obličej a spal.
Možná máme peníze a řídíme miliardové společnosti, ale nemáme žádné vychování.
Nejspíš proto nás nikam nezvou.
Roark mě s rukou na mém rameni popostrčí do bytu a vede mě do kuchyně, kde už Rath otvírá piva a začíná oslavovat.
„Tady ho máme,“ prohodí Rath a podívá se na nás. „Přichází mrtvý muž.“
Položím multipack na linku a těžce vydechnu. Až takhle dobrý jsem herec. Koneckonců, všechno musí vypadat autenticky.
„Kristepane, jak ještě dlouho budu tohle poslouchat?“ Vidíte? To je na Oscara, zejména když k tomu přidám svěšená ramena.
Rath, vítěz téhle sezony, mezi námi těká pohledem a řekne: „Asi to budeš poslouchat celý rok. Jako jsme to museli poslouchat my, když jsme prohráli. Pořád jsi nám to předhazoval.“
Pravda. Jsem otravný vítěz.
„Možná byste se nade mnou mohli slitovat.“
Rath zavrtí hlavou. „To se nestane. Zařídím, aby ti kurýr každý den po celý měsíc připomínal, jak blbě jsi tenhle rok hrál. Abys náhodou nezapomněl.“
„To je od tebe velmi šlechetné.“ Otevřu pivo a pořádně si loknu.
„Kdo sakra pošle na lavičku Russella Wilsona?“ zakroutí Rath nevěřícně hlavou.
Zamručím. „Říkal jsem, že to byl omyl.“ Nebyl to žádný omyl. Poslal jsem toho pitomého lidumila na lavičku… a potom jsem daroval nějaké peníze dětské nemocnici, kterou navštěvuje, protože to je přece inspirující člověk. Nakonec jsem jen doufal, že mé rozhodnutí bude posledním hřebíkem do mé rakve.
Bylo.
Zavrtím hlavou a odeberu se ke stolu, kde stojí miska s chipsy a guacamole. Pořád jíme jako studenti. Pivo, chipsy, pizza šneky; stačí nám to. Žádný chlap nevyroste z fast foodu, dokud nepřijde žena, která umí vařit a nedá mu ke správnému stravování podnět. A všichni víme, jaký podnět myslím.
Naberu si na chips pořádnou dávku guacamole a strčím si ho do úst. Mí kamarádi sledují každý můj pohyb s úšklebky na svých samolibých tvářích. Musím přidat trochu nenávistné sebelítosti a zapojit zlý pohled.
„Přestanete na mě, vy kreténi, zírat? Chápu. Projel jsem to. Vyberte si výhru a jedeme dál.“
Rath přistoupí ke stolu a pokyne k židlím. „Chlapi? Myslím, že bychom měli prodiskutovat nějaká pravidla, nemyslíte?“
„Jo,“ přitaká Roark a posadí se na židli opačně, aby se mohl opírat pažemi o opěradlo. „Bram odsud neodejde, dokud neodsouhlasíme každý detail sázky.“
Většinu času se sice chováme jako banda pubertálních idiotů, ale duší jsme byznysmeni, což znamená, že když uzavíráme sázky, necháváme si všechno sepsat od právníků a ověřit u notáře. Všichni jsme studovali na Yale, poznali jsme výhody i nevýhody obchodu, takže každý rok přistupujeme k našim sázkám se stejnou zodpovědností. Jen tak se ujistíme, že poražený nebude dělat potíže.
Když se tenhle rok podepisovala smlouva, neměl jsem u sebe pero.
„Fajn, hoši, jste připravení?“ Roark si promne ruce a tváří se jako arogantní sráč. Kdyby jen tušil…
„Můžeme k té smlouvě přidat dodatek?“ zeptá se Rath. „Třeba… že pro nás musí Bram všechno zdokumentovat?“
Tak to se nestane.
„Žádný dodatky,“ prohlásím. Netoužím zdokumentovat všechno, co mám v hlavě.
Rath nám předá desky se smlouvou. Každá stránka je zalaminovaná. Říkal jsem vám, že to bereme vážně. „Už je to zalaminované, kámo, takže žádný dodatky.“ Laminací smlouvu pokaždé potvrdíme. Doslova. „Takže si otevřete první stránku.“ Rath převezme kontrolu jako obvykle.
Je z nás třech nejchytřejší a největší boháč. Vždycky tuhle skupinu vedl. Uhlazený, a přesto sportovní, pořád přichází s nápady, mozek s mazaným byznysplánem. Je nebezpečný, nemilosrdný a neuvěřitelně inteligentní.
Během několika dalších minut Rath vysvětlí pravidla týkající se prohry, jak musím v týdnu plnit úkoly, podávat zprávy a další kraviny. A pak se konečně dostane k tomu nejlepšímu.
Je namáhavé zakrýt úsměv a nadšení, ale sakra, poprvé za delší dobu mám opět záminku vidět Julii Westinovou.
KNIHA VYCHÁZÍ 5. ÚNORA 2020 A PŘEDOBJEDNAT SI JI MŮŽETE ZDE: ZAKOUPIT SE SLEVOU
