ROZHOVOR S HANOU MARIÍ KÖRNEROVOU
Hana Marie Körnerová patří mezi nejúspěšnější a nejprodávanější české autorky. V devadesátých letech na sebe strhla pozornost nadčasovou historickou ságou Pán hor. I její další romány zaujaly širokou veřejnost a na knižních pultech se po nich jen zaprášilo. Ke knižnímu vydání Pána hor se vrací již počtvrté, všech šest dílů vyjde v našem nakladatelství.
Kdy jste si poprvé začala pohrávat s myšlenkou, že napíšete historickou ságu Pán hor?
Já to přesně nevím. Vždyť je to skoro půl století. Psala jsem román, který se jako obvykle nijak nejmenoval. Názvy jsem vymýšlela až nakonec. Nic mě nehonilo, psala jsem to pro sebe a pár spolužaček. Bylo mi asi sedmnáct nebo osmnáct. Psala jsem doma i ve škole pod lavicí (tímto se svým profesorům dodatečně omlouvám) do sešitu A4. Byl to už několikátý román a počítala jsem, že ho ukončím jako všechny předešlé. Jeden osud a konec. Jenže zafungovalo něco, co jsem do té doby neznala — nedokázala jsem se s postavami rozloučit. Napadlo mě, že když budu pokračovat další generací, tak mi všichni zůstanou. Neplánovala jsem nic a vůbec jsem netušila, kam až můžu dojít.
Jak dlouho jste Pána hor psala a který díl patří mezi Vaše nejoblíbenější?
Psala jsem ho s velkými přestávkami víc jak dvacet let. Nejspíš proto ho mám nejraději ze všech — byl součástí mého života. Pokaždé když byla realita nesnesitelná, utekla jsem do paralelního světa Pána hor. Pro mě byl ten svět skutečný. Jeho postavy nešustily papírem, byli to živí lidé. Nemám oblíbený díl, jen oblíbenou postavu — Sebastiana. Mnoho čtenářů ho vnímá jako postavu spíš negativní. Pro mě byl „nejskutečnější“ ze všech.
Ne všechny postavy ságy mají šťastný osud. Byl to Váš záměr, odvést čtenáře z reality a přesto svým způsobem napodobovat skutečný život?
Samozřejmě že ne. O žádných čtenářích se mi ani nesnilo. S výjimkou posledních asi sto padesáti stran (z celkového počtu cca 2500) jsem ho psala jen pro sebe. Ale jako většina mých „šuplíkových“ románů neměl konec, ten jsem dopisovala v době, kdy Pán hor už vycházel.
Když píšete nějaký příběh tak dlouho, nakonec se vám v něm, ať chcete nebo nechcete, zobrazí všechno: od narození dětí po smrt rodičů, od nezralého tápání v životě až po trpce nabyté zkušenosti. Od pocitu bezmezného štěstí až po naprostou deziluzi. Mezi vymyšlený děj se vám zkrátka dostane skutečný život. Postavy se vám vymknou a začnou jednat na vlastní pěst. Není to žádná novinka, stává se to většině romanopisců — velkého Mistra vypravěče Alexandra Dumase nevyjímaje. Z vymyšlených postav se stanou skuteční lidé. Některé milujete, jiné nesnášíte, nejraději byste je zabili, ale oni se nedají. Tak žijete s nimi — v dobrém i zlém. To je ten paralelní svět.
Vaše romány jsou takřka nadčasové, zájem o ně mají všechny generace čtenářů. Jak si vysvětlujete, že jste zaujala různé věkové kategorie a ženy i muže?
To byste se museli zeptat přímo jich, já to opravdu netuším. Jen mě to pořád moc těší. Vlastně ne — těší mě to pořád víc a víc.
Píšete romány historické i ze současnosti. Které jsou vám bližší?
Těžko říct. V mém podání „současnost“ zahrnuje cokoli od mého narození až do dneška. A to je pořádně dlouhá doba. Pokud si vzpomínám, poslední „současností“ byly povodně roku 2002. Blíž jsem, myslím, už nikdy nešla. Mladí čtenáři tomu také neříkají současnost, ale „retro“. Většina lidí si myslí, že hůř se píší historické romány, protože musíte mít hodně nastudováno. Historie je můj celoživotní koníček, takže „nastudováno“ mám průběžně. I když u amatéra se nejedná o studium, spíš jen o takové šťourání v minulosti. Všechny historické údaje si autor neustále ověřuje (raději v kronikách, encyklopediích a v životopisech než na internetu), ale postavám, které sám stvořil, může dát volnost. Limitem je pouze jeho fantazie. Proto se mi hůř píší ony romány ze „současnosti“, protože to jsou skutečné příběhy. Buď se staly přímo mně, nebo lidem, které znám. Většinou mi trvá mnoho let, než se odhodlám k jejich napsání. Látku musím v duchu mnohokrát „přežvýkat“, než ji pustím na papír.
Pro nakladatelství Baronet připravujete pokračování historického románu Znamení jednorožce pod názvem Znamení hada. Jakých zvratů se dočkáme a uzavřou se v knize příběhy dvojčat Céline a Briana?
Vážně chcete, abych vám prozradila děj, který mám zatím jen v hlavě? Znáte mě, o zvraty určitě nebude nouze. A jestli se příběh uzavře? Plánuji, že URČITĚ ano. Ale přísahat na to nemůžu.
