Rozhovor s překladatelkou Zuzanou Ľalíkovou

Když se nás někdo zeptá, čím se živíme, odpovídáme, že pracujeme v nakladatelství. Reakce bývají vesměs stejné. Téměř nikdo se neptá, co konkrétně děláme. Téměř všichni odvětí: „Tak to je skvělá práce být celý den mezi knížkami. To by se mi líbilo!“ A mají pravdu. Je to skvělá práce. Každý den nám prochází rukama několik příběhů ubíhajících na stránkách našich monitorů. A každému z nás, kdo se na uvedení knížky v život podílí, běží fantazie na plné obrátky. Každý z nás si svého hrdinu i prostředí, ve kterém se děj odehrává, vysní úplně jinak. Všechny tyto sny pak vypustíme na cestu v podobě hotové knížky, která nás baví, a doufáme, že se bude líbit i čtenářům.
Nedílnou součástí tohoto soukolí jsou kromě redaktorů, editorů, korektorů a grafiků i překladatelé. Překladatelé mají velkou moc. Mnohdy jsou právě oni první, kdo se do knížky začte a zamiluje si její obsah. Na jejich reference přihlížíme, pokud se u některé knížky rozhodujeme zajistit práva na konkrétní titul. Oni jsou první, kteří dávají příběhu českou podobu.
Sníte o tom, že byste chtěli také překládat knížky, ale nevíte, co to všechno znamená? Inspirací vám mohou být následující řádky.
Jednou z našich dvorních překladatelek je i Zuzana Ľalíková, která přeložila například vámi oblíbené série Bez dechu, Real nebo Monument 14. Vyzpovídali jsme ji v krátkém rozhovoru, a vy si můžete přečíst, jak vypadá typický překladatelův den a co tato práce obnáší.

1.    Zuzko, pro Baronet jste dosud přeložila dvanáct knih. Jedná se o série Monument 14, Alex Craftová, Bez dechu a Real. Už jen při pohledu na obálky čtenáře napadne, že každá série zastupuje jiný žánr. Jak moc je náročné „přepnout“ z postapokalyptického světa do erotické fantazie?

Každý žánr má něco do sebe a všechny tyto žánry mě baví číst i překládat, byť romancí a urban fantasy románů jsem přečetla nesrovnatelně víc než postapokalyptických thrillerů. U jednoho žánru si odpočinu od druhého. Takže ne, náročné to není. Je to pro mě změna, i díky níž se mi práce nestane stereotypem.

2.    Máte ve vlastních překladech nějakého favorita? Dostal se vám alespoň jeden hrdina pod kůži?

Každá z postav, jejichž příběhy jsem překládala, mě nějakým způsobem zaujala, jedna z nich ale nad ostatními vyčnívá – a to Remington Tate z románů od Katy Evans. Vryl se mi pod kůži už po několika stránkách a já na něj od té chvíle nebyla schopná zapomenout. Katy Evans napsala nádherný emotivní příběh o princi v boxerských rukavicích, který má svá tajemství a své démony a který nemluví, ale koná. A mně tím dokonale zahrála na mou romantickou strunu.

3.    Nakladatelství Baronet doporučujete i knihy k vydání. Co vás na knize zaujme jako první? A co by podle vás dobrá kniha rozhodně neměla postrádat?

Základními ingrediencemi, které pro mě tvoří dobrý příběh, jsou sympatické postavy, zajímavý děj, vybudovaná atmosféra a také čtivost příběhu. Občas jsem ochotná odpustit třeba i minimální děj, neoriginální zápletku nebo nelogické jednání postav v případě, že jsem si je opravdu oblíbila a/nebo se kniha nedá odložit. Protože když mám nějaké postavy ráda, tak (s trochou nadsázky řečeno) klidně budu číst jenom o tom, jak sedí a koukají do zdi, jen abych s hrdiny mohla strávit ještě trochu času. Od opravdu dobrého románu chci, aby mě příběh zaujal, rozesmál, rozplakal, jakýmkoli způsobem zasáhl, nebo mi alespoň nedovolil odložit knihu až třeba do půl šesté ráno. A nenechal zapomenout.

4.    Nakladatelé obdrží rukopis k posouzení někdy i několik měsíců před originálním vydáním. Jelikož pro Baronet texty i posuzujete, dostanete se k nim s velkým předstihem. Užíváte si to stejně jako na začátku, nebo vám to po letech připadá zcela normální?

K nakladatelské branži a autorům mám velký respekt a úctu, takže kdykoli se mi dostane možnosti přečíst si příběh dřív než ostatní, je to pro mě vždy velká čest. A tak trochu jako bych dostala nečekaný dárek. Takže ano, užívám si to stále stejně jako na počátku, a věřím, že ten pocit nezmizí.

5.    Vraťme se zpět k žánrům, které překládáte. Kdybyste se měla pro jeden rozhodnout, který by zvítězil?

Budu trochu podvádět, protože pouze jeden žánr si vybrat nedokážu.
Žánr urban fantasy, s jehož překlady jsem začínala, nabízí příběhy plné upírů, fae, kožoměnců a drsných sarkastických hrdinek. Jsem posledních několik let jeho nadšenou čtenářkou, protože každý z těch světů je jiný, každý přináší mnohá překvapení, akci a silné ženské hrdinky. Na druhou stranu romance čtu od základní školy. Překonávání osobních překážek a tragédií, hledání cesty ke štěstí a lásce, to dokonale oslovuje mou romantickou dušičku. S romancemi mám určitě delší vztah než s žánrem fantasy nebo postapokalyptickými romány, ale dát přednost pouze jednomu z nich opravdu nemůžu.

6.    Určitě jezdíte na pravidelné žánrové festivaly. Přednášíte, nebo se necháte pohltit atmosférou a „práce“ jde v tu chvíli stranou?

Na festivaly fantastiky jezdím poslední čtyři roky. Zprvu jako nesmělá posluchačka v zadních řadách, co se bála v zaplněných místnostech pípnout byť jen slovo, posléze už jako občasná diskutující. A nakonec jsem s kolegyněmi z webu Děti noci loni několikrát také přednášela na témata, která nám v programu předchozích festivalů chyběla. Stále si ale radši spíš půjdu poslechnout, co má kdo říct. Dozvím se tak mnoho nového i z oblastí, ke kterým bych se v běžném životě nedostala.

7.    Spravujete web o Anitě Blake, čtenáři vás znají i jako zástupkyni šéfredaktorky webu Děti noci. K tomu píšete články, recenze a přispíváte i do diskuzí na různých fórech… Máte ohromné množství zájmů. Dá se to vůbec časově zvládnout?

Se správně zorganizovaným časem by určitě mohlo, nicméně jak v posledních dvou letech přibyla práce, tak ubyla volnočasová aktivita. To je asi celkem běžný jev. Něco zvládám, něco hůře; plánů a nápadů je ale mnoho, tak snad se mi je podaří i uskutečnit.

8.    Co pro vás znamená, když se řekne „běžný pracovní den“?

Coby překladatelka na volné noze nemám pevnou pracovní dobu, a i když to má svá úskalí, stále to považuji za jednu z největších výhod práce „na sebe“. Jsem totiž spíš „sova“ než „ranní ptáče“. K překladům usednu obvykle až večer, protože navečer a v noci se mi pracuje nejlépe, a pustím si k tomu soundtrack k Transformers 1, případně když mám chuť na změnu, tak v poslední době i k Divergenci. Zjistila jsem, že mi tato dvě alba vyhovují jako kulisa nejvíce, takže je při překládání poslouchám pořád dokola. Nezřídka vypínám počítač ve tři, nebo i čtyři ráno, to pak vstávám až pozdě dopoledne. V noci jako by čas utíkal pomaleji, je klid a ticho a pro mě je tak jednodušší se naplno pohroužit do práce.

9.    Existuje nějaká kniha, pro kterou byste i „vraždila“, aby vyšla v češtině a abyste ji právě vy mohla překládat?

Z českého vydání bych byla nadšená v podstatě u každé knihy, která mě uchvátí při čtení v originálu a o níž získám dojem, že by ji mohli ocenit i další čtenáři. A pak záleží na jednotlivých příbězích, zda budu nadšená už jen z toho, že román opravdu vyjde i v českém vydání, byť bych ho já nepřekládala, nebo se knížka promění v takové mé „děťátko“, které bych nejradši nepustila z ruky do chvíle, než odejde do tisku. Jedním takovým děťátkem jsou třeba romány V ringu a jeho pokračování Šance a Remy, které mě oslovily na všech úrovních, a já jsem nevýslovně nadšená, že jsem mohla příběh Remingtona a Brooke zprostředkovat čtenářům právě já. Tipů na knihy, které bych ráda viděla v českém překladu, mám hned několik, ale jak to s nimi bude dál, ukáže jen čas.

10.    Máte práci svých snů, nebo jste si v dětství vysnila jinou profesi?

Někdy se vám do mysli přikrade sen, který jste si dříve nedokázali ani představit, a najednou víte, že je to to pravé. Odmalička jsem chtěla být lékařkou, na gymnáziu, při urputných bojích s přírodními vědami, jsem ale pochopila, že se s medicínou můžu rozloučit, a místo ní se přihlásila na knihovnictví. O překladatelství jako profesi jsem začala snít před čtyřmi lety, a teď tak mohu s pokorou a vděkem vůči všem, kdo mi pomohli, dali šanci a podpořili mě, říct, že opravdu mám práci svých snů.

11.    Když už jsme u dětství, vzpomenete si na název první knihy, kterou jste přečetla? Byla to právě ona, díky které jste světu fantazie propadla?

Počítá se jako první kniha Slabikář? :-) Opravdu si nevzpomínám, která byla moje první přečtená knížka. Pamatuji si ale, kterou knížku jsem jako malá četla mnohokrát, a to byl Uprchlík na ptačím stromě od Ondřeje Sekory. Nádherný příběh o přátelství a nutnosti si pomáhat. V podstatě od chvíle, kdy jsem se naučila číst, jsem příběhy ze stránek knih hltala jeden za druhým, od pohádek a později dívčích románů, přes detektivky, sci-fi a historické romance až po klasiku. G. R. R. Martin v Tanci s draky píše, že kdo nečte, prožije jen jeden život; kdo ale čte, prožije životů tisíce. A já jich vždy chtěla prožít co nejvíc.

12.    Co vy a e-knihy? Patříte mezi jejich fanoušky?

Odjakživa jsem měla ráda vůni knih, ráda listovala stránkami, kochala se pohledem na plné police domácí knihovny. To vám e-knihy nedají. Čtečku ale oceňuji od chvíle, kdy jsem začala na vysoké škole intenzivněji číst v angličtině. Knihovnu nemám nafukovací a v papírové podobě si kupuji romány především v českém jazyku. V elektronické podobě čtu tedy převážně knihy v angličtině, hlavně kvůli úspoře místa. A na cesty jsou e-knihy z mnoha důvodů nepřekonatelné.

13.    Jaké překlady vás v dohledné době čekají, na co se čtenáři mohou těšit?

Čeká mě zakončení výborné postapokalyptické trilogie Monument 14 - Cesta pustinou, a také hned několik románů z pera zkušené spisovatelky Mayi Banks. Velmi se ovšem těším, až se pustím do překladu čtvrtého dílu série V ringu. Autorka představila nového hrdinu a řekněme, že Greyson King se v charismatu a tajuplnosti Remingtonu Tateovi se ctí vyrovná. Čtenáře zavede do temného a nemilosrdného světa mafie, takže je určitě na co se těšit.

14.    Děkujeme vám za rozhovor. Máme však pro vás ještě poslední otázku: Jaké tři knihy vás v životě nejvíce oslovily?

Také děkuji za rozhovor. A abych odpověděla: dlouho jsem uvažovala, které z těch stovek přečtených knih vybrat. Také se s časem mění, jak člověk ty příběhy vnímá. Před pár lety bych možná vybrala jiné tituly, nyní bych ale řekla, že nejvíce si cením těchto tří:
Jonathan Livingston Racek od Richarda Bacha. Krásný alegorický příběh o svobodě, unikátnosti každého z nás a důležitosti jít si za svými sny.
Pýcha a předsudek od Jane Austenové. Román plný dramat, romantiky a humoru ukrytého pod jistou dávkou ironie.
Tulák po hvězdách od Jacka Londona. Komorní, a přesto velkolepý román o nezměrnosti lidské duše a naději, která dodává člověku sílu i v těch nejtěžších okamžicích.




Zuzana Ľalíková (1987) vystudovala informační studia a knihovnictví na FF UK v Praze. Během studia pracovala jako prodavačka i knihovnice. Od ukončení vysoké školy se věnuje překládání beletrie z anglického jazyka. Žije v Praze.