FEJETON HANY MARIE KÖRNEROVÉ
Hana Marie Körnerová se řadí k nejúspěšnějším českým spisovatelkám posledních let. Mezi její neznámější díla patří historická sága Pán hor, Andělská tvář a Heřmánkové údolí. Málokdo ovšem ví, že autorka píše také skvělé fejetony. Jeden z nich jsme se vám společně rozhodli představit zároveň s informací, že se několika románů od Hany Marie Körnerové dočkáte i v našem nakladatelství. Již brzy…
Láska, romantika a filmové srovnávání. Jo a sex.
Blíží se prázdniny, pro populaci ve správném věku je to čas letních lásek, pro ty ostatní čas letních romantických komedií. Výraz letní romantická komedie je varováním pro diváka, aby neočekával nic zásadního a smysluplného, ale „milou a nenáročnou“ zábavu – většinou v nějakém hezkém prostředí. Hlavně že je tam láska.
Občas slýchávám, že dnešním lidem láska chybí, a že si především málo sdělujeme, jaké city k tomu druhému chováme. Já nevím. Mně se spíš zdá, že jsme slovem láska zahlceni. A poněkud přesyceni, jelikož čouhá odevšad. Z časopisů, z knih, z televizních programů.
Kdysi se o lásce moc nemluvilo, jednak je láska křehký cit a halasné vytrubování jí může spíš ublížit, jednak to nebývalo zvykem. Vypáčit (nejprve) z kluka nebo (později) z manžela prohlášení „Miluji tě,“ byl téměř nadlidský výkon. Dnes je to jedno z nejfrekventovanějších prohlášení, bez něhož se žádný film neobejde. Ať už se odehrává kdekoli. Mně osobně naskakuje husí kůže, když vidím americké dítko odcházející do školy, které místo „Ahoj,“ říká: „Miluji tě, mami,“ načež od matky následuje obligátní: „Já tebe taky, zlato.“ To vše stejným tónem, jakým se babička, vypravující mě každé ráno do školy, ptala: „Máš svačinu?“ „Jasně, babi.“
Kdybych jí řekla: „Jo a miluji tě, babi,“ tak by asi omdlela jako špalek.
Co se týče lásky jako takové – nejjasnější představu (za celý život) o ní máme zhruba v patnácti: je to ten jediný pravý a skutečný cit, který právě prožíváme. Což také vysvětluje, proč Romeo a Julie dopadli tak, jak dopadli.
Nevím, jaké představy má o lásce dnešní pubertální a postpubertální mládež, protože moje děti a vnoučata se nalézají v jiném věkovém pásmu. Ale většina filmů o lásce, které vysílá televize, je z americké produkce, a problémy, které řeší roztleskávačky s hráči amerického fotbalu, jsou mi tak blízké jako problémy obyvatel jiné galaxie. Chápu, že něčím se ty mezery mezi reklamami vycpat musejí, ale někdy je to „fakt hustý“.
Nedávno mi jeden poměrně mladý režisér říkal, že pokud chce vidět nějaký opravdu hezký polibek, musí se podívat na film alespoň čtyřicet let starý. Dneska herci vypadají, že si chtějí sežrat obličej a vydávají přitom mlaskavé zvuky, které neodbytně připomínají školní jídelnu v den, kdy se místo nudlí s mákem podával řízek.
Doba pokročila, to, co se rozumělo romantikou za našich mladých časů, už dávno neplatí. Ale vezměme to popořádku. V prvorepublikových filmech (a ve vyprávění našich babiček) následovalo po prvním polibku „namlouvání“. Odehrávalo se v rovině básní krasopisně vpisovaných do památníku, květinových darů a koketování nad tanečním pořádkem. Když známost pokročila, následoval doprovod dívky z plesu domů – samozřejmě až po svolení rodičů. Je tady ovšem možnost, že filmy (a babičky) mohly v zájmu zachování mravnosti lhát.
Za našich časů se už to neříkalo namlouvání, ale „chození“. Spočívalo především v návštěvách kina, posedávání na lavičkách v nejtemnější části parku a spoustě nesmělých doteků. Za ty odvážnější následovala facka, jednak takový dotek děvče vyplašil, jednak se to slušelo.
Ve filmech „chození“ vydalo nejméně na polovinu děje. Když se zadařilo, následovaly důvěrnosti pokročilejší, ve výjimečných případech skončili milenci v posteli. Dívka (v zájmu zachování mravnosti) ležívala buď na břiše, nebo měla přitaženou pokrývku až k bradě. Když konečně z postele vstala, byla (ke zklamání mužských diváků) většinou oděna do beztvaré milencovy košile. Proč nepoužila vlastní (taktéž beztvarý) oděv, jsme nepochopili.
Pak život nabral rychlost a film taky. Dnes po prvním žravě mlaskavém polibku následuje něco, co vypadá jako závod, kdo rychleji stáhne tomu druhému kalhoty. Pohlaví nehraje žádnou roli, holky jsou stejně dobyvačné jako kluci. Po dalším střihu už následuje scéna v posteli. Namlouvání a chození, které bylo ve filmu (i v životě) tím nejhezčím, neboť znamenalo vzrušující objevování, očekávání a poznávání, z toho úplně vypadlo.
A konečně se dostáváme k sexu. Odehrává se ve třech fázích – podle věku. První fáze: jak ho získat, druhá: jak si ho užít, třetí: jak se mu úspěšně vyhnout. V jaké fázi se právě nacházíte, nejspíš budete nejlépe vědět sami.
Jinak - přeji vám hezké letošní léto se vším, co k němu patří! HMK
Více informací o autorce najdete zde:
http://www.hanamariekornerova.cz/
https://www.facebook.com/hanamarie.kornerova
