J. D. HAWKINS: NEPROFESIONÁL - UKÁZKA Z KNIHY
J. D. Hawkinse jsme vám letos představili dvakrát – vydali jsme romány Hvězdný šéf a Láska a tetování. V obou případech jsme zaznamenali velký čtenářský zájem, tištěné verze jsou téměř rozebrané a e-knihy se objevily v TOP 10 nejprodávanějších e-knih v České republice za měsíc květen a srpen.
Na leden připravujeme novinku Neprofesionál. Co se stane, když se zamilujete do své nejlepší kamarádky a kolegyně? Owen má tu nejskvělejší práci na světě. Randí s krásnými ženami a píše o tom. Ovšem rád by svůj seznamovací blog posunul na vyšší úroveň. Touží po vlastní online reality show. Jenže je tu malý zádrhel. Jeho šéfka chce, aby tuhle show uváděl s ženským protějškem. A chce, aby to byla právě jeho nejlepší kamarádka a kolegyně – Margo. Owen bude randit s kráskami a Margo se sexy muži. Sice se to zdá fér, ale Owen nesnese vidět ji s někým jiným. Čím víc s ní pracuje, tím víc chce jejich vztah dostat mimo přátelskou zónu. Zvládne zachovat profesionalitu?
KAPITOLA 1
OWEN
Když se dveře výtahu otevřou, mám chvíli pocit, jako kdyby se přede mnou rozhrnula divadelní opona. Jsou tři hodiny odpoledne a kanceláře TrendBlendu pulzují živoucí, frenetickou energií, kterou zažijete pouze v případě, že na jedno místo shromáždíte ty nejkreativnější lidi ze západního pobřeží. Ten druh energie, který cítíte, když lidem umožníte dělat, co je baví, a výsledek představíte milionům fanoušků. TrendBlend se chystá zveřejnit virální video o sexu, což má rozpoutat celonárodní diskusi o etice. Naše stránky mapují poslední trendy a vystihují ducha doby. Celé to vzniká v kancelářích, kde se pohybuje stejný počet módních blogerů jako politických reportérů; kde si feministické aktivistky rozumí s filmovými kritiky.
Bože, miluju tuhle práci.
Vystoupím z výtahu a v jedné ruce svírám lék na odpolední únavu: velký kelímek cappuccina (obvykle si v těle udržuju takovou hladinu kofeinu, která by probudila i mrtvého) pro sebe a v druhé ruce držím skořicové latté pro Margo. Zpátky do shonu.
„Ahoj, Owene,“ zavolá na mě odbornice přes make-up Davina a přeruší tři konverzace, které vede.
Otočím se jejím směrem, ale nezastavím. „O co jde, D?“
„Nechceš se mnou a Sarou zítra natočit video?“ zeptá se plnými rty nalíčenými fialovou rtěnkou a zhoupne boky v minisukni jako pokaždé, když se mnou mluví. „Sexy kluci zkouší poprvé make-up. Hledáme dobrovolníky.“
Usrknu si cappuccina, abych zakryl rozčarování.
„No…“
Vzdálí se od ostatních, olízne si rty a prohodí: „Stačí říct, co mám udělat, aby ses mi dostal pod ruce…“ Když sklouzne pohledem k mému opasku, už ani netuším, jestli mluví o tom videu.
Davina má tělo baletky, pohybuje se, jako kdyby chtěla dostat do postele každého v místnosti, a polovinu času se obléká, jako kdyby se chystala na pláž. Je sexy a moc dobře to o sobě ví, a i když má miliony fanoušků, uhání mě od první chvíle, co jsem sem nastoupil. Čím víc ji odmítám, tím víc třepotá řasami. V jinou dobu a na jiném místě bych tu jiskru mezi námi nechal hořet, ale když jste obklopeni novináři, sloupkaři a několika dalšími ženami, které se vám snaží dostat do kalhot, musíte se chovat diplomaticky jako vyjednavač, abyste si udrželi práci.
„Kouknu se do diáře a pak ti dám vědět,“ odpovím a projdu kolem ní.
„Budu čekat,“ zavrní.
Rozložení kanceláře je jednoduché, ale funguje. Střed místnosti pokrývá rozsáhlá sestava sdílených pracovních desek. Stoly se čtyřmi nebo pěti místy, všechny vyzdobené osobními předměty, hrnky, uměleckými knihami a fotkami. Stoly jsou blízko u sebe, takže nikdy nepřeslechnete nové nápady nebo něco, s čím byste mohli pomoct. Nicméně polovinu času jsou místa prázdná, protože kmitáte mezi studiem a kanceláří.
Z jedné strany je z oken pěkný výhled na L. A. a z našeho pátého patra můžete za jasného počasí vidět i na pláž. Na druhé straně se nachází kanceláře nadřízených; těch, co rozhodují a za zavřenými dveřmi tahají za nitky.
„Bylo by fakt skvělé, kdybys mohl!“ zavolá na mě Sara, Davinina zrzavá kolegyně s postavou přesýpacích hodin (její spojenkyně), když se prodírám kolem spolupracovníků nesoucích kartonové postavy Kardashianových. „S rtěnkou by ti to tak slušelo!“
Pozvednu své cappuccino a než zrychlím ke svému stolku, pošlu jí vzdušný polibek.
Tohle místo mi svým způsobem zachránilo život. Než mi před rokem moje kamarádka Margo tuhle práci dohodila, pařil jsem jako o život. Jen jsem chlastal, tancoval, šukal a pral se. Zajímaly mě pouze další večírky, další sexy holky, další vzrušení. Nebudu lhát, že to nebyla zábava, ovšem i zábava může být nebezpečná, pokud jste nenasytní jako já.
A tak jsem tady. Položím skořicové latté pro Margo na stůl (bez pozdravu, protože je ke mně otočená zády a sklání se nad mobilem) a svezu se do židle. Zapnu notebook, aby na mě zase vykoukl nedopsaný článek, na kterém pracuju; celý o nejlepších místech pro rande na pláži. Můj vnitřní rebel není ani tak zkrocený jako soustředěný. Užívám si života skoro stejně jako dřív, ale s bonusem stálého platu a s penzijním připojištěním s účastí zaměstnavatele. Dostává se mi toho nejlepšího z obou světů.
O pár vteřin později vedle sebe zaslechnu tlumené vzlykání. Ten bezmocný zvuk, který se nezměnil ani za tisíc let existence civilizace a probouzí ve mně nutkání umlátit kohokoliv, kdo ho způsobil. Podívám se na Margo a všimnu si, že civí na klávesnici, jednou rukou drží mobil u ucha a druhou má zabořenou ve vlasech. Je tak rozrušená, že si ani nevšimla kávy, kterou jsem jí přinesl.
Pokud má práce v kanceláři opravdu nějakou nevýhodu, tak tu, že nemáte žádné soukromí, a právě teď se zdá, že by ho Margo zoufale potřebovala.
„Proč se musíš kvůli tomuhle chovat jako kretén,“ zašeptá ostře do mobilu. „Ne, to jsem nikdy neřekla… to je fuk, Carle… jsi můj – byls můj přítel, nejsi můj otec, tak se mnou nemluv, jako kdyby mi bylo pět… Podívej se, volám ti jen proto, abych se domluvila, kdy si můžu vyzvednout zbytek svých věcí… Ano, opravdu to skončilo! Bože… prostě na to zapomeň!“
S očima upřenýma na monitor zaslechnu Margo odhodit mobil na stůl – moderní ekvivalent zavěšení sluchátka. Když se na ni ohlédnu, je zarytě nakrčená směrem k počítači, jako kdyby jím chtěla proskočit, a zběsile buší do klávesnice, jako kdyby na ni hrála něco od Bacha. A pořád si nevšimla té kávy.
Otevřu pusu, ale hned ji zase zavřu. Přemýšlím, nakolik Margo potřebuje slova útěchy a nakolik prostor. Celé ráno mlčela a byla napjatá a teď se zdá, že její problémy s tím kreténem z filmové školy, Carlem, dosáhly nukleární hrozby. Fajn. Zaslouží si víc.
S Margo se známe už léta. Seznámili jsme se v prvním ročníku univerzity. Abych to upřesnil, setkali jsme se ve tři ráno před dívčími kolejemi, když se vracela z párty a já se zrovna pokoušel dostat oknem zpět dovnitř po tom, co jsem vylezl ven, abych se vyhnul protivné spolubydlící svého nočního doprovodu. A vzhledem k tomu, že jsem byl v tu chvíli nahý, bylo o čem mluvit.
Bylo to přátelství na první pohled – pro ni rozhodně. První půlrok jsem si představoval, jak by vypadala na všech čtyřech, ale ona si mě držela od těla tak dlouho, abych pochopil, že je mnohem víc než jen nohy, které by na mně měly sedět obkročmo, a prsa, která bych si dal místo dezertu.
Nakonec se ukázalo, že Margo je pařmenka jako já. Pije, tancuje a šuká s téměř stejně velkým apetitem jako já. Začali jsme chodit ven společně. Zbytek přátel by nás jen brzdil. Když s sebou máte parťáka, je balení sexy holek snadné, ovšem když se ukážete v baru s tou nejvíc sexy kočkou, je to až příliš snadné.
Nenechte se zmýlit: na sex s Margo jsem myslel nespočetněkrát, jak by taky ne? Je úžasná; ty její brýle s širokými obroučkami a nedbale upravené, tmavé vlasy, které jí padají přes obličej. A ten volný žlutý svetr do půli stehen, z něhož jí koukají štíhlé nohy obuté do šněrovacích bot. Má tělo, které byste zkoumali měsíce, chůzi, z níž se vám zatočí hlava, a plné, šťavnaté rty. Takže pravda je, že i když ji považuju za skvělou kamarádku – inteligentní, talentovanou a vtipnou; za někoho, kdo si nezaslouží být považován jen za kus masa – není to v její přítomnosti jednoduché. Pořád se musím ovládat.
„Jsi v pohodě?“ zeptám se nakonec.
Trvá jí asi dvě vteřiny, než se odtrhne od monitoru a uvědomí si, že na ni mluvím.
„Hm? No… jo. Jsem v pohodě,“ odpoví s nuceným úsměvem, než se opět odvrátí.
Chvíli ji sleduju a zvažuju, jestli ji nenechat být. Margo je možná stejně sexy jako na škole (pravděpodobně víc), ale to je jediná věc, která se u ní nezměnila. Někde na cestě životem zanechala večírků, pití a bezstarostné zábavy. Jediná divoká věc jsou nyní její ambice. Asi bych měl být vděčný, vzhledem k tomu, že mi sehnala tuhle práci. Ale naštvalo mě, když jsem se najednou musel dívat, jak se zklidnila a začala mít vztahy natolik dlouhé, abych poznal, že chodí s idioty.
„Hele, Margo,“ prohodím. „Nevíš náhodou, proč je dole ve studiu postavený bar?“
„Netuším.“ Vrátí se k práci, ale já se nenechám odradit.
„Nechceš se tam jít se mnou kouknout?“
Margo se pousměje, odhrne si vlasy na stranu, a než jí zase spadnou zpátky, odhalí na moment své výrazné lícní kosti.
„To bych moc ráda, ale tohle musím dodělat.“
Pokrčím rameny. „Hele, všichni musíme něco dodělat. Ale sakra, máme najednou bar v práci! Třeba je dneska den tequily, a nikdo nám o tom neřekl.“ Rozesměje se a je znát, že má trochu lepší náladu. Skloním se k ní a trochu ztiším hlas. „No tak, víš, že nejsem zvyklý pít bez pěkné holky po boku.“
Margo se opře do židle a zpoza plných rtů se na mě usměje oslnivě bílými zuby. Když překříží své holé nohy, málem přeruším oční kontakt.
„Vím, o co se snažíš… Slyšels můj telefonát, že jo?“ řekne a usmívá se dál.
„Sedím jen o půl metru dál, víš?“
„Pak by ti mohlo docvaknout, že nemám náladu ani na zábavu a ani na tequilu,“ odpoví, ale jak se na mě dívá těma laníma očima, zachytím výzvu.
„Pojď,“ prosím a upřu na ni prosebný pohled. „Co se stalo se starou Margo? Někde tam přece musí být.“
„Dospěla, sehnala si práci – tobě sehnala práci.“
„A jsem v ní dobrý,“ podotknu a ukážu na ni prstem, „protože vím, kdy si dát pauzu. A teď ji potřebuješ ty.“
Zvednu jí dlaň z jejího stehna a vstanu. Sevřu ji, abych cítil její hebkou kůži. A pak ji zatahám za paži.
Margo těká očima mezi mnou a monitorem, jako kdyby se rozhodovala, kdo z nás je anděl a kdo ďábel, než vyhodí oběma rukama do vzduchu a taky vstane ze židle. Spiklenecky se na sebe usmějeme a pak se vypravíme k výtahům.
„Hele, Owene,“ prohodí Margo, jakmile stisknu tlačítko. Podívám se na ni. „Díky,“ řekne a trochu rozpačitě sklopí své velké zelené oči. „Kamarád mi teď přijde vhod.“
„Prosím tě,“ brouknu, když přijede výtah. „Jsi nádherná ženská se sexy mozkem a hustým stylem oblíkání. Že jsi teď single, je ta nejlepší věc, co se ti mohla stát. Proč se vůbec pořád vrháš do těch dlouhodobých vztahů? Pro jednoho chlápka jsi až moc sexy.“
„Díky za povzbuzení.“ Odvrátí oči, lehce přikývne a dlouze vydechne. „Ale mě ani tak neštve, že jsem single,“ podotkne záhadně.
„A o co teda jde?“
Margo civí na zavírající se dveře výtahu, jako kdyby se na moment ztratila, a řekne: „Já ti nevím… jsem jen… frustrovaná. A všechno na mě padá. Děje se toho moc. A Carl umí vždycky velmi dobře popsat, v čem všem selhávám. A když jsme teď od sebe, mám pocit, jako kdyby všechno, co o mně kdy řekl, byla pravda.“
„Kreténi umí v lidech vzbudit tenhle pocit.“
„Řekl mi, že ‚nenaplňuju svůj potenciál‘. ‚Stagnuju‘. Takhle to nazval. Myslí si, že bych měla psát pro nějaký exkluzivní newyorský magazín. Že se tady schovávám, protože se podvědomě bojím, že nejsem dost dobrá na to, abych šla pracovat jinam.“
„To je kravina,“ prohodím a sleduju klesající čísla pater. „Píšeš fantasticky. Ta recenze, kterou jsi napsala na film Christophera Westa? To byla kurva ta nejlepší recenze, co jsem kdy četl.“
Všimnu si, že se Margo překvapeně blýskne v očích. „Tobě se líbila?“
„Strašně. A ta část o akvaduktu v L. A. Píšeš úžasně. Byla z toho cítit vášeň.“
Margo se ošije, protože neumí přijímat lichotky. „Překvapuje mě, že to vůbec někdo četl.“
„Vždyť jsem si to říkal už tenkrát.“
„Myslela jsem, že jsi jen zdvořilý.“
„Zdvořilý jsem jen vzácně.“
Margo se krátce pousměje, ale během chvíle se vrátí ke svému napjatému, ustaranému výrazu, který nasadila hned po tom telefonátu.
„Každopádně, jde o to… že má pravdu,“ prohlásí Margo, když vyjdeme z výtahu. „Podceňuju se. A chci psát věci, které mají větší váhu než… recenze nebo PR články.“
Konejšivě ji obejmu kolem ramenou. Opře se o mě, a když vstoupíme do studia, zatvářím se tak, aby štáb pochopil, že se nemají ptát, jestli sem můžeme bez pozvání. Dnes už jsem se Margo dotknul podruhé a začínám si uvědomovat, jak je to příjemné. A nebezpečné.
„Poslyš.“ Zastavím se a otočím ji k sobě. V duchu si připomínám, že jsme kamarádi z dobrých důvodů a že by ode mě nebylo správné, kdyby mě vůbec napadlo využít její situace. „Tohle tvé ‚já‘ se mi nelíbí,“ řeknu napůl přísně a posměšně. „Zranitelná, ustaraná a nejistá. To nech holkám se špatnými vlasy. Ta Margo, kterou znám, je bojovná mrška s prořízlou pusou a vtipnými články. Klidně bys mohla napsat článek o dekoračních polštářích a týdny bych tě citoval.“
Margo se zachechtá. Musím se ovládat, abych nemyslel na její pevný zadek a nádherné rty.
„Tyhle lichotky dělají s mým egem zázraky,“ přizná. „Ale pojďme se mrknout na ten bar, než nám někdo vynadá, že tu nemáme co dělat.“
Tohle je moje Margo.
Vzhledem k tomu, že na dohled není nikdo jiný než pár lidí připravujících scénu, využiju možnosti a vezmu několik už nalitých panáků z baru. Jeden podám Margo. Rychle ho do sebe kopne, a ani nemrkne, stále pohlcená vlastními myšlenkami.
„Měli jsme takový plán,“ naváže na téma, které jsme opustili asi před půl hodinou. Její hlas už zní veseleji. Vezme si dalšího panáka. „Teda Carl měl takový plán. Víš, je to režisér – nebo teda chce být. Od té doby, co to jeho diplomka před pár lety dotáhla až do Cannes, neudělal nic.“ Margo vypije panáka a praští skleničkou o pult. „Měla jsem dostat tu úžasnou práci v New Yorku – je posedlý New Yorkem – a najít tam pro nás nějaký loft, kde by mohl pracovat na svém ‚umění‘,“ Margo přidá vzdušné uvozovky a nakonec vyplázne jazyk.
„To vypadá, že se na tobě chtěl jen přiživit,“ prohodím a chystám se vypít svého prvního panáka. Do studia se začnou hrnout lidi.
„Že jo? Ukaž, dej mi to,“ řekne Margo a vezme mi skleničku z ruky.
„Není to už třetí? Možná bys měla trochu přibr…“
Margo do sebe kopne tequilu a pokračuje: „Totiž, víš, kolik lidí by kvůli práci v těch newyorských magazínech zabíjelo? Nemůžeš tam jen tak nakráčet a říct: ‚Úžasně píšu, dejte mi prostor.‘“ Opět bouchne panákem o pult, a než na mě znovu upře svůj pronikavý pohled, zajíkne se. „TrendBlend se přece nekrčí někde v temným internetovým koutě. Mám mnohem víc čtenářů než tyhle předvídatelný, snobský, zaprděný, pseudointelektuální stránky.“
„Přesně tak,“ podotkne kolega ze skupiny lidí kolem nás, než Margo podá dalšího panáka.
„Počkej – už měla tři,“ vyhrknu, ale Margo je rychlejší. Z vlastní zkušenosti vím, že Margo toho zvládne vypít hodně, ale taky vím, jak se pak chová.
„A další věc…,“ pokračuje Margo; lehce zčervenalá v obličeji, zdůrazňování prstem už jí taky moc nejde.
O půl hodiny později musím Margo podpírat, zatímco kolem sebe ve studiu mává prázdnou skleničkou a obrazně kuchá svého ex. Kolem nás už se shromáždila větší skupina lidí. Někteří Margo povzbuzují, jiní jen chápavě přikyvují a já stále nemám ponětí, proč tady vlastně ten bar postavili. Rozhodl jsem se, že bude nejlepší, když zůstanu střízlivý a neprozradím Margo, že usrkávám rozpuštěný led.
„… a ty jeho filmy jsou sračka! Pořádná sračka! Došlo mi, že jsem kvůli našemu vztahu nebyla objektivní, ale-škyt-ale jde o to… O čem jsem to mluvila?“
„Všichni poslouchejte!“ ozve se ze středu studia. „Kdo je opilý a připravený na kameru? Pošlete mi první oběť.“
Než stihnu zakročit, několik lidí ukáže na Margo, která si uvědomí, že má prázdnou skleničku, vezme si další, a než ji asistent produkce odvede do druhé části studia, vypije pátého nebo šestého panáka tequily. Jdu za nimi a odchytnu Toma – našeho osvětlovače – právě když Margo řeknou, aby si sedla před kamery.
„Ahoj, Tome? Co se děje? Co točíte?“
„Čau, Owene,“ pozdraví a otočí se ke mně. „Jmenuje se to ‚Opilé ženy a koťátka‘. Režíruje to Sara.“
Chci se zeptat na podrobnosti, ale vzduch protne nářek. Margo vytrysknou slzy z očí, když jí do klína položí drobné zrzavé kotě.
„Ach, můj bože!“ zapiští. „To je ta nejkrásnější věc, kterou jsem kdy viděla…,“ kvílí přes tekoucí slzy a já se snažím smát potichu, aby mě nezachytil zvukař. „To je tak roztomilý. Mě snad klepne!“
Margo přinesou další koťátka a spustí tím další sekvenci dojatého pláče.
„Ne, ne, ne! Tohle je na mě moc! Jsou skutečný? Ach, bože, koukejte na ty pacičky. Ty maličký pacičky! Tohle je sen? Fakt se to děje? Tohle nemůže být pravda. Teda, jsem moc šťastná na to, abych byla vzhůru. Můžu tomuhle říkat Pan Vousek?“
Chechtáme se s celým štábem, zatímco Margo dává skrz tekoucí slzy najevo, jak moc zbožňuje tyhle mňoukající drobečky. Nakonec zasáhne Sara a s širokým úsměvem řekne: „Oukej, myslím, že to stačí. Pošlete další…“
„Ne! Neberte mi je!“ zaúpí Margo hlasem utlumeným chlupatou hlavičkou tříbarevného kotěte, se kterým se mazlí. Pak se s napůl vážným výrazem podívá do kamery skelným pohledem a prohlásí: „Kéž bych byla koťátko. Nedělám si legraci. Můžu být kotě?“
O deset minut později stojíme s Margo před studiem. Mne si spánky, jako kdyby ji měla chytnout migréna.
„Bude v pohodě, že jo?“ zeptá se asistent.
„Jasně, odvezu ji domů,“ řeknu. „Stejně je skoro pět.“
„Ne,“ zamumlá nesrozumitelně Margo a legračně zakroutí ukazováčkem ve vzduchu. „Mám něco…? Na práci?“
„Jo. Odvez ji domů,“ přitaká asistent empaticky.
Po namáhavém přemlouvání se mi podaří Margo dostat do auta, a když ji připoutám, vyrazíme k jejímu bytu ve Valley. Jedu co nejpomaleji, zatímco jí se za jízdy kývá hlava a směje se vlastnímu mumlání. Jakmile zaparkuju před bytem, uleví se mi, když si zpětně uvědomím, že budova má jen dvě patra.
„Můj hrdina,“ zazubí se, zatímco jí pomáhám z auta.
„Takhle mi ještě nikdo neřekl – kolik tequil jsi vlastně vypila?“
„Jen jednu.“
„Tak ta musela být pořádná.“ Vezmu ji do náručí a snažím se s ní co nejopatrněji projít spoustou dveří. Margo se mě drží jako klíště.
„Díkybohu, že bydlíš v přízemí,“ podotknu, když se jednou rukou hrabu v její kabelce, abych našel klíče, a druhou se ji snažím udržet. Ne, že bych u ní nikdy nebyl, ale obvykle se potkáváme v práci nebo v baru a teď ze sebe nemůžu setřást pocit, že jsem vetřelec.
„Víš, ty jsi fakt dost sexy,“ vypraví ze sebe a chichotá se. Když se mi otře rty o krk a ucítím její teplý dech na kůži, vzruší mě to. Musím se oklepat.
„A ty jsi pěkně na hadry,“ odpovím s nuceným úsměvem a kopnutím otevřu dveře.
„Ne… já to myslím vážně,“ prohodí, když vejdeme dovnitř a já ji pořád držím v náručí. „Ty jsi, jako… jako kdybys byl nejkrásnější muž na světě.“
„To je od tebe velmi milé,“ odpovím, a než najdu ložnici, otevřu několik špatných dveří. Položím Margo na postel a její kabelku na noční stolek. „Měla by sis odpočinout.“ Rozvážu jí boty, zuju je, a než se nachystám k odchodu, položím je na podlahu. Tahle situace se mi zdá povědomá, i když od školy jsem takhle opilou Margo do postele ještě neukládal. „Nepotřebuješ něco? Vodu nebo…“
„Jo,“ usměje se Margo.
„A co?“
Místo odpovědi na mě škádlivě kývne. Prohlédnu si ji. Sukni vyhrnutou až nad stehna, svíjí se v přikrývce a mně se v hlavě začnou odehrávat zajímavé scénáře.
„Pojď ke mně!“ vyjekne netrpělivě.
Tohle smrdí potížemi – problém je, že já mám potíže rád. Zamručím a přistoupím blíž.
„Ještě blíž,“ zachichotá se. Nechávám se unést jejím úsměvem a tím, jak se vrtí.
„Cože?“
Zatáhne mě za košili a najednou má pootevřená ústa, jako kdyby se mě chystala políbit. Tak snadno bych se tomu mohl poddat, přitisknout své rty na její, zajet jí rukama pod oblečení, ochutnat ji, chuť roste…
Ovšem být opravdový muž neznamená jen vědět, kdy udělat správný krok, ale také vědět, kdy neudělat vůbec nic.
„Dobrý pokus,“ podotknu a odtáhnu se.
Margo se rozesměje a zklamaně zabuší pěstmi do postele.
„Jenže já potřebuju nutně vědět, co máš pod košilí. Vsadím se, že máš pořád břišáky jako kámen.“
„Fajn. Tohle je znamení, že bych měl jít,“ prohlásím. „Uvidíme se zítra.“
„Ne! Ale no tak! Prosím! Vzpomínám si, že to byl neskutečný pohled. Jen kousíček. Malinká ukázka jako za starých časů. Owene, nedělej fóry. Stejně je chceš ukázat.“
Ohlédnu se na ni, ruku na klice a chechtám se.
„Spokojená?“ zeptám se, když si trochu nadzvednu košili.
Margo zapiští a se smíchem spadne zpět do polštářů.
„Já to věděla! Pořád stejný, jako když jsi tenkrát lezl tím oknem,“ zavolá za mnou, zatímco za sebou zavírám dveře.
Při nástupu do auta se stále usmívám.
KNIHA VYCHÁZÍ 29. LEDNA 2020 A PŘEDOBJEDNAT SI JI MŮŽETE ZDE: ZAKOUPIT SE SLEVOU
