JEN FREDERICK: CHCI TĚ - UKÁZKA Z KNIHY
Jen Frederick není tak úplně naší novou autorkou. Znáte ji velmi dobře pod pseudonymem Erin Watt, pod kterým napsala společně s Elle Kennedy sérii Royalové a samostatné romány Něco skutečného a Jediná maličkost.
Chci tě je silný a emotivní příběh, který přečtete jedním dechem. Dvě ztracené duše, které vězní zoufalství, násilí i zanedbávání. Leka se poprvé setkává s Bitsy, když je mu dvanáct let. Holčička je vyděšená, nemá kam jít – a Leka ji vezme pod svá ochranná křídla, i když je sám ještě dítě. Chrání ji od světa zločinu, zlých lidí, ale neochrání ji před sebou…
1. kapitola
LEKA
Škráb.
Škráb.
Krysa, pomyslím si. Ohlédnu se nalevo, abych si to potvrdil. Moje práce závisí na tichosti a mrštnosti.
Místo malého zvířete uvidím malou holku, jak se krčí v koutě hned za dveřmi zchátralého cihlového bytového domu, u kterého se schovávám. Za ní se zvedá velký dřevěný plot, který uzavírá uličku. Velké oči se jí lesknou strachem.
Přitáhne si nohy blíž a znovu tak vydá ten zvuk. Její špinavé, odrbané tenisky dřou štěrk o chodník.
Oba tajíme dech a dlouho na sebe zíráme. Nevím, na co myslí ona, ale já v ponožce nahmatám nůž. Dokázal bych to? Přejedu palcem po rukojeti a představím si, jak zvedám nůž k dívčině hrudi. Nechám ruku klesnout.
Ne.
Na tohle nemám koule.
Místo toho přitisknu prst na rty. Pšššš, varuju ji mlčky.
Potřebuju, aby zůstala zticha. Špinavou rukou si zakryje pusu a přikývne. Věřit jí je riskantní. Mohla by mi všechno neúmyslně pokazit. Nebo by mohla schválně začít křičet a prozradit mě. Naposledy se na ni tvrdě zadívám a znovu vykouknu zpoza rohu.
Strážník Debil stojí zády ke mně. Osahává šlapku. Ze svého místa nepoznám, jestli s ním šla dobrovolně, nebo mu to jenom trpí. Většina poldů, co pracujou v týhle části města, strká péro do místních kurev bez placení. Napovídají jim, že je to platba za to, že je neodtáhnou na stanici a nenahlásí je.
Je mi těch tvrdě pracujících holek líto. Tlačí se to na ně z obou stran – od pasáků i policajtů. A kdyby pasáci zjistili, že jejich holky roztahujou polišům zadarmiko, zatraceně za to zaplatěj. Ze všech lidí, co se potulujou po ulicích, jsou na tom děvky nejhůř.
Ne. Škrtněte to. Ještě hůř než holky na tom jsou prodejní kluci. To je ta nejhorší skupina. V gangu Smradlavýho Stevea buď sloužíte svému účelu vestoje nebo na zádech a jedinou cestu ven představuje kulka mezi oči. Otočím stříbrný kotouč mezi prsty. Dobře že mám určitý talent, jinak bych měl mozoly na kolenou, a ne na rukou.
Cinknutí kovu o kov mi dá signál. Mám zelenou. Strážník Debil si rozepne opasek a shodí kalhoty. Spadnou mu pod ten jeho bílý chlupatý zadek. Tlustými prsty nahmatá lem sukně té holky. Vyrazím, držím se ve stínech. Je v ní, než k němu stihnu přiběhnout. Nebo teda přiráží aspoň do něčeho, a tak si nevšimne, že mu z opasku zmizela policejní vysílačka.
Ani šlapka si toho nevšimne. Oči má zavřený. Nejspíš myslí na něco hezkýho, co jí pomůže přežít tenhle mizernej šuk.
Trénoval jsem, proto mi netrvá ani půl minuty, než vysílačku otevřu, vložím do ní štěnici a vrátím ji zpátky do pouzdra. Dalších třicet vteřin mi trvá, než se vrátím do stínů za kontejnerem. Což je dobře, protože strážník Debil se očividně zmůže sotva na tři přírazy. Uličku zaplní jeho hlasité uspokojené zasténání.
Mrknu na holku, tváří se zmateně. Něco mi ústy naznačí. Neumím odezírat ze rtů, proto zacouvám, až do ní narazím. Skloním hlavu a ukážu na svoje ucho.
Nakloní se ke mně, a tak lehounce, že její dech ani necítím na kůži, zašeptá: „Je ten pán zraněný?“
Zavrtím hlavou. Odtáhne se a svraští drobné obočí.
Ozve se plesknutí ruky o maso. Vykouknu zpoza kontejneru a vidím, že tu šlapku jenom plácl po zadku, a ne do tváře.
„Zatraceně, Patty, jsem se kvůli tobě udělal moc rychle,“ postěžuje si, zatímco si natahuje kalhoty. „Příště si klekneš a pořádně mi ho vykouříš. Je to jasný?“
Patty mu něco odpoví, mluví ale moc tiše na to, abych rozeznal jednotlivá slova. Nejspíš mu řekla ano nebo něco podobnýho, protože strážník Debil ji znovu plácne po zadku a zapne si zip.
„Hodná holka. Příští týden u nás nastoupí zelenáč. Nelez za ním, dokud ti neřeknu. Jasný?“
Tentokrát přikývne.
„Nevíme, jestli je na tohle, nebo ne. Jestli ne, tak to bude asi zasranej buzerant, ale tvůj chlap prodává i kluky, že jo?“
Patty pokrčí rameny. „Nevím, o čem to mluvíš. Pracuju sama na sebe,“ odpoví mu.
Strážník Debil ji popadne za bradu. „Ještě jednou mi zalži a nedopadne to s tebou dobře.“
Patty se mu vytrhne – což je podle mě pěkně pitomej nápad. Je štíhlá a drobná. Jen hromádka párátek, které drží pohromadě napnutá látka. Polda to vidí stejně. Udeří ji do břicha. Holka se zlomí v pase, uličku naplní její bolestný výkřik. Ruce se mi sevřou v pěsti, žaludek se mi kroutí vlastní bezmocí, nejsem ale žádný hrdina. Jestli vyrazím Patty na pomoc, skončím za katrem.
Na zádech cítím, jak mě někdo tahá za triko. Otočím se. Holčička svírá látku mého trika v pěsti. Třese se jako osika. Vykroutím jí prsty a ostře zavrtím hlavou. Nesmí na mně viset ani mě rozptylovat. Zacouvá do stínů, je z ní úplná hromádka neštěstí.
Mám z toho výčitky, ale lítost je luxus, který si nesmím dovolit – nikdy jsem si ho nesměl dovolit.
Obrátím pozornost zpátky k policajtovi. Ten pro nás představuje největší nebezpečí. Polda vytáhne Patty za vlasy na nohy. Od oči jí stékají černé šmouhy a červenou barvu na rtech, kterou poldu upoutala, má teď jako klaun rozmazanou kolem pusy.
„Budeš se příští týden chovat k mýmu zelenáčovi, jak se patří?“ zeptá se jí.
Patty poslušně přikývne.
„Dobře.“ Naposledy ji tvrdě zatahá za vlasy a pak už ji pustí. Holka klopýtne, ale udrží se na nohou. „A příště si vyčisti ty svoje zatracený zuby. Chutnáš jak zasranej popelník.“
Otře si rty rukou. Ten úchyl strčil ptáka do Patty a teď je naštvanej kvůli tomu, jak chutná její pusa. To je prostě na palici. Upraví si opasek, krátce jí kývne a odejde. Jeho boty vydávají křupavý zvuk, zatímco pochoduje k ústí uličky.
Patty počká, než polda zmizí za rohem, a rozběhne se pryč.
Dám jí chvíli náskok, než se vyplížím ven. Holčička za mnou vystrašeně vyjekne.
„Jenom chci zjistit, jestli je vzduch čistý. Vrátím se. Slibuju.“
Ve velkých tmavých očích se jí lesknou slzy. Netuším, kolik jí je, ale už teď ví jednu důležitou věc. Většina slibů stojí za hovno.
Skloním se, povytáhnu lem nohavice a z ponožky vyndám několik bankovek. Podám jí je. „Tohle jsou všechny peníze, který mám. Jestli mi nevěříš, že se pro tebe vrátím, věř, že se vrátím pro ty prachy.“
Nenatáhne se po nich, proto jí je hodím do klína, ruka se mi přitom otře o její kostnatá žebra. Žaludek se mi soucitně sevře. Ani já jsem dneska nejedl.
„Až zkontroluju strážníka Debila, najíme se. Dávej mi na ty prachy pozor. Jo?“
Místo odpovědi krátce přikývne. Stačí mi to.
Vyskočím na nohy a cestou po chodníku se držím ve stínech. Patty je už o blok dál, ostatní holky ze stáje ji poplácávají po rameni. Polda sedí ve svým autě, hlavu má skloněnou, dělá kdovíco. Nasadím si kapuci a vydám se opačným směrem, až dojdu k černýmu, deset let starýmu el caminu. Okýnko sjede jenom natolik, abych viděl na pěst se zdviženým palcem.
Nezastavím se, ani nepřikývnu, ani gesto neoplatím. Jen jdu dál. Napíchl jsem vysílačku a soudě podle pochvalnýho gesta štěnice funguje. Co jsem tak dneska ráno pochytil, díky té štěnici může můj šéf odposlouchávat soukromý policejní kanál. Myslí si, že poldové, který si koupil, možná pracujou proti němu – buď s konkurenčním gangem, nebo v kombu s federálama.
Přejdu další dva bloky pro případ, že mě oči v el caminu sledují. A pak zahnu doprava. Neupozorňuju na sebe, držím se ve stínech a procházím dvorky a uličkami, až dojdu k dřevěnému plotu. Vylezu po cihlové zdi a natáhnu se po vrchním okraji plotu. Bez námahy se přehoupnu přes něj. Doskočím na zem, schoulím se do klubíčka a převalím se. Zastavím se nedaleko od holky, která se nepohnula ani o centimetr.
Paklík bankovek najdu tam, kde jsem ho nechal.
„Máš hlad?“ zeptám se, zatímco se oprašuju.
Přikývne.
„Tak pojď.“ Trhnu hlavou k postranním dveřím budovy. Kopnu do nich a dveře se otevřou.
Jde za mnou, pohybuje se zlehka a tiše. Její tenisky nevydávají žádný zvuk. Učí se rychle, pomyslím si. Vedu ji po schodech, hledám správný byt. Je to třetí byt nalevo, na rohožce jsou odložené malé tenisky a jeden pár mnohem větších pracovních bot. Schovám nůž do ponožky a rychle vypáčím zámek.
V bytě je tma. Holku zastavím hned za dveřmi a naznačím jí, aby se ani nehnula. Tiše projdu chodbou. Obývák je prázdný. Jsou tu dvě ložnice, dveře jedné z nich jsou pootevřené. Krámy uvnitř mi prozradí, že se jedná o pokoj mámy.
Otočím koulí na dveřích do druhého pokoje. Bingo. Na podlaze leží panenka, na posteli plyšák. V malé komodě najdu, co potřebuju. Nacpu si věci pod triko a na komodu položím dvě dvacky. Odvedu holku ke schodišti.
Všechno jí podám. „Oblíkneš se sama?“
Zírá na hromádku ve své náruči a pak ke mně vzhlédne. S povzdechem seberu oblečení a shodím ho na zem. Popadnu džíny a vybídnu ji: „Strč do toho nohu.“
Položí mi drobnou ručku na rameno, aby udržela rovnováhu, a obleče se. Všechno je jí o něco větší, ale co, lepší větší než potrhaný špinavý hadry, který má na sobě. Naznačím jí, aby si přetáhla noční košili přes hlavu, a odvrátím se. Soudě podle zvuků má s oblíkáním problém, ale oči neotevřu. Poklepe mi na záda. Otočí se. Je oblečená, mikinu má obráceně. To nevadí.
Natřikrát jí vyroluju rukávy, než se konečně objeví špičky jejích prstů. Ponožky, které mají být kotníkové, jí sahají do půlky lýtek.
Dřepnu si a zadívám se na ni. Vypadá jak zmoklá myš. Zvednu ze země poslední kousek oblečení. Pletenou čepici. Nasadím jí ji na hlavu a zastrčím jí pod ni všechny vlasy, až z nich nekouká ani pramínek.
„Mám hlad,“ povím jí a vstanu. „Jdeme se najíst.“
Sejdeme tři patra. Vyjdeme z budovy zadními dveřmi – dál od poldy, Patty i el camina. I já se rychle učím. Jinak to nejde, jestli chcete na ulici přežít. Klíčem jsou informace. Čím víc toho o někom víte, tím víc toho člověka můžete ovládat.
A tak si všechny svoje věci hlídám. Ne že bych jich měl nějak moc. Krom peněz v ponožce a několika dalších věcí, které se mi podařilo ukořistit, nic nemám. Ale budu mít. Jednoho dne.
KNIHA VYCHÁZÍ 29. LEDNA 2020 A PŘEDOBJEDNAT SI JI MŮŽETE ZDE: ZAKOUPIT SE SLEVOU
