Rozhovor se spisovatelkou Ivanou Ondriovou

Během podzimu jsme vám v našich rozhovorech představili grafika Emila Křižku a překladatelku Zuzku Ľalíkovou. Mohli jste si přečíst, jaké radosti a jaká úskalí jejich práce obnáší. Tím ale nekončíme!

Před pár týdny jsme vydali knížku Láska po mexicku. Její autorkou je velmi sympatická Slovenka Ivana Ondriová. Už jste měli možnost se s její tvorbou v našem nakladatelství v minulosti setkat. Před dvěma lety vyšla její knížka Nevinné šílenství. A pozor! Pikantní na Nevinném šílenství je to, že jsme předběhli slovenské kolegy a kniha vyšla zatím jen v Čechách.

Ivanka píše o lásce, napětí, nečekaných zvratech. Její postavy prožívají komplikované vztahy, žijí podle toho, co jim život zrovna přichystá, a autorka jim rozhodně nic neulehčuje.

S autorkou jsme si popovídali o tom, kdy a jak se dostala k psaní knih, jaká byla její bezprostřední reakce, když obdržela zprávu o souhlasu s vydáním její prvotiny. Svěřila se nám, zda ji podporuje její rodina, jak vnímá její tvůrčí činnost dcera Ninka. A také prozradila, jaký příběh nyní chystá!

V jakém věku jste začala psát povídky? Pamatujete si, která byla ta první?

Bylo to ještě na základní škole. Pamatuji si, že mě má třídní učitelka pravidelně přihlašovala do tzv. řečnických soutěží, kde měl soutěžící nejdříve vymyslet příběh a následně ho vyprávět posluchačům. Na střední škole jsem pokračovala s psaním formou přispívání do různých školních sborníků a do literárních soutěží a též jsem přispívala do našich městských novin.

Vašimi prvními čtenáři jsou jistě vám nejbližší přátelé a rodina. Jak hodnotili váš literární um?

Musím se přiznat, že svoje rukopisy přátelům a rodině číst nedávám. Oni si vždy počkají, až když je příběh pěkně ve vazbě. :-) Když jsem začínala s psaním, brali to jako moji zábavu, takže je ani nenapadlo přečíst si, co jsem vytvořila po nocích zavřená v pokoji.

Dnes to už berou jinak. V psaní mě podporují. Táta dokonce stále navrhuje, abych nechala všechno stranou, vaření, domácnost, a měla co nejlepší podmínky pro psaní. Je to velmi milé. Jedině v raných začátcích, tehdy mě usměrňovaly nejvíce učitelky slovenského jazyka a na vysoké škole paní profesorka Slančáková. Četly mě doslova povinně a povinně i známkovaly. :-)

Napadlo by vás tehdy, že se jednou stanete populární spisovatelkou?

Ne, nikdy. Byl to takový tajný sen a je neuvěřitelné, že se mi pomalu plní. Kdysi jsem jako 15letá ťukala do starého psacího stroje, který mi přinesla mamka z práce, a tvářila se, že jsem skutečný autor. Rukopis jsem opravdu dokončila, dokonce měl nějakých 300 stran. Stále je někde pohozený ve sklepě v domě rodičů. Když do něj nakouknu teď, červenám se hanbou. :-)

Co vás nejvíce inspiruje?

Klid. Můj vnitřní. Když jsem v pohodě a nic mě netíží, což je stále vzácnější. Tehdy se na psaní vysloveně těším. A jde to jaksi samo… A, samozřejmě, inspiruje mě všechno, co se kolem děje, co slyším, vidím, vnímám, bolesti i radosti druhých, i moje vlastní… Každý impulz.

Kdy a kde nejraději píšete? Ovlivňuje vás například roční období?

Nejraději doma, večer… Při lampičce, při ohni v krbu. Doslova idylka. Roční období mě nijak zvlášť neovlivňuje, ale je jasné, že když je krásně, jsem spíš venku, než zavřená doma, tehdy má přednost dcera. Takže automaticky mi z toho vyplývá, že jsem „literárně nejplodnější“ během pochmurných, deštivých dnů. :-)

Specializujete se ve své tvorbě na konkrétní žánr nebo si od vás čtenáři mohou přečíst kromě společenských románů určených především ženám, také pohádky nebo thrillery?

Kdysi jsem zkoušela napsat i fantasy pohádku, protože takový Harry Potter a úspěch J. K. Rowlingové ovlivnil asi každého. Jakmile jsem ale vytvořila první zamilovaný román, zůstala jsem u něj. Ačkoli moje psaní není jen zaláskované, ale i se špetkou dramatu. Dokonce se pokouším zakomponovat do děje i prvky thrilleru, aby moje příběhy nebyly jednostranné. Kdybych to dokázala, určitě se pokusím o detektivku, ta mě totiž velmi láká.

Kolik knih jste již vydala?

Na Slovensku mi právě vyšla v pořadí šestá kniha. U vás mi vyšly dva tituly. :-)

Na kterou z nich jste nejvíce hrdá?

Na každou. Na slovenskou prvotinu Detský plač v podkroví, protože mě nakopla. Na Nevinné šílenství, protože to mi dodalo odvahu a zvýšilo moje sebevědomí a otevřelo mi dveře i v Čechách. Na Lásku po mexicku, protože se fakt líbila slovenskému vydavateli Brankovi Kocianovi, i Vám. Na Nezvestného, protože je takový trochu „akční“, na svůj poslední román Značka: Neľúbená, protože je úplně jiný než moje dosavadní příběhy, cynický, možná i trochu psychologický.

Sledujete životní peripetie svých přátel? Promítají se jejich charakteristické rysy i ve vašich postavách?

Určitě. Možná spíše charaktery mých nejbližších, sestry, rodičů, tchyně apod. Ačkoli mám hodně známých, kteří mi nejednou říkají, napiš to a to. Dokonce mám přítelkyni, která mě přivedla na myšlenku napsat o jejím synovi. Uvidíme. :-)

Bylo náročné „probojovat“ se svými romány k nakladatelům nebo patříte k těm šťastným, kterým se to povedlo napoprvé?

Ne, nebylo to napoprvé. Mám za sebou několik odmítnutí, když je počítám, asi čtyři. Nikdy mě to ale nedemotivovalo. Právě naopak, ty rukopisy jsem ani nepředělávala, normálně jsem je v počítači hodila do koše a pustila se do nového příběhu. Dnes vím a vidím, že moje tehdejší psaní bylo nemastné neslané, nevybroušené, humorné, málo dynamické… Věřím, že se v tom pomalu zlepšuji.

Vzpomenete si na první věc, kterou jste udělala, když jste se dověděla, že byl váš rukopis přijat a připravuje se jeho vydání?

Obvolala jsem všechny známé! Mamce jsem křičela do telefonu a neváhala jsem volat i své sestře, která tehdy žila v Irsku. Moje samochvála zněla asi takto: „A mně vydají knihu, tralala…“, každému jsem to doslova zpívala. Takovým zpěvavým, podlézavým, chválícím se hlasem. :-)

Na Slovensku již patříte mezi velmi populární autorky. Vaší první knihou, která v České republice vyšla před dvěma lety, bylo Nevinné šílenství. Nestandardní ale je, že kniha vyšla nejprve v českém jazyce…

Ano, to byl asi největší splněný sen, něco jako malý zázrak. Doteď to nechápu a jsem velmi šťastná, že se manažerovi nakladatelství Baronet moje psaní líbilo a oslovilo ho. Byl to takový apel, že přece jen mám v psaní pokračovat.

Na Slovensku je běžné, že tamní čtenáři čtou knihy v češtině, přesto - připravujete Nevinné šílenství i pro slovenské čtenářky?

Ptali se mě na to mnozí. A já stále nevím. Píšu nové a nové příběhy, navíc Nevinné šílenství se prodává i u nás na Slovensku. Prodává se v mém rodném městě Stropkově. Ti, kteří mě mají rádi a čtou mě, si ho přečetli i v češtině…

V České republice nedávno vyšla vaše druhá kniha Láska po mexicku. Podle prvních ohasů čtenářek se jim velmi líbí…

Tak to mě velmi těší. Opravdu velmi. Tento román se mi psal moc krásně, protože jsem v něm měla možnost prstem na mapě zajet až daleko na americký kontinent, kam se možná osobně ani nikdy nevydám. Bylo to super doslova se utrhnout z řetězu a ocitnout se v Kalifornii. A když už stvořit negativního hrdinu, tak super negativního… A Mexičana. Ne Slováka, protože jsem nechtěla nějakého slovenského muže urazit. Pořádně zlý Mexičan mě vůbec netrápil. :-)

Láska po mexicku – to je příběh plný lásky mezi Slovenkou a Mexičanem, odkrýváte taje domácího násilí, následného útěku, pomsty a mateřství svobodné ženy. Jedná se čistě o fikci nebo jste se nechala inspirovat skutečnou událostí?

V tomto případě, přestože se někteří ozývali, že je to až bolestně reálné, je to jen čistá fikce. Nic podobného jsem nezažila, ani ve svém okolí neslyšela, přestože se to děje velmi často. A proto mě při psaní nic nebrzdilo. Žádný smutek, bolest kamarádky, nic co by mi svazovalo ruce. Prostě jsem psala, co mě napadlo, a šperkovala, stupňovala napětí, doslova se sama nutila, abych to napsala ještě dramatičtěji.

Na konci knihy Láska po mexicku dochází k zásadnímu zvratu v ději. Bylo to plánované od samého začátku nebo to byl váš spontánní nápad při dokončování knihy? Rozhodně umíte napínat čtenáře do posledního písmenka v knížce.

Nic v tomto románu nebylo plánované. Když jsem ho začala psát, věděla jsem jen, že to bude Slovenka, Mexičan a Kalifornie. Co bude mezi tím, bylo ve hvězdách. S každou napsanou stránkou mě doslova napadaly nové a nové obrazy a situace, následně jsem se sama těšila a byla nedočkavá, co všechno hlavní postavy během příběhu ještě potká, co zažijí. A závěr, ten vznikl doslova v hodině dvanácté a jen tak, z minuty na minutu.

Podělíte se s námi čtenáři o nejzajímavější komentář nebo reakci na vaše knihy, kterou jste dostala od svých čtenářů?

Tak například jedna starší paní se mě ve spojitosti s Nevinným šílenstvím na besedě v Sabinově zeptala, jestli opravdu takto my mladí žijeme, že přijdeme ze školy, z práce a šup… rovnou do postele… Oponovala jsem jí, aby v knize neviděla můj vlastní život, a zároveň jsem dodala, že pokud ne mladí, tak kdo jiný si má po pracovním kolotoči aspoň trochu užívat? A že přece nebudeme zavírat oči před tím, co je a co možná i bylo, jen se o tom tolik veřejně nemluvilo a nepsalo, protože to byla tabuizovaná témata. A nakonec jsem doplnila, že dnešní komerční literatura musí být i o tomto, o lechtivých intimnostech.

Kde a jak nejraději relaxujete?

Doma. Teď jsem ve stadiu, kdy se mi nikam nechce. Toužím jen tak sedět, pít kávu, sem tam něco v domě předělat, přesunout nábytek… Přepínat kanály na televizi, pustit si nějakou fajn muziku, upéct sušenky. Hlavně nezvedat telefony! Těch se nazvedám v práci habaděj.

Máte své oblíbené autory? Jsou pro vás inspirací? U jakých knížek si nejlépe odpočinete?

Vždy mluvím o těch samých jménech. Fieldingová a Brownová. Přidám ještě: Robin Cook. Kdysi jsem četla každou jeho knihu, hltala jsem medicínské prostředí, dokonce jsem mu i rozuměla, ačkoli mi bylo možná jen 14 let. Jistě že jsou pro mě inspirací. To jak píší, jak spojují věty, jak krásně plynou jejich myšlenky, jak se děj bez zádrhelu rozvíjí, jak se vše krásně umí vyvinout, zdramatizovat a později vyvrcholit. Jsou to mistři napětí, dramatu a lásky. Tedy pro mě určitě.

Čtete si společně s vaší dcerou Ninkou?

Samozřejmě, Nince čtu vždy před spaním. Vždycky jednu pohádku, kterou si vybere. A nebo, když přijde s knihou, která ji zaujala, čteme i během dne: bajky i dětské časopisy. Dokonce spolu chodíme do knihovny, já si vybírám svoje a ona také.

Až vyroste, přeje si být spisovatelkou jako maminka?

Už teď opakuje, že chce dělat jedině to. A jsem mile překvapená, jaké krásné příběhy dokáže vymýšlet. Mají hlavu a patu, neuvěřitelné dialogy, jsou zábavné a opravdu vyvážené. Je jí teprve šest let. Já jsem v jejím věku nic takového určitě nedokázala. Manžel se už teď směje, že za takových deset let budou vydělávat jeho dcera s manželkou, a on bude jen a jen odpočívat. :-)

Prozradíte nám, o čem bude kniha, kterou nyní píšete?

Trošku jsem se nechala unést a zkusila něco s doslova detektivní zápletkou. Žádný strach, láska musí být a můj nový román je jí doslova prošpikovaný. Je to příběh s názvem Nebezpečne očarená, ve kterém se nevinná hra mladé, divoké Mel s city mužů mění na doslova boj o její život. Mel bojuje o svoji čest, o klid své rodiny a nakonec i o novou, nečekanou a velmi křehkou lásku, která však nemá reálnou šanci přežít. Problém totiž je, že muž, který ji zpočátku tolik učaroval, ji chce o to všechno připravit, a aby ji měl pod kontrolou, chce si z ní udělat svoji tajnou milenku. A on se i nadále bude tvářit jako milující a oddaný manžel. Mel však touží po jediném, nebýt už tou divokou, povrchní rusovláskou, která kdysi tak ráda sváděla a bavila se, ale jen a jen milovanou ženou.

Na jakou další knížku se mohou těšit vaše české čtenářky?

To je ještě ve hvězdách. Věřím, že ještě nějaká bude a pokud ano, určitě naplněná láskou, hledáním štěstí a s přiměřenou dávkou napětí.

Jaké tři knihy byste si vzala na opuštěný ostrov?

Určitě nějakou kuchařskou knihu s názvem Jak vařit z ničeho, potom Kurz první pomoci a možná i něco s obsahem o přežití v divočině, protože bych určitě nechtěla na tom ostrově narazit na rostliny, které neznám a netuším, zda jsou jedovaté anebo ne a přitom se je chystám každou chvílí zkonzumovat. Uf, nejlepší by asi byla encyklopedie s názvem Všechno o všem. :-)

Ivana Ondriová je bývalá novinářka, obchodnice a také žena na mateřské. Dnes pracuje jako asistentka v oblasti systémů tzv. strojového vidění (machine vision) a svoji práci, zejména její flexibilitu si užívá. Je jí 33 let, žije v Prešově, ale nikdy neztratila vřelý vztah ke svému rodnému městečku Stropkovu v severovýchodním cípu Slovenska. Tomu patří její srdce a má tam i celou svou rodinu. Právě v době mateřské a posléze rodičovské dovolené v sobě objevila lásku k psaní. Nikoli proto, že by ji výchova dcerky Ninky zcela nepohlcovala a ona měla tolik volného času, že by nevěděla co s ním. Spíše naopak, nádherné, ale vyčerpávající dny s dítětem prostě vyžadovaly útěk z reality do snů.